Wikipedista:Šimon Jančo/Pískoviště

Islámské řemeslo

Je doposud známo, že islámské řemeslo bylo jedno z nejpreciznějších na světě. I když bylo svým způsobem originální, přesto byl ovlivněno kulturou z jiných zemí. Mohly se objevovat hlavně vlivy z Říma nebo ranného křesťanského umění (období Byzance), jelikož obě byly vyspělé civilizace a byly velkou inspirací i ve zbytku Evropy. Přineslo to rozvoj islámského řemesla. Další inspirací byla Střední Asie a její kočovné tradice. Obzvlášť Čínská malba, která měla velký význam na malbu keramiky a látky.

Motivy

Motivy nejen řemesla ale i celé architektury byla symetrická geometrie, později i rostlinné motivy. Motivy byly založené i na posvátných textech Quránu, které se pak odráží v nástěnné a knižní malbě. Z náboženských důvodů bylo zakázáno zobrazovat figury.

Kaligrafie

Byla nedílnou součástí islámského řemesla, tvořila jeho většinu. Byla zobrazována na světských předmětech, zejména na mincích, dlaždicích a kovových dílech, a většina malovaných miniatur obsahuje písmo, stejně jako mnoho staveb. I pro architekturu měla islámská kaligrafie velký význam, šířila se totiž i do zahraničí. Velice zajímavým příkladem je čínská kaligrafie arabských veršů z textů Koránu ve Velké mešitě Xi'an "Sian". Mezi další místa kde se vyskytuje kaligrafie je poezie a nápisy zaznamenávající vlastnictví nebo darování. Dvě písma které se velice často vyskytují jsou "Kuf" a "Naskh", která zdobí a zvýrazňuje stěny a kopule budov, boků minbarů nebo kovových předmětů.

Východoperská keramika v období 9.-11. stol. n.l. byla zdobena pouze vysoce stylyzovanými nápisy a nazývaná "Epigrafickým zbožím". Vyla popsána jako „pravděpodobně nejrafinovanější a nejcitlivější ze všech perských keramických výrobků“. Velké nápisy z dlaždic, někdy s reliéfně vyvedenými písmeny nebo s odříznutým pozadím, se nacházejí v interiérech i exteriérech mnoha významných staveb. Stavby zdobí také složitá vyřezávaná kaligrafie. Po většinu islámského období se na většině mincí objevovaly pouze nápisy, které jsou často velmi elegantní navzdory jejich malé velikosti a povaze výroby. Na úředních dokumentech se hojně používala tughra neboli monogram osmanského sultána, přičemž u významných dokumentů byla výzdoba velmi propracovaná. Další jednotlivé listy kaligrafie, určené pro alba, mohly obsahovat krátké básně, verše z Koránu nebo jiné texty.

Malba

Dlouhou dobu islám považoval zobrazování boha jakou zakázané. Existující obrazy u muslimské královské rodiny označil sir Thomas Arnold za „zkratku“ a přisoudil je až pozdějšímu období perské a turkické kultury. Figurativní umění však existovalo již od formativní fáze islámu. Takovým uměním se chlubili arabsky mluvící chalífové z Bagdádu, Káhiry a Kordovy, inspirovaní sasanidskými a byzantskými vzory. Figurativní umění se těšilo prestiži jak mezi ortodoxními sunnitskými kruhy, tak mezi šíitskými muslimy. Zánik královsky sponzorovaného figurativního umění v arabsky mluvících zemích v pozdějším období se nejlépe vysvětluje svržením jejich vládnoucích dynastií a redukcí většiny jejich území na osmanské provinční závislosti, nikoli náboženským zákazem. Další nevýhodou Arnoldova argumentu proti náboženské hodnotě figurálního umění v islámské kultuře je, že značný počet panovníků, kteří ve 14.-17. století nařizovali figurální umění, byli náboženští fanatici hlásající šíření a prosazování zákonů Šaría.

.