Wikipedie:WikiProjekt Knihovna umění/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Aleš Lamr
Aleš Lamr (2012)
Narození 12. června 1943 (74 let)
Olomouc
Protektorát Čechy a MoravaProtektorát Čechy a Morava Protektorát Čechy a Morava
Vzdělání Státní uměleckoprůmyslová škola v Brně
Povolání malíř, grafik, sochař, keramik
Webová stránka Aleš Lamr

Aleš Lamr (*12. června 1943, Olomouc) je český malíř, grafik, autor nástěnných maleb a keramických reliéfů, sochař, keramik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se jako nejstarší syn ze tří dětí v rodině kamnářů a keramiků, usazené v několika generacích v Litovli. Jeho sestry jsou rovněž výtvarnice (Eva, *1946, keramička, Blanka, *1949, keramička, fotografka). Keramická dílna, se kterou spolupracovala řada významných moravských umělců, je dodnes činná.[1] Roku 1974 se uskutečnila rodinná výstava keramiky v Ústí nad Orlicí, které se zúčastnilo deset členů rodiny Lamrových. V Litovli získal základní vzdělání (1948-1957) a jeho další směřování ovlivnil kromě rodinného prostředí i litovelský malíř a pedagog Karel Homola, žák Maxe Švabinského na AVU. Roku 1957 byl Aleš Lamr jako syn živnostníka poslán do učiliště ostravsko-karvinských dolů. Jako učeň navštěvoval základní výtvarnou školu, kterou vedl litovelský výtvarník Zdeněk Kučera (1935-2016) a Jaroslav Rusek (1932-2016).

V letech 1960 – 64 vystudoval Střední uměleckoprůmyslovou školu, oddělení prostorového výtvarnictví v Brně, u prof. arch. J.A. Šálka. Získal zde zkušenosti v oboru scénografie a osvojil si výtvarné techniky od malby a grafiky až po práci se dřevem, sklem, kovem, umělou hmotou a papírem. Ucházel se neúspěšně o přijetí na obor sochařství na Akademii výtvarných umění v Praze. V letech 1964-66 absolvoval základní vojenskou službu jako výtvarník v propagaci a v pojízdné tiskárně. V době vrcholící nové vlny české kinematografie (1966-68) působil jako asistent režie Čs. státního filmu na Barrandově (mj. režiséři Novák, Helge, Mach). V té době sdílel ateliér ve Štěpánské ulici s fotografkou Helenou Pospíšilovou-Wilsonovou a patřil k okruhu výtvarníků Křižovnické školy.

Od roku 1968 byl registrován jako kandidát tehdejšího SČVU a mohl se živit jako výtvarník ve svobodném povolání (za řádného člena byl přijat až roku 1989). Samostatně poprvé vystavoval roku 1968 v soukromé Malé galerii na Žižkově (zrušena 1970) a 1970 v Galerii mladých v Mánesu. Roku 1969 poprvé cestoval na Západ do Stockholmu a prohlédl si tamní galerie. Ovlivnily ho monumentální sochy Pabla Picassa v parku Moderna muset. Vystavoval na významné celostátní přehlídce současné malířské tvorby Obraz 69 v Brně. V letech 1969-1970 obdržel stipendium SČVU a realizoval několik filmových plakátů.

Roku 1971 se přestěhoval na Malou Stranu a v následujícím roce se oženil s textilní výtvarnicí Blankou Grebeňovou. Jeho syn Řehoř (*1973) je podnikatel, synové Hanuš (*1976) a Jan (*1983) jsou výtvarníci.[2] Roku 1978 získal na Malé Straně ateliér po grafikovi Chvojkovi a začal se věnovat litografii v litografické dílně Jana Tůmy. Později též spolupracoval s M. Řehákem, J. Lípou a J. Kejklířem.

Roku 1975 navštívil Francii a roku 1979, v souvislosti se svou první zahraniční výstavou v USA, se seznámil s Medou Mládkovou a americkými galeriemi. V 80. letech cestoval do Kanady, Francie, Holandska a Německa. Během 80. let se podílel na různých neoficiálních projektech (Malostranské dvorky, Krabičky - Jazzová sekce) a spolupracoval se soukromou Galerií Kruh v Kostelci nad Černými lesy. Od roku 1982 spolupracoval jako výtvarník s brněnským divadlem Husa na provázku (div. akce Mr. Třesky a Mr. Plesky, 1987, s J. Kořánem, 20 let DNP)

V době pádu komunistického režimu v listopadu 1989 vytvořil dva plakáty (Nový život, Stalo se na Národní třídě). Počátkem 90. let na přání Václava Havla realizoval několik nástěnných maleb v prostorách prezidentské kanceláře a roku 1995 v jeho soukromé vile. Spolupracuje s řadou architektů (E. Zavadil, M. Rajniš, B. Dudař, J. Lábus) a má desítky realizací v nástěnné malbě a keramice (spolu s M. Neubertem). V roce 1992 vystavoval na Světové výstavě v Seville (výstava Hořící keř, původně v Emauzském klášteře) a v roce 1993 se spolu s arch. P. Fuchsem podílel na výtvarném řešení pavilonu pro Expo 93 v jihokorejském Taejŏnu.

Roku 2002 se přestěhoval do nového ateliéru v Hostivaři.

Je členem výtvarného odboru Umělecké besedy a SČUG Hollar (1991). Žije a pracuje v Praze a v Mladkově.

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

  • 1985 III. cena Premió Juan Miro, Barcelona
  • 1989 statutární cena III. trienále akvarelu, Lučenec
  • 1995 cena Komerční banky, Grafika roku 94
  • 1996 cena Plzeňské banky, bienále kresby Plzeň
  • 2000 cena Salvatora Dalího za uměleckou činnost

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Obrazy, kresby a grafika[editovat | editovat zdroj]

Aleš Lamr patří na české výtvarné scéně k nemnoha bytostným koloristům a jeho obrazy jsou svým stylem nezaměnitelné. Je pro něj charakteristická plošná kresba a ze skutečnosti abstrahované znaky, vyplněné kontrastními barvami, které působí jako hravá mozaika.[3] Lamrovy kresby jsou celistvě komponované v ploše i detailu a často obsahují naléhavá sdělení, tlumočená překvapivou výtvarnou šifrou.[4]

V mládí ho ovlivnilo prostředí rodové keramické dílny ale také barevnost exotických motýlů ve sbírce dědečka, který podnikl ve 30. letech 20. století cestu do Jižní Ameriky. Během studia na střední škole navštívil výstavy Bohumila Kubišty (1960) a pod vlivem jeho malby vytvořil expresivní Autoportrét (1964). Rané obrazy, které autor označil jako "indiánské baroko",[5] charakterizují totemické tvary, zosobňující tajemné mýty dávných exotických civilizací. Magicky působící ornamentální fantazie Lamrových obrazů vyvěrá odkudsi z temna lidských kulturních dějin a malíř ji spoluvytváří svou představivostí, jako by šlo o nejen výtvarnou, ale i duchovní drogu.[6] Tyto ornamentální samoznaky z let 1966-1967, které jsou často komponované symetricky k centrální ose, mají ráz halucinatorních zjevení, jsou temnosvitné a většinou monochromně modré.[7] Prozaickou příčinou, která nesouvisí s Lamrovým výtvarným zaměřením, byl nedostatek finančních prostředků - pařížská modř byla ze všech barev nejlevnější.

Během vojenské služby, kdy pracoval jako výtvarník a jeho úkolem bylo mimo jiné navrhovat plakáty, se jeho výtvarný styl změnil. Polovina 60. let je v českém prostředí charakteristická sílící polemikou s abstrakcí a aktualizací různých forem figurace. V závěru 60. let si Aleš lamr osvojil a po svém vyložil hravou barevnost pop-artu a originálním způsobem navázal na podněty narativní figurace (výstava Gérarda Gassiota-Talabota v Galerii Václava Špály, 1966), ale byl ovlivněn také dědictvím domácího manýrismu. Vytvořil svět fantazijně metaforického vyprávění, který vycházel z běžných reálií současného života.[3] Jestliže jeho obrazy ze sedmdesátých let lze volně řadit k české grotesce a Nové figuraci, je třeba uvést je do souvislosti také s úsměvně výtvarnou groteskou kalifornského "funk-artu"[8] nebo hravě kritickým naivismem "imadžinistů"[9] z oblasti Chicaga.[10] Ve srovnání s americkým pop-artem s jeho plošným grafismem a reportážní věcností je evropská Nová figurace charakteristická volnější hrou s obrazovými motivy.[11] Lamr tuto manýrizující dynamickou tvarovou metaforu spojuje s narativním stylem, který rozvíjí v následujících letech.[12]

Lamrův charakteristický výtvarný styl se datuje od počátku 70. let. Charakterizuje ho volná obrysová kresba předmětů a figur a plochy vyplněné pestrými, ale harmonicky změkčenými tóny akrylových barev, které vytvářejí dynamickou tvarovou mozaiku. Malířovo školení v oboru prostorového výtvarnictví se projevuje ve vynalézavé práci s kulisami prostorových plánů obrazu, ve kterém se odehrává živý pohyb. Mizí rozdíl mezi tvarem konkrétního předmětu odvozeným z reality a zcela abstraktním znakem a silueta objektu i jeho vnitřní struktura se plynule spojují s okolním prostorem skvrnami shodných barev.[13]

Některé obrazy Aleše Lamra ze 70. let mají povahu výtvarného gagu. Podle Václava Havla lze gag považovat za určitý specifický případ ozvláštnění výchozí situace, spočívající v jejím převrácení a odkrytí nesmyslnosti a absurdity, čímž vzniká vlastní významové jádro gagu.[14] Hravě groteskní podoba Lamrovy Nové figurace, spontánní hra s tvary a radost z volného bílého prostoru navazovala na osvobozující optimismus konce šedesátých let a odlehčovala chmurnou atmosféru okupační beznaděje normalizačních let.[6]

Sochy a keramika[editovat | editovat zdroj]

Aleš Lamr měl po absolvování střední výtvarné školy pocit, že dobře zvládl kresbu a malbu a více ho lákalo výtvarné vyjádření v prostorové formě. Při přijímacích zkouškách na obor sochařství neuspěl, ale přesto po celý život paralelně s malbou tvoří sochy, které jsou vlastně třírozměrnými malířskými objekty. Od klasické figurace z poloviny 60. let, kdy pracoval v kameni a bronzu, se posunul k volným, pestře polychromovaným a hravě groteskním figurám ve dřevě, které jsou svým charakterem blízké groteskním sochařským metaforám Niki de Saint Phalle. Jeho sochy jsou většinou vytesané z dřevěného bloku a doplněné nejrůznějšími výčnělky (Pruhovaný slon, 1973) nebo sestavené z plošných dílů (Šašek a královna, 1985).

Lamr vytváří také prostorové mřížky z ocelových drátů. Využívá zprohýbanou kovovou výztuž získanou při recyklaci železobetonu, kterou polychromuje. Spolu s uměleckým kovářstvím Jana Berana vytvořil polychromované kovové svařované plastiky pro Průhonice.

Realizace (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • 1979-1982 keramické reliéfy - Františkovy lázně, Janské lázně, Mariánské lázně, Březová
  • 1980-1983 dětský pavilon L´AMARC v Montrealu (s arch. Martinem Rajnišem)
  • 1988 keramická stěna, KD Česká Lípa
  • 1988 dvě keramické stěny, polychromované zdi a komín, ZŠ Příbram
  • 1996 barevná okna a kříž, kaple Petrovičky
  • 1999 Okresní úřad Rychnov nad Kněžnou, nástěnná malba, délka 14 m
  • 2001 Křížová cesta, Temný důl, Maršov
  • 2001 Sonnenhaus Schlossau, nástěnná malba
  • 2015-16 výtvarné řešení interiéru, GMU Hradec Králové

Ilustrace[editovat | editovat zdroj]

  • Karibský maják, poezie karibské oblasti, úvod V. Klíma, ilustrátor Aleš Lamr, Československý spisovatel Praha, 1987 (čestné uznání v soutěži Nejkrásnější kniha)
  • Bible, překlad 21. století, Biblion 2009, ISBN 978-80-87282-28-1

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

  • Národní galerie v Praze
  • Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris (ARC)
  • National Gallery, Washington D.C.
  • Muzeum národního umění, Buenos Aires
  • Gallery Art Space, Nishinomiya
  • Sonnenring Galerie, Münster
  • Städtische galerie Balingen
  • Brooks Hall Gallery, North Carolina
  • Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou
  • Galerie středočeského kraje v Kutné Hoře
  • Galerie Benedikta Rejta, Louny
  • Oblastní galerie v Liberci
  • Galerie umění Karlovy Vary
  • Galerie moderního umění v Hradci Králové
  • Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem
  • Galerie výtvarného umění v Chebu
  • Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě
  • Galerie výtvarného umění v Hodoníně
  • Galerie výtvarného umění v Ostravě
  • Západočeská galerie v Plzni
  • Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně
  • Moravské muzeum, Brno
  • Muzeum umění Olomouc
  • Muzeum umění a designu, Benešov
  • Galerie Klatovy / Klenová
  • Novohradské múzeum a galéria, Lučenec
  • Horácká galerie v Novém Městě na Moravě
  • Orlická galerie v Rychnově nad Kněžnou
  • soukromé sbírky doma a v zahraničí

Filmy[editovat | editovat zdroj]

  • 1986 Návštěva ateliéru Aleše Lamra, režie Milan Maryška
  • 1996 Ateliéry, režie P. Kačírek
  • 2011 Výtvarnické konfese: Aleš Lamr, ČT 2, režie Petr Skala

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Česká televize: Kamnář (kamnářský mistr J. Lamr, Litovel, 2011)
  2. Výstava Tři Lamři, Chodovská tvrz, 2017
  3. a b Kříž J, 2008, s. 5
  4. Kříž J, 2006, úvodní text
  5. Kříž J, monografie A. Lamra 2003, s. 8
  6. a b Jan Kříž, 2003, úvodní text, in: Aleš Lamr: Duch vane kam chce.
  7. Kříž J, monografie A. Lamra 2003, s. 9
  8. Artsy: Funk Art
  9. Chicago Imaginists
  10. Kříž J, 2003, úvodní text
  11. La figuration narrative: Kontinuální styl, časové juxtapozice, cloisonnés a polyptychy, itineráře a metamorfózy, Galerie Václava Špály, Praha 1966, kurátoři: Gassiot-Talabot Gérald, Petrová Eva
  12. Kříž J, monografie A. Lamra 2003, s. 10
  13. Kříž J, monografie A. Lamra 2003, s. 11
  14. Václav Havel, Anatomie gagu, 1963

Literatura (výběr)[editovat | editovat zdroj]

  • Aleš Lamr : vsobě : práce z let 1962-2008. Praha: Art D - Grafický ateliér Černý, 2008, 2008. 179 s. ISBN 978-80-903876-5-2. 
  • Aleš Lamr: Hra doopravdy, text Jan Kříž, Art D-Grafický atelier Černý, Praha 2006
  • KŘÍŽ, Jan. Aleš Lamr. Praha: Art D-Grafický atelier Černý, 2003. 271 s. ISBN 80-902892-2-3. 
  • Aleš Lamr: Duch vane kam chce, text Jan Kříž, Galerie Via Art, Správa Pražského hradu, Praha 2003
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K-P. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 247. 
  • Aleš Lamr: Tvorba z let 1963-1993, text Jan Kříž, kat. 61 s., Kincl a Hauner 1993

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]