Wikipedista:Daniel beran/Pískoviště
Geodetické základy[editovat | editovat zdroj]
Triangulace prováděná pro stabilní katastr svou specifikací navazovala na předcházející vojenskou triagulaci prováděnou v rámci druhého vojenského mapování a probíhala od roku 1821 do roku 1864. Návaznost je patrna z délkové základny i převzetí stabilizace některých bodů astronomické vojenské triangulace do číselné trigonometrické sítě stabilního katastru. Prací byli pověřeni většinou vojenští důstojníci s titulem trigonometr.
Síť I. řádu byla budována na Morově v letech 1821–1826 a v Čechách 1824–1825 a 1827–1840. Sítě II. a III. řádu následovaly v letech 1825–1829 na Morově a v letech 1825–1840 v Čechách. Specifikem stabilizace bodů ze sítě I. řádu byla nutnost centrického umístění stroje. Což znamená, že stroj s měřičem musel být v době měření postaven přesně nad inkriminovaným bodem. V bodech sítě II. a III. řádu už bylo možné použít například věže kostelů či rozhleden. Vzdálenost bodů I. řádu byla průměrně 40 km (maximální délka Králický Sněžník - Ruprechtický Špičák: 65 km). Body II. řádu byly vzdáleny 9–15 km a III. řádu 4–9 km.
Úkolem číselné triangulace (síť III. řádu) bylo zajistit, aby na oblasti o ploše jedné rakouské čtvereční míle (Quadrant-Meile) byly určeny tři body tak, aby minimálně jeden z bodů bylo možné použít pro stanovisko měřického stolu a z tohoto bodu byla viditelnost alespoň jedné orientace na zbývající dva body v tomto prostoru. Výjimku tvořily horské lokality - stačila dvojice bodů se vzájemnou orientací. Pro potřeby podrobného měření byla číselná síť zhuštěna sítí IV. řádu (grafickou triangulací, prováděnou metodou grafického protínání pomocí měřického stolu).
Hustota sítě IV. řádu byla 57 bodů na jednu čtvereční míli. Od roku 1865 byla i tato síť určována číselně. K úhlovému měření bylo užito Reichenbachových repetičních teodolitů. Délková měření byla provedena v sáhové míře. Rozměr sítě byl odvozen z těchto měřených základen: u Vídeňského Nového Města v Dolním Rakousku (6410,903 o), u Welsu v Horním Rakousku (7903,812 o), u Radouce v Bukovině (5199,60 o) a u Hall v Tyrolsku (2990,384 o).
Celkový počet bodů I.–III. řádu triangulace stabilního katastru tvořilo na území Čech 2623 bodů a na území Moravy 1069 bodů. Tyto body byly stabilizovány mezníky s označením písmeny "K.V." (Katastral - Vermessung). Stabilizace bohužel proběhla s časových odstupem a nalezeno a stabilizováno tak bylo pouze 85-90% bodů.
Zdroje kapitoly:[editovat | editovat zdroj]
http://projekty.geolab.cz/gacr/a/files/cada.pdf
http://gis.zcu.cz/studium/gen1/html/ch03.html
http://archivnimapy.cuzk.cz/ISAR/Data/Popisy/A2/A2.htm
http://home.zcu.cz/~cada/www-kma/download/Habilitacni_prace.pdf
Měřický operát[editovat | editovat zdroj]
Samotnému podrobnému měření předcházelo zjištění a vyznačení katastrálních hranic a hranic pozemkových, které byly vyznačeny a očíslovány v terénu a zakresleny do polního náčrtu. Šetření a popis katastrálních hranic probíhalo za přítomnosti zástupců okresu nebo kraje, starosty a dvou zástupců z obce. Kde to bylo možné, byly využity stabilizační znaky z jozefského katastru. Zvoleno bylo základní měřítko 1 : 2 880 a transverzální válcové zobrazení Cassini-Soldnerovo.
Organizace byla zajištěna i díky v každém kraji zřízené komisi, které měla svého referenta pro mapovací práce a inspektora pro vceňovací věci hospodářské. Tato komise pak dohlížela na probíhající měřické práce v kraji.
Měření polohopisu proběhlo metodou měřického stolu. Vybavení měřiče se skládalo krom měřického stolu ze zaměřovacího zařízení, buzoly, vodováhy a měřického řetězce pro měření délky.
Měřické práce prováděli později krom vojenských i civilní měřiči s přiděleným adjunktem (měřickým pomocníkem) a najatými figuranty (pro méně kvalifikovanou práci). Důležitou součástí měřické skupiny byl z dané oblasti vybraný znalec místních poměrů, tzv. indikátor.
Mapovací práce probíhaly na území Čech 12 let, bylo zaměřeno 8967 katastrálních obcí o výměře 51 953 m2 s 9 321 064 parcelami. Na Moravě a ve Slezku práce trvaly 11 let, zaměřeno bylo 3724 obcí a výměře 27 375 m2 s 6 038 454 parcelami.
Zdroje kapitoly:[editovat | editovat zdroj]
Bakalářské práce: Organizace velkoměřítkového mapování pro stabilní katastr v Plzeňském kraji, Lenka Urbancová, 2007, ZČU
Ing. Pavla Kostková a Ing. Jitka Římalová z ÚAZK ZÚ pro časopis Zeměměřič 5+6/2016
BUMBA, J. (2007). České katastry od 11. do 21. století. Praha. ISBN 978-80-247-2318-1
BOGUSZAK, F., CÍSAŘ J. (1961). Mapování a měření českých zemí od poloviny 18. století do počátku 20. století. Praha: Ústřední správa geodézie a kartografie.