Wikipedista:Kristianjurka/Pískoviště

Vladimír Šavel
Narození	8. listopadu 1949 Ervěnice
Země	Česká republika
Povolání	malíř, grafik, pedagog
Webová stránka	http://www.savel.cz/vladimir-savel-jr/
Chybí svobodný obrázek.

Vladimír Šavel jr., Doc.,Mgr., (*8. listopadu 1949 Ervěnice) je český malíř grafik a pedagog. Vystudoval obor monumentální malby na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti (1969). Dále studoval na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty v Ústí nad Labem (1973), na katedře výtvarné výchovy pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze a na katedře dějin a teorie výtvarného umění filozofické fakulty UK tamtéž.

V roce 1989 se habilitoval v oboru malířství na pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Řadu let vedl katedru výchov uměním na pedagogické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, kde nadále přednáší. Dále vyučuje na katedře primárního vzdělávání pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci.[1]

Tvorba

Je výtvarníkem širokých zájmů. Zaměřuje se na zátiší, městskou vedutu, krajinu a tvorbu litografických ex libris. Uspořádal více jak 80 samostatných výstav a zúčastnil se více jak 250 kolektivních přehlídek doma i v zahraničí. Je zastoupen v řadě soukromých i veřejných sbírek po celém světě.

Malířem po otci

Vladimír Šavel junior pochází z umělecké rodiny. Jemu i jeho bratru Iljovi byl společným učitelem jejich otec, malíř a grafik Vladimír Šavel. Oba adepty malířství zasvětil do základů moderní malby vycházející z kombinace fauvismu a pozdního kubismu. Prostřednictvím otce vstoupili do dvou základních tematických oblastí – do severočeské důlní a průmyslové krajiny a do malby zátiší.

S odstupem doby se zdá, že kromě toho, co si mladý Vladimír Šavel odnesl z domova, byla pro něj rozhodující jednak doba posledních dvou let studií na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti, kde studoval obor monumentální malby v architektuře, a jednak vzápětí následující časový úsek. Při řešení školních úloh tvorby pro architekturu se zpevnil Šavlův smysl pro dekorativní aspekty výtvarného projevu. Některá zátiší prozrazují obdiv k obrazům anglického malíře Bena Nicholsona, ve kterých autor řešil formou geometrické lineární konstrukce vztahy ploch, objemů a tvarů v neprostorových strukturách. Ovšem už tehdy tu byla přítomna pro Šavla tak typická tmavá barevnost.

Umělecké dozrávání

„Jako malíř dozrál Vladimír Šavel v letech 1976–1977, kdy namaloval cyklus nevelkých, ale malířsky nečekaně dramatických obrazů inspirovaných motivy starých Teplic. Zde Šavel dospěl mezního bodu expresivity výrazu, ve které malba syntetickými laky nabyla svého plného opodstatnění. Sotva by jiným postupem pohotově dosáhl hloubky redukované barevnosti sametových hnědí, asfaltů a zlatavých okrů…,“ napsal v jedné své studii historik umění Jan Škvára.

Druhou dominantou Šavlovy tvorby je malba zátiší. Jejich specifická morfologie je dána jednak zobrazovacím principem kubistické vícepohledovosti, ale zejména výběrem věcí, ze kterých jsou sestavena, tedy z předmětů, které jsou už estetické svým původem, ušlechtilým materiálem a dokonalým řemeslným zpracováním. V kombinaci s přírodním elementem – květinami, tu vzniká pocit výjimečnosti umocněné jemnými koloristickými nuancemi.

„Já nevím, já jsem krajinář“

Vladimír Šavel o své tvorbě mluví nerad, nerad něco vysvětluje. Hovoří-li, pak jako by chtěl všechno zlehčit. Třeba svým proslulým výrokem: „Já nevím, já jsem krajinář“. Někdy velmi seriózně, s vrozenou diplomacií, sdělí a objasní některá fakta. Avšak vy z rozhovoru s ním brzy pochopíte, že jste sice tím člověkem, který klade otázky, ale zároveň jste to opět vy, kdo na ně musí nalézt odpovědi.

Za umělce totiž promlouvá dílo. Ono oslovuje diváka, ono ho může pozitivně vyladit, nebo ho vydráždit ke kategorickému odmítnutí. Ono ho může ponechat zcela chladným. I tvorba Vladimíra Šavela nás oslovuje a provokuje. Nalézáme v ní jisté uspokojení našich tužeb a potřeb. Tou největší je touha po světle. Proto se znovu a znovu necháváme oslňovat průniky světla skleněnými nádobami a krystalickými nerosty. „Lesklé laky maleb nebo blýskavá skla adjustovaných grafik, zářivá čistota barev i prudké světelné kontrasty téměř každého, byť miniaturního výtvarného díla účinek světla umocňují. Autor využívá barokních principů: imaginární světlo, jas, zřetelnost vnáší pouze do míst, kam má být upřeno oko diváka. Tma je protikladem světla, je nutná pro jeho vnímání, je prospěšná při budování hloubky v plošných dílech. Temné a rozplývavé v umělcových obrazech vytváří prostor pro tajemné i pro uplatnění divákovy fantazie,“ poznamenala na okraj Šavlova díla Mgr. Anna Čápová.

Čistota v přetechnizovaném světě

Základním rysem tvorby Vladimíra Šavla juniora je výrazné sdělení a výpověď o pozorovaném; chtělo by se říci, že s ním objevujeme v jeho krajinách, zátiších, v širokých kompozicích Teplic a dalších severočeských měst, ale i v grafice, v seriálech květin, motýlů a ex libris něco čistého, co nám v přetechnizovaném a uspěchaném světě uniká. Před jeho pracemi si uvědomíme, že duchovní čistota tohoto světa na tom nemusí být tak špatně, jak se někdy pod dojmy reality, mnohdy vedeni citem a ochuzeni o estetický zážitek, domníváme.

V jeho poslední tvorbě se projevuje jeho sklon k hořké lyričnosti a dramatičnosti s lehce erotickým, ale i sarkastickým akcentem. Stálá je však přítomnost racionálních prvků i v těch nejemocionálnějších stavech, zážitcích a fantazii. Více se orientuje do svého nitra a jeho tvorba se posunuje od reality přes inspirativní zážitek a pocit do výtvarného řádu s nedílnou mírou stylizace.

Text: Jan Chára

Napsali o autorovi

Nad tvorbou Vladimíra Šavla mladšího – úvaha s otevřeným koncem.

   Koncepci výstavy k životnímu jubileu šedesátin si VLADIMÍR ŠAVEL, junior zvolil sám. Jako konfrontaci sama se sebou – jako ohlédnutí odkud vyšel, kudy procházel a kde stojí dnes. Každé desetiletí vždy zastupuje několik málo obrazů, které však dostatečně charakterizují to či ono tvůrčí údobí. Výstavě dominuje především malba. Autorova rozsáhlá grafická tvorba je zde pouze připomenuta v náznaku, ačkoliv umělci po léta zajišťuje pozornost širokého okruhu sběratelů i příležitostných zájemců o grafiku. V takto sevřené zkratce vystupují zřetelněji, jak vzájemné souvislosti jednotlivých etap tvorby, tak i její proměny. Nejde zde však o retrospektivu v pravém slova smyslu. Autor položil důraz především na svou nejnovější tvorbu, ve které nepochybně zaujímají své zvláštní postavení figurální kompozice začínající rokem 2000.

   Narůstající tušení podzimu života, jakoby v umělci vyvolalo touhu dotýkat se prostředky výtvarné obraznosti fenoménu ženskosti – jednoho z klíčových témat, co dějiny umění vůbec znají. Když se jeho „alegoricky“ pojaté zjevy žen objevily poprvé, byly překvapením, protože až dosud se Vladimír Šavel sám označoval za krajináře a malíře zátiší, převážně květinových. Ale dnešní výstava poodhaluje skutečnost, že obrazy lidské postavy mají v jeho tvorbě svou dávnou minulost.  Nejstarší příkladem je zde Figura z roku 1971. Možná, že vůbec jsou tu poprvé vystaveny Šavlovy obrazy s biblickou tématikou z téže doby – tedy ještě z doby ústeckých vysokoškolských studií; maloval je pochopitelně mimo program výuky. Jejich expresivní náboj se opíral o předchozí experimenty z konce šedesátých let, kdy se spolu s bratrem, malířem Iljou, pokoušeli malovat ve stylu strukturální abstrakce a učili se zacházet s netradičními materiály /malbu syntetickými laky si pak Vladimír přisvojil  natrvalo/. Dnes vidíme, že už tady vyklíčila pro Vladimíra Šavla ml. tak příznačná posmutnělá nota, která ustupuje do pozadí snad jenom v jeho grafice.    

   Vystupňována, pochmurná expresivní naléhavost vyvrcholila v souboru obrazů komorních formátů, inspirovaných motivy starých Teplic z let 1976-1977. Jsou pro autorův další vývoj klíčové, nejen mírou osobně prožívané účasti při pohledu na architektonické svědky někdejší slávy lázeňského města /jehož historicky cenné objekty mizí do nenávratna i dnes/. Odtud ovšem vede cesta k jeho panoramatickým pohledům na poničenou přírodu hor s problematickými výhledy dolů do hlubin důlní a průmyslové pánve. Jde o cyklus malovaný kolem roku 1989, který je na výstavě zastoupen kompozicí Fláje. Při tom tyto obrazy krajin, mají v sobě jakýsi zvláštní svit, jako bychom je nahlíželi přes fragmenty skleněných tabulí, vrhajících do prostoru odrážené světelné paprsky.

   Princip průniků krystalických tvarů a jejich lesklých ploch je ovšem daleko příznačnější pro Šavlova zátiší, která jsou rovněž jedním z motivických pilířů malířovy tvorby. Jejich výtvarná povaha byla již mnohokráte interpretována /ostatně i samotným autorem této úvahy/. Pokusme se tedy shrnout jádro jejich charakteristik. Je nepochybné, že pro všechny tři členy malířské dynastie Šavlů byla společným východiskem syntetická fáze kubismu. Nicméně Vladimír Šavel junior ze všech tří nejvíce prosazoval princip provázané geometrické konstrukce Zátiší s janovcem /1998/. Nezapomeňme, že Vladimír kdysi obdivoval anglického malíře Bena Nicholsona, právě pro jeho schopnost řešit vzájemné vztahy geometrických ploch, objemů a tvarů v neprostorových strukturách. S takto pojatým plošným principem, uplatněným kupř. v obraze Zátiší BN /1975/76/ nemohl však mladý malíř vystačit nadlouho.

   Vždy cítil potřebu zapojit do výtvarné hry světlo. Zaprvé jako prvek modelace, kterou ale jen zřídka uplatňuje v celém obrazovém poli. Užívá ji k rafinovanému zvýraznění pečlivě zvolených a umístěných detailů. Za druhé, což je zásadní, světlo mu slouží k navození imaginární atmosféry.

Prozařováním ostře lámaných ploch světlem, dopadajícím ze všech stran a svobodně proudícím skrz nehybné předměty, vždy vyvolává pocit zvláštní drahocennosti, i když ty sklenice, karafy a vázy, které kdysi kupoval ve starožitnictví, zas v té době nestály tak velký peníz. Nikdy je nevnímal jako finančně zhodnotitelnou komoditu. Fascinovala ho vždy jejich prostá krása tvaru, preciznost a dokonalost řemeslné práce, jakou vládli jejich bezejmenní tvůrci. Vlastně jim tak trochu staví ve svých obrazech skromný pomníček.

   Nedomyslitelnou součástí Šavlových zátiší jsou květiny a rozkvetlé větévky, někdy i s jejich plody. Často jsou to obyčejné kytky – ale také odrůdy šlechtěné po staletí. Květy zde samozřejmě hrají úlohu rafinovaně barevných akcentů ve ztmavělých obrazech monochronního koloritu. Ale hlavně jsou svou biologickou podstatou symbolem života, kontrastem vůči nehybnosti a stability hmoty. Nikoliv však mrtvé hmoty /málokdo ví, že malíř je překvapivě poučeným příznivcem mineralogie a že muzejní expozice tohoto zaměření ho vždy uvedou v neskrývané nadšení/.

   Jednou z charakteristik tvorby Vladimír ŠAVLA je neustálý pohyb po hraniční čáře mezi minulostí a současnem.

A to ve všech základních složkách: v tematické, v pojetí motivu, ale i v jeho technologickém zpracování. Byla již řeč o malířových experimentech se syntetickými laky; tato technologie mu dobře slouží dodnes v budování šerosvitně pojatého pozadí, z něhož se vynořují předměty v kubistickém tvarosloví a v geometrické konstrukci. Byla to právě květinová zátiší, kde zákonitě musel dříve nebo později přijít na myšlenku, použít v obraze techniku frotážového otisku částí skutečných rostlin do mokrého podkladu. V zápětí se uplatňuje druhý postup: přestříkávání reálných vegetabilních fragmentů tmavší barvou přes světlejší podklad. Jde o technologické postupy milované surrealismem, které jsou dnes užívanými prostředky nejsoučasnějších avantgardních hnutí.

   Pokud je autorovi textu známo, nebyla nikdy tvorba Vladimíra Šavla juniora uváděna do jakékoliv souvislosti se surrealismem. A nikdo také nepředpokládal, že by se tak mohlo stát. A přece. Kolem roku 2000 vznikají dva souběžně rozvíjené cykly. Hřbitovy a sled obrazů žen, který autor sice neoznačil společným názvem jako cyklus, ale snad bychom pro ně mohli použít úsloví – Les femmes fatales – Bílí andělé. Používá tu nejen svůj veškerý dosud popisovaný technologický arzenál. V první fázi vzniku obrazu totiž použije další nový postup – přímý otisk ženského těla na obrazovou plochu. Vzápětí však, jakoby se malíř zalekl syrové autenticity otisku, začne přes něho vrstvit barevné struktury, někde zcela abstraktní, hned vedle však maluje různé zcela konkrétní detaily: fragmenty drapérií, křídel, někde i miniaturní symboly, jejichž smysl spíše jen tušíme. Ta shodnost časového vzniku obou cyklů a jejich souběžné rozvíjení je vskutku nápadná a zarážející. Zatímco však Hřbitovy – kresby monumentálních formátů jsou monochronní a temné, obrazy žen znamenají v Šavlově tvorbě vyvrcholení koloristické stránky jeho malby. U většiny z nich opustil léta používaný temnosvit a naopak celou plochu obrazů nechá prosvítit světelným fluidem, z něhož vystupuje barva ženských vlasů – v tónech nadcházejícího podzimu.…

Jan Škvára, listopad 2009

---

   Nabízí se nám jedinečná možnost vidět průřez tvorbou malíře, grafika a také pedagoga Vladimíra Šavla juniora, který zde představuje svou rozmanitou škálu soudobých výtvarných děl s jedinečnou výpovědní a uměleckou hodnotou. Umělcova tvorba se vyznačuje přesností, citlivostí, jemností a upřímností, kterých dosahuje mnoha způsoby.

   Ohlédnutí za tvorbou 70. let může neznalého diváka přivést do rozpaků. Kompoziční výstavba olejomaleb z tohoto období, barevné ladění a celková tajemnost postav na obrazech dává divákovi možnosti výběru, prostor pro vlastní představivost. Odtažení postav od reality, důraz na celek nikoliv na detail, působí velmi expresivně, s notnou dávkou přesvědčení o autorově jasném cíli v době jistého hledání sama sebe. Jedná se o osobitý druh realismu na rozhraní abstraktního projevu.

   Naopak v tvorbě 80. let reálná složka obrazu nabývá vysokého rozměru. I když je v těchto dílech kladen důraz na přesnost, princip zlatého řezu, neztrácí malba svoji dramatičnost a výraz. Krajinomalby velkých formátů jsou plny nostalgie nad zraněnou krajinou, vypovídají o autorově vztahu k severním Čechám. Vše umocňuje hloubka redukované barevnosti a spontánního uvolnění, která svědčí o umělcově dlouholeté zkušenosti.

       Kromě vedut je další dominantou umělcovy tvorby malba zátiší. Typický je pro ni princip kubistické vícepohledovosti, zvláštní výběr předmětů, jež jsou samy o sobě působivé svým estetickým původem. Kombinací s přírodním elementem – ať už jím jsou květiny či otisky ženského těla, se umocňuje romanticky laděný způsob malby, doplněný jemnými koloristickými nuancemi a mírou šerosvitného účinku.

   V olejomalbách nelze opomenout technologii krakeláží, pro Vladimíra Šavla tak typickou. Ta dává jeho dílům nezaměnitelný kolorit připomínající kůži, povrch rozličných předmětů či struktur, a tím posouvá výraz celého díla do vyšší roviny. Není to nosný prvek obrazu, avšak významně zvyšuje jeho zajímavost.

   Období 90. let je zastoupeno mimo jiné i trilogií Hřbitovů. Tato kolekce je nesmírně emotivně propracována s důsledným a přesným sledováním výtvarnosti, která je položena na světelné lince napříč výtvarným dílem. Je ve vývoji obrazu nádherně cítěná a dává celku kompoziční i světelný ráz. Chromatičnost tohoto triptychu dotváří atmosféru místa konání, aniž bychom potřebovali jakéhokoliv doplnění.

   V období posledních let tvorby umělec koketuje s polohou děl Yves Kleina. Zatímco Klein dotvářel otisky svých modelek pouze do tvarových podob, Vladimír Šavel propůjčuje svým Madonám reálnou podobu, ať už formou propracování vizáže v obličeji či detailů na torzu těla. Autor skrze tato díla vede dialog s okolním světem, poukazuje na jemnost a neotřelost ženské krásy v každé době. Kombinace rozmanitých technik (otisků, frotáží, kresby, malby, stříkání) a jejich citlivé výtvarné provedení svědčí o umělcově letité profesionální tvůrčí činnosti, které si nesmírně vážím a těším se na další nový a nepředvídatelný posun v jeho hluboce senzitivní tvorbě.

Radka Růžičková, listopad 2009

Výstavní činnost

Samostatné domácí výstavy /výběr/

• 1980 Teplice, Ústí n.L.
• 1981 Duchcov, Teplice
• 1983 Teplice, Most, Liberec
• 1984 Havířov, Ústí n.L.
• 1985 Teplice, Litvínov
• 1986 Havířov, Benešov n.Pl.
• 1987 Meziboří, Jirkov
• 1988 Ústí n.L., Havířov
• 1989 Ústí n.L., Pardubice, Teplice
• 1990 Most, Teplice
• 1991 Česká Lípa
• 1992 Teplice
• 1993 Prostějov, Kadaň
• 1994 Jičín, Most, Teplice
• 1995 Hradec Králové, Rovensko u Zábřeha, Chomutov, Jirkov, Duchcov
• 1996 Teplice
• 1997 Rumburk, Prostějov, Konice, Prachatice
• 1998 Třeboň,  Jirkov, Krupka, Praha
• 1999 Kopřivnice, Krupka, Teplice
• 2000 Bílina, Krupka, Praha, Jirkov, Teplice
• 2001 Ústí n.L., Třeboň, Přerov, Olomouc, Bílina
• 2002 Třeboň, Rovensko u Zábřeha,  Prachatice, Přerov, Chlum u Třeboně
• 2003 Úštěk, Chlum u Třeboně, Most
• 2004 Teplice, Třebenice, Krupka, Praha
• 2005 Ústí nad Labem, Chlum u Třeboně, Jirkov,Třebívlice, Praha
• 2006 Mníšek po Brdy
• 2007 Děčín, Benešov u Prahy, Úštěk, Mníšek pod  Brdy
• 2008 Liberec, Prachatice, Třebívlice, Hradec Králové
• 2009 Ústí n.L., Prachatice, Krupka
• 2010 Bystřany, Karlovy Vary, Třebenice

Samostatné zahraniční výstavy

• 1991 Zittau, Augsburg/Německo, Zug/Švýcarsko
• 1992 Gross Gerungs/Rakousko
• 1993 Augsburg/Německo
• 1994 Mnichov/Německo
• 2006 Passau/Německo
• 2009 Passau/Německo
• 2010 Miláno/Itálie

Účast na kolektivních výstavách /výběr/

• 1979 Ústí  n.L., Teplice
• 1980 Ústí n.L., Jablonec n.N.
• 1981 Teplice, Ústí n.L., Liberec, České Budějovice
• 1982 Most, Praha, Ústí  n.L., Litoměřice, Roudnice
• 1983 Ústí n.L.
• 1984 Teplice, Liberec, Ústí n.L., Praha, Č.Budějovice
• 1986 Hradec Králové, Ústí n.L., Most, Chrudim
• 1987 Hradec Králové, Děčín, Ústí  n.L., Praha
• 1988 Hradec Králové, Praha
• 1989 Hradec Králové, Chrudim, Duchcov
• 1990 Hradec Králové, Teplice
• 1991 Hradec Králové, Ústí n.L., Bohosudov, Teplice
• 1992 Český Krumlov, Hradec Králové, Bratislava, Chrudim
• 1993 Praha, Hradec Králové, Jičín, Teplice
• 1994 Česká Lípa, Hlinsko v Čechách, Olomouc, Teplice, Kamenice nad L., Hradec Králové, Chrudim, Ostrava, Semily, Tachov, Dačice, Hodonín, Hradec Králové
• 1995 Hradec Králové, Teplice, Bílina
• 1996 Hradec Králové, Chrudim, Bílina, Krnov
• 1997 Hradec Králové, Praha, Chomutov, Bílina, Ústí n. L., Prostějov, Týn nad Vltavou
• 1998 Hradec Králové, Klášterec nad Ohří, Rakovník, Praha, Karolinum, Ústí n. L.
• 1999 Hradec Králové, Bílina, Chrudim
• 2000 Hradec Králové, Krupka, Duchcov, Bílina, Plzeň
• 2001 Hradec Králové, Duchcov
• 2002 Hradec Králové, Litoměřice, Chrudim, Havířov
• 2003 Hradec Králové, Teplice, Chomutov, Prostějov
• 2004 Hradec Králové, Praha
• 2005 Praha, Hradec Králové, Chrudim, Havířov
• 2006 Hradec Králové, Praha, Chomutov, Karviná, Český Těšín
• 2007 Hradec Králové, Ostrava
• 2008 Praha, Prachatice, Chrudim, Hradec Králové
• 2009 Liberec, Prachatice, Hradec Králové, Ostrava, Havlíčkův Brod
• 2010 Ostrava, Praha, Prachatice, Hradec Králové

Účast na zahraničních kolektivních výstavách /výběr/

• 1983 Itálie/Sarmede,
• 1984 Nizozemí/Gorinchen, Utrecht
• 1985 Nizozemí/Utrecht, Parasol, SSSR/Vladimir
• 1987 Nizozemí/Rotterdam,  Polsko/Rawicz
• 1988 Dánsko/Frederikshavn
• 1989 Německo/Emerich/R., Coesfeld, Belgie/Damme
• 1990 Litva/Vilnius, Nizozemí/Rotterdam, Naarden, Amsterdam, Bergen op Zoom, Německo/Singen, Landsberg, Lotyšsko/Riga
• 1991 Belgie/Sint Niklaas, Německo/München, Mosbach, Regensburg, Itálie/Torino, Švédsko/Avesta
• 1992 Německo/St.Tönisvorts, Itálie/Roma-Albano Laziale, Japonsko/Sapporo,
• 1993 Nizozemí/Maastricht, Oss, Francie/Paris, Belgie/Sint Niklaas
• 1994 Itálie/Milano, Polsko/Walbrzych
• 1995 Nizozemí/Haag, Belgie/Sint Niklaas,
• 1996 Francie/Metz, Slovensko/Košice
• 1997 Litva/Kaunas
• 1998 Španělsko/Olot, Terrassa-Barcelona, Itálie/Albena, Brazílie/Brusque, Blumenau
• 1999 Francie/Veneux Les Sablons
• 2000 Čína/Qingdao
• 2001 Čína/Peking, Polsko/Ostrów Wielkopolski, Belgie/Sint Niklaas, Španělsko/Olot
• 2002 Itálie/Varese, Argentina/La Plat
• 2003 Španělsko/Barcelona-Terrassa, Olot, Itálie/Acqui Terme, Bodio Lomnago, Chorvatsko/Rijeka, Polsko/Ostrów Wielkopolski, Belgie/Sint Niklaas, Turecko/Ankara, Istanbul,  
• 2004 Slovensko/Bratislava, Rakousko/Wels, Turecko/Adana, Eskisehir, Izmir, Van, Portugalsko/Lisabon, Španělsko/Olot, Švédsko/Hudiskwall
• 2005 Belgie/Sint Niklaas, Italie/Bodio Lomnago, Španělsko/Olot, Rumunsko/Ploiesti,
• 2006 Polsko/Warszawa, Německo/Passau
• 2007 Německo/Passau
• 2008 Itálie/Miláno
• 2009 Itálie/Varese, Německo/Passau
• 2010 Itálie/Miláno, Německo/Neuburg [2]

Zastoupení ve sbírkách doma i v zahraničí

• ČSSR - ČFVU Praha, ÚRO Praha
• Česká republika - Památník národního písemnictví Praha - Kabinet ex libris Chrudim
• Česká republika - Univerzita Karlova Praha
• Česká republika - Galerie Znovín Znojmo - Loucký klášter
• Belgie - Stedelijk museum "Internationaal Exlibriscentrum" – Sint Niklaas
• Dánsko - Kunstmuseum Frederikshavn
• Itálie - Museo Internazionale de l´Ex libris et de la Graphique Pescara
• Itálie - Museo civico di grafica - Brunico
• Litva - Lietuvos nacionaliné Martyno Mažvydo Biblioteka Vilnius
• Německo - Museum Ostdeutsche Galerie – Regensburg
• Polsko - Muzeum ex libris - Rawicz
• Polsko - Muzeum Miasta Ostrowa Wielkopolskiego
• Polsko - Muzeum zamkowe - Malbork
• Rumunsko - Muzeul Judetean de Arta Prahova – Ploiesti
• Rusko - Lidové muzeum ex libris - Oděsa
• Španělsko - Centre Católic - Olot
• Turecko - The Ankara State Museum of Fine Arts
• četné soukromé sbírky /Austrálie, Belgie, Dánsko, Polsko, Francie, Jugoslávie, Německo, USA, Sýrie, Nizozemí, Rusko, Velká Británie.../[3]

Umělecká sympozia

• 1982 Mezinárodní malířské sympozium “Severní Čechy 1982” – Starý Týn u Ústěka
• 1984 Mezinárodní malířské setkání “Jižní Čechy 1984” – Koloděje nad Lužnicí
• 1996 Mezinárodní sympozium “200 let litografie” – Praha
• 1997 Mezinárodní malířské sympozium “Jižní Čechy” – Týn nad Vltavou
• 2008 Mezinárodní malířské sympozium “Salve Prachatice” – Renesance – Prachatice
• 2009 Mezinárodní malířské sympozium “Salve Prachatice” – Prachatice/Passau
• 2010 Mezinárodní malířské sympozium “Salve Prachatice” – Jan Nepomuk Neumann – Prachatice [4]

Ceny a čestná uznání

• 1987 Polsko/Rawicz - XII. ogólnopolski konkurs na ekslibris - Rawicz 87', čestné uznání
• 1990 Litva/Vilnius - Exlibris Vilnius - Metropolis Lituaniae, čestné uznání
• 1995 Nizození/Haag - Mezinárodní soutěž ex libris o cenu J. Schwenckeho, 4. cena za litografii [5]