Wikipedista:Soňa Pelclová/Pískoviště

Urbanismus

Historické jádro města

Jádro historické části Pardubic – Pernštýnské náměstí a přilehlé ulice, je po urbanictické stránce z větší části výsledkem rozsáhlé přestavby Pardubic, podniknuté na přelomu 15. a 16. století Vilémem z Pernštejna. Ten přetvořil původní půdorys města, aby z málo rozvinutého městečka vytvořil rezidenční město jedné z nejvlivnějších aristokratických rodin v zemi. Výstavbu výrazně urychlil a usměrnil zhoubný požár z roku 1507.

Městské domy byly v této pozdně gotické fázi výstavby jednopatrové, měly typizovaná pískovcová ostění oken a portály dveří s charakteristickými přetínavými pruty. Z jednotlivých dílů základního typu ostění se daly vytvářet jednodílná, dvoudílná i třídílná okna. Tento architektonický prvek se dochoval na řadě městských domů, vzácně se dochovaly i původní pozdně gotické portály (např. čp. 15 v Pernštýnské ulici) kudy se vcházelo do přízemních mazhauzů a krámů místních řemeslníků a obchodníků.

Uvnitř domů nejzámožnějších majitelů se nacházela nákladná kamenná klenutí. V Pardubicích najdeme z éry pernštejnské výstavby v řadě objektů vedle tradiční žebrové klenby (stěžejní budovy kostelů a zámku) také klenbu sklípkovou – tehdy moderní „výkřik“ pozdní gotiky. V Pardubicích se dochovala sklípková klenba na náměstí v přízemí domů u Jonáše a U bílého koníčka. Jde patrně o svědectví několika fází pozdně gotické proměny Pardubic. Příkladem je pernštejnská přestavba farního kostela Zvěstování P. Marie (Komenského náměstí). V lodi kostela najdeme žebrovou klenbu, zatímco presbytář je sklenut sklípkovou klenbou.

Sedlové střechy měšťanských domů zakrývala v jedné horizontální linii nad prvním patrem rovně zakončená atika. V atice byly vyzděny výklenky, které měly všude figurální malířskou výzdobu. Toto jednotné řešení celé fronty domů ale působilo zároveň velice pestře, protože výklenky měly v jednotlivých částech města různé tvary i náměty malířské výzdoby. Tato úprava města vznikla v letech 1507 – 1515.

Při novodobých opravách domů se našlo na tři desítky zbytků pozdně gotické malířské výzdoby výklenků. Některé celistvější soubory této mimořádné historické hodnoty můžeme dodnes pozorovat například na náměstí na oblouku nad vstupem do Bartolomějské ulice, na domě čp. 78, na náměstí a zejména na domech čp. 11 a 12 v Pernštýnské ulici a čp. 18 a 21 v Zámecké ulici.

Ve městě Vilém z Pernštejna přestavěl kostely a celé město dokonale opevnil. Vcházelo se do něj dvěma branami a kolem tekl široký vodní příkop (dnes tudy vede komunikace na Jahnově třídě, na náměstí Republiky a odtud po Sukově třídě). Před branami začala růst lidnatá předměstí. Výstavnost Pardubic Viléma z Pernštejna byla natolik udivující, že dala již ve třicátých letech 16. století vzniknout v Čechách přísloví: „stkví je jako Pardubice“. Vilémovo působení v Pardubicích připomínají reliéfní desky s legendou o původu pernštejnského erbu zubra. S datem 1511 je najdeme na nároží domu Krajské knihovny, na tzv. Labské bráně zámku a třetí deska je nad původním vchodem do kostela sv. Bartoloměje.

Pardubice roku 1538 znovu téměř celé vyhořely. Vilémův syn Jan z Pernštejna toho využil a podnikl zásadní přestavbu města v duchu rané renesance. Zvýšil při tom kapacitu města v hradbách, aby lépe vyhovovalo potřebám hospodářského rozvoje města i měnícímu se životnímu stylu. Měšťanské domy se téměř všude zvedly o druhé patro, vymalované výklenky na původní atice se zazdily, prorazily se tam otvory oken pro dostavěné druhé patro a nad ním se zdvihla střecha, opět zakrytá v průčelí a dokonce i v zadním traktu domů atikou. Atika, členěná pilastry a římsami, byla zakončena typickými renesančními obloučky. Při jednotné horizontální linii v celé frontě domů měly obloučky různou skladbu a proporce, vyskytovaly se i půlobloučky apod. Vytvářely dojem pestré rozvolněné krásy. Do okenních otvorů se osazovala tehdy novinka: ostění z terakoty. Sestavovala se z dílů do jednodílných i vícedílných oken. Terakotové díly se využívaly i k vytváření portálů, na nichž se vyskytoval pernštejnský znak zubří hlavy. Terakotová ostění (portály) měla bohatý renesanční dekor a jejich červená barva spolu s novou malířskou výzdobou fasád vyhlížela působivě. Fasády byly vymalovány s charakteristickými motivy rostlinných rozvilin a malbou iluzivní architektury kolem oken, případně dveří.

Terakota, kterou vidíme dnes na ostění řady domů, umožnila výstavbu nejen urychlit, ale byla na rozdíl od kamenické práce mnohem levnější. Přestavba Pardubic, kterou řídil Janův stavitel Jiřík Olomoucký, byla již v roce 1542 v závěrečné fázi. Současně se intenzivně pracovalo také na úpravách zámku. Dominantou města se stala Zelená brána.

Město v hradbách nebylo velké. Kromě velkého náměstí a typicky úzkých středověkých uliček (Bartolomějská, Kostelní ad.), vedl z náměstí k zámku, sídlu vrchnosti, široký „bulvár“, jakási obdoba „královské cesty“ - Pernštýnská ulice. Z ní odbočovala cesta ke druhé městské bráně, zvané Bílá. Stávala na konci dnešní ulice Anežky české a byla zbourána roku 1840. Zbyl po ní jen název Bělobranské náměstí, kde začínalo jedno z předměstí Pardubic.

Za Pernštýnským náměstím a za kostelem sv. Bartoloměje vznikl zajímavý prostor, dnešní Wernerovo nábřeží. Vedla tudy „městská řeka“ (Pernštejnský kanál), navazující na umělý kanál Haldu, aby ve městě vytvořila důležitý zdroj užitkové vody. Kolem ní vyrostlo malé výrobní pernštejnské centrum. Řeka poháněla vodní kola mlýnu a sladovny, vodu využíval městský pivovar, lázeň a řezníci v masných krámech. Kousek dál za městem, když se „městská řeka“ spojila s vodním příkopem, poháněla vodní kola hamru („huť dělová“), soukenické valchy, pily a dalších mlýnů. Je to svědectví důmyslného urbanistického řešení města a ukázka obdivuhodného mistrovství pernštejnských vodních staveb na Pardubicku.

Ubíhala staletí a pernštejnské Pardubice měnily svoji tvář. Město za třicetileté války odolalo drtivému útoku švédského generála Torstensona (1645), ale z větší části vyhořelo. Obnova trvala velmi dlouho. Městské domy dostávaly nové „moderní“ fasády ve větším rozsahu až od konce 18. století a během první poloviny 19. století ve stylu doznívajícího rokoka, klasicismu a empíru. Vytvořili novou působivou charakteristiku starého města. Známý je například reliéf se starozákonním výjevem Jonáše a velryby na východní straně náměstí na domě čp. 50, patrně z doby po roce 1797. V domě u Jonáše má své sídlo Východočeská galerie.

Uprostřed náměstí se roku 1698 vztyčil sloup se sochou P. Marie od neznámého mistra. Zhruba po 80 letech vytvořil kolem sloupu zdejší mistr Jakub Teplý balustrádu, zdobenou 8 sochami světců – patronů Čech. S českými lvy na rozích a znaky českým, moravským, městským znakem Pardubic a města Vídně.

Své přidala do podoby starého města i druhá polovina 19. a začátek 20. století. V letech 1892 a 1894 byla na místě staré barokní radnice, kterou pardubičtí zřídili uprostřed náměstí (čp. 1) od roku 1760, postavena nová radnice. Této stavbě padla za oběť nejen stará radnice, ale i tři další sousední domy. Novou budovu projektoval Jan Vejrich. Na štítu nechal umístit sochu rytíře – strážce města, vytvořeného podle postavy Vojtěcha z Pernštejna z náhrobku v bartolomějském kostele. Průčelí zdobí medailony zpodobňující české krále a mezi okny druhého patra jsou fresky s alegoriemi městských ctností. Na zadním průčelí, kterým se vcházelo do sálu měšťanské besedy jsou sgrafita podle návrhu Mikoláše Alše, zpodobňující tanec, recitaci, hudbu a kultus města Pardubic. Historický sál (původně zasedací místnost zastupitelstva) zdobí nástěnné alegorické obrazy „Čechie“ a „Pardubic“ od malíře J. Klusáčka. Na kazetovém stropu a na stěnách jsou symboly řemesel a občanských ctností.

Jinou budovou, která na přelomu 19. a 20. století nahradila původní městské domy, je Evropský spolkový dům s kavárnou Evropa, původně patřící Občanské záložně (do znárodnění a zániku v roce 1945). Na domě čp. 55 upraveném v roce 1902 je zajímavý reliéf od sochaře V. Amorta. Ve štítu je trůnící Bůh, pod ním velká jezdecká postava Jana Žižky a mezi okny druhého a prvého patra scéna, jak Jiří z Poděbrad nechává v roce 1462 zatknout papežova legáta Fantina. Mělo to tenkrát vyjadřovat nacionální smýšlení české veřejnosti v rozbouřených politických vlnách neúspěchů česko-německého vyrovnání. Žižka jakoby prý vyzýval poslední věrné Čechy k boji, ukazuje palcátem směrem k Vídni. Scéna s Jiřím z Poděbrad vyjadřovala, jak kdysi český král ztrestal každého, kdo by drzou řečí urážel český národ. Této budově začal od roku 1999 sloužit Evropský spolkový dům. Vedle zmíněné kavárny a sídla řady spolků zde mají kanceláře organizace, jako Britisch Cancel, Alians Frances, Goethe Institut, které podporují výuku cizích jazyků, poznávání kultury zemí, které prezentují a podobně.

Kolem kostela Zvěstování P. Marie vyrostl na místě objektů někdejšího minoristkého kláštera od 60. let minulého století komplex školních budov. Dvě z nich slouží od roku 2000 Krajskému úřadu Pardubického kraje. Východně od kostela stojí původní budova pardubické reálky z roku 1863 projektovaná architektem F. Schmoranzem. Na konci tohoto prostoru je u břehu Chrudimky budova soudu, postavená podle projektů Ladislava Machoně roku 1930 v tehdy moderním stylu konstruktivismu.

Zámek

Vedle Zelené brány představuje další dominantu Pardubic zámek. Do zámku se původně dalo vstoupit jen přes město a přes tzv. Příhrádek. Ten je klasickým předbraním s tím, že je vybudován, jakoby tvořil organickou součást města. Teprve potom se před námi rozevře pohled na majestát zámku. Přijdeme k němu z Příhrádku po hrázi, navršené roku 1805 po veliké povodni (1804) místo původního dřevěného mostu. Kamenný mostek uprostřed hráze, postavený nad stružkou, kterou dal zavodnit zámecký příkop, nese sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Františka de Pauly, připisované Jakubu Teplému. Cestou přes hráz mineme tenisové kurty (zřízeny 1924), dějiště známé a tradiční Juniorky (tenisové mistrovství juniorů ČR). Na vstupní bráně do areálu zámku (Labská brána) je již zmíněný reliéf z roku 1511 s erbovní pověstí pánů z Pernštejna.

Počátky panského sídla v místech nynějšího pardubického zámku sahají podle archeologických nálezů do konce 13. století. Dnešní podoba zámku pochází hlavně z rozsáhlé přestavby podniknuté pány z Pernštejna od konce 15. století do 40. let 16. století. Nepatrné zbytky ze starších vývojových fází objektu lze rozpoznat jen torzovitě a neumožňují podat souvislejší obraz jeho podoby. Vilém z Pernštejna přetvořil na přelomu 15. a 16. století starší hrad vskutku zásadním způsobem.

V době končící éry středověkých hradů a současně s pronikající renesancí objevujících se myšlenek na jiný typ sídel - pohodlných, ale neopevněných zámků, vytvořil Vilém z Pernštejna v Pardubicích rezidenci, která je přechodem mezi hradem a zámkem. Vilém z Pernštejna zabral za tím účelem rozlehlé území (svým půdorysem je téměř stejně velké jako celé město), které dokonale opevnil, a celý areál původního vodního hradu začal přestavovat na velký palác s čtyřkřídlou dispozicí (přestavbu dokončili až Vilémovi synové Vojtěch a Jan), vyhovující již novým nárokům života aristokracie.

Opevnění sestávalo z mohutného hliněného valu s nárožními rondely, kam se dalo umístit těžké dělostřelectvo. Na úpatí valu se nacházela hradba se střílnami pro střelce z ručních palných zbraní a před ní široký příkop, který se dal v případě nebezpečí rychle zavodnit. Opevnění zámku je považováno za vrchol pozdně gotického pevnostního stavitelství a v takovém stavu dochování a na tak rozlehlém areálu nenajdete ve střední Evropě jeho obdobu. Při stavbě opevnění, ale i paláce, a při úpravách celého zastavěného území byly prováděny v poměrně krátké době zemní práce v takovém rozsahu, že to dodnes vzbuzuje úžas.

Uvnitř paláce se dochovaly zbytky nástěnných raně renesančních maleb. Stěny téměř všech místností postupně pokrývaly malby iluzivní architektury, provázené bohatými motivy rostlinných ornamentů, a celé obrazy s biblickými výjevy i antickou mytologií. Nejcennější dochovaný soubor představují malby v rytířských sálech prvého patra. Mezi nimi je obraz s námětem starozákonní legendy o Samsonovi a Dalile z roku 1532 nebo monumentální nástěnný obraz vyjadřující protestantské dogma Zákona a Milosti, či postava Štěstěny vrtkavé a další. Tyto malby vznikaly ve 30. letech a na začátku 40. let 16. století. Vzácně se na pardubickém zámku dochovaly z této doby i dva malované dřevěné kazetové stropy. Hodnotné jsou ovšem i četné kamenické prvky - pozdně gotické, goticko renesanční a raně renesanční. Mezi nimi vyniká především vstupní portál, jehož základ byl vytvořen roku 1529, ale dokončen a osazen byl až roku 1541. Dva roky poté ozdobil vstup do zámeckého paláce kanmenný most s bohatou reliéfní výzdobou.

Když Pernštejnové prodali zámek roku 1560 králi, čím dál více sloužil komerčním zájmům správy panství. Panovník sem zajížděl jen občas. Poslední větší stavební úpravy prováděl koncem 70. let 16. století královský stavitel Oldřich Avostalis. Z té doby pochází sgrafitová výzdoba fasády, úprava druhého patra vstupního severního křídla, které zakončil pozdně renesanční volutový štít. Přistavěno bylo také hlavní široké schodiště a západní křídlo dostalo na vnitřním nádvoří renesanční arkády. Z pozdějších barokních úprav, prováděných v letech 1723 - 1726 F. M. Kaňkou se dochoval jen přízemní sál ve vstupním křídle. Kaňkovy úpravy prvého patra byly zcela odstraněny.

Z interiéru postupně zmizela původní výbava. Po třicetileté válce byl v areálu zřízen pivovar, v 18. století sklad textilní manufaktury, byty vysloužilých důstojníků. Koncem 19. století na zámku působila ševcovská továrna, několik úřadů, byly tu pronajímány sklady a řada bytů. Od roku 1892 tu měl také pronajatu část prostor Musejní spolek a když se nemohl dočkat stavby vlastní budovy ve městě, využil v roce 1920 příležitost a zámek koupil v pozemkové reformě od barona Richarda Drasche von Wartinberg (poté spolek koupil také Kunětickou horu s hradem). Postupně, jak se dařilo spolku v zámku uvolňovat prostory pro umístění sbírek, objevovaly se při opravách zbytky původní architektonické a malířské výzdoby. V roce 1953 přešel zámek do správy státu. Od 60. let 20. století se zanedbávala údržba a v roce 1977 se v zámku začaly propadat stropy. Započala generální rekonstrukce, která ale postupovala tak pomalu, že zámek chátral dál. Teprve od roku 1994 se podařilo urychlit tempo oprav natolik, že od roku 1997 je zámek znovu zpřístupňován veřejnosti a jsou zde postupně budovány nové expozice Východočeského muzea v Pardubicích.

Náměstí Republiky

Do světa „moderních“ Pardubic vstoupíme ze starého města od Zelené brány přes náměstí Republiky. V těchto místech kdysi protékal městský vodní příkop a před ním stál pevnostní val a hradby. Na jejich místě postavil císařský erár roku 1776 jezdecká kasárna. V době přerodu Pardubic na industriální město trvalo několika generacím, než se díky jejich houževnatému úsilí podařilo dosáhnout zrušení kasáren (roku 1894) a dalších 16 let, než se mohlo přistoupit k zasypávání vodního příkopu. Mezi tím tu začal vznikat urbanisticky cenný přechod mezi starým a novým městem, aby ale pak nová doba, 70. léta 20. století, vytvořila novou umělou bariéru v podobě rušného komunikačního průtahu městem. Řešení tohoto problému je velkou výzvou současných urbanistů.

Jako první z novodobých staveb vyrostl v prostoru dnešního náměstí Republiky proti Zelené bráně roku 1898 v ještě v historizujícím stylu Krudencův palác, nyní znám spíše podle pozdějších majitelů jako palác Hybských. Krudencova ambiciózní stavba chtěla předznamenat směřování dynamicky rostoucích Pardubic k modernímu velkoměstu. Dlouho ale neměla kýženou odezvu. Obrys náměstí vytyčila na jižní straně secesní budova Městského divadla.

Vedle Zelené brány vyrostla budova Městské spořitelny, postavená ve válečných letech 1913 – 1917 podle projektu zdejšího rodáka Fr. Roitha. Tehdy moderní stavba, předznamenávající vliv kubismu na architekturu, je dodnes výzvou možností citlivého spojení historické a moderní architektury. Z druhé strany se vedle Zelené brány postavila v letech 1924 – 1925 na místě zaniklého hostince U české koruny budova Anglobanky, kterou projektoval Josef Gočár. Gočárovým dílem je také na protější straně hotel Grand, zprovozněný roku 1931. O podobě a umístění této stavby, víceúčelovém a reprezentačním „okresním domě“, se v Pardubicích diskutovalo bezmála 20 let. Grand se poté stal symbolem společenského života Pardubic pro několik generací. Na začátku 90. let hrozila jeho devastace, ale po přestavbě z let 1998 – 1999 se stal novým obchodním centrem. Vedle Grandu, proti kostelu sv. Bartoloměje, vyrostla v roce 1931 také moderní stavba průmyslového muzea. Od roku 1945 zde sídlí Střední průmyslová škola potravinářské technologie. Budova dílem pardubického rodáka, architekta K. Řepy. Ještě předtím se stala významným počinem, který upravil podobu tohoto prostoru, stavba budovy generálního ředitelství pošt a telegrafů z roku 1925, po roce 1992 okresní úřad (od roku 2000 úřadovna Krajského úřadu a Magistrátu Pardubic). Projektoval ji Ladislav Machoň. Ten měl nelehký úkol zaplnit nároží proti divadlu a zároveň respektovat výškovou návaznost na budovu Městské spořitelny a budovy škol, které byly v ještě historizujícím stylu postaveny na Jahnově třídě koncem 19. a v prvním desetiletí 20. století. Machoň se svého úkolu stavby sídla generálního ředitelství pošt zhostil mistrovsky. Vytvořil moderní působivý objekt, který se nejen vyrovnal se všemi horizontálními liniemi, ale zároveň zachoval dominantní vyznění secesní budovy divadla. Machoň ve stejné době navrhl stavbu gymnázia, od roku 1951 sídlo elektrotechnické průmyslovky, která přes silnici kolmo navazovala na generální ředitelství pošt a telegrafů a předznamenávala monumentální prostor náměstí Smetanova s dominantním postavením divadla. Žel tento záměr se v zamýšlené podobě neuskutečnil a budova gymnázia je jen jeho torzem.

Třída Míru a okolní ulice

Třídu Míru vnímáme jako hlavní ulici Pardubic, někdejší korzo. Tato ulice představovala původně střed „Dlouhého“ předměstí, kudy vedla cesta od Zelené brány směrem na Prahu a po odbočení na Chrudim.

Kdysi lidnaté předměstí pernštejnských Pardubic vzalo za své za třicetileté války. Místo zbouraných domů se zdvihlo nové opevnění. Upomínají na něj některé místní názvy: Na hrádku nebo Na Kopečku (roh tř. Míru a Jindřišské ulice). Obnova předměstí trvala více jak 100 let. I potom nízké zemědělské usedlosti, dílny řemeslníků a hostince podléhaly zkáze v čase válek, jako například za válek o dědictví rakouské a sedmileté války, a častým požárům. Po polovině 19. století, hlavně v poslední třetině století, za velkého přerodu Pardubic na indurstriální město, se ona dlouhá ulice „na zeleném“ proměnila na hlavní třídu, kde stály vedle domů nejlépe situovaných živnostníků nejlepší hotely, hostince, šlechtické kasino a domy aristokratů. Od roku 1784 se nazývala Královská třída, aby pak při změně vládnoucích režimů několikrát měnila své jméno (Wilsonova, Stalinova). Začala kypět společenským ruchem. Způsobily to dvě okolnosti. Jednou byly pravidelně vždy na podzim se v Pardubicích konající a v celé rakousko-uherské monarchii vyhlášené parforsní hony, spojené od roku 1874 s původně jen doprovodným programem – nyní proslulým dostihem Velké pardubické steeplechase. Poptávka vyvolaná parforsními hony a dostihy, byť vždy jen několikatýdenní, a potřeby jezdecké posádky, dynamicky táhly společenský život Pardubic v této části města. Druhou okolností se stal fakt, že tato ulice byla přirozenou spojnicí mezi dosavadním historickým centrem města a železničním nádražím, kolem něhož a podél tratě se od 70. let 19. století rychle rozrůstala průmyslová zóna a na ní navazující zástavba „nového města“.

Rychlému růstu Pardubic odpovídal i charakter zástavby třídy Míru. Vedle staveb, vznikajících až do začátku 20. století pod vlivem historismu, předznamenaly moderní dobu nejprve secesní budovy na severní straně (čp. 109, 110 a 763) – Francův dům (železářský obchodní dům), U lva (postavený na místě nejstaršího pardubického hostince) a Waltruv dům. Byly postaveny v letech 1906 – 1908 a výškově navázaly na poštu, jejíž budova z roku 1898 byla přestavěna na začátku 30. let 20. století. Tyto secesní domy předních pardubických obchodníků byly postaveny proti budově šlechtického kasina.

Projevem moderní architektury 20. let na třídě Míru se stal jednak dům „Na Kopečku“, navazující na palác Hybských (Krudencův palác), naproti o něco pozdějšímu hotelu Grand. Ve stylu tehdy oblíbeného rondokubismu jej projektoval architekt O. Liska a byl postaven v roce 1925. Ve stejném roce se uprostřed třídy Míru, zhruba proti poště, objevila výrazná architektura obchodní pasáže, projektovaná již zmiňovaným architektem Ladislavem Machoněm. V době svého vzniku vzbudila živý ohlas – uznání i odpor. Například sochy na průčelí pasáže od sochaře K. Dvořáka, znázorňující rybáře, textilního dělníka, truhláře a taviče, které vznikly v intencích názorů tehdy moderního „sociálního umění“, čerpajícího z otřesů první světové války, připadaly některým místním sdělovacím prostředkům pro své údajné „kreténské vzezření“ přímo odpudivě. Vedle pasáže, stálo již zmíněné důstojnické kasino, které po první světové válce zaniklo a budova byla přestavěna.

Architekt Ladislav Machoň pozitivně ovlivnil do začátku 30. let 20. století i přestavbu dalších domů na třídě Míru a jinde ve městě. Na konci trychtýřovitě se rozevírající třídy Míru stál kdysi proslulý hotel Veselka, zbouraný roku 1973, který tento prostor uzavíral. Na jeho místě stojí zčásti objekt České pojišťovny (stavba schválena roku 1975) a polyfunkční dům Magnum (rok výstavby 2006 - 2008). Naproti je historický dům s bistrem Mc Donald postavený v roce 1892 (původně tzv. Vlachův dům) na místě někdejšího „pernštejnského špitálu“ pro chudé.

Podél tohoto objektu dojdeme do zajímavého koutu města kolem kostela sv. Jana Křtitele. Kostel a špitál v těchto místech založil na začátku 16. století Vilém z Pernštejna. Kostel byl upraven do dnešní podoby kolem roku 1570. K němu byl přesunut také městský hřbitov. Ten byl na začátku 20. století přeměněn na parkovou úpravu, ale posléze postupně uvolněn pro další zástavbu. Začala dominantní stavbou měšťanské školy, která ne příliš respektovala historicky vzniklý prostor, a končí architekturou posledních let, která si již z respektu k původně dominantní památce nedělá žádné starosti. Naproti škole našel umístění pomník vynálezců ruchadla bratranců Veverkových z nedalekého Rybitví, který vytvořil roku 1883 sohař Jos. Strachovský. Pomník byl onoho roku 1883 odhalen na frekventovaném místě (křižovatka ulic Palackého a 17. listopadu) před synagogou. Ta stála na místě budovy, od 60.let 20. století, známé jako Dům služeb. Po zbourání synagogy v 50. letech 20. století Byl pomník odsunut na nynější místo.

Vynálezci pomníku dali vzniknout nejen názvu školy, ale i celé ulice, která z tohoto prostoru vychází směrem na jih. Její domy byly postaveny vesměs koncem 19. století a počátkem 20. století. Na některých se objevují reliéfní výjevy tehdy v Pardubicích oblíbených umělců (například. V. Amort, B. Vlček). Na domě čp. 587 byly namalovány obrazy podle známých předloh Mikoláše Alše: Husitská jízda a Bitva u Domažlic. V roce 1924 je nechala tehdejší majitelka otlouct, protože se prý neslušelo, aby se na domě věrné katoličky velebila sláva husitských kacířů.

Na třídě Míru, proti zastávce městské hromadné dopravy stojí budova v historizujícím slohu, známá většině Pardubáků. Původně to byl vyhlášený luxusní hotel Střebský (založen 1888) s nejstarší kavárnou v Pardubicích. Později vešel od 50. let ve známost jako tzv. „Žralok“ (vyhlášené lahůdkářství). Nyní je zde kavárna „Alfrédo“.

Ulice navazující kolmo na třídu Míru směrem na sever a na jih vznikaly v dnešní podobě zhruba od 80. let 19. století, dokončovány byly ve 20. a 30. letech 20. století. V některých najdeme zajímavé objekty. Ve Smilově ulici stojí proti tiskárnám tzv. Štolbův dům (čp. 307). Postavil jej roku 1897 notář JUDr. Josef Štolba, tehdy významná osobnost Pardubic (organizátor spolkového života, dramatik hraný dokonce na scéně Národního divadla). Jeho dům projektoval arch. Bóža Dvořík a na fasádě jsou malby podle návrhu Mikoláše Alše (Diviš Bořek z Miletínka a Vilém z Pernštejna). Ve Sladkovského ulici se nachází čtveřice domů, které svědčí o hloubce proměn dobového vkusu. Domy postupně vyplnily proluku, která tu zůstávala na počátku 20. století. Nejprve byl ještě v prvním desetiletí postaven dům čp. 797, který nese znaky secese a prvky romantizujícího historismu. Vedle něj (směrem ke tř. Míru) vznikly zhruba o 15 let později dva domy (čp. 994 a 997) již ve stylu moderního kubismu. Na jejich fasádě se objevují reliéfy ve znamení sociálního umění let dvacátých. Obrátíme-li pozornost na druhý konec komentované skupiny domů (směrem ke Smilově ulici, uvidíme přestavbu domu čp. 383 z počátku devadesátých let. Vracíme-li se třídou Míru k Zelené bráně, můžeme projít Jindřišskou ulicí, kde najdeme secesní fasády na řadě domů - takových domů byly v Pardubicích desítky. Dostaneme se na sídliště Karla IV., které bylo postaveno v 70. letech na místě několika demolovaných ulic. Má kapacitu asi 3 tisíce obyvatel.

Na východ od sídliště Karla IV. je podél levého břehu Chrudimky část města, kterému se říká na Olšinkách. Tento prostor s Bubeníkovými sady na druhém břehu Chrudimky posloužil v roce 1903 k pořádání Východočeské hospodářské, národopisné a umělecké výstavy. Po výstavě na Olšinkách tu zůstalo hřiště na kopanou a místo lákalo časem k zástavbě. V roce 1923 tu byla postavena budova Sokolovny a v roce 1925 podle projektů Ferd. Potůčka kostel (tzv. Husův sbor) pro Církev československou husitskou. V té době se začalo prostranství kolem těchto objektů zaplňovat činžovními domy, z nichž řada nese znaky rondokubismu. V 60. letech 20. století začal vyrůstat za Sokolovnou u břehu Chrudimky plavecký areál s padesátimetrovým krytým bazénem. Tuto traumaticky se vlekoucí stavbu nebylo nakonec možno dokončit a užívat podle původních záměrů. Rozzuzlení se plavecký areál dočkal až v 90. letech. Část areálu, tzv. Ideon, slouží jako výstavní prostor nebo příležitostně jako společenský sál. Na jižním konci Olšinek, ve Štolbově ulici, byl postaven objekt Domu dětí a mládeže.

Na hranicích středu města

Hlavní třídu Míru a přilehlé ulice dělí od dalších částí města na severu Sukova třída. Na jejím místě ještě před 100 lety tekla voda městského příkopu, která kdysi poháněla vodní kola několika výrobních zařízení ještě z dob pernštejnských Pardubic. Od roku 1983 vévodí této části města Dům hudby – sídlo Pardubické konzervatoře a Komorní filharmonie. Budova byla původně postavena jako okresní sekretariát KSČ. Proti Domu hudby se za silnicí rozprostírá městský park – Tyršovy sady. V těchto místech byl vybudován v roce 1931 výstavní areál s četnými pavilony, aby se tu mohla konat Výstava tělesné výchovy a sportu Republiky Československé. Tato dlouho připravovaná velkolepá a celostátně významná akce v Pardubicích zanechala nejen nehynoucí vzpomínku pamětníků, ale trvalou stopu v podobě stavebních úprav ve městě, které vyvolala, a v podobě zmíněných Tyršových sadů. Projektantem byl K. Řepa a Ferd. Potůček, parkovou úpravu navrhl architekt Vetešník. Jiným plodem výstavy z roku 1931 byla stavba atletického stadionu s fotbalovým hřištěm a klopenou cyklistickou dráhou. Stadion měl v době svého vzniku vynikající parametry (projektovali jej K. Řepa, F. Potůček a klopenou dráhu arch. Schurmann z Munsteru). Hned v sousedství stojí zimní stadion. Postaven byl v roce 1947 a s krytou halou dán do provozu v roce 1964.

Přes silnici proti stadionu je ústí Pernerovy ulice. Název má podle Ing. Jana Pernera (1815 – 1845), vynikajícího stavitele železnice, podílejícího se mimo jiné významným způsobem na stavbě trati Olomouc – Praha v roce 1845. Ta se mu stala také osudnou. V září 1845 po nešťastném úrazu zemřel v Pardubicích, u rodičů v jejich mlýně zvaném „Valcha“. A ten stával přibližně v těchto místech – proto ono pojmenování ulice.

Další linií ohraničující střed města je komunikace, která jde od mostu P. Wonky přes Labe (zprovozněn v lednu 1960) a prochází Masarykovým náměstím. Na západní straně se proti stadionu tyčí telekomunikační věž, postavená v roce 1988, která vytvořila další dominantu města. Dále jsou tu ze 70. a 80. let 20. století stavby zdravotní polikliniky, hotelu Labe a obchodního domu, který nyní provozuje firma Tesco. K budově Tesca (bývalého Prioru) bylo v roce 2006 přistavěno obchodní centrum AFI Palace (otevřeno v roce 2008), které zabralo celou hliněnou plochu Masarykova náměstí. V roce 2015 se vlastníkem stala společnost Atrium Real Estate Management a došlo k přejmenování Palác Pardubice. V těchto místech stávala jezdecká kasárna (od roku 1894). Východní stranu náměstí představuje komplex administrativních budov. postavených v 60. letech. Výraznou změnou tohoto prostoru je budova pojišťovny IPB (rok 2000) architektů L. a J. Macase. Tato moderní okázalá stavba je diskutovaným objektem mezi laiky i odborníky.

Za křižovatkou u třídy Míru a Palackého třídy pokračuje hranice středu města třídou 17. listopadu až k podjezdu pod železnicí. Ten byl vybudován na začátku druhé světové války (roku 1940) a byl završením mnohaletých snah řešit neutěšenou dopravní situaci na původním železničním přejezdu. Železniční trať tvoří na jihu další přirozenou hranici středu města.

Nové město kolem železnice

Za hranicí městského centra, jak ji vymezuje třída 17. listopadu a Masarykovo náměstí, se směrem na západ nachází část města, které se kdysi říkalo „nové město“. Byla to průmyslová čtvrť kolem nádraží a železniční trati, která od poloviny 19. století vyrůstala daleko za hranicemi starého města. Na ni měla postupně navázat nová zástavba obytných domů, škol, hotelů, obchodů apod.

Hlavní spojnicí k železničnímu a autobusovému nádraží je Palackého třída. Ta byla po demolici starších domů vystavěna v dnešní podobě na přelomu 50. a 60. let a v 70. letech 20. století. Zůstaly tu ovšem z předchozí doby tradiční výrobní podniky: strojírenská Prokopova továrna (založena roku 1872), Pardubický akciový pivovar ( založen roku 1871), firma Hobé (původně Wertheimerův pivovar, založen 1867) a o kus dál, za železničním nadjezdem, tovární areál rafinerie minerálních olejů Paramo (původně firma David Fanto, založená roku 1889).

Železniční nádraží na konci Palackého třídy stojí více na západ než původní stavba. Nynější budova hlavního nádraží je z roku 1958 a projektoval ji K. Řepa a V. Danda. Součástí areálu nádraží býval hotel s restaurací a stálé kino. Západně od nádraží je železniční křížovatka tratí Olomouc – Praha a Liberec – Pardubice – Havlíčkův Brod (postavena roku 1871).

Na budovu nádraží navazuje novější stavba hlavní pošty. Výstavba byla zahájena v roce 1980 a předána veřejnosti v roce 1984. Naproti poště je autobusové nádraží. Za autobusovým nádražím a na sever za Palackého třídou se podél Labe nachází nábřeží Závodu míru. Sídlišě bylo vybudováno na konci 70. let. Žije zde 2 000 až 2 500 obyvatel. K němu byl přistavěn v letech 1999 – 2001 komplex Poseidon – čtyř nových moderních obytných domů s prostorami pro komerční využití. Na volném prostranství za sídlištěm Závodu míru je vybudována závodní dráha pro bikros. Vedle ní později vyrostl krytý skatepark, který byl otevřen v roce 2010. K vybavenosti sídliště patří mj. také základní škola s rozšířeným vyučováním jazyků.

V prostoru mezi třídou 17. listopadu a jižně od Palackého třídy má centrální postavení náměstí Čs. Legií. Začalo vznikat na přelomu 19. a 20. století. Stojí tu budovy Fakulty chemicko-technologické Univerzity Pardubice (dříve Vysoká škola chemicko-technologická, založená roku 1950). Její historická budova je původní průmyslovou školou, postavenou zde v roce 1899. Na druhé straně, ve Štefánikově ulici, se nachází budova základní školy. V roce 1895 ji postavila Krudencova stavební firma za neuvěřitelných 146 pracovních dní. Ve 20. a na začátku 30. let 20. století daly konečnou podobu náměstí parková úprava uprostřed a obytné domy, z nichž některé mají zajímavé řešení. Uprostřed náměstí byl roku 1998 obnoven pomník prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Je replikou původního pomníku od Ot. Španiela z roku 1928, který nechali za druhé světové války němečtí nacisté zničit.

Za podjezdem navazuje na třídu 17. listopadu hlavní komunikace směrem na Chrudim – třída Jana Palacha. Také za podjezdem pokračuje podél železniční trati směrem na západ i na východ řada výrobních objektů a skladů. Například hned za podjezdem se nachází Vitana (původně Franckova továrna kávových náhražek z roku 1897).

Po obou stranách třídy Jana Palacha a v přilehlých ulicích je zástavba menších činžovních a rodinných domů hlavně ze 20. a 30. let 20. století. Na východ za nimi je sídliště Višňovka, postavené na konci 50. let 20. století pro asi 4,5 tisíc obyvatel.

Na západní straně stojí sídliště Dukla. Ještě na začátku 20. století se v těchto místech nacházelo vojenské cvičiště. V dubnu roku 1910 tady vztétl na letadle jako první Čech Ing. Jan Kašpar. Následující rok odtud Kašpar uskutečnil první dálkový přelet v Čechách na trati Pardubice – Praha. Cvičiště se stalo také základnou leteckých pokusů Kašparova bratrance Evžena Čiháka a dalších průkopníků aviatiky. Kolébku českého letectví dnes připomíná u lesíka za sídlištěm skromný Kašparův pomník a již tradice květnové letecké přehlídky na pardubickém letišti - „Aviatická pouť Ing. Jana Kašpara“. První ročník se pořádal roku 1991. Za první světové války vyrostly na vojenském cvičišti přízemní baráky vojenské nemocnice pro 10 000 raněných a nemocných – tzv. Karanténa. Po válce sloužily opuštěné baráky jako obydlí sociálně nejslabších vrstev a jako provizorní ubytování vojáků nové posádky. Po druhé světové válce se barákové město Karantény začalo měnit na sídliště. Místo původně plánovaných 8 000 obyvatel zde po dokončení bydlelo přes 11 000 lidí. S výstavbou se začalo v roce 1947 a poprvé se zde u nás začala uplatňovat tzv. proudová metoda výstavby. Na sídlišti Dukla je Dům kultury Parama, kde mj. vedle víceúčelových sálů bývalo i stálé kino. Téměř naproti se nachází Dům dětí a mládeže Delta. Na jižním konci sídliště najdeme sportovní stadion SKP Pardubice, na nějž navazuje tělocvična a další sportoviště. Za severním okrajem sídliště Dukla, při Teplého ulici, kteoru vede hlavní komunikace směrem na Přelouč, Kolín, respektive Kutnou Horu, a na Prahu, se nachází areál Hasičského záchranného sboru.

Na jižním konci třídy Jana Palacha je Zborovské náměstí. Na východní straně náměstí byl ve 20. letech 20. století vybudován areál kasáren pro Železniční pluk, který pro život města v období mezi první a druhou světovou válkou hodně znamenal. Uprostřed parkové úpravy stojí pomník od Fr. Zuzky z roku 1929, původně věnovaný desátému výročí vzniku pluku a obětem první světové války z řad jeho příslušníků. Na jihozápadním konci náměstí je škola postavená koncem 30. let 20. století řádem seleziánů, do jehož péče byl objekt školy znovu navrácen v roce 1996.

Východně od Zborovského náměstí se nachází hlavní městský hřbitov, založený roku 1883. Při něm bylo v roce 1923 zprovozněno krematorium, třetí svého druhu v českých zemích. Architektonicky mimořádně kvalitní budovu pardubického krematoria ve stylu Art deco navrhli prof. P. Janák a prof. J. Kysela. Kolumbárium je o něco mladší (roku 1935) a navrhl je K. Řepa.

Konec města na jihu, podél Chrudimské ulice, lemují rodinné domky a zahrádkářské osady ve čtvrti zvané Nové Jesenčany. Původně zemědelská osada tu vznikla za tzv. raabizace na konci 18. století.

Na západním konci města, kterým prochází komunikace na Přelouč, za lesíkem u sídliště Dukla a za železniční tratí Pardubice – Havlíčkův Brod je areál Závodiště – každoroční dějiště proslulé Velké pardubické steeplechase. Ta se v těchto místech koná od roku 1874. Kdysi obecní pastviny byly městem postoupeny Parforsní společnosti, která tu tenkrát upravila dráhu steeplechase skvělých parametrů.

Na jih a na západ od závodiště se rozprostírá pardubické letiště a kasárna leteckého vojenského útvaru. Zařízení pardubického letiště má velmi dobré parametry a od poloviny 90. let 20. století slouží také civilnímu provozu. Ten tu provozuje a.s. EBA. Na letišti se každoročně koná již zmíněná Aviatická pouť.

K letišti přiléhá obec Popkovice a Svítkov, jež jsou součástí Pardubic. Ve Svítkově je plochodrážní stadion, kde se mimo jiné každoročně jezdí rovněž proslulý závod o Zlatou přilbu. Tuto trofej dostávají vítězové již od roku 1929. Zpočátku se Zlatá přilba jezdila na trávě v prostoru dostihového Závodiště. Stadion ve Svítkově tento závod hostí od roku 1964.

Za Svítkovem a u Starých Čivic je Městská industriální zóna, v níž vlastní pozemky město, a na ní navazující bezcelní pásmo. Výhodou je snadné napojení na železnici a 2 km vzdálené letišně.

Pardubice na pravém břehu Chrudimky

V historickém vývoji Pardubic představovalo vážný problém jejich růstu překonání bariéry říčních toků – na východě Chrudimky a na severu Labe. Nejprve byl překonán pravý břeh Chrudimky na tzv. Bílém předměstí.

Ještě za Pernštejnů tvořilo Bílé předměstí (nazvané podle Bílé brány) jen Bělobranské náměstí a za mostem přes Chrudimku drobná stavení podél cesty na Sezemice (Husova ulice). Procházela tu Halda – umělý kanál vybudovaný Pernštejny, aby napájel několik rybníků a pomohl upravit vodní režim ve městě i kolem něj. V místech zvaných dnes U kostelíčka, stávala na místě někdejšího panského dvora stavení a přístřešky povozníků. Toto skromné předměstí se od 18. století pozvolna rozrůstalo. Jakoby symbolickým činem v tomto směru se stalo v roce 1710 založení poutního kostela Sedmibolestné P. Marie, „kostelíčka“, z odkazu zámožného pardubického obchodníka Jakuba A. Strossa (odtud název přilehlé Štrosovy ulice)). Stavěl ho místní stavitel J. Pešina. Ve druhém desetiletí 18. století vznikly na jižní straně ambity. Areál obklopila barokní zeď s dynamickým půdorysem. Před vchodem jsou dvě sochy (sv. Jan Nepomucký a sv. Augustin) patrně od J. F. Pacáka kolem roku 1740. Výzdobu průčelí a v nikách interiéru provedl J. A. Devoty. Hlavní oltář je od místního umělce Jakuba Teplého.

S rozvojem předměstí přibývalo přes Chrudimku lávek a mostů a pravý břeh se stával od posledních desetiletí 19. století stále častěji domovem a místem provozování živností dalších obyvatel města. Kostelíček dále přitahoval nejen ke zbožnému rozjímání, ale byl i jakýmsi majákem k výletům podél Chrudimky a do klidu přírody pod Vinicí a v Pardubičkách. Oblíbená bývala dlouho každoroční květnová kostelíčková pouť. Dnešní lidnatou částí Pardubic za Chrudimkou procházejí hlavní komunikace směrem na Sezemice a odtud na Holice, další na Dašice a směrem do průmyslové zóny v Černé za Bory nebo na Chrudim. Tato část města prošla během 20. století snad nejradikálnějšími proměnami.

Původní historické spojení centra města s pravým břehem Chrudimky vedlo, jak jsme se již zmínili, přes most z Bělobranského náměstí. Nynější železný most pochází z roku 1910 a byl postaven současně s hydroelektrárnou po provedené regulaci Chrudimky. Tenkrát se vystavěl také sousední automatický mlýn bratří Winternitzů podle projektů architekta J. Gočára. V okolí vznikaly i další podniky, kupříkladu pekárny v prostoru Na Ležánkách nebo Červenkova barvírna (založena 1897). U rozcestí staré komunikace podél Haldy na Sezemice (Husova ulice) a cesty ke kostelíčku stojí hotel Zlatá štika. Postaven byl roku 1917 na místě někdejší hospody Klofandovy, jedné z nejstarších v Pardubicích. Na konci 20. let byl hotel přestavěn a v roce 2000 rekonstruován. Na konci Husovy ulice, historické komunikace vedoucí z Pardubic, se nachází starý židovský hřbitov. Říká se tu Na Židově a bydlívaly tady židovské rodiny, než byla na konci 18. století zrušena opatření zakazující Židům bydlet ve městě. Na konci Husovy ulice potom stojí objekty pardubické ženské věznice. Svůj počátek má zdejší káznice, starousedlíky tradičně nazývaná „Pracovna“, v roce 1891. Za Husovou ulicí a Haldou jsou vodní plochy sádek, jejichž vznik souvisí s pernštejnským urbanistickým řešením územím Pardubic na začátku 16. století.

K pracovně vede z centra města také dnes rušnější Sakařova ulice. Začíná v místech, kde se kdysi říkávalo Na žabárně. V jejím okolí, v okolí zmíněné Husovy ulice na severu a Dašické ulice na jihu, vznikala uliční síť se zástavbou rodinných domků a vil, pocházejících vesměs z počátku 20. století, až 30. let. Jejich stavebníky byly většinou příslušníci tehdejší střední vrstvy.

Do Sakařovy ulice se dostaneme z centra města přes Jahnovu třídu a Prokopův most, postavený roku 1935 podle projektu prof. S. Bechyně. Prokopův most stojí poblíž starší dřevěné lávky a poté železničního mostu, přes něž se z města chodilo zkratkou ke kostelíčku a na výlety podél Chrudimky. Tu byl také již na sklonku 70. let 19. století upraven u břehu Chrudimky park (dnes Bubeníkovy sady). Pás zeleně pokračuje podél Chrudimky k Matičnímu jezeru, což je slepé rameno Chrudimky, vzniklé při regulaci vodního toku. Restaurace na břehu je pozůstatkem po pavilonech z doby pardubické Hospodářské výtavy roku 1903.

Proti Prokopovu mostu vyrostlo během prvních dvou desetiletí 20. století Čechovo nábřeží a Kollárova ulice s blokem činžovních domů. Tudy lze dojít do zmíněné Sakařovy ulice a nebo na konci ulice Kollárovy přijít Štossovou ulicí ke kostelíčku. Na malém náměstí U kostelíčka stojí „Dům Ch. Masarykové“. Zde má své druhé sídlo městský Magistrát. V domě z roku 1923 (architekt O. Liska) měly původně útočiště dětské jesle pro zaměstnané kojící matky, Masarykova liga boje proti tuberkulóze a podobně sociálně zdravotní dobročinné organizace. Název dostal na počest manželky prvního československého prezidenta, která zemřela v době, kdy byla dokončená stavba předána do užívání.

Za kostelíčkem je rozcestí, kudy vede stará cesta Štrossovou ulicí do Pardubiček nebo do Dašické ulice. Štrossovou ulicí mineme veterinární kliniku a pod nadjezdem železniční zastávku. Za ní stojí tovární a od počátku 90. let 20. stoeletí nevyužívaný objekt někdejší Tesly, původně firmy Telegrafia, kterou hned po první světové válce vstoupil do Pardubic elektrotechnický průmysl. Podél Štrossovy ulice se mezi rodinnými domy a vilami najdou architektonické zvláštnosti, zvláště v okolí Matičního jezera, svědčící o doznívající oblibě historismu a romantismu na počátku 20. století (např. tzv. Kamenná vila architekta B. Dvořáka nebo vila primáře Messanyho). Za železničním nadjezdem se rozprostírá areál pardubické nemocnice. První nemocniční pavilony zde stály již v roce 1903 a postupně se jejich počet rozšiřoval a docházelo k modernizaci. Dnes již součástí areálu nemocnice je historická stavba vodárenské věže, která v prostoru Vinice, tenkrát ještě uprostřed parkové úpravy, zahájila provoz v roce 1907.

Areálem nemocnice jsme vstoupili do Pardubiček. Na konci komunikace je uprostřed hřbitova kostel sv. Jiljí, jehož historie souvisí s počátky Pardubic. Naproti kostelu má potom své sídlo záchranná lékařská služba tzv. ARO. Zástavbu Pardubiček tvoří většinou rodinné domy ze druhé poloviny 20. století. Tehdy byly většinou přestavěny i původní hospodářské usedlosti a stavení drobných živnostníků. Ve výbavě této čtvrti najdeme i hřiště, kde má mj. sídlo i místní oddíl kopané.

Z Pardubiček vede východním směrem komunikace do průmyslové zóny, která se rozkládá až k Černé za Bory. Výrobní a skladový areál v posledních letech přitahuje nové investory. Působí zde mimo jiné taiwanská firmě Foxcom, vyrábějící počítače v objektech zaniklé firmy Tesla. V Tesle se vyráběly radiolokátory a mezi nimi svého času proslulý radiolokátor Tamara. V areálu někdejší Tesly, nyní Foxconu, je historická budova tzv. Zámečku. Tato vila, postavená v roce 1885 patřila původně hraběcí rodině Larischových, z okruhu celebrit vídeňského císařského dvora. Zámeček se stal v roce 1942 posledním místem, v němž německé gestapo věznilo a naposledy vyslýchalo odsouzence k smrti, kteří potom skončili svůj život na nedalekém popravišti. Dnes toto smutné místo připomíná skromný památník na okraji továrního komplexu. Památník byl vybudován v roce 1949 podle návrhu arch. K. Kalvody a J. Hričáka.

Druhou cestou vycházející od kostelíčka je Dašická ulice. Hned za kostelíčkem jsou objekty gymnázia, jednoho z největších ústavů svého druhu ve východních Čechách. Postaveno bylo v roce 1978. Hned vedle něj stojí sportovní gymnázium a to v adaptované budově dřívější základní školy, postavené na začátku 20. století. Při Dašické ulici bylo vybudováno v 50. letech jedno z prvních pardubických sídlišť pro asi 2 tisíce obyvatel, nazvané Tesla. Sidliště navazovalo na starší zástavbu rodinných domků z první poloviny 20. století, a která v okolí sídliště a sousedních ulic pokračovala v podobě rodinných domů i v pozdější době.

Dašickou ulici protíná tzv. Rychlodráha, která vede přes ulici Na Drážce. Na dalším pokračování Dašické ulice, kterou lemují ulice s drobnými domky ze stejného období, bylo postaveno na přelomu 80. a 90. let 20. století jedno z posledních pardubických sídlišť pro asi 1,5 tisíc obyvatel. V jeho blízkosti, na konci Luční ulice se nachází stadión, sídlo fotbalového oddílu TJ Slovan Pardubice. Okrajové části této městské čtvrti, které se říká Slovany a severně od ní čtvrti Studánka (někdejší raabizační vesnice založená koncem 18. století na místě stejnojmenného rybníka), doplňují rodinné domy a vily, postavené v posledních desetiletích.

Dnes nejfrekventovanější komunikací, která protíná Pardubice za Chrudimkou, je tzv. rychlodráha a jeji pokračování Na Drážce. Rychlodráha z konce 60. let má svůj začátek nedaleko železničního a autobusového nádraží na Palackého třídě a po větší část svého průběhu lemuje železniční trať, ve směru na Českou Třebovou. Za křižovatkou na Dašické ulici vstupuje do sídliště Drážka, které bylo postaveno v 60. letech až začátkem 70. let na ploše 14 hektarů pro asi 4,5 tisíce obyvatel. Ulice Na Drážce, podle které se sídliště jmenuje, odvozuje svůj název od úzkokolejné železniční vlečky, která tudy až do 50. let procházela podél potůčku s porostem vrb a vedla od vojenských kasáren na Hůrkách k železniční stanici a továrně Telegrafia (Tesla). Ulice Na Drážce rovněž ústí u již zmíněné pracovny. Severovýchodně na ni navazuje druhé největší pardubické sídliště Dubina postavené na ploše 56 hektarů pro zhruba 12 tisíc obyvatel v 70. letech až do začátku 80. let 20. století. K vybavenosti tohoto sídliště patří kromě hřiště také Kulturní dům Dubina, jedna z důležitých zdejších kulturních institucí, zřizovaná městem. Na východním okraji sídliště u lesa, který dělí tuto část Pardubic od Spojila, vyrostlo v posledních desetiletích několik ulic s rodinnými domy. Dál na sever je les Dubina, podle něhož se sídliště jmenuje a proti němuž jsou Hůrka s objekty bývalých vojenských kasásáren, která mají svůj počátek v době krátce před druhou světovou válkou.

Pardubice na pravém břehu Labe

Labe představovalo dlouho téměř magickou hranici, kterou město nemohlo při svém rozvoji překročit. Dlouho představoval jediné spojení Pardubic s pravým břehem Labe most pod zámkem. Pernštejnové jej nechali vystavět na místě středověkého brodu, když se vlivem jejich grandiózních vodních staveb začala měnit hladina vody. Železnou konstrukci tohoto mostu, vybudovanou roku 1882 a přestavěnou v roce 1947, bychom dnes marně hledali. Místo něj stojí o pár desítek metrů proti proudu zdymadlo (postaveno roku 1971) s lávkou pro pěší. Dnes mají Pardubice přes Labe tři mosty, nepočítaje v to železniční most do Rosic n. L. Hlavní spojení centra města s labským pravým břehem zajišťuje za zimním stadionem most P. Wonky (1960). O několik set metrů po proudu byl roku 1958 dostavěn most na spojnici od hlavního nádraží. Ten nahradil starý již nevyhovující most z roku 1882. Konečně třetí most přes Labe je na postupně budovaném obchvatu kolem města ve směru Chrudim – Hradec Králové. Jeho zprovoznění na silnici u Rosic n. L. se Pardubice dočkaly v roce 1985.

O zástavbě pravého břehu Labe uvažovali urbanisté již před druhou světovou válkou. Teprve po vyřešení odpovídajícího dopravního spojení na sklonku 50. let se mohlo přikročit k výraznější zástavbě. Od roku 1959 začala výstavba sídliště Polabiny, postupně na ploše 124 hektarů s obytnými státními a družstevními domy pro asi 25 tisíc obyvatel a s příslušnou občanskou vybaveností. Charakter sídliště byl ovšem poznamenán dobovým nazíráním na panelákovou techonologii, uniformitu a podobu bytů. Možnosti rozvoje tohoto území ale nejsou ještě zcela vyčerpány, čehož svědkem jsou i některé úpravy z posledních let. Na začátku 90. let byla dokončována výstavba sídliště v Cihelně, které na Polabiny navazuje. Na vlastní Polabiny navázala výstavba řadových domů v Trnové a v Rosicích n. L. Výstavba se také výrazně rozšířila v Ohrazenicích. V těchto obcích, které organicky splynuly s Pardubicemi, vyrůstají nové rodinné domy a vily.

Na pravém labském břehu žije kolem 40 tisíc obyvatel, bezmála polovina Pardubic. Vedle sítě základních a středních škol, z nich se zmiňme aspoň o základní lidové škole umění a soukromé odborné škole cestovního ruchu, hotelové škole aj. jsou tu nezbytná zdravotní zařízení, hotel, několik restaurací pošta. V Ohrazenicích je stadion a tělocvična.

90. léta 20. století a začátek 21. století přinesly do života velkých měst několik nových fenoménů. Jedním z nich jsou supermarkety. V prostoru mezi Ohrazenicemi a Trnovou vyrostly v letech 1998 a 1999 hned čtyři: Interspar (dnes Albert), Baumax, Globus a Baumarkt (dnes Möbelix). Pátý supermarket – Kaufland stojí na konci Polabin u Trnové a Rosic n. L. Uprostřed Polabin stojí Lidl a za Polabinami u nádraží se usadily supermarkety Albert (původně Hypernova) a OBI. Tyto obchodní komplexy denně obslouží několik tisíc lidí s širokého okolí.

Druhým fenoménem Pardubic je vznik Univerzity Pardubice v roce 1992. Má dnes 7 fakult: Fakultu chemicko – technologickou, Dopravní fakultu Jana Pernera (část pracovišť sídlí v České Třebové), Fakultu ekonomicko – správní, Fakultu filozofickou, Fakultu restaurování, která sídlí v Litomyšli, Fakultu zdravotnických studií a Fakultu elektrotechniky a informatiky. Větší část života univerzity se odehrává v cílevědomě budovaném kampusu v Polabinách Stavařově a směrem k Cihelně. Zde byla v roce 2000 zprovozněna moderní aula a univerzitní knihovna, v roce 2006 nový tělocvičný komplex a začal se budovat nový areál pro Fakultu chemicko-technologickou. Univerzita se stává novým atributem Pardubic začátku 21. století. Statisticky vzato: každý desátý člověk, kterého v Pardubicích potkáte, je student nebo zaměstnanec Univerzity Pardubice.

K Polabinám neodmyslitelně patří široký pás zeleně polél Labe, který protínají slepá labská ramena – zbytky původně před regulací meandrujícího toku. Tento prostor má nepochybně své kouzlo. Pár set metrů nad soutokem Labe a Chrudimky je areál koupaliště, nedávno nákladně upravovaný na nějž navazuje turistický kamp. Dalších několik set metrů proti proudu je potom tzv. Arosa – areál vodních sportů. Zde mají základnu kanoisté a zvláště veslaři. Labské břehy lákají k procházkám, k rekreaci a sportování. Tato částo romantická zákoutí čekají, aby byla znovu a znovu objevována. I ona spoluvytvářejí fenomén Pardubic.