Wikipedista:Borskyjan/Pískoviště 2
Pověst o Augustinovi z Vídně a o jemu podobných v Plzni, Elsasku, Gdaňsku, na chodském území (západní Čechy)[editovat | editovat zdroj]
Dr. Lubor Niederle, Dr. Čeněk Zíbrt, Praha 1926[editovat | editovat zdroj]
vitezslav.jaros@nulk.cz
Národní ústav lidové kultury
Zámek 672
696 62 Strážnice
http://eknihovna.nulk.cz/kniha.php?k=35&typ=ocr&s=str0237&z2=0&x=29&y=26
Český lid 25[editovat | editovat zdroj]
Dr. Lubor Niederle, Dr. Čeněk Zíbrt, Dr. Lubor Niederle, Dr. Čeněk Zíbrt, Praha 1926[editovat | editovat zdroj]
Knihovna akademie věd.
[editovat | editovat zdroj]
str. 289
Jaroslav Schiebl:
Plzeňská pověst o dudáku v jámě mezí nebožtíky.[editovat | editovat zdroj]
V řadě plzeňských místních pověstí, které se mi podařilo nasbírati, přišel jsem na některé, při nichž vznikaly mi časem pochybnosti, zdali jsou vskutku místního, plzeňského původu, nebo zda se k nám přitoulaly odjinud.
Takové ¦ přistěhovalé přírůstky do věnce místních pověstí nemohou býti pokládány za vzácnost, když uvážíme zeměpisnou polohu Plzně, její čilé obchodní styky se zahraničím, její živé trhy, které sem přiváděly občasně znamenité proudy cizinců ze vzdálenějších krajin, dále však také válečné a jiné pohnuté osudy a časté vpády vojenské, které tu zanechaly různé stopy, tudíž i také některé pověry a pověsti odjinud zanesené, které v plzeňské půdě uvázly, zde se přizpůsobily a časem nabyly přibarvení místního a po letech objevily se v souboru místních pověstí jako domorodý výrobek lidové fantasie, nebo jako přeměna některé místní tradice, opírající se o skutečnou událost.
Taková toulavá pověst není zvláštností toho .neb onoho místa, nebo té neb oné krajiny, nýbrž jest ustáleným: zjevem v dějinách látek pověsťových. Je známo, že již za středověku roznášeli různí lidé potulní, nebo jak se zastara říkalo »světem jdoucí«, podobné pověsti ode vsi ke vsi, od města k městu. Taková pověst' pak v některém místě uvázla, zde se přioděla v domácí šat a takto nabyla domácího práva. Tomu, kdo však přese vše rozpozná nebo alespoň jen vytuší cizí její původ, způsobí často hodně práce, pokouší-li se zjistiti, odkud přišla, jakým směrem se přitoulala, jakých změn na svých toulkách doznala a jaké bylo její původní jádro.
Podobnou, ač velmi nesnadnou příležitostí ke studiu toulavé pověsti, poskytovala by na př. naše pověst o Blaníku, jejíž varianty můžeme sledovati do Německa (Kyffhäuser), do Francie, do Polska, do Slovenska, Slezska, do Litvy atd., ba až na daleký východ. Badajíce o tom, přišli bychom na zajímavé podoby její, jako je Hadí hora u Blatné, Osobovská skála u Žinkova, ve kteréž poslednější místo svatováclavského vojska, čekají hadi se svým králem na úkol, osvoboditi naši vlast. A tak bylo str. 290
by o celé řadě jiných, u nás zdomácnělých pověstí možno pátrati po jejich původu. Chci se tentokráte obmeziti pouze na jediný případ, který pokládám za zvláště zajímavý.
V řadě plzeňských místních pověstí vyskytuje se také historka o opilém dudáku, jenž spadl, jda z hospody domů, za moři v Plzni zuřícího, do hromadného hrobu, tam usnul a přenocoval, ráno pak zoufale' dudaje, si přivolal vysvobození z příšerného noclehu. Tato pověst udržela se houževnatě v paměti plzeňského lidu až do padesátých let předešlého století, (překladatel: do 1850) kdy jsem ji ještě jako malý chlapec slýchal vypravovati od našeho dědečka a také jiných starých pamětníků plzeňských. Později pak, když jsem po letech po svém návratu z ciziny obnovil své studentské sbírky západočeských pověstí, našel jsem tuto historku v Tannerově latinské rukopisné kronice Plzně zapsanou jako skutečný příběh.
Uvádím úplně znění, vyňaté z překladu Tannerova díla, který chová městský archiv v Plzni pod ě. II. 268: »Léta 1598. Morní rána v Plzni skoro skrze celý léto až do sv. Martina panovala, tak že touž ranou morní přes 60 knězů, a lidu obecného více než 1000 a 400 pomřelo. A poněvadž ani hrobařů, ani krchovů již se nedostávalo, i učinili Plzeňští na krchově sv. Panny Markéty u černého kláštera (někdejší klášter Dominikánů v Plzni, v jehož místě stojí dnes budova a věznice krajského soudu), mezi špitálem a dveřmi, kudy se do kostela jde, jednu hlubokou jámu, do které mrtvá těla házeli.
I trefilo se jedné noci, že tam tudy šel jeden opilý, jenž na dudy uměl pískat! I nevidouce, kam a kudy jde, učinil falešný krok, a tak padl do té jámy, mezi těla těch mrtvých: A poněvadž přehrozná tma byla, a on nevěděl, kde je, zůstal tam sedět, až usnul. Když pak se ze sna probudil, vzal dudy, které s sebou měl, když z hospody šel, začal na ně přehrozně pískat. Lidé pak tam okolní pro veliký strach a bázeň všecky se třásli, nevědouce, co by to za příčinu bylo, že mrtví, jenž na morovou ránu zemřeli, tak vesele na dudy pískají! Až posledně, když se rozednívati počalo, sešlo se množství okolních sousedů, a tam kde mrtví leželi, šli se dívat. I -spatřili tam člověka, ještě od včerejška podnapilého', kterého oni s radostí ven vítali.«
Jesuita Jan Bartoloměj Tanner byl rodákem plzeňským a pamětníkem velmi pohnutých dob svého rodiště. Byl také vnukem plzeňského dějepisce Mistra Plachého Třebnice, otcovský dům jeho stál poblíže klášterního hřbitova, kde prý se udala historka o opilém dudáku. Vše to svádělo k tomu, abychom věřili, že tu jde o skutečnou událost, kterou zapisovatel poznal z přímého lidového podání, od soudobých svědků.
str. 291
Touto vírou však poněkud otřásala okolnost, že Tanner — jako bylo i u jiných bratří stejného řádu — liboval si v šíření zvěstí o zázracích a pověstí, při nichž bylo pečlivému pozorovateli ihned patrno, že jsou odněkud doneseny a pro větší působivost místním koloritem přioděny. O jednom podobném zázraku Tannerovu přednášel náměstek ředitele knihovny Ná-
Dudák Augustin v Radničním sklepě ve Vídni.
rodního musea, p. Dr. Jos, Volf, r. 1921 v »Král. společnosti nauk«. Je to zpráva o vidění Oldřicha z Kožmberka, které Tanner uvedl také ve svých »Trophaea s. Wenceslai« k roku 1417 a o kterém Balbín hlásali r. 1664 z Klatov, jako' by je byl v prastarém rukopisu našel. Další pověsti a zázraky, zvláště o Františkánském klášteře v Plzni, který patrně Tannerovi zvláště k srdci přirostl, přešly z jeho rukopisné kroniky v paměť plzeňského lidu a udržely se zde až do polovice předešlého sto-
str. 292
letí, přijavše na se formu místní pověsti. Není arci vyloučeno, že některé z těchto zachytil Tanner od starších lidí své doby, z místního podání.
Náhoda přinesla mi před nedlouhou dobou do rukou výroční zprávu akademického gymnasia ve Vídni z roku 1906, 1907 a v ní shledal jsem článek prof. Dra. Josefa Schwerdfegera »Die Pest in Wien 1676 (nach Matthias Fuhrmann) und die Augustinlegende«. Pročítaje článek, dočetl jsem se podobné historky, jakou zapsal Tanner do knihy o opilém dudákovi v morovém hrobě,'avšak uvedenou jako skutečnou událost vídeňskou z doby tamní morové epidemie r. 1676.
Tento nález byl mi první pomůckou, při pátrání, jak dalece je podobná Tannerova historka původu místního. A na základě jeho dospěl jsem k výsledkům překvapujícím.
Ve Schwerdfegerově článku jsem shledal, že vídeňský dudák prý se jmenoval Augustin a jeho lehkovážný život dal prý vzniknouti vídeňskému popěvku: »O du lieber Augustin, alles ist hin,« který přinesli čeští vandrovní z Vídně do Čech a zpívali zde s textem: »O, du lieber Augustin, domů tě (já tě k nám) nepustím, o du lieber Augustin, domů (ty k nám) nesmíš. Kde jsi se oehlastal, proč jsi tam nezůstal, o du lieber Augustin, domů nesmíš.«
Schwerdfegerův článek tedy reklamoval plzeňského opilého dudáka pro Vídeň. Ději jest jako v Tannerově plzeňské versi, tak také ve vídeňském článku skoro stejný, jen s dodatkem, že dudákovi tento nocleh pranic neuškodil. Naproti tomu však • nesouhlasí oba ty případy dobou, neboť vídeňský případ byl by se podle Schwerdfegera udal teprve 68 let po plzeňském.
Na první pohled mohla mne tato okolnost svádětil k domněnce, že vídeňský Augustin jest z Plzně přistěhovalým přírůstkem ve věnci vídeňských legend a pověstí.
Tuto doměnku vylučoval však další výklad Schwerdfegerův. Uvádí jako nejstarší svůj pramen legendy o Augustinovi právního kandidáta Jana Konstantina Feigia, rodáka slezského, který vydal r. 1694 ve Vídni knížku »Wunderbarer Adlerschwung oder europäischer Heldenkern«, kde na stránce 335 až 336 jest legenda o Augustinovi. Feigius žil již za doby moru v r. 1679 ve Vídni a byl také r. 1683 mezi obhájci Vídně proti Turkům, proto by mohl býti pokládán za vážný pramen pro tuto legendu.
Jeho líčení převzal pavlánský mnich Matyáš Fuhrmann do knihy »Alt und Neues Wien« ..., která vyšla roku 1738—39. Také známý dvorní kazatel Abraham a Saneta Clara umístil tuto
str. 293
legendu ve své poslední knize »Wohlangefüllter Weinkeller (která vyšla r. 1710, teprve po smrti autora).
Jen, že Abraham (patrně v mravokárném úmyslu) konec příhody změnil v ten rozum, že Augustin, z morové jámy vytažený, hrozný svůj nocleh přežil jen o několik dnů a že obžerství bylo jeho smrti příčinou.
Jakkoli Schwerdfeger poukázal na Feigia jakožto na původní pramen legendy o Augustinu, nesmíme zapomenouti, že již 15 let před vydáním knihy Feigiovy děkanem vídeňské lékařské fakulty Dr. Pavel Sorbait ve vydání Managettova »Pestordnung« (1679) legendu o opilém dudákovi uvádí, neoznamuje však přesně místo, kde se ten příběh stal. Také jména hrdinova nejmenoval.
Vlastní autor tohoto »Pestordnung«, (Vložení překladatele:
(Johann Wilhelm Mannagetta) Mannagetta erwarb sich nicht nur als kaiserlicher Leibarzt (von Ferdinand II., Ferdinand III. und Leopold I.) bedeutende Verdienste, er fungierte auch als Protomedicus von Österreich und trug als Verfasser der Pestordnung, die 1679 von Paulus de Sorbait herausgegeben wurde, wesentlich zur Verbesserung des Gesundheitswesens bei.
https://geschichte.univie.ac.at/en/persons/johann-wilhelm-mannagetta-prof-bacc-art-mag-phil-dr-med)
Vilém Managetta, rektor vídeňské university, zemřel však již r. 1666, nemohl tedy býti pramenem Sorbaitovým pro dudáckou legendu, která — jak ostatní udávají, prý se přihodila o 10 let později.
Jest jasno, že Feigiovým pramenem byl Sorbait a okolnost, že jeho práce vyšla v r. 1679, tedy za moru, nasvědčovala by tomu, že jde o pravdivou událost. Arci že místo, kde byl opilý nalezen, jest podle všeho1 výmyslem Feigiovým, pro výzdobu legendy.
Časté opakování dudácké legendy ve vídeňské literatuře 17. a 18. století zakotvilo pověst pevně do souborů vídeňských místních pověstí. Nikdo se nad tím nezamyslil, kde vlastně Sorbait historku čerpal. Vídeňáci se do svého* Augustina přímo zamilovali, jeho obrázek zařadili do výzdoby vinného sklepa v radnici. Badatelé v oboru místní vídeňské pověsti horlivě se snažili zjistiti, zdali tento hrdina skutečně žil. A tak bylo zjištěno1 v rubrice zemřelých časopisu »Wiener Zeitung« (jehož první ročník vyšel r. 1703), že dne 10. října 1705 zemřel v Eisslerovském domě na Landstrasse jakýs Max (Markus) Augustin. Nebylo sice mnoho pravděpodobno, že by se potulný muzikant byl po 26 let ve Vídni zdržel, avšak Augustin a jeho příhoda v morové jámě si zachovala mezi vídeňskými místními pověstmi dosud pevné místo.
Jako však se málo pravděpodobá, že Augustin, jehož smrt hlásila »Wiener Zeitung'«, je totožný s dudákem z doby morové, tak také jest pravdě nepodobno, že vídeňská píseň »Ei, du lieber Augustin« vznikla z té morové legendy. Spíše možno předpokládati některé pozdější datum jejího původu a Augustin této písně nemá nic společného s Augustinem Sorbaitovým. Tento asi připadl na toto jméno tím, že jeho edice »Pestordnungu« končí modlitbou ke sv. Augustinu.
str. 294
Naskytá se však otázka, jak přišel Sorbait k své legende o opilém dudákovi.
Že by Tanner býval Sorbaitovým pramenem, jest (jak již naznačeno). skorém vyloučeno, srovnáváme-li dobu, kdy Sorbait i plzeňský kronikář svoji his'torku zapisovali. Avšak o podobném příběhu vypravuje také Jana Praetoria »Dämonologia Bubinzalii«, vytištěná roku 1662 u Kašpara Freyschmiedena v Arnstadtu. Také tato varianta nemohla však býti pramenem pro obě předchozí, nebo také naopak. Bylo tedy jasno, že po původním zdroji pověsti té bude nutno časově pátrati ještě dále nazpět.
Zde čtení
Když jsem se o toto pokoušel, dostalo se mi ve věci té laskavé pomoci od Dra Karla Reuschela, profesora na technické vysoké škole v Drážďanech, vynikajícího, bohužel však nedávno zemřelého pracovníka v oboru německé vlastivědy. Tento mne s neobyčejnou laskavostí upozornil na značně starší pramen a sice na Bernharda Hertzoga »Schildwiacht«, kteréžto knihy první, bohužel nezvěstné vydání pochází z r. 1560. Ve druhém vydání, které vyšlo v roce 1612, jest na listu H. 7 aa-psáno: »Bin Geiger sass in einer Totengruben und geiget den Todten ein Täntzlein«. A za dějiště této příhody jest udáno kterési městečko v Elsasku, kde prý tehdáž nastalo »veliké umírání«. Hrdinou události byl opilý houslista, který sice jako Tannerův dudák do společného hrobu morových nebožtíků sám nespadl, nýbrž podobně jako vídeňský hrdina Augustinovy legendy v opilosti na ulici upadl, byl hrobaříky nalezen, za mrtvého pokládán a do hromadného hrobu dopraven. Vinná »opice« elsaského muzikanta byla však podle všeho nepoměrně důkladnější, než jeho plzeňského a vídeňského druha, neboť když se v hrobě probudil, měl se býti ještě v krčmě u svých spoluochlastů. Když pak ho z hřbitovní jámy vytáhli a domů dopravili, zemřel třetího dne po svém dobrodružství ve své posteli.
čtení
Avšak i toto starší znění legendy neosvědčilo se nejstarším. Pan šéfredaktor Albert Wesselski v Praze uvedl mne na .novou stopu. Opatřil mi excerpt ze staré knihy »Epitome Historiarum Christlicher aufgelesenen Historien und Geschichten. Aus alten und bewehrten Scribenten zusammengetragen von M. Wolfgangům Bfiittner«. (1576.) Na listě 90a je v knize uvedena podobna legenda, jaké byly již zmíněny, která se však odehrává ve Gdansku. Hrdinou varianty jest pištec, kterého »im nechsten sterben vor sieben jařen« svedli pijanšťí předáci (Bierkönige und Bierbischoffen) k pijanské besedě, kde holdoval trunku do té míry, že zůstal v bezvědomí ležeti. Jako domnělý morový nebožtík byl pak hrobaříky sebrán a do morové jámy před
str. 295
branou odvezen. Ostatní obsah jest jako u Hertzoga, jenom že není uvedeno, jak celá věc skončila.
Ale teno gdanský pištec měl ještě předchůdce a sice v Michala Lindner a »Rastbüchlein« (1558), kdež se odehrává dobrodružství to v Elsasku, podobně jako u Hertzoga a s průběhem skorém úplně stejným jako u tohoto.
Tím bych byl dospěl nejstaršího pramene, jakého jsem se ve věci té až dosud uměl dopátrati. Pro úplnost chci se jen ještě zmíniti, že historka o muzikantu v morové jámě zapsána také ve spisech jesuitů Stengelia a Jakuba Pontana (tento se vlastně jmenoval Spfannmüller z Mostu). Dále shledáváme tuto pověst ještě v románu Morice Jokaie (německý překlad) »Geliebt bis zum Schaf fot« (Berlin, 1883 III., str. 159 od.). V nejnovější době pak rakousko-německý básník Frant. Karel Ginzkey tuto látku básnicky zpracoval.
Také prof. J. F. Hruška v Plzni našel podobnou, dějem však trochu vzdálenější variantu mezi pověstmi chodského území v západních Čechách (opilý dudák spadl do vlčí jámy).
Tím jsem dospěl, sleduje potulky pověsti o opilém muzikáři, ke konci. Dovolil jsem si tyto výsledky svého pátrání předložiti čtenáři jako malou ukázku, jak sbírání pověstí a náležité jich zpracování není tak hravě snadnou prací, jak si to mnozí představují. Ve své sbírce několika tisíců plzeňských a západočeských pověstí, které se mi podařilo' za více než půlstoletí nashromážditi a bibliograficky doložiti, jest ještě tak mnohý, podobně tvrdý oříšek, jakým se osvědčila prožluklá, Tannerem bůh ví odkud čerpaná pověst o podnapilém dudákovi v morovém hromadném hrobě.
Poznámka redakce. V tomto ročníku Č. L. na str. 357. upozornil jsem (s obrázkem z knihy arcibiskupa upsalského Olafa Magnussona r. 1567) na příslovečnou zálibu medvědí v hudbě, zejména v muzice dudácké. Na Chodsku kolují ode dávna pověsti, že spadl podnapilý dudák v noci do vlčí jámy, kde okamžitě vystřízlivěl, pozoruje, jakého má spolunocležníka, medvěda. Popadl milý dudák kozlíka a nadul a dudal, jen dudal, až do rána, kdy hajný medvěda zastřelil.. Pověst zapsal (Suhiebl připomíná záznam podobné pověsti od prof. J. Hrušky) již spisovatel »Psohlavců«, AI. Jirásek (srv. o vlku u Zíbrta, Hrály dudy, dějiny starodávné selské muziky české, v Praze, 1917, str. 34.) a variant uveřejnil horlivý kritický sběratel a výborný dnešní znalec lidového podání chodského, chodovský rodák JakrH Kobes v Č. Lidu, v tomto ročníku, str. 158 Podobnou pověsí jenomže místo dudáka: houslista a místo medvěda: vlk) uveřejnil tamtéž Dr. Q. M. Vyskočil z
str. 296
Častolovska podle zápisu J. G. Laška, spisovatele ve Vamberce. Článek o plzeňském dudákovi za rány morové od váženého spolupracovníka našeho, ředitele Jaroslava Schiebla, vyniká širokým rozhledem po literatuře pramenové a bystrým úsudkem. Spisovateli Schieblovi podařilo se provésti důkaz, jak všecky dohady o jednotlivostech Tannerovy historie plzeňské dlužno řešiti vědeckou methodou přirovnávací, s logikou tak neúprosnou, s jakou snímá roušku s plzeňské pověsti o dudákovi nejlepší dnes znalec pověstí z Plzeňska a Chodska, Jar. Sohiebl... Přidávám ještě obrázek dudáka Augustina z Vídně. Když jsem ve Vídni přednášel o dudácké hudbě a písni za doprovodu, p. učitele-dudáka K. Michalíoka, zašel jsem si na sklenku rakouského vína do sklepa v Radnici vídeňské. A tam jsem mezi pijáckými malbami zahlédl bujarého dudáčka s podpisem »O, du lieber Augustin...«. Tenkráte jsem ovšem netušil, že obrázek tohoto dudáka populárního vídeňského, darovaný mně od přítele p. ředitele J. Dotřela, přidružím ku poutavé studii Schieblově o Tannerově pověsti plzeňské. Vídeňáci zbudovali svému Augustinovi dudákovi ještě pěkný pomník (Neustifígasse, Neubau), podobný obrazu v Radničním sklepě. Č. Zíbrt.