Wikipedista:Bara551007/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie


Dudová a Duda proti České republice

Výsledkem toho bylo Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci E. Dudová a Z. Duda proti České republice


Dudová a Duda proti čr je název sporu který vedl ta a ta proti tomu a to - shrnout ve dvou větách - úvod

Popis situace[editovat | editovat zdroj]

E. Dudová a Z. Duda vykonávali od 1.2.1993 duchovní služby v Československé církvi husitské v Křemži a Českých Budějovicích - Rožnově na základě dekretu vydaného diecézní radou v Plzni. Diecézní rada jim rovněž vyplácela mzdu.

Dne 21.6.1993 a 1.7.1993 požádali stěžovatelé o přerušení služebního poměru z důvodu neuspokojivých pracovních vztahů s kolegy. Následně dne 22.6.1993 opustili stěžovatelé svůj služební byt a nevykonávali již duchovenskou službu. Diecézní rada jim dne 20.7.1993 odpověděla, že jejich žádosti nemůže vyhovět, jelikož přerušení služebního poměru není v rámci organizačního řádu Církve možné, a že s nimi Církev ukončuje služební poměr. V následujících letech poté probíhaly soudní řízení, v nichž stěžovatelé požadovali zrušení ukončení služebního poměru ex tunc a náhradu ušlé mzdy.[1]

Průběh soudních řízení[editovat | editovat zdroj]

Manžele nejdříve zahájili občanskoprávní řízení proti arcibiskupovi, jež byl zamítnut z důvodu toho, že v tomto sporu není arcibiskup oprávněnou stranou řízení. Poté se odvolali ke Krajskému soudu v Plzni, které rozhodnutí zrušil s odkazem na zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností[2], kdy jsou spory v rámci církve vyňaty z pravomocí soudů a postoupil celou věc Ústřední radě Církve, která je v této věci kompetentní. Soud zejména zmínil:

Manželé Dudovi proto podali žalobu k obvodnímu soudu pro Prahu 6 proti Ústřední radě Církve, která neposoudila jejich žádost o přerušení pracovního poměru, a žádali právoplatní zrušení pracovního poměru a o vydání zápočtových listů. Dále také požadovali náhradu ušlé mzdy. V roce 1996 soud zastavil řízení a postoupil spor Ústřední radě Církve.

Téhož roku potvrdil toto rozhodnutí i Městský soud v Praze.

Z těchto důvodů podali manželé Dudovi ústavní stížnost proti rozhodnutí obecních soudů s odůvodněním na porušení Listiny základních práv a svobod[3], přičemž doložili, že Ústavní rada Církve nejednala v souladu s Organizačním řádem Církve. Na tuto stížnost odpověděl Ústavní soud zrušením rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 i Městského soudu v Praze v části týkající se s žádosti o nahrazení ušlé mzdy. V dalších bodech Ústavní soud stížnost zamítl, a to opět s odkazem na zákon o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, kdy soudy jednaly správně ve věci sporu mezi stěžovateli a Ústřední radou církve.

Manželům byla poté zamítnuta žaloba proti Ústřední radě Církve o vyplacení náhrady ušlé mzdy v hodnotě 423.388,-Kč a 407.765,-Kč s úroky, přičemž Městský soud vrátil odvolání manželů zpět k obvodnímu soudu pro Prahu 6, který vyměřil náhradu ušlé mzdy stěžovatelce 118.480,-Kč včetně úroků a stěžovateli částku 114.080,-Kč včetně úroků.

Důvody stížnosti[editovat | editovat zdroj]

Manželé Dudovi si stěžovali především na fakt, že se soud nezabýval otázkou platnosti ukončení pracovního poměru. Manželé žádali Církev o přerušení služebního poměru a v této věci jim měla dle Organizačního řádu Církve odpovědět Ústřední rada, na místo které jednala Diecézní rada, jež k tomuto rozhodnutí neměla pravomoc. Jejich služební poměr jim byl nepravomocně ukončen, a zápočtové listy jim byly vráceny až dva roky poté. Dále si manželé stěžují na to, že důsledkem ukončení jejich služebního poměru jim byla znemožněna další práce týkajících se Církve.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci E. Dudová a Z. Duda proti České republice [online]. 2001-01-30 [cit. 2019-05-22]. Dostupné online. 
  2. Zákon č. 308/1991 Sb., O svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, § § 5 odst. 2. [cit. 2019-05-22]. Dostupné online.
  3. Usnesení č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, Článek 26, § odst. 1 a 3. [cit. 2019-05-22]. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]