Wikipedista:Duc Anh Le Nhat/Pískoviště

Čínský zvěrokruh

Čínský zvěrokruh (v pinyinu shēngxiào, zapsáno ve zjednodušených znacích 生肖) je součástí způsobu počítání času založeného na kombinaci deseti tzv. nebeských kmenů (tiāngān) a dvanácti pozemských větví (dìzhī), které společně utvářejí šedesátiletý cyklus. Nebeské kmeny a pozemské větve jsou abstraktní značky; dvanácti pozemským větvím je dále přiřazeno dvanáct zvířat čínského zvěrokruhu.[1] Podle čínské astrologie člověk nese charakteristiky zvířete příslušejícího pozemskému kmeni roku, v němž se narodil. Se zvěrokruhem se dodnes pracuje k věštění budoucnosti.

Zaznamenávání času

Tradiční čínský kalendář zahrnuje několik způsobů k vyjádření data. Datum může být identifikováno s např. érou císařů. V tomto případě je datum označený rokem vlády daného císaře (nianhao), zkonkretizován určitým měsícem a přesným dnem. Rok, měsíc, den a hodina však může být také označen na základě abstraktních symbolů, tzv. deseti nebeských kmenů (tiāngān) a dvanácti pozemských větví (dìzhī), a jejich kombinace známé jako šedesátičlenný cyklus (ganzhi). Do tohoto systému je zabudován cyklus dvanácti zvířat čínského zodiaku. Tradiční metoda datování je však kombinování jak nianhao, tak i ganzhi.[2]

Šedesátičlenný cyklus

Šedesátičlenný cyklus (ganzhi) je způsob počítání času, který je postaven na základě kombinací dvou sad abstraktních značek pojmenovaných jako „nebeské kmeny“ a „pozemské větve“, dohromady vytvářejí šedesátiletý cyklus. Na základě toho se jednotlivé roky označují kombinací dvou po sobě jdoucích slov (označení pro nebeský kmen následované označením pro pozemskou větev). K vytvoření cyklu se desetičlenný kmen pojí se souběžně běžící dvanáctičlennou větví. Zbylý jedenáctý a dvanáctý znak větví se pak pojí k prvnímu a druhému znaku v nové sérii desetičlenných kmenů.[3]

Deset nebeských kmenů

Deset nebeských kmenů (tiāngān) je desetičlenný cyklus sady řadových čísel, který se už za Shangů používal k počítání dnů v desetidenním „týdnu“. Kmeny (gān) byly zprvu přiřazovány předkům i jako posmrtná jména podle dnů, kdy se jim přinášely oběti. Deset kmenů bylo nejspíše odvozeno od deseti sluncí, která podle čínské mytologie v dávných dobách střídavě křižovala denní oblohu od východu k západu; zatímco jedno slunce je na obloze, druhé, které právě dokončilo svou pouť, se vrací ze západu na východ tak, že přeplave přes vodní propast pod zemí ke stromu Fu-sang pod vzdáleným východním obzorem, kde už čeká ostatních osm sluncí, až na ně přijde řada.[4] Ke kmenům se přiřazuje pět elementů (živlů) – dřevo, oheň, země, kov a voda.[5]

Dvanáct pozemských větví

Dvanáct pozemských větví (dìzhī) je dvanáctičlenný cyklus sady abstraktních značek, který se používal v mnoha kontextech, včetně astrologie, zodiaku, při orientaci světových stran, zaznamenávání času... Z hlediska astronomie byl tento systém sestaven na základě pozorování oběžné dráhy Jupitera. Oběžnou dráhu astronomové rozdělili do dvanácti částí, které odpovídají rokům ve dvanáctiletém cyklu Jupitera. Od 365 př. n. l se podle tohoto členění začaly počítat i roky v Číně. Toto členění se běžně používalo mimo jiné i pro označení měsíců v roce, roční období a hodiny. Ke konci doby Válčících států se k jednotlivým větvím též začalo přiřazovat pět elementů.[6] Co jistě stojí za pozornost je skutečnost, že se jednotlivým rokům přiřadilo dvanáct zvířat čínského zodiaku. Takové označení se napříč čínské historie velmi zpopularizovalo a využívá se až do dnešního dne.[7]

Dvanáct znamení zvěrokruhu

Neexistuje jednoznačný a společný názor badatelů na počátky zvyku přiřazovat jednotlivým rokům zvířata čínského zodiaku. Endymion Wilkinson tvrdí, že se tento zvyk začal běžně praktikovat za vlády dynastie Qin (221-206 př.n.l.).[8] Charles Williams však uvažuje o počátku za období dynastie Han (206 př.n.l.-220 n.l.), případně dokonce až Tang (618-907), přičemž tvrdí, že až do doby mongolské nadvlády (dynastie Yuan, vládla 1271-1368) to nebyl obecně rozšířený zvyk.[9]

Pořadí zvířat čínského zvěrokruhu je přiřazené k pořadí pozemských větví šedesátiletého cyklu a je následující: začíná krysou (myší), po ní je buvol, tygr, zajíc, drak, had, kůň, koza, opice, kohout, pes a nakonec vepř.[10] Každému znamení zvěrokruhu jsou přisuzovány určité vlastnosti, které člověk narozený v daném roce získá. Podle Endymiona Wilkinsona mezi lidmi v dávných dobách panovala navíc i víra, že cyklická zvířata byla skutečnými předky lidí, kteří se narodili v jejich znamení, a že lidem předala i některé vzorky jejich vzhledu.[11]

Zvířata se dělí navíc do skupin tzv. čtyř trojic. Přičemž každá trojice zvířat sdílí podobné povahové rysy. Pro představu si uvedeme příklad: V první trojici se nachází krysa, drak a opice. Ti jsou údajně silní individuové, kteří mohou být dobrými vůdci, jsou však ale nepředvídatelní. Povahově sdílí atributy, jako je inteligence, charisma, přirozená autorita, uměleckost, avšak i závistivost, chamtivost, agresivitu, apod…[12]

Dále se věří, že člověk může být sice narozen například v roce krysy, a tak přejímat její vlastnosti, ale protože je narozen třeba v jednu hodinu ráno druhého dne osmého měsíce, kde podle teorie šedesátičlenného cyklu zaujímá svá místa v cyklu měsíců koza (říká se tomu vnitřní zvíře), cyklu dnů buvol (skutečné zvíře) a v cyklu hodin krysa (tajné zvíře), člověk tak může mít i některé povahové vlastnosti dalších zmíněných zvířat.[13] Každý člověk má tedy svoji unikátní kombinaci.

Stejný způsob počítání času, včetně zvěrokruhu, se s drobnými odchylkami užívá v celé východní Asii, např. v Koreji, kde je místo kozy ovce. Užívají ho též Japonci, kteří nahrazují domácího vepře divokým kancem, a dále i mezi Vietnamci, kteří nahrazují zajíce kočkou.[14]

Mýty

V Číně kolují příběhy z lidové slovesnosti a mýty o počátku „vlády“ zvířat nad každým rokem. Časový počátek kolování legendy není znám, ale z kontextu si dovolujeme domnívat, že pochází z dob rozmezí vlády dynastie Qin (221-206 př.n.l.) až Han (206 př.n.l.-220 n.l.). Problémem však bývá ověření zdrojů a důvěryhodnost příběhů a mýtů. Wolfram Eberhard je názoru, že všechny čínské zvířecí příběhy jsou původem z Indie, a že v Číně do dnešní doby přežila jen hrstka zvířecích příběhů.[15] Pro představu si uvedeme nejznámější z nich, kde lidé přisuzují vznik čínského zvěrokruhu Nefritovému císaři, který je v lidových a taoistických představách mytologickým vládcem nebes.

Následující text vypráví část mýtu: „Nefritový císař jednoho dne rozhodl, že až dvanáct zvířat bude jmenovat na představitele roků v kalendáři. O umístění jednotlivých zvířat měl rozhodnout velký závod.

Říká se, že kdysi byla kočka a krysa velkými přáteli. Když uslyšely o soutěži, kočka sdělila kryse: „Zítra ráno bychom měly brzy vyrazit, ale já vždycky vstávám pozdě...“ Krysa tak slíbila kočce, že ji včas probudí a že poté vyrazí spolu. Následující ráno však krysa svůj slib nedodržela a vyrazila na cestu sama. Na své cestě se setkala s buvolem, tygrem, koněm, a dalšími zvířaty, která běhala mnohem rychleji než ona sama. Aby však nezůstala pozadu, udělala přímo s buvolem dohodu, že mu bude při cestě zpívat, když ji buvol vezme na svůj hřbet. Nakonec oba byli první u cíle, ale krysa hned před cílovou čárou vyskočila před buvola, a stala se tak prvním zvířetem v čínském zodiaku…“.[16] Legenda má ovšem své dlouhé pokračování, ale stručně řečeno se zvířata dostávají k cíli podle již zmíněného pořadí.

Další zvířecí příběhy v legendě se podobně snaží líčit charakteristiku zvířat a vztah mezi jednotlivými zvířaty. Mimo tuto legendu však existují i další její varianty. Například jedna z nich líčí, že Nefritový císař hledal dvanáct zvířecích strážců svého paláce[17], v jiné je místo Nefritového císaře vyhlašovatelem závodu Buddha.[18]

Horoskop

V lidových představách je koncepce horoskopů[19] důležitým nástrojem pro manipulaci událostí v budoucnosti. Vztah horoskopu vůči člověku je absolutně individuální záležitost a každý jednotlivec se řídí s odlišnými radami a návody jemu danými. Ve vztahu k dešifraci povahy osobnosti je důležitá skutečnost, že horoskop jednotlivého člověka se skládá z osmi znaků (bazi), respektive ze čtyř pilířů představujících dvojice vytvořených kombinací jednoho znaku z řady nebeských kmenů s jedním znakem z pozemských větvích, které společně označují rok, měsíc, den a hodinu narození. Čas, ve kterém se člověk narodí, pak stanovuje jeho „čtyři pilíře“, které determinují jeho osud (ming).[20]

Li Yih-yüan upozorňuje, že osm znaků, které přesně zaznamenávají okamžik narození člověka, zůstává po celou dobu jeho života v relaci ke kosmickému času odměřovanému věčným proměňováním střídajících se kombinací nebeských kmenů a pozemských větví. Tento permanentní proces změn ovlivňuje i „osm znaků“ každého člověka, a vytváří tak rozmanité konkrétní příležitosti pro naplnění osudu jednotlivce. Naplňování osudu může nabývat různých podob, důležité je, aby v daném časovém okamžiku kombinace „nebeských větví“ a „pozemských kmenů“ byly v souladu s „osmi znaky“ dané osoby. Potom má daný člověk štěstí a jeho budoucnost je přívětivý jeho potřebám. V případě nesouladu osobních osmi znaků a konstelace nebeských kmenů a pozemských větví přináší člověku v daném okamžiku smůlu.[21]

Tato víra je úzce spjata s touhou Číňanů po harmonii a prosperitě jak v životě jednotlivce, tak i společnosti jako celku, a přispěla tak k veliké popularitě věštectví a astrologie v Číně. Mnozí Číňané tak i do dnešní doby usilují o kompatibilitu svých osmi znaků s probíhajícím časem a provozují různé manipulační praktiky s horoskopem. Tyto praktiky mají ovšem i svá pravidla, která podle horoskopů určují výběr vhodné chvíle pro významné události v životě jednotlivce, jako je například svatba, pohřeb nebo stavba domu. Další pravidla určují výběr ženicha a nevěsty a ovlivňují vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, obchodními partnery a mezi rodiči a dětmi, kde slučitelnost mezi osmi znaky dvou jednotlivců hraje významnou roli pro harmonii.[22]

Mimo jiné, další zajímavostí je, že v dnešní socializační kultuře Číňanů je běžné, že lidé při konverzaci na téma věku často odkazují na zvíře příslušející roku jejích narození, aby sdělili svůj věk.[23]

---

Zdroje

[1] WILKINSON, Endymion. Chinese history : a new manual. Cambridge, MA : Harvard University Asia Center, 2012. str. 183.

[2] DILLON, Michael, ed. China: a historical and cultural dictionary. 1998. str. 36.

[3] DILLON, Michael, ed. China: a historical and cultural dictionary. 1998. str. 113.

[4] SHAUGHNESSY, Edward L., ed. Čína: země nebeského draka. Praha: Euromedia Group-Knižní klub, 2001. str. 134.

[5] DILLON, Michael, ed. China: a historical and cultural dictionary. 1998. str. 113.

[6] WILKINSON, Endymion. Chinese history : a manual. Cambridge, MA : Harvard University Asia Center, 2000. str. 179.

[7] WILKINSON, Endymion. Chinese history : a manual. Cambridge, MA : Harvard University Asia Center, 2000. str. 183.

[8] WILKINSON, Endymion. Chinese history : a new manual. Cambridge, MA : Harvard University Asia Center, 2012. str. 183.

[9] WILLIAMS, Charles Alfred Speed. Outlines of Chinese symbolism and art motives: an alphabetical compendium of antique legends and beliefs, as reflected in the manners and customs of the Chinese.

[10] EBERHARD, Wolfram. Chinese festivals. London: Abelard-Schuman, 1958. str. 84.

[11] WILKINSON, Endymion. Chinese history : a new manual. Cambridge, MA : Harvard University Asia Center, 2012. str. 518.

[12] Chinese Zodiac. Wikipedia [online]. Dostupné z: https://en.wikipedia.org/wiki/Chinese_zodiac

[13] Viz výše.

[14] Viz výše.

[15] EBERHARD, Wolfram. Folktales of China. Chicago: University of Chicago Press, 1965. Folktales of the World.

[16] Chinese Zodiac Stories. Travel China Guide [online]. Dostupné z: https://www.travelchinaguide.com/intro/social_customs/zodiac/story.htm

[17] WANG, Dawu. Příběh dvanácti zvířat čínského zvěrokruhu. Epoch Times [online]. c2018, Epoch Times. Dostupné z: http://www.epochtimes.cz/2011010615873/Pribeh-dvanacti-zvirat-cinskeho-zverokruhu.html

[18] Mytologie čínského zvěrokruhu. Tiens. [online]. Dostupné z: http://www.tiens.cz/cz-cz/co-vite-o-cine/horoskop/uvod/

[19] Horoskop definujeme jako nástroj pro předvídání osudu a k určení povahy osobnosti u lidí.

[20] Li Yih-yüan. „Kořeny čínské civilizace v lidové kultuře“, in Hledání harmonie: studie z čínské kultury. Sestavily Zlata Černá a Olga Lomová. Praha a Brno 2009, s. 13–14.

[21] Viz výše.

[22] Viz výše.

[23] DILLON, Michael, ed. China: a historical and cultural dictionary. 1998. str. 113.