Wikipedista:IvetaKodytkova/Pískoviště

1. Jarmila Svatá 1.1 Život Jarmily Svaté 1.1.1 Dětství Jarmila Svatá se narodila 23. října 1903 v Kolíně. Její otec Michal Svatý byl poštovní úředník a její matka Růžena Svatá, za svobodna Klecanská, jejíž otec byl zednický mistr, ji obdarovala svými sličnými rysy, stejně i její sestru Věru, provdanou do rodiny kolínského podnikatele Mandelíka. (Jouzová, 2014 str. 16) Rodina vychovávala dcery v katolickém prostředí. Jarmila jako desetileté děvče přijala svaté přijímání 15. června 1913 v chrámu sv. Víta na Zálabí v Kolíně. Rodina Svatých se často stěhovala po Kolíně. V roce 1907 žili v ulici Tovární 16 . Poté v roce 1911 bydleli v ulici Luční 421, která byla později přejmenovaná na Hánínskou č. 421 . V letech 1915- 1917 žili v ulici Na Palečku č. 234 , odtud se přestěhovali do ulice Tovární třída 45 . Do obecné školy nastoupila 18. září 1909. Od roku 1914 do roku 1917 navštěvovala měšťanskou dívčí školu v Kolíně na adrese Školská 42 . Prospěchově příliš nevynikala. Již v posledním ročníku měšťanské školy byla hodnocena z českého jazyka známkou 2, na obchodní akademii si v prvním pololetí, jak v ročníku prvním, tak i ve druhém, zhoršila prospěch z mateřštiny na trojku. Měla problémy s morálkou. Obvyklá známka 2 a v posledním ročníku dokonce poznámka za nedovolenou návštěvu taneční zábavy, kvůli které měla neomluvených pět hodin. Po absolvování dvouleté veřejné Obchodní akademie v Kolíně nastoupila v roce 1921 (TYČ, 2006 str. 90) jako bankovní úřednice. (Jouzová, 2014 str. 16) 1.1.2 Divadelní a herecká činnost V Kolíně hrála v ochotnickém divadle Klubu mladých . Po přestěhování do Prahy v roce 1923 působila ve sboru dr. Hilara, jehož svým vzezření oslnila natolik, že ji angažoval jako elévku Národního divadla (působila zde od 6. června 1924 do 14. prosince 1926). (Lopour, 2010) „Byla žačkou zpěvu u Iši Grégrové a Marie Hübnerové.“ 28. srpna 1927 byla pozvána divadlem sdružených měst východočeských a českého severu vystoupit v Poděbradech dne 3. září t. r. Měla zpívat partii Traviattu, pokud by ji uměla nazpaměť, jinak by získala nejspíše podřadnější roli. Zásluhou svého bratrance Karla Teiga (Hemelíková, 2007) byla Jarmila u zrodu Devětsilu – „středisko tehdejších komunistických kulturních pracovníků.“ Stala se tak osobní přítelkyní J. Fučíka, S. K. Neumanna, V. Nezvala, J. Hory, K. Konráda a setkala se „mj. s režiséry Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem. Hrála v jejich experimentálních inscenacích (převážně v Divadle na Slupi, malostranské Umělecké besedě a v původním Osvobozeném divadle), později působila v Divadle Vlasty Buriana.“ (Hemelíková, 2007) „Svou temperamentní ženskost dokázala přetvořit např. v inscenacích „Rozkošná příhoda“ (Herma), „Jan Žižka“ (Panna brněnská), „Madame Sans – Gene“ (Císařovna Marie Louisa), „Gero“ (Děvče), „Boxerský zápas“ (Tanečnice), „Cyrano z Bergeracu“ (Páže), „Klárina“ (Lea), „Nezralé ovoce“ (Françoise), „Mluvící opice“ (Artistka), „Huon z Bordeaux“ (Siréna), „Vojnarka“ (Marjánka) i „Ze života hmyzu“ (Jepice a Brouk).“ (Lopour, 2010) Své herecké umění ukázala i na prknech divadla Anny Sedláčkové, kde působila krátce, a to od roku 1943 do roku 1944. Zahrála si tu ve dvou velkých představeních, z čehož v jednom z nich účinkovala jako hlavní postava. Jednalo se o hru J. K. Tyla Tvrdohlavá žena v režii Z. J. Vyskočila. Jiří Frejka Jarmile napsal: „Byl jsem překvapený z toho mála co jsem viděl… Čekal jsem že po 11 letech bude sestup naopak zde zdá se že pauza prospěla k opravdovému výkonu. (…) Že při špatné režii a žádném vedení tohle dokážeš je zázrak.“ „Uplatnila se i jako filmová herečka, menší role si zahrála v předválečných filmech Psohlavci (1931), Funebrák a Sňatková kancelář (oba 1932) a v poválečném Řeka čaruje (1946), v němž hrála s Františkem Hanusem .“ (Hemelíková, 2007) K filmu „Řeka čaruje“ bylo napsáno: „Vrací se k herecké práci po odmlčení mnoha let.“ Film zkritizován. A. M. Brousil vytýká režisérovi Krškovi slabý dialog, nepovedený střih a že myslel málo výtvarně. 27. března 1950 nastoupila u Československého filmu jako členka tvůrčího kolektivu. Po roce 4. srpna došlo k rozvázání pracovního poměru kvůli provedeným prověrkám tvůrčích pracovníků. Spolupracovala též scenáristicky s Československým státním rozhlasem. (Hemelíková, 2007) 1.1.3 Sňatek a literární činnost V roce 1932 se vdala za tajemníka Svazu průmyslníků prof. Ing. Josefa Fuksu, narozeného roku 1893, který byl „autorem mnoha odborných publikací z oblasti průmyslu a obchodu“(kolektiv, 2008 str. 430) Spolu žili na Praze Smíchov, nejdříve v ulici Václavka (Kohout, 1975 str. 151) a pak na Zborovské ulici 26 . (Hemelíková, 2007) Zde vedla literární a umělecký salon, v němž se scházely přední osobnosti české kultury, např. Karel Konrád, Václav Navrátil, Vlasta Petrovičová, Olga Srbová, Eduard Kohout a Josef Träger. (Kohout, 1975 str. 151) „Od 20. let psala povídky, satirické glosy, kursivy a fejetony do časopisů jako je A - Zet, Ahoj, České slovo, Lidové noviny, Domov a svět, Rudé právo, Svět v obrazech, Nový život aj.“ (Hemelíková, 2007) V roce 1932 se prosadila na trhu její prvotina, sarkastická autobiografie Andělčina kariéra. (Zahajský, 2006) Šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass 3. prosince 1932 napsal: „Andělčina kariéra nás nesmírně pobavila a svou přirozeností má, jak jsem zpozoroval, plno čtenářů“. Roku 1943 získala cenu Melantrich. Díla 113 účastníků hodnotila porota, v níž zasedli doc. dr. J. B. Čapek, B. Polan a dr. J. Träger. Umístila se na 3. místě s dílem Petr zbláznil město. Za své umístění získala 15 000K. Přední příčky obsadil J. Radeš s dílem Studnice zapečetěná a I. Krahulík dílem Komu pochodeň, 4. místo získala M. Součková a její tvorba Bel canto, J. Heyduk – Ztracený kluk, J. Toman – Don Miguel z Maňary a A. Vrbová – My dva.

1.1.4 Kulturní život Jarmila se věnovala až do úplného vyčerpání účasti na veřejném životě. Pořádala kulturní besedy, přednášky aj. (Hemelíková, 2007) 16. února 1943 se stala členkou Syndikátu českých spisovatelů , v něm setrvala až do roku 1948. 1. října 1945 se stala členkou Komunistické strany československé. Jarmila Svatá byla též členkou rozhlasové komise Syndikátu českých spisovatelů, aktivu komunistů spisovatelů při UV KSČ, Česko-řecké společnosti, Vydavatelstva Družstevní práce v Praze a Protifašistické společnosti (od 1. ledna 1946) , Československého svazu žen v roce 1950 . 11. března 1948 se pořádal Soudružský večer v Národním domě na Smíchově, zde měla téma Politický referát. 15. března 1948 proběhla Beseda žen, během níž měla přednášku O současných otázkách kulturně-politických. Zúčastnila se 4. až 6. března 1949 Sjezdu československých spisovatelů v budově Národního shromáždění. S Karlem Konrádem pořádala 23. dubna 1949 v Domažlicích Fučíkův večer. Byla kulturní patronkou v okrese Jáchymov a v okrese Nový Bor. V roce 1950 se zde své funkce vzdala. Ten samý rok, 27. března, přišlo z Čs. státního filmu potvrzení, že pracuje jako člen tvůrčího kolektivu u Čs. státního filmu – výroba – Praha Barrandov. O rok později (4. srpna) byl pracovní poměr rozvázán z důvodu prověrek tvůrčích pracovníků a tvůrčích kolektivů. Podepsala májový manifest roku 1945 a první vydání revolučního manifestu „Kupředu, zpátky ni krok“ z února 1948. Hlásila se k prezidentu Gottwaldovi. „V závěru podotýkám, že jsem vždycky byla komunistkou, ničím jiným bych být vůbec nemohla.“ 1.1.5 Závěr života Jarmily Svaté Po roce 1958 (kolektiv, 2008) Jarmila Svatá žila v domku v pohraniční obci Rousínov. Zde trávila jaro a léto a sem je i zasazen děj díla To byl jeden rok, který pojednává o přátelství mezi českými a německými dětmi. „Je 23. listopadu 1953. Po 8 hrozných letech se pokusím znovu psát. Budu to ještě umět? Nebo jsem nenávratně ztracena? Nevím! Bůh mi pomoc!“ Trpěla fobií, při čemž nemohla přejít ani silnici. Její stav byl nevypočitatelný. Měla úzkostlivé stavy z prostoru a nesnesla, seděl-li někdo za ní. Sama Jarmila Svatá napsala: „Dostávám hned nervový záchvat… Málokdy vycházím ven“. Po návratu z léčení umírá 29. dubna 1964 ve věku 60 let, pravděpodobně dobrovolně. (Hemelíková, 2007) Otakar Štorch-Marien jako jediný napsal více o její smrti, přímo píše o otravě plynem. „V osudný den byla sama v bytě, a mezitímco se vařila voda na černou kávu, usnula. Přetékající voda uhasila plynový plamen… a osud Jarmily Svaté, provdané Fuksové, byl zpečetěn…“Tato informace mi byla potvrzena i Karlem Zdeňkem Slabým během našeho rozhovoru. Na úmrtním oznámení je psané, že zemřela náhle. Loučení se zesnulou proběhlo v pondělí 4. května v 16 hodin ve velké obřadní síni krematoria Praha, Strašnice. Její setra Věra s manželem Ervínem zůstali jejími jedinými žijícími příbuznými. „Její životní osud, zejména jeho strastiplný závěr, ztvárnila Helena Hodačová v románu Zpožděný vlak do Paříže (1965).“ (Hemelíková, 2007)