Wikipedista:Arcala26/Pískoviště
Josef Šebestík[editovat | editovat zdroj]
Josef Šebestík se narodil 19. 1. 1809 ve Vlčích Dolech jako syn Josefa a Kateřiny Šebestíkových. Bohoslovecká studia v Olomouci absolvoval 21. 7. 1833 s velmi dobrým prospěchem: 14x eminenter (1. prospěchový stupeň), 7x jednička (2. stupeň), studoval dokonce i nepovinnou chaldejštinu, syrštinu a arabštinu. 27. 7. 1833 byl arcibiskupem Ferdinandem Chotkem z Chotkova vysvěcen na kněze. Ještě před vysvěcením byl 19. 7. určen za kooperátora v Holešově, 5. 1. 1835 pověřen dočasnou administrací farnosti Rusava, 6. 2. 1835 se vrátil do Holešova, 12. 5. 1835 byl stále jako kooperátor přeložen do Olomouce ke sv. Michalu. Nejpozději tam se seznámil s Bedřichem lantkrabětem z Fürstenbergu, o čtyři roky mladším olomouckým kanovníkem a konsistorním auditorem, budoucím olomouckým arcibiskupem, který byl u sv. Michala systemisován taktéž jako výpomocný kněz. Roku 1836 se uvolnilo místo vikáře metropolitního kostela sv. Václava odchodem Karla Součka na místo faráře ve Slavičíně. Šebestík se r. 1837 přihlásil do konkursu, v němž předstihl svého spolužáka z bohosloví Františka Lhotského, rodáka ze slezské Štítiny, kooperátora v Hovězím. Součástí konkursu byla zkouška ze zpěvu gregoriánského chorálu, z obřadních předpisů a zkušební kázání. Po vítězství v konkursu byl 25. 8. 1837 Šebestík navržen na místo vikáře a 3. 9. uveden do funkce. 28. 2. 1838 začal pracovat v registratuře arcibiskupské konsistoře jako adjunkt, pomocná síla.
Pár slov na vysvětlenou. Vikářské kolegium bylo sborem dvanácti kněží, kteří se starali o každodenní liturgii v katedrále. Původně tuto funkci měla plnit kapitula, ale průběhem staletí se jí vzdálila: buď byli kanovníci pověřováni jinými úkoly, anebo v Olomouci vůbec nesídlili a na svou práci u oltáře si najímali zástupce, vikáře. Časem se z těchto vikářů vytvořil samostatný institucionálně pojatý svazek, vikářské kolegium, v jehož čele stáli dva čestní vikáři, z nichž první zastával funkci dómského administrátora. To byl kněz, který zastupoval arcibiskupa v části jeho povinností - arcibiskup byl totiž ze své funkce zároveň představeným svého katedrálního kostela, avšak mše v něm sloužil jen výjimečně. Od roku 1785, kdy začala loretánská kaple katedrály sloužit zároveň jako centrum nově zřízené svatováclavské farnosti, vykonával tento administrátor i funkci faráře.
Šebestík byl v rámci svého konsistorního zařazení povyšován na 1. adjunkta registratury v dubnu 1841, na řádného registrátora 21. 12. 1842. 20. 3. 1844 byl vedle toho jmenován konsistorním auditorem, což bylo čekatelské místo pro kandidáty na funkci jednoho ze tří desítek konsistorních přísedících, asesorů. Byl tak připravován na již poměrně významnou funkci v úrední hierarchii arcibiskupství s dosti velkým reálným vlivem, asesorství patřilo k vrcholům toho, čeho mohl v Olomouci nešlechtic dosáhnout (členství v kapitule bylo tehdy vyhrazeno jen pro šlechtice). Úrední směr jeho kariéry byl jen potvrzen 4. 3. 1847, kdy byl jmenován ředitelem registratury a k tomu příslušným titulem konsistorního rady, aby měl - řečeno vojenskou terminologií - k přikázanému služebnímu úkolu také odpovídající hodnost. Samozřejmě stále plnil povinnosti vikáře a navíc od 6. 10. 1847 i povinnost duchovního správce (spirituála) vězňů.
V prosinci 1853, půl roku poté, co byl Fürstenberg zvolen za arcibiskupa, zemřel předčasně první čestný vikář a zároveň dómský administrátor Antonín Christ (1805-1853). Na jeho místo nenastoupil postarší druhý čestný vikář Antonín Glauder (nar. 1793), nýbrž dostal přednost Šebestík, v pořadí vikářů až pátý. Jmenován byl 28. 12. 1853, že šlo o místo velmi prestižní netřeba dodávat. Vzápětí 4. 1. 1854 byl jmenován nejen konsistorním asesorem, ale i konsistorním sekretářem a arcibiskupským radou. Přeskočil, pravda, své o něco starší kolegy, byl ovšem velmi aktivní a zdá se i schopný: mimo uvedené funkce byl druhým z dvojice katedrálních ceremoniářů, kteří měli dohlížet na liturgicky vzorné vykonávání bohoslužeb. Působil jako notář kanovníka-arcijáhna. Arcijáhen byl třetím v pořadí kanovníků a jeho úkolem bylo především zkoušet kandidáty na kněžské svěcení, notář mu byl pomocníkem. Nakonec byl i členem historicko-statistické sekce Společnosti pro podporu zemědělství (Gesellschaft zur Beförderung des Ackerbaues). Uvedená sekce měla se zemědělstvím málo společného, zato sehrála vynikající roli v rozvoji moravské vlastivědy.
Pro srovnání: Šebestíkuv někdejší konkurent Lhotský po neúspěchu u konkursu odešel dělat duchovního správce vojenského špitálu v Terezíně, 1845 se stal polním kurátem 36. pěšího pluku Palombini, 1849 se stal farářem středně velké farnosti v Prusinovicích, kde po necelých 4 letech v září 1853 zemřel.
Prací v konsistoři a při katedrále se Šebestíkovy úkoly nevyčerpávaly: ještě r. 1854 se stal členem Moravsko-slezského ústavu pro podporu propuštěných dělníků, 17. 12. 1856 byl jmenován radou arcibiskupského církevního soudu. 24. 3. 1858 byl proto uvolněn z časově náročné funkce konsistorního sekretáře. 29. 5. 1864 byl jmenovan do správní komise nově zřízeného Arcidiecesního fondu, určeného k podpoře chudých kněží a kostelů. Výrazem uznání dlouhodobé práce a potěchou v nemoci bylo jmenování čestným papežským komořím "mimo Město" ("extra Urbem"), oznámené v olomoucké arcidiecesi veřejně 26. 4. 1876. Bylo to skutečně výhradně čestné označení spojené s titulem "monsignore", bez jakýchkoli povinností, Pouze v případě, že by se papežský dvůr přesunul mimo Řím, mohli se tito komoří skutečně ujmout své funkce. Ovšem v době po roce 1870, kdy se papež v souvislosti s násilným obsazením církevního státu prohlásil za "vatikánského vězně", mohl podobný případ nastat jen čistě teoreticky.
Šebestík zemřel "po delší nemoci" v 8 hodin ráno 29.10.1876 ve svém vikářském domě v Mlčochově ul. 7 (dnes tzv. farní dům) na selhání orgánů (Organentartung), pohřben byl 2.11. ve své rodné farnosti Pavlovice u Kojetína. ( pozn.: uvedeno je 2.11.1876, na pomníku je uvedeno datum 3.11.1876 ???)
Bedřich Zelinka[editovat | editovat zdroj]
#1. Výpis z matriky:
*narozen 8.11.1889 na čísle domu 28.
Otec: Bartholomej Zelinka, domkař z Vlčidol, syn Jana Zelinky, výminkáře z Počenic a jeho manželky Rosalie z rodu Filipa Štětiny, sedláka z Morkovic.
Matka: Marianna Zelinka, dcera Vendelína Štěpánka, domkaře z Vlčidol a jeho manželky Františky z rodu Jana Vysloužila, domkaře z Uhřic.
Zapsal farář: František Trávníček, porodní bába: Marianna Horecká z Věžek č. 35, kmotr: Matěj Dolák, čtvrtláník z Vlčidol, Jenovéfa, jeho manželka. Pokřtěn v Pavlovicích dne 31.12.1889.
pozn.: Vystoupil z katolické církve dle přípisu městské rady v Kroměříži ze dne 7.9.1920 číslo 184.82.
Narodil se 8. listopadu 1889 ve Vlčích Dolech na Kroměřížsku jako jeden z dětí v chudobné rodině zemědělského dělníka (malozemědělce), navštěvoval jednotřídku v Dřínově. Oba rodiče ztratil v 17 letech. Vyučil se stolářem (truhlářem) v Kroměříži, pracoval u známé kroměřížské firmy Heimrath. Pak odešel do Prahy, kde za dvouletého pobytu vstoupil do sociálně demokratické strany a Dělnické tělocvičné jednoty.
#2. Typické pro Bedřicha Zelinku bylo i to, že když se v únoru 1914 oženil, za svědky na svatbu mu tehdy byli známí kroměřížští socialisté Franta Hrabec a Matěj Klusák.
Po vypuknutí 1. světové války byl v roce 1915 povolán na italskou frontu. V roce 1918 se mu podařilo předstíráním nemoci dostat se z fronty do kroměřížské nemocnice, kde ho také zastihl státní převrat a vyhlášení Československé republiky. Přihlásil se ihned do politického života a stal se jedním z předních funkcionářů sociální demokracie v Kroměříži a tvůrců jejího levého, marxistického křídla. Byl prvním, zakládajícím redaktorem Stráže lidu, která vycházela v Kroměříži a už od svého prvního čísla vydaného 22.3.1919 účinně bojovala za revoluční linii a skutečné zájmy pracujícího lidu Kroměřížska. Její prvomájové číslo v roce 1921 je celé tištěno rudě – až na místa, jež byla „vybílena“ – a nese již název „orgán strany komunistické“. Bedřich Zelinka je jedním z hlavních zakladatelů Komunistické strany, kterou zastupuje i v obecní radě a později i v okresním zastupitelstvu.
#3. Volby do zastupitelstva Kroměříže proběhly 15. června 1919 a šlo o vůbec první místní volby po vzniku Československé republiky. Z celkového počtu 36 zastupitelů obsadila zvítězivší Československá sociálně demokratická strana dělnická celkem 11 postů, mezi nimi i na třetím místě pan Bedřich Zelinka – stolař. Do rady města zvolen nebyl.
V roce 1920 přijal na žádost odborové organizace místo kontrolora v okresní nemocenské pojišťovně, nebylo to však pro něho řádné finančně výhodné postavení. Své funkce využíval k tomu, aby nemocným, pokud mohl, všestranně pomáhal, neboť měl upřímné pochopení pro jejich bolesti a nesnáze. Dennodenně objížděl na kole nemocné a jejich zaměstnavatele, pro každého měl radu, povzbuzení, vlídné slovo a naději, že jednou bude na světě lépe, že bude spravedlivěji uspořádán. Při každé vhodné příležitosti propagoval myšlenky socialismu a komunismu.
#4. Amatérský divadelní spolek Svornost: založení, první zpráva – r. 1922. Dělnické divadlo, velmi skromné. Předsedou Svornosti byl komunista Bedřich Zelinka. Zprvu spolek zval buď dělnické divadlo z Kojetína, které sehrálo v Nadsklepí s velkým úspěchem zdramatizovaný román Gézy Včeličky Kavárna na Hlavní třídě, případně pozvali SDO. V letech 1922-1925 existují doklady o činnosti, v roce 1928 se ještě hrálo. Vlastními silami uváděli pouze drobné a nenáročné jednoaktovky, výstupy a kuplety s dobovými texty. Hráli v malém sálku hotelu Morava. Pro rok 1928 připravovali hru Plavci na Volze, nejsou zprávy o její realizaci na jevišti.
#5. Druhé (po vzniku ČSR) volby do zastupitelstva Kroměříže proběhly 16. září 1923. To už bylo od Československé sociálně demokratické strany dělnické odděleno levicové křídlo, z něhož byla v roce 1920 utvořena v Kroměříži Komunistická strana Československa. Tato obsadila ve volbách druhé místo a získala celkem 5 postů. Zde je již na prvním místě uveden Bedřich Zelinka – úředník nemocenské pokladny, jenž byl také zvolen do rady města za svou stranu.
Dlouhá léta zastupoval KSČ i v městské radě. Jistě ne náhodou mu byl svěřen citlivý úsek obecního chudinství; staral se s pochopením a velkým zanícením o osiřelé děti. Stál i v čele dělnického družstevnictví v Kroměříži jako zakládající člen a předseda dozorčí rady prodejny Budoucnost (byla vedle budovy dnešního gymnázia), jeho zásluhou bylo vybudováno hřiště Jednoty proletářské tělovýchovy, které se stalo na dlouhá léta střediskem tehdejšího revolučního hnutí v Kroměříži. Pracoval ve Federované dělnické tělovýchovné jednotě v Kroměříži, která se od roku 1926 nazývala Jednota proletářské tělovýchovy, dále ve Svazu proletářských bezvěrců, spolupracoval (byl funkcionářem) s Rudou a Mezinárodní dělnickou pomocí, později zakládal pobočky Svazu přátel Sovětského svazu.
#6. Třetí (po vzniku ČSR) volby do zastupitelstva Kroměříže proběhly 4. prosince 1927. Komunistická strana Československa obsadila opět druhé místo a získala 5 mandátů z 36. Mezi nimi i Bedřich Zelinka na druhém místě. Do rady města však zvolen nebyl.
Jako propagátor komunismu měl ve službě několikrát disciplinární řízení. Když se na příkaz strany a na protest proti protilidové politice vlády neúčastnil jako člen okresního zastupitelstva slavnostního zasedání na počest životního jubilea prezidenta Masaryka, hrozilo mu propuštění ze služby, nevzdá-li se členství v KSČ. Na doporučení stranické organizace své členství ve straně formálně ukončil, navštěvoval však dál stranické schůze a plnil v neztenčené míře i své ostatní funkce, až na členství v zastupitelských sborech, kterého byl nucen se vzdát.
Po příchodu Němců zničil a zčásti ukryl cenný listinný materiál, proto prohlídka gestapa neměla výsledek. Jako mnoho věrných synů strany skončil svůj život předčasně a tragicky: 5. října 1941 byl zatčen gestapem, odvezen do věznice v Brně Pod kaštany, tam pět měsíců vězněn, pak deportován do koncentračního tábora v Osvětimi, kde 26. července 1942 ve svých 53 letech zahynul.
#7. … K dalšímu rozsáhlému zatýkání v řadách KSČ dochází během března a dubna 1940, kdy bylo zatčeno prakticky celé městské i okresní vedení. Také v následujících měsících proběhne zatčení ještě několika kroměřížských komunistů. Z nejvýznamnějších případů jmenujme zatčení jednoho ze zakladatelů KSČ ve městě Kroměříži Bedřicha Zelinky z 5. října 1941, který byl umučen v Osvětimi 26.7.1942… a to za podporování rodin svých vězněných spolustraníků.
#8. Údaje z tzv. “Knih smrti koncentračního tábora v Osvětimi“:
Zelinka Bedřich, Kremsier (Kroměříž), camp serial number: 21347
b. 1889-11-08 (Wolfsgraben), denomination: glaubenlos, remarks: zgin. 1942-07-26 w Auschwitz
(narozen 8.11.1889 ve Vlčích Dolech, vyznání: bez vyznání, poznámka: zemřel 26.7.1942.v Osvětimi)
Pozn.) Správný překlad obce Vlčí Doly do němčiny je: Wolfsgruben
… Tvůrce a posléze i velitel koncentračního tábora Auschwitz/Osvětim Rudolf Höss údajně při příchodu vězňů prohlašoval, že „… jediná cesta ven vede přes neustále kouřící komíny krematorií“.
#9. Pamětní deska Obětem 2.světové války:
umístění: Barákova 12, Prostějov, budova bývalé Jednoty
nápis:
PŘEDSTAVENSTVO, DOZORČÍ A ZÁVODNÍ RADA “BUDOUCNOSTI“
K UCTĚNÍ PAMÁTKY UMUČENÝCH, ZEMŘELÝCH a ZABITÝCH za NĚMECKÉ OKUPACE 1939 – 1945
ČLENOVÉ PŘEDSTAVENSTVA a DOZORČÍ RADY.
… …
ZELINKA BEDŘICH KROMĚŘÍŽ, umučen 26.7.1942
… …
ČEST JEJICH PAMÁTCE!
NEZAPOMENEME!
Centrální evidence válečných hrobů: je evidován, CZE-7108-07534
#10. Jméno Bedřicha Zelinky nese od r.1974 i jedna z kroměřížských ulic na sídlišti Barbořina – ulice Bedřicha Zelinky.
… Celý svůj život bojoval za spravedlivější uspořádání světa…
Ing. Jaroslav Horák[editovat | editovat zdroj]
Pan Horák se narodil 31. března 1922 v obci Vlčí Doly u Kroměříže. Po ukončení Vysoké školy zemědělské v roce 1951 spojil svoji profesní kariéru s jihomoravským vinařstvím.
Nastupuje do Vinařského družstva v Mikulově a později na Státní statek Valtice, jako vedoucí viničních výrobních středisek. V roce 1955 nastupuje do funkce vedoucího šlechtitelské stanice v Perné. V roce 1959 přechází do Šlechtitelské stanice Velké Pavlovice a stává se jejím vedoucím.
S kolektivem, který vedl, dostal úkol vyšlechtit novou odrůdu révy vinné na výrobu červených vín. Po křížení rodičovských odrůd a náročném výběru a zkoušení semenáčů byla v roce 1980 povolena odrůda ANDRÉ, což je kříženec FRANKOVKA x SVATOVAVŘINECKÉ. Své jméno dostala po CHRISTIAN CARL ANDRÉ (1763-1831), který dal v roce 1806 podnět pro organizované využívání vědeckého poznání při zušlechťování révy vinné na Moravě. (Prosazoval vinařství jako perspektivní hospodářský a obchodní obor. K význačným vinařským polohám na Moravě řadil i katastr Velkých Pavlovic.)
Ing. J. Horák je i autorem řady klonů révy vinné. Zemřel v roce 1994.
(bude ještě doplněno)