Wikipedista:Purkyno

Václav Jícha

Jícha se narodil 22. 11. 1874 Bystřice nad Pernštejnem

Studoval na Českém učitelském ústavu v Brně (1890 – 1894), kde jej hudbě vyučoval Leoš Janáček. 

Po studiích se oženil se se svojí studentskou láskou, ta však naneštěstí následujícího roku zemřela. Snad kvůli této bolestivé ztrátě se Jícha začal častěji vracet do kraje, odkud pocházel.  Právě ve Fryšavě na Českomoravské vrchovině, v rodném městě své matky, se podruhé oženil, a to s Josefou Jílkovou ze starého selského horáckého rodu. Měli spolu čtyři děti – tři dcery a jednoho syna.

Následně dochází k prudké změně Jíchových zájmů. Nedá se říci, že by na hudbu zanevřel, nicméně stále více se věnoval kresbě. Byl pěvně rozhodnut zdokonalit svůj kreslířský talent a stát se malířem.

Hlavním důvodem této změny byl nepochybně návrat do krajiny, ve které vyrůstal, nyní ji začal vnímat daleko silněji a hlouběji. Druhým důvodem byl možný vliv strýce Aloise Němce, který v sobě měl také výrazné umělecké nadání.

Během první světové války byl povolán, nejprve sloužil v Brně a v roce 1916 byl převelen na srbskou frontu a do Sarajeva. Po odchodu do penze (1929) se však přestěhoval zpět na Fryšavu pod Žákovou Horou, kde až do své smrti žil a tvořil.  Zemrel 30. 6. 1950 a je pochovan na Fryšavskem hrbitove.

UMELECKY VYVOJ A DILO

Na počátku Jíchova tvůrčího vývoje si můžeme všimnout jeho úsilí o vyrovnání kresby a malby. Tento souboj dokazují početné studie daných scenérií, kdy pro zdokonalení své techniky a vytvoření vytouženého výsledku využíval ten samý motiv několikrát.

V rámci samostudia dojížděl pro inspiraci do Brna a do Vídně. Cítil a věděl co chce malovat, avšak chtěl důkladně prozkoumat, jak nejlépe vytouženého výsledku dosáhnout. Právě v Brně byl roce 1900 založen Klub přátel umění, což poskytlo Jíchovi perfektní příležitost pro navázání známostí se současnými moravskými výtvarníky.

V roce 1900 navštívil ve Vídni výstavu krajin, kterou z Francie přivezl dnes slavný český impresionista Václav Radimský. V tu dobu se Jícha také seznámil s pražským sdružením Mánes a utvrdil se ve svých názorech a uvědomil si, že výhradně v přírodě lze najít tu nejspolehlivější učitelku každého pravého umění.

První samostatná výstava utvořená ze sto padesáti jeho akvarelů se uskutečnila v Jemnici, jeho tehdejším působišti. Podle názvů obrazů bylo na první pohled jasné, že se jedná o vyjádření láskyplného vztahu ke své domovině a krajině,

Významným okamžikem v Jíchově rozvíjejícím se uměleckém snažení bylo seznámení s básníkem Otokarem Březinou a následně sochařem Františkem Bílkem.

Ve Strážnici se seznámil také s Jožou Úprkou či Alosiem Kalvodou a dalšími Moravskými umělci, z jejichž díla následně čerpal.

V roce 1908 se mu dostalo mezinárodního uznání od švýcarského hudebního a výtvarného historika Williama François Marie Rittera, který v roce 1908 navštívil Moravu. V Národních listech v článku „Tři vycházky do umělecké Moravy“ nešetřil chválou a napsal: „Ani zdaleka jsem netušil, co mě čeká ve Strážnici, odkud jsem dostal pozvání umělců na výstavu. Opouštěl jsem ji objeviv mistra Václava Jíchu, jehož dílo se mnou opravdu otřáslo.“. Slovo otřes (francouzsky „sesousse“) použil opět ve své studii s titulem „Václav Jícha“, kterou uveřejnil následujícího roku 1909 v pařížské umělecké revui „Lárt at les Artistes“ (ročník 5, číslo 51) včetně několika reprodukcí Jíchových akvarelů.

Pro Jíchu nastalo velmi rušné období – vystavuje nejen doma v Chrudimi, Brně, Olomouci, ale i v Krakově či Vídni. Významnou byla Jíchova úspěšná výstava 80 akvarelů pořádaná v květnu 1910 v Topičově salonu na Národní třídě v Praze.

Uznávána byla jak Jíchova technika, tak i jeho barevná organizace a čistokrevnost jeho akvarelů. v jeho malbě převažoval akvarel, pastel a barevné tužky. Nicméně i jeho práce tužkou (zejmena během jeho působení v Sarajevu behěm I.svět.války) byly velmi precizní. Jednalo se spíše o náčrty a studie. Kresby samozřejmě nejsou nikterak detailně propracované, ale dokázal na nich vyjádřit světelné efekty a dodat kresbě na dramatičnosti.