Wikipedista:Nyklíček

Text nadpisu

Byl to můj otec a takto o něm psal jeho přítel pan Kafka. Děkuji mu.

• • Odešel varhaník evropské úrovně **

Oldřich Nyklíček přišel na svět v podkrkonošské Úpici 19.června 1917 a oči měl od narození poškozené. Sudičky mu však daly do vínku absolutní hudební sluch, nevšední hudební nadání, paměť na melodie a usilovnost v učení. První harmoniku dostal ve čtyřech letech. V sedmi si vyrazil levé oko nárazem o ostrou kliku. Otec ho zavezl do pražské Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, ale ani tam se od narození nevidící oko nepodařilo zachránit. Na pravé oko sice s obtížemi, ale přece jen rozeznával písmena. Když mu bylo dvanáct let, přišel do školy v Praze na Hradčanech. V prvém roce se učil hře na klavír a housle, v druhém přidal lesní roh, ve čtvrtém varhany a kontrabas i sólový zpěv. Všechno zvládal tak, že ještě jako žák hrával v pražských kostelích u sv.Jakuba i Tomáše, u sv.Mikuláše, v Loretě i ve Strahovském klášteře a u Dominikánů ve Vysočanech. Vyučil se také ladičem pian. V roce 1941 Oldřich opouští hradčanský ústav a vrací se do rodné Úpice, hraje v kostele ve Svatoňovicích. Během posledních válečných Vánoc se Oldřich vypravil do Hradce Králové. Chtěl si na Štěpána poslechnout tamějšího varhaníka. Během leteckého poplachu v krytu poznal svou budoucí manželku. Moc dlouho se nerozmýšleli - už v únoru 1945 se konala svatba. Bydleli v podkrkonošské Rtyni v chaloupce, on hrál nejen v místním kostele, ale i ve Svatoňovicích, v Úpici a v Kostelci. Navzdory špatnému zraku všude chodil sám, neboť autobusy tehdy ještě nejezdily. V říjnu 1945 dostali manželé lepší byt a narodil se jim syn. Porod byl těžký a manželka dlouho ležela. Oldřich proto musel přerušit výuku svých mnoha žáků, které vzdělával ve hře na různé hudební nástroje, aby se mohl věnovat převážně vlastní rodině. O jeho nevšedním varhanickém umění se dozvěděl i tehdejší farář ve Vrchlabí. Nabídl mu nejen zaměstnání, ale i ubytování na faře. Oldřich se tam s celou rodinou koncem ledna 1946 přestěhoval a stal se tak prvním poválečným profesionálním českým varhaníkem. V červnu téhož roku dostal byt v domě, který je majetkem města. Tady bydlel do konce svého života. Do kostela to neměl daleko - hrál v něm od ledna 1946 do 30.září 1991. Vzpomínal, jak za jedno vystoupení v pražských kostelích dostával desetikorunu, když nástupní plat v roce 1946 činil 500 Kčs. Teprve v roce 1953 mu farář platil tisíc korun. Pravdou je, že jako ladič a učitel hudby si vydělal víc. Invalidní důchod dostal až v roce 1965 a to 540 Kčs. Oldřich v tom nebyl výjimkou, což pro většinu dnešních mladých zrakově postižených zní skoro neuvěřitelně. Jeho paní však dovedla skromně hospodařit. Oba se snažili, aby jejich syn, který vidí dobře, získal vzdělání. Když Oldřich ovdověl, syn ho chtěl vzít k sobě. Ale on raději žil sám tam, kde to dobře znal, kde vše mělo své místo. V roce 1975 se podrobil operaci, ale po půl roce nastal kolaps; od té doby byl prakticky nevidomý. Dříve působil i ve výboru místní organizace Svazu invalidů, ale pro pokročilý věk se po první mozkové příhodě přestal aktivně angažovat. Odebíral i ZORU v bodovém písmu, ale vnímání hmatem se mu zhoršilo a po druhé mozkové příhodě mu čtení přestalo vyhovovat. Do té doby ještě vyučoval převážně hře na klavír a housle, neboť na varhany nebylo kde cvičit. Potřetí prodělal mozkovou příhodu a když se vrátil z nemocnice, pobyl asi týden v rodině svého syna. Brzy ale chtěl do svého, tam kde to přesně znal. Po založení místní odbočky SONS ho několikrát navštívil předseda a zajistil pro něho odebírání ZORY na kazetách a jiné zvukové časopisy a přílohy ZORY. Do poslední chvíle se živě zajímal o dění u nás i ve světě. Měl své oblíbené pořady v rozhlase, které pravidelně sledoval. Na prvním místě samozřejmě varhaní koncerty. Přestože tvrdil, že je rád sám a návštěvy nečeká, těšilo ho, když za ním přátelé z místní odbočky SONS přišli. Rád vzpomínal, jak hrával na různé nástroje v místní kapele. Někdy také skončili ráno v šest a o sedmé už zasedl v kostele za registry varhan. Měl absolutní sluch a rozeznal sebemenší nepřesnost v přednesu. Díky nevšední hudební paměti dokázal po jednom vyslechnutí melodii zopakovat. Většinu skladeb, které kdy hrál, se naučil nazpaměť. Věřil, že když se mu zlepší pohyblivost rukou, dokázal by i ledacos zahrát. Moderním elektronickým nástrojům nepřišel na chuť, stejně jako moderním skladbám populární hudby. Tvrdil, že málokterá má dynamiku, že zvuky duní stále stejně silně a jen zdůrazňují rytmus, a melodie v hluku zaniká. Součástí jeho světa byl samozřejmě radiomagnetofon, na němž si občas nahrával něco z toho, co ho zajímalo. Nejvíc pochopitelně sledoval varhaní koncerty. Oldřich byl jedním z těch, kteří se umějí radovat z každého dne, který jim osud dopřál. Odešel tiše, zapomenut mnohými, kterým svým bravurním přednesem pořádal při normálních bohoslužbách překrásné a nezapomenutelné koncerty. Opustil nás tiše, tak jako žil, 29.dubna 2001.

Jaromír Kavka