Hypotéza biofilie (nazývaná také BET) naznačuje, že lidé mají vrozenou tendenci hledat spojení s přírodou a jinými formami života. Edward O. Wilson uvedl a popularizoval hypotézu ve své knize Biophilia (1984). Definuje biofilii jako „nutkání sdružovat se s jinými formami života“.

Láska k živým systémům

Termín „biofilie“ znamená „láska k životu nebo živým systémům“. Erich Fromm ho poprvé použil k popisu psychologické orientace přitahování ke všemu, co je živé a vitální. Wilson používá tento termín ve stejném smyslu, když navrhuje, že biofilie popisuje „souvislosti, které lidé podvědomě hledají se zbytkem života“. Navrhl možnost, aby hluboká příslušnost lidí k jiným formám života a přírodě jako celku byla zakořeněna v naší biologii. Na rozdíl od fobií, což jsou averze a obavy, které lidé mají z věcí ve svém prostředí, jsou přitažlivými a pozitivními pocity, které lidé mají vůči organismům, druhům, stanovištím, procesům a objektům ve svém přirozeném prostředí. Ačkoli pojmenoval Fromm, koncept biofilií byl navržen a definován mnohokrát. Aristoteles byl jedním z mnoha, kdo předložil koncept, který lze shrnout jako „lásku k životu“. Ponořením do pojmu filiálka nebo přátelství, Aristoteles evokuje myšlenku reciprocity a to, jak přátelství prospívají oběma stranám více než jen jedním způsobem, ale zejména způsobem štěstí. V knize Děti a příroda: Psychologická, sociokulturní a evoluční vyšetřování vydaná Peterem Kahnem a Stephenem Kellertem je zdůrazněna důležitost zvířat, zejména těch, s nimiž si dítě může rozvíjet pečující vztah, zejména pro rané a střední dětství. . Kapitola 7 téže knihy popisuje pomoc, kterou mohou zvířata poskytnout dětem s poruchami autistického spektra.