Wikipedista:Aneta Michaleová/Hospodářská politika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Hospodářská politika státu odráží přístup vlády k ekonomice daného státu. Jedná se o činnost, při které nositelé hospodářské politiky využívají nástroje a své pravomoci k ovlivnění ekonomického vývoje. [1][2]

Obsah teorie[editovat | editovat zdroj]

Hospodářská politika se zabývá výzkumem a vysvětlením jevů praktické hospodářské politiky. Jejím cílem je určit optimální hospodářskopolitické cíle a nástroje, pomocí nástrojů se následně dosáhne stanovených hospodářskopolitických cílů. Pomocí hospodářské politiky lze předvídat budoucí chování nositelů této politiky. Takto popsanou problematiku lze nazvat jako obecné problémy, které řeší teoretická hospodářská politika. Pomocí teoretické hospodářské politiky lze poskytnout doporučení, které slouží k rozhodování v praktické hospodářské politice.[1] Otázkou praktické hospodářské politiky je najít nejúčinnější způsob, jak vynutit společensky žádoucí chování občanů.[3]

Stabilita hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Je důležitá aby byla hospodářská politika stabilní. Nejistá hospodářská politika významně ovlivňuje firmy, a to konkrétně náklady na financování jednotlivých firem a jejich následné inovační aktivity. [4] Nejistota hospodářské politiky vzniká vlivem určitých událostí, kterými můžou být například volby. Tyto události budí nejistotu a ovlivňují chování jednotlivců v ekonomice.[5]

Historie[editovat | editovat zdroj]

John Maynard Keynes

Hospodářská politika začala být považována za samostatnou vědní disciplínu až v průběhu 30. let 20. století, kdy se oddělila od makroekonomie, díky rostoucí roli státu. Za zakladatele hospodářské politiky v moderním pojetí je považován John Maynard Keynes. Hospodářská politika dle Keynese byla převážně uplatňována mezi léty 1930 až 1970.[2][6]Hospodářská politika byla z historického hlediska uplatňována již mnohem dříve a to už od dob, kdy vládci přestali být rovnoprávnými tržními subjekty a začali využívat svou moc k získání určitých privilegií.[2]

Hlavním milníkem hospodářské politiky bylo Keynesovo odmítnutí Sayova zákona, a to z důvodu podcenění problému agregátní poptávky. Keynes se tímto problémem začal zabývat sám a vypracoval teorii efektivní poptávky, která byla jeho hlavním přínosem v ekonomické teorii. Teorie efektivní poptávky Keynes vysvětlil následovně, recese a nedobrovolná nezaměstnanost je důsledkem neefektivní poptávkou. Tato teorie je někdy označována jako Keynesiánská revoluce.[6]

Členění hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivé přístupy státu k ekonomice lze popsat pomocí různých kritérií. Obecně se ale hospodářská politika dělí na makroekonomickou a mikroekonomickou.[2] Další možností členění hospodářské politiky je dle nástrojů, které se používají při dosahování jednotlivých cílů hospodářské politiky. V rámci tohoto členění lze politiku rozdělit na systémotvornou a regulativní. [1]

Makroekonomická hospodářská politika[editovat | editovat zdroj]

  • Makroekonomická hospodářská politika se orientuje zejména na oblast makroekonomické rovnováhy a efektivnosti naplnění stanovených cílů. Jedná se o tyto cíle: míra nezaměstnanosti, míra inflace, tempo růstu reálného hrubého domácího produktu, deficit běžného účtu platební bilance. Výše uvedené cíle zobrazuje magický čtyřúhelník. Makroekonomická hospodářská politika zabezpečuje stabilitu ekonomiky, proto bývá označována jako politika stabilizační. Dosahování makroekonomické rovnováhy se rozlišuje na straně agregátní poptávky a agregátní nabídky. Do makroekonomické hospodářské politiky lze zařadit následující druhy politik:
  • fiskální,
  • monetární,
  • mezinárodní (vnější hospodářskou),
  • důchodovou.[1][2]

Mikroekonomická hospodářská politika[editovat | editovat zdroj]

Mikroekonomická hospodářská politika je někdy označována jako politika doplňující makroekonomickou hospodářskou politiku. Mikroekonomická hospodářská politika se zabývá zvyšováním efektivnosti při alokaci zdrojů. V rámci mikroekonomické hospodářské politiky lze rozlišit následující druhy politik:

  • ochrany hospodářské soutěže,
  • strukturální,
  • důchodovou,

Nástroje hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Nástrojů hospodářské politiky je celá řada a existuje mnoho typů těchto nástrojů. Použití konkrétního nástroje v určité situaci závisí na mnoha faktorech. Důležitou roli hrají vytyčené cíle hospodářské politiky a na odchylkách od požadovaného stavu.

Nástroje lze roztřídit dle následujících hledisek:

  • dle úrovně působení - makroekonomické, mikroekonomické;
  • dle charakteru vlivu - přímé, nepřímé;
  • dle oblastí působení - měnové, fiskální nástroje;
  • dle způsobu ovlivňování - globální, selektivní;
  • dle působení na vývoj vztahů mezi účastníky trhu - systémové (kvalitativní nástroje, běžné (kvantitativní) nástroje.[1]

Cíle hospodářské politiky[editovat | editovat zdroj]

Maximalizace společenského blahobytu, základní společenské cíle a tradiční ekonomické cíle představují cíle hospodářské politiky, které mají hierarchické uspořádání.[2]

Maximalizace společenského blahobytu[editovat | editovat zdroj]

Primárním cílem hospodářské politiky je maximalizace společenského blahobytu. Tomuto cíli se věnuje největší pozornost. Problémem však nastává při definici tohoto cíle. Tento cíl se může definovat například jako celková suma dílčích užitků členů společnosti či kvalita života společnosti. [2]

Základní společenské cíle[editovat | editovat zdroj]

Společenské cíle jsou nedílnou součástí společenského blahobytu. Mezi základní společenské cíle lze zařadit:

  • svoboda - nepřítomnost překážek, která dovoluje realizovat přání,
  • spravedlnost - stejná práva pro všechny - formální spravedlnost,
  • jistota - neexistuje strach o svobodu, totální jistota ovšem nedosažitelná,
  • pokrok - změna na vyšší kvalitativní úroveň, ale nemusí se vždy jednat o rozšíření znalostí, je neplánovaný,
  • nezávislost - zodpovědnost za své činy, požadavkem je svoboda rozhodování a ekonomická svoboda,
  • demokracie - existence vztahu nadřízenosti a podřízenosti, demokracie je zabezpečována politickým volebním právem,
  • racionalita - založena na logice, je slučitelná s cíli, ale nesmí si odporovat.[6]
  1. a b c d e f SLANÝ, Antonín. Makroekonomická analýza a hospodářská politika. [s.l.]: Nakladatelství C H Beck 396 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7179-738-8. Google-Books-ID: 14BV1u3D76EC. 
  2. a b c d e f g h ŽÁK, Milan. Hospodářská politika. [s.l.]: VSEM 41 s. Dostupné online. ISBN 978-80-86730-04-2. 
  3. WINSTON, Clifford. Government Failure versus Market Failure: Microeconomics Policy Research and Government Performance. [s.l.]: Brookings Institution Press 147 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8157-9391-5. (anglicky) Google-Books-ID: 67oMvXTNFpQC. 
  4. XU, Zhaoxia. Economic policy uncertainty, cost of capital, and corporate innovation. Journal of Banking & Finance. 2020-02-01, roč. 111, s. 105698. Dostupné online [cit. 2023-12-10]. ISSN 0378-4266. DOI 10.1016/j.jbankfin.2019.105698. 
  5. KROL, Robert. Economic Policy Uncertainty and Exchange Rate Volatility. International Finance. 2014-06, roč. 17, čís. 2, s. 241–256. Dostupné online [cit. 2023-12-10]. ISSN 1367-0271. DOI 10.1111/infi.12049. (anglicky) 
  6. a b c KLIKOVÁ, Christiana; KOTLÁN, Igor. Hospodářská a sociální politika. Karviná: Slezská univerzita v Opavě Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné, 2019. 388 s. ISBN 978-80-87291-23-8.