Wikipedista:Jaksaj/Pískoviště
Vězeňský kaplan[editovat | editovat zdroj]
Hlavní kaplan[editovat | editovat zdroj]
Hlavní kaplan je ústřední postavou vězeňské služby. Jeho činností je metodicky řídit a pastoračně spravovat všechny kaplany. Diskutuje s nimi jejich pracovní náplň a rozvrhuje například i jejich pracovní dobu. Úzce spolupracuje s Generálním ředitelstvím Vězeňské služby a s jejich členy se setkává na pracovních poradách. Má též na starost vzdělávání kaplanů. Sem patří semináře a též porady. Hlavní kaplan má svého zástupce a svého asistenta.[1]
Kaplan[editovat | editovat zdroj]
Jeho stěžejní práce ve vězení, je provádět individuální pastorační rozmluvy. Má též oprávnění se věnovat pastoračně i personálu vězení. Pomáhá tvořit programy zacházení s vězni, obstarává bohoslužby, může vyučovat skupině, či individuálně studium Bible, má na starosti koordinaci působností všech církví, které v konkrétní věznici chtějí vykonávat dobrovolnou duchovní službu. Mezi jeho další povinnosti patří utváření podmínek pro začleňování vězňů zpět do „běžného“ života. Do jeho pracovní náplně může patřit i spolupráce s charitativními a církevními organizacemi, aby zajistil například další duchovní vedení propuštěných z výkonu trestu na svobodě, či aby zajistil, nebo zlepšil životní podmínky u sociálně slabších odsouzených. Kaplan úzce spolupracuje s dalšími pracovníky věznice a má právo si vyžádat osobní spisy odsouzených, kterým poskytuje duchovní péči. Účastní se porad Vězeňské duchovenské péče a také sympózií za účelem zvýšení svého osobního vzdělání a prestiže.
Aby kaplan mohl ve vězení pracovat musí splnit jisté podmínky:
- Kaplan musí být trestně bezúhonný
- Musí být pověřen ze strany odpovědného orgánu církve
- Musí získat doporučení od výboru Vězeňské duchovenské péče [2]
Pastorace jako poslání kaplana ve vězení[editovat | editovat zdroj]
Slovo pastorace vychází z latinského slova pastor a pastor je v překladu pastýř. Za starých časů byl pastýř někdo, komu byl svěřen dobytek v časech sucha, aby dobytek odvedl na vzdálené pastviny a postaral se o něj. Sumerští králové se označovali jako bohem ustanovené pastýře, kteří formovali, sjednocovali a ochraňovali slabé. Ježíš Kristus sám sebe označoval jako dobrého pastýře, který dává život za své ovce. Proto církev začala používat označení pastýře pro čelní vedoucí křesťanského společenství. Zpravidla se jedná o kněze, nebo biskupa. Pastorace a její cíle se v dějinách měnily a názory na výklad tohoto termínu se různí. My se budeme zajímat o náboženský model, čímž je myšlena pomoc k víře a rozvoj duchovní dimenze člověka ve všech jeho čtyřech bodech. Tedy v dimenzích biologické, psychologické, sociální a spirituální.
Pastorace tedy vlastně znamená pastýřské vedení členů církve. Význam slova je široký, ale vždy se jedná o spásu duše člověka. Pastorace je založena na lásce, pomoci bližnímu svému a porozumění. Pastorace penitenciární může být též chápána jako služba bližnímu. V základu se jedná o vedení rozhovorů kaplanů a duchovních, o duchovní problematice odsouzených, či obviněných. Jsou při tom využívány liturgické roky, ale i jiné další.[3]
Duchovní služba[editovat | editovat zdroj]
Se objevila z kraje roku 1990. Nástup kněží zpět do věznic však nebyl ze začátku snadný. Nebyly žádné legislativní úpravy pro jejich působnost. Jediná možnost se tehdy skýtala maximálně v navázání na Standardy minimálních pravidel OSN, pro zacházení s odsouzenými a Evropská vězeňská pravidla č.87/3, které kladou důraz na svobodné vyznání vězňů. V březnu roku 1990 se v Praze sešli delegáti Ministerstva vnitra a představitelé Evangelické metodistické církve. Na popud církve začali kněží docházet tehdy ještě Sboru nápravné výchovy. Zpočátku jejich působení bylo chaotické, duchovní totiž nebyli dostatečně připraveni na nastalou situaci. Ministerstvo vnitra kněze proškolovalo, ale systematické vzdělání přinesl až Institut Vězeňské služby České republiky ve spolupráci s Duchovní vězeňskou službou.
Papež Jan Pavel II. jistě také sehrál svou roli. V roce 1990 se vydal na návštěvu Bratislavy, Prahy a Velehradu. Papež Jan Pavel II.. razil názor, že vězeňství je jako lakmusový papírek, tedy jakýsi ukazatel úrovně společnosti. V mnoha svých kázáních a vystoupeních podpořil úlohu duchovních u ozbrojených složek – tedy v armádě, policii a ve vězeňské službě. Snaha pomáhat vězněným byla veliká, ozývali se kněží, kteří sami zažili vězeňské útrapy za minulého režimu. Mezi průkopníky křesťanské služby je třeba zmínit P. Františka Líznu, který byl sám za komunistické éry pětkrát vězněn, Aleše Jaluška, který po převratu působil dvacet čtyři let jako kaplan ve Valdicích, či P. Tomáše Vlasáka.[4]
Dohoda o duchovní službě ve věznicích[editovat | editovat zdroj]
Duchovní působili v českých věznicích po tzv. Sametové revoluci od roku 1990, ale důležitým rokem se pro ně stal až rok 1994. V lednu toho roku tehdejší ředitel Vězeňské služby pan JUDr. Zdeněk Karabec podepsal Dohodu o působení duchovních se zastupiteli církve, které tehdy představoval ThDr. Miloslav Vlk, Mgr. Pavel Smetana, jako předseda Ekumenické rady a v čele duchovenské péče vězeňské pan Mgr. Bohdan Pivoňka. Bylo vydáno Nařízení generálního ředitelství Vězeňské služby č. 3/1994 a knězi byli oficiálně posvěceni k činnosti ve věznicích.
Legislativní rámec pro pastorační činnost církví ve věznicích ČR[editovat | editovat zdroj]
Díky generálnímu řediteli Vězeňské služby České republiky a jeho Nařízení č. 3/1994 bylo tedy možno uzavírat pracovní vztahy s duchovními. Buď pracovním poměrem dohodou o vykonané práci, nebo hlavním pracovním poměrem. Posléze v roce 2001 byli duchovní začleněni do organizačních struktur věznic a věznic vazebních. Působnost církve a náboženských společností jsou již tak legislativně zakotveny, že mohou bezproblémově naplňovat své poslání, jako před tisíci lety. Je třeba zmínit zákon o církvích a náboženských společnostech č. 3/2002 Sb. § 7 odst. 1: Kde je uvedeno zvláštní právo náboženských společenství a církví, které mají patřičný stupeň registrace, aby mohli pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba, či trest odnětí svobody. Důležitý je také zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., kde se uvádí, cituji: Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu poskytováním duchovní služby zejména:
a) Konáním bohoslužeb pro zájemce z řad odsouzených;
b) Individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům;
c) Vedením studijních hodin z výkladu náboženských textů;
d) Zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků;
e) Pořádáním přednášek a besed, zejména s etickou tématikou, popřípadě koncertů hudebních skupin a jednotlivců;
f) Při přípravě odsouzených k jejich propuštění;
g) Dalšími vhodnými formami přispívajícími k dosažení účelu výkonu trestu.“ [5]
Vězeňská duchovenská péče[editovat | editovat zdroj]
Je nadkonfesní sdružení osob, které jsou pověřeny církvemi k duchovenské činnosti ve věznicích a jiných zařízeních České republiky. Každá osoba, která má pověření od Vězeňské duchovenské péče, má povinnost docházet alespoň dvakrát měsíčně do vězeňského zařízení. Jedná se dobrovolné sdružení křesťanů s různým druhem náboženského vyznání. Jednotlivé církve mezi sebou spolupracují a vzájemně se tolerují. Aby duchovní činnost byla co nejefektivnější, byla zřízena Rada pro duchovní službu. Členy jsou zástupci české biskupské konference, generální ředitelství vězeňské služby, zástupce Ekumenické rady a hlavní kaplan, kteří zpracovávají mezi církevní a koncepční otázky týkající se duchovní činnosti ve věznicích.[6]
- ↑ Jůzl, Miloslav, 1949 - Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi / Institut mezioborových studií Brno, 2011. ISBN 978-80-87182-03-1 -- Vyd. 1. str. 110
- ↑ Jůzl, Miloslav, 1949 - Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi / Institut mezioborových studií Brno, 2011. ISBN 978-80-87182-03-1 -- Vyd. 1. str. 111-112
- ↑ MARTINEK, Michael – Přehled křesťanských církví a jejich aktivit v ČR/Portál 2016, ISBN 978-80-262-1116-7
- ↑ Jůzl, Miloslav, 1949 - Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi / Institut mezioborových studií Brno, 2011. ISBN 978-80-87182-03-1 -- Vyd. 1. str. 105-106
- ↑ Jůzl, Miloslav, 1949 - Sociálně pedagogická role církve v penitenciární praxi / Institut mezioborových studií Brno, 2011. ISBN 978-80-87182-03-1 -- Vyd. 1. str. 106-108
- ↑ TRETERA, Rajmund Jiří a Záboj HORÁK. Konfesní právo. Praha: Leges, 2015. Teoretik. ISBN 978-80-7502-118-2. str. 215