Wikipedista:Mandraska/Pískoviště
SLIB ODŠKODNĚNÍ
Slib odškodnění vyjadřuje závazek slibujícího nahradit vzniklou škodu příjemci slibu. Tato škoda, která může vzniknout na žádost slibujícího jednáním příjemce slibu, je závazkem slibujícího, protože o uskutečnění tohoto určitého jednání slibující předem příjemce slibu žádal. Zároveň se míní takové jednání příjemce slibu, k jehož vykonání není povinen.[1]
Obecně
Slibu odškodnění se věnuje zákon č. 89/2012 Sb. Nového občanského zákoníku, jehož platnost je datována k 22. 3. 2012 s účinností od 1. 1. 2014. Konkrétní znění se nachází v části 4. – Relativní majetková práva, hlavě II. – Závazky z právních jednání, dílu 16 – Závazky z právního jednání jedné osoby, oddíle 2 – Slib odškodnění § 2890 – § 2893. [2] Slib odškodnění (indemnizační prohlášení) byl převzat bez větších změn ze zákona č. 513/1991 Sb. Obchodního zákoníku (hlava II., díl XXVI., § 725 - § 728) z 5. 11. 1991, který byl k 1. 1. 2014 právě Novým občanským zákoníkem zrušen.
Vznik závazku
§ 2891 „Závazek slibujícího vzniká doručením prohlášení slibujícího příjemci slibu.“[3] Vznik závazku je důsledkem jednostranného právního jednání slibujícího, vázané na uskutečněné jednání příjemce slibu. Je důležité, aby toto právní jednání bylo vyjádřeno explicitně, za jakou činnost bude poskytnuto odškodnění a co konkrétně bude pokrývat. Přestože na rozdíl od Obchodního zákoníku není požadována písemná forma, tedy že projev vůle je možné učinit zcela neformálně, lze ji doporučit, aby měl příjemce slibu dostatečné důkazy pro argumentaci v rámci případného sporu. Toto jednostranné právní jednání vyvolá právní následky až v okamžiku doručení do sféry vlivu adresáta, resp. příjemce slibu (srov. § 1724 odst. 2, § 1731 a násl.).
V obecné rovině však platí, že příjemci slibu na základě vlastního přijetí slibu nevzniká povinnost uskutečnit slibujícím požadovanou činnost, je tudíž výhradně na rozhodnutí příjemce slibu, zda požadovanou činnost zrealizuje, či nikoli. Povinnost realizace požadovaného jednání by nutně plynula z jiného právního jednání, které by muselo předcházet slibu odškodnění (např., zavázal-li by se příjemce slibu smlouvou nebo by právní jednání bylo provázáno na odkládací či rozvazovací podmínku), avšak nikoli z titulu přijetí slibu odškodnění. Proto lze slib odškodnění považovat za samostatný institut, čemuž odpovídá i systematické členění dílu 16 – Závazky z právního jednání jedné osoby do dvou oddílů – oddíl 1 – Veřejný příslib a oddíl 2 – Slib odškodnění.[4]
Odškodnění a náhrada škody
§ 2892 „Slibující nahradí náklady a veškerou škodu, které příjemci slibu vzniknou v souvislosti s jednáním, o něž jej slibující požádal.“[5] V případě, že příjemce slibu uskuteční slibujícím požadované jednání, plyne mu nárok na náhradu nákladů a škody dle slibu odškodnění.
Ideální případ vzniká, je-li uzavřena smlouva vymezující rozsah náhrady škody a nákladů. Příjemce slibu se tak může domáhat náhrady podle podmínek sjednaných ve smlouvě. Při absenci smlouvy se nabízí varianta, že odškodnění bude přislíbeno pouze za škodu skutečnou, ale ušlý zisk zahrnovat již nebude. Neobsahuje-li však projev vůle žádná omezení, musí se odškodnění vztahovat na skutečnou škodu i na ušlý zisk. Tedy při omezení rozsahu např. jen na skutečnou škodu se nemůže příjemce slibu domáhat i ušlého zisku z titulu slibu odškodnění. Zvláštní případ ale nastává, pokud by příjemci slibu svědčilo právo na náhradu škody dle majetkové a nemajetkové újmy z titulu vzniku deliktu. Náhradou majetkové a nemajetkové újmy se zabývá v Novém občanském zákoníku hned navazující Hlava III – Závazky z deliktů, Díl 1. Je nutné zdůraznit, že samotný slib odškodnění není možné klasifikovat jako deliktní závazek (důsledek porušení povinnosti), protože právo na odškodnění v tomto případě vzniklo z titulu jednostranného právního jednání v rámci slibu odškodnění, nikoli z titulu porušení povinností. Nejde tedy o závazek z odpovědnosti (náhrada škody ve smyslu §373 a násl. ObchZ), nýbrž o závazek založený právním úkonem. Z judikatury Nejvyššího soudu, sp. zn. 32 Odo 805/2002, je proto slib odškodnění označován jako zvláštní případ tzv. mimoodpovědnostní náhrady škody, u něhož se v žádném případě nezkoumá protiprávnost, zavinění nebo existence jakýchkoli liberačních důvodů.[6]
Povinnost předcházet škodám
§2893 „Příjemce slibu učiní včas na účet slibujícího taková opatření, aby rozsah škody byl co nejmenší.“[7] Z tohoto ustanovení vyplývá pro příjemce slibu povinnost předejít, resp. na minimum omezit rozsah škody, na jejíž náhradu má právo z titulu slibu odškodnění. Vztahuje se tedy na něj obecná prevenční povinnost (srov. § 2900 - Prevence). V případě porušení prevenční povinnosti by příjemce slibu za vzniklou škodu odpovídal výhradně sám, a to dle obecných ustanovení o náhradě majetkové a nemajetkové újmy ošetřených v § 2894 a následujících.
Související ustanovení:
§ 2894 a násl., § 1724 odst. 2, § 1731 a násl., § 2900
[1] ŠÍMA, Alexander. Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. 12., dopl. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012. Beckovy učební texty. ISBN 9788071793434. S. 189
[2] Zákony 2016. Český Těšín: Poradce, 2016. ISSN 18028268. S. 207
[3] PRAŽÁK, Zbyněk. Občanský zákoník II. s komentářem: zákon č. 89/2012 Sb. Český Těšín: Poradce, 2012. ISBN 9788073653385. S. 260
[4] HULMÁK A KOL. Občanský zákoník VI.: Závazkové právo Zvláštní část (§ 2055-3014) C. H. Beck, 2014, s. 1493-1496 [cit. 2016-12-13]. ISBN 978-80-7400-287-8.
[5] Zákony 2016. Český Těšín: Poradce, 2016. ISSN 18028268. S. 207
[6] HULMÁK A KOL. Občanský zákoník VI.: Závazkové právo Zvláštní část (§ 2055-3014) C. H. Beck, 2014, s. 1493-1496 [cit. 2016-12-13]. ISBN 978-80-7400-287-8.
[7] Zákony pro lidi.cz. [online]. [2016-01-06]. Dostupné z: czhttps://www.zakonyprolidi.cz/cs/2012-89?text=%C2%A7+2893