Wikipedista:Denčaa/Pískoviště

Konstruktivistická výuka

Konstruktivistická výuka zdůrazňuje aktivní roli žáků ve vzdělávání (Korcová, 2006). Proto je, spíše než teorie vyučování, vnímána jako teorie učení se (Štěpáník, 2020).

Průcha (2003, s. 105) definuje konstruktivismus jako „široký proud teorií ve vědách, o chování a sociálních vědách, zdůrazňující jak aktivní úlohu subjektu a význam jeho vnitřních předpokladů v pedagogických a psychologických procesech, tak důležitost jeho interakce s prostředím a společností.“

Konstruktivistická výuka je opakem výuky transmisivní (tradiční, klasické) (Zormanová, 2012).

Rozdíl mezi konstruktivistickou výukou a výukou transmisivní

V modelu transmisivní výuky je hlavní metodou vyučování výklad učitele, který je vnímán jako dominantní a který zprostředkovává žákům, studentům hotové vědomosti a dovednosti (Zormanová, 2012). V konstruktivistické výuce je hlavním činitelem výuky žák, student. Učitel zde hraje roli mentora, průvodce (Korcová, 2006). Vychází z toho, že učení žáka by mělo být podporováno, a ne diktováno a kontrolováno (Mašek, Michalík, Vrbík, 2004). Na rozdíl od transmisivní výuky (transmise = přenos) je orientována na porozumění, ne na fakta a pouhý přenos hotových poznatků (Hejný, 2009).

Historie

Konstruktivismus se dělí do proudů:

·      Kognitivní (J. Piaget) – vychází z kognitivní psychologie

·      Sociální (G. Vygotskij) – vychází z prací o sociální dimenzi učení (sociokognitivní teorie)

·      Spojení obou (Průcha, 2003)

Kognitivní konstruktivismus

Kognitivnímu konstruktivismu se věnoval Piaget

Jean Piaget byl vývojový psycholog, který zkoumal dětské myšlení a jejich kognitivní vývoj. Říkal, že se „Dítě přizpůsobuje požadavkům vnějšího prostředí, a to dvěma procesy. Asimilací a akomodací. Asimilace probíhá tak, že objekty a jejich vztahy se začleňují do schémat chování dítěte, do jeho dosavadních zkušeností. Akomodace je opačný proces v tom, že se dítě přizpůsobí tlaku prostředí.“ (Čáp, Mareš, 2001, s. 413).

Gaston Bachelard se zabýval filosofií vědeckého poznání.

Jeho konstruktivistické myšlenky ovlivnily mnoho dalších badatelů. Například to, že Bachelard tvrdil, že „učitelé nikdy neuvažovali nad faktem, že žák přichází do třídy s už hotovými empirickými poznatky. Pak už nejde o to získat vědeckou kulturu, ale přejít do jiné kultury, odstranit z cesty překážky nahromaděné každodenním životem.“ (Bertrand, 1998, s. 68)

Nejde tedy o to, získat poznatky. S nějakými poznatky již žák přichází, protože pozoruje svět, má nějaké zkušenosti. Tyto poznatky ale nemusí být úplné nebo správné a jde o to, aby žák přijal nové, lepší, poznatky. Tím se tedy myslí ten zmiňovaný „přechod do jiné kultury“.

Sociální konstruktivismus

Zastánci sociálního konstruktivismu říkají, že vzdělávání je sociálním procesem a nemůže se uskutečňovat bez interakce a komunikace mezi lidmi (žáky a učiteli) při společné práci. Učení je tedy proces osobní ale i sociální, který nastává při spolupráci. Čím náročnější je látka, tím větší spolupráce mezi aktéry by měla probíhat (Kahlous, 2009).

Tyto názory zastával Vygotskij.

Vymezil pojem tzv. zóny nejbližšího vývoje. Rozlišoval současnou (aktuální) úroveň vývoje dítěte a budoucí, k níž se dítě přibližuje. Do budoucí úrovně vývoje se dítě dostane, pokud mu bude poskytnuta pomoc od dospělého (rodiče, učitele). Podle Vygotskiho se dá pomocí dospělého urychlit postup dítěte. Učení má předbíhat vývoj. Dítě má tedy s pomocí dospělého zkoušet věci, které nespadají pouze do aktuální úrovně dítěte, ale právě i do budoucí. Úkoly, se kterými dítěti nejdříve trochu dospělý pomůže, se naučí a bude je brzy umět vykonávat samo. Učitel by měl tedy dítěti poskytovat podporu. Zónou nejbližšího vývoje neprostupují všechny děti stejně, čímž vznikají rozdíly mezi dětmi (Čáp, Mareš, 2001).

Principy konstruktivistické výuky

Vychází z toho, že poznatky vznikají v hlavě poznávajícího člověka a jsou to individuální konstrukty (tzn., že každé dítě si vysvětluje věci jinak). Tyto poznatky jsou oproti informacím (z knih, médií, výkladu) nepřenosné (Hejný, 2009).

Mezi základní principy (znaky) konstruktivistické výuky kromě aktivní role žáků tedy patří práce s prekoncepty.

Vzpomeňte na Bachelarda a Piageta (viz kapitola historie).

Počítá se s tím, že každý žák má o světě jiné představy tzv. prekoncepty (představy, informace, předchozí zkušenosti) s nimiž do vzdělávacího procesu přichází a jenž ovlivňují jeho další vnímání, porozumění informacím a učení. Postupně pak dochází k rekonstrukci těchto prekonceptů, dřívějších schémat (Zormanová, 2012). Nové poznatky ale mohou být v rozporu s poznatky dřívějšími, a tak dochází ke konfliktu.

Žák může s novou informací naložit tak, že:

Novou informaci přijme a vymění ji za starou, protože nová lépe vysvětluje svět kolem něho.

Žák nové poznání nepřijme, nevěnuje jí pozornost, uzavře se vůči ní.

Přijme novou informaci, ale upraví ji tak, aby zapadala do staré konstrukce (asimilace).

Starou zkušenost přizpůsobí nové informaci (akomodace) (Kahlous, 2009)

Dalším principem konstruktivistické výuky je důraz na spolupráci (kooperativní učení). Nejedná se ale pouze o spolupráci mezi žáky navzájem, ale i s učitelem. Spolupráce je důležitá kvůli podpoře pochopení učiva a sociálních dovedností žáků, například respektování a vnímání názoru jiných (Korcová, 2006). Viz sociální konstruktivismus.

Důraz je klade také na propojení učiva s každodenním životem a zkušenostmi žáků (Štěpáník, 2020). Žáci tak mají o učivo a učení se větší zájem, protože vidí reálné využití v životě, a to je i dostatečně motivuje. Vyučovacími pomůckami se tak stávají reálné objekty, texty nebo například audiovizuální pomůcky (Štěpáník, 2015).

V konstruktivistické výuce se využívá komplexního a dlouhodobého hodnocení (Štěpáník, 2020). Hodnocení slouží jako zpětná vazba pro žáka a není ani nutně vázáno na osobu učitele, ale uplatňuje se i forma sebehodnocení nebo hodnocení mezi spolužáky (Štěpáník, 2015). Hodnocení také nemusí být založeno na srovnávání žáků mezi s sebou, ale spíše na porovnávání žáka se sebou samým, jeho procesy učení se, výsledky práce a pokroky (Korcová, 2006).

Výukové metody

Konstruktivistická výuka zapojuje výukové strategie, které aktivizují žákovy poznávací procesy a vedou k rozvoji samostatnosti, představivosti, fantazie, logického myšlení i tvůrčích schopností (Zormanová, 2012).

Hlavní metodou vyučování v konstruktivismu není výklad učitele (jako v transmisivním modelu výuky), ale dialog, diskuze, skupinová a kooperativní výuka, problémová metoda, projektová výuka, výuka podporovaná počítačem, kritické myšlení, otevřené učení a učení v životních situacích (Zormanová, 2012).

Konkrétní výukovou metodou pak může být třífázový model učení E-U-R, který je postavený na konstruktivismu.

Evokace – Prostřednictvím brainstormingu, myšlenkové mapy nebo volného psaní student přemýšlí, co už o tématu ví a snaží si tyto myšlenky v hlavě uspořádat. Učitel získává informace o prekonceptech studentů.

Uvědomění si významu informace – v této fázi se žák dozvídá nové informace například prostřednictvím zadané četby, shlédnutím videa, výkladem nebo vlastním experimentováním. Tyto pak propojuje je s tím, co už věděl.

Reflexe – žák přemýšlí, co se právě naučil, upevňuje si nová poznání, přetváří původní schémata (Zormanová, 2012).

Konstruktivismus prakticky

Jak může konstruktivistická výuka vypadat v praxi?

Ke konstruktivistické výuce se hlásí například program Začít spolu (Korcová, 2006). Na svých stránkách popisují principy školy Začít spolu nebo porovnání s klasickou školou ve formě tabulky (viz níže).

Klasická škola, jakou znali rodiče	Škola Začít spolu (konstruktivistická
orientace na učivo	orientace na dítě
důraz na tzv. "hard skills"	důraz na tzv. "soft skills"
neopisovat, pracovat samostatně	podpora vzájemné spolupráce dětí a spolupráce školy s rodinou
frontální výuka - dominuje vyučující	aktivitu přebírá dítě, důraz na odpovědnost a individuální přístup
chyba = selhání = špatná známka
hodnocení sumativní - známky
vrstvení izolovaných informací, rigidní přístup k informacím
předměty jsou oddělené, bez souvislostí
domácí úkoly
učení je povinnost, nutnost
memorování znalostí