Wikipedie:WikiProjekt Knihovna umění/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Prof. Zdeněk Beran
Zdeněk Beran (2014)
Narození 7. března 1937
Dolní Dobrouč
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí 7. listopadu 2014
Praha
ČeskoČesko Česko
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Povolání malíř, sochař, profesor AVU v Praze

Zdeněk Beran (7. března 1937, Dolní Dobrouč7. listopadu 2014, Praha) byl český malíř, autor objektů a instalací, vysokoškolský pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zdeněk Beran navštěvoval od roku 1952 Výtvarnou školu na pražských Vinohradech. Profesor Zdeněk Balaš, u kterého studoval malířství, byl liberální pedagog a studenty seznamoval s předválečnou českou modernou (Filla, Gutfreund, Kubišta). S Beranem na škole studoval Petr Bareš, Eva Bednářová, Kateřina Černá, Antonín Málek, Pavel Nešleha, Lubomír Přibyl nebo Dana Vachtová.[1]

V letech 1956-1962 Beran studoval v ateliéru nástěnné a monumentální malby profesora Vladimíra Sychry na Akademii výtvarných umění v Praze. Během studia patřil spolu s Antonínem Tomalíkem, Zbyškem Sionem, Antonínem Málkem, některými hudebníky a fotografy do neformální skupiny, která si říkala "Somráci" a symbolizovala anarchismus životních postojů i autonomii umění jako součásti života.[2] Beranův studentský život na periferii společnosti se soustřeďoval kolem levných výčepů, hospod a automatů a zahrnoval časté střídání bydlení - v internátech, na kolejích, v podnájmech, u kamarádů, bývalé prádelně v Liboci, nakonec v zahradním altánu v Tróji, který se stal jeho ateliérem[3] i místem kde se scházeli nejmladší výtvarníci zabývající se strukturální abstrakcí. Beran patřil k radikálním protagonistům českého informelu. Jako student se zúčastnil neoficiální výstavy Konfrontace v ateliéru Jiřího Valenty a riskoval tím i vyloučení ze studia. V té době k jeho nejbližším přátelům patřili Antonín Tomalík, Zbyšek Sion, Čestmír Janošek a Eva Janošková, Antonín Málek, Vladimír Kozderka, Antonín Kubálek, Jiří Laštovička, Jan Steklík a jeho pozdější žena Zdenka Schirlová.

Po ukončení AVU byl zastoupen pouze na výstavě Fantasijní aspekty současného českého umění v OGV Jihlava a Galerii Václava Špály roku 1967. Roku 1969 Zdeněk Beran vystavil Pokus o stabilitu v expozici československého umění na VI. Bienále v Paříži. Byl krátce členem Československého svazu výtvarných umělců, ale po zrušení SČSVU počátkem normalizace ztratil možnost vystavovat ve svazem kontrolovaných galeriích a zůstal pouze evidován u Českého fondu výtvarných umění což mu umožňovalo živit se jako umělec na volné noze.

Roku 1979 byl zastoupen na výstavě The Image of Man in European Art since 1945 v Amsterdamu[4] a roku 1983 na výstavě "Dessins tchèques du 20e siècle" v Centre Georges Pompidou. V Československu v době normalizace kromě několika výstav kreseb v neoficiálních nebo mimopražských galeriích prakticky nevystavoval až do roku 1989. V roce 1987, během přípravy na společnou instalaci na neoficiální výstavě Forum ´88, byl Zdeněk Beran jedním ze zakladatelů skupiny Zaostalí.

Roku 1989 obdržel tvůrčí grant The Pollock Krasner Foundation.[5] Roku 1990 se stal profesorem malby na Akademii výtvarných umění v Praze a založil zde ateliér klasických malířských technik, ve kterém vystudovaly dvě generace nadaných studentů. Většina z nich se později prosadila na výtvarné scéně doma i v zahraničí.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Beran studoval v době nejtvrdšího stalinistického režimu v Československu. "Kulturní bažina" oficiální tvorby, obtížnost navazování kontaktů s živým uměním i získávání informací byla zdrojem existenciální skepse, kterou Beranova generace reagovala na tíživou atmosféru 50. let. Inspiračním zdrojem byla spíše poezie (Rimbaud, Baudelair, Lautrémont) a literatura autorů jako Kafka, Dostojevský, Camus, Joyce a zejména absurdní texty Samuela Becketta. Z malířů jim byl blízký svým expresionismem Georges Rouault a zejména Bohumil Kubišta, jehož vliv se projevil v raných kuboexpresivních obrazech Berana i jeho spolužáků.

Přelomovou událostí se stala výstava Zakladatelé moderního českého umění (Brno, 1957, Praha, 1958), která poprvé od únorového komunistického puče zveřejnila díla českého expresionismu a kubismu. Beran ve svém raném díle tyto podněty transformoval a od figur (Návrh figur pro obřadní síň krematoria, absolventská práce 1959-1962, zničeno), portrétů a zátiší se postupným rozbíjením výtvarné formy posunul až k odpoutání od viditelné reálné skutečnosti (Náznak tří figur - destrukce, 1959-1961). Koncem 50. let zkoušel akční malbu (Akční malba, 1958, Akční studie, 1958), abstraktní kresby tuší (Studie pravoúhlé struktury, 1959) a využíval netradiční materiály jako písek a epoxid. Soustředil se na práci s výrazovými možnostmi samotné malířské hmoty, potlačení obrazového prostoru a expresivní zjednodušení figurální předlohy na výtvarné znaky. Odtud vedla přímá cesta k syrové materiální malbě, kterou se Beran spolu s Antonínem Tomalíkem zařadil mezi nejradikálnější zakladatele českého informelu (Zánik obrazu, 1960). V něm se mladá generace radikálně vymezila proti současnému umění a vytvořila zcela novou estetiku vycházející z bezprostřední životní zkušenosti. Podle Berana byly inspirativními zdroji atmosféra začouzených hospod, žlutavé lazury moče na asfaltovaných zdech pánských záchodků, mokvavé zdi pražských periferií, zčernalé a poškozené barokní sochy i dokonale zpracované detaily gotických katedrál.[6]

V první polovině 60. let v jeho díle dominovalo ztvárnění principu destrukce a konstrukce. Obrazy tvořené v nízkých reliéfech skulpturálně zpracovaných nebarevných hmot narušoval gestickými zásahy (Výduť, 1965, Výhřez, 1965). V pozdějších dílech ze 60. let nahradil faktickou destrukci hmoty jejím iluzivním obrazem a od poloviny 60. let se postupně vracel k figuraci. Beranova fascinace situacemi rozpadu a pomíjivosti se pojí s barokní dramatičností malby (Dyňovitá hlava jedince, 1966) a vytváří bizarně fantazijní reliéfní obrazy a objekty, které předznamenávají následné třírozměrné instalace (Diskrepance odpočinku, 1968, Objekt III- kapitulace, 1969).[7] V této době je v Beranově díle drastický naturalismus hmot vystřídán iluzivním verismem klasické malby (Hlava, která se chtěla podívat přes provaz, 1968-1969. Kafkovská metafora Pokus o stabilitu (1968-1969) se svlečenými kalhotami vandráka byla provedena v několika verzích od kresby, iluzivní malby až po reliéf a vystavena na Bienále mladých v Paříži roku 1969.[8]

Beranova tvorba po srpnové okupaci Československa reflektuje životní trauma, které se neustále obnovuje přímou konfrontací se skutečností. Vytváří scény, v nichž fragmenty vyřazených a devastovaných věcí vytvářejí svět pseudohmot v záměrně nepříjemných a ošklivých seskupeních a vyvolávají asociace spojené s tělesným ohrožením, nemocí a zánikem.[9]

V letech 1970-1971 vytvořil ve svém suterénním ateliéru v Karlíně rozměrnou instalaci Rehabilitační oddělení Dr.Dr.[pozn. 1] Tématem je krize humanity a katastrofa lidského bytí, vystaveného násilí, brutalitě a surovosti, kdy se z lidí stávají torza a mrzáci. V díle je i prvek pozitivního humoru, protože torza na nemocničním lůžku jsou na tom tak špatně, že o rehabilitaci nelze uvažovat. Jan Kříž tento stav, kdy se člověk v konfrontaci se zmrzačující situací může stavět mrtvým či ochrnutým, označil jako mrzácké mimikry, nebo "vstřícné mrzáctví".[10] Instalaci již nebylo možné v době normalizace veřejně vystavit a byla zveřejněna pouze soukromě roku 1971 v Beranově ateliéru a její část pak až roku 1992 v rámci výstavy českého umění ke kongresu AICA. Roku 1994 byly objekty převezeny do areálu bredovského zámku u Lemberka a pohřbeny ve vykopané jámě. Po sedmi letech byly exhumovány a jejich trosky vystaveny ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze.[11]


Byl členem skupiny Konfrontace (členy Konfrontace v Bratislavě např.: Miloš Urbásek nebo Eduard Ovčáček) ještě během studií na Akademii. Tato skupina byla kolébkou směru, který dnes nazýváme český informel (rok 1960). Strukturální abstrakce z přelomu let padesátých a šedesátých nese stopy jeho expresívní polohy tvorby. Jeho zásadním tématem té doby byla destrukce a její aplikace na struktury.

Koncem let šedesátých se do jeho tvorby navrací figura, která má ale značně surrealisticko-expresivně-existenciální charakter. Lidská torza dávají tušit budoucím instalacím a environmentům. V letech 1970–1971 stvořil rozsáhlý environment nazvaný Rehabilitační oddělení Dr. Dr. Tento je jedním z nejexistenciálnějším dílem té doby. V přípravných skicách pro vytváření objektů se u něj stále více projevovala realistická tendence. Lze tvrdit, že verismus jeho děl byl paralelou s v té době se prosazujícím hyperrealismem.

V roce 1980 se konala v bývalém koncentračním táboře Terezín výstava několika umělců (mimo Z. Berana i Jiří Sozanský a další). Od osmdesátých let se obrazy začínají stávat součástí uměle vytvářených interiérů ještě spolu s objekty. Neřeší jen plochu obrazu, ale obraz jako celek. Pojednává zadní strany obrazů vysokými strukturami materiálů a objekty (Hra s obrazy v prostoru, 1988–1999, Odvrácená strana obrazu, 1996–1997). Projekty hromad vznikly ze zdevastovaných prvků monumentálního environmentu Rehabilitační oddělení Dr. Dr. (1971). Další fází tohoto celku bylo „pohřbení“ (1993–1994) do jámy v zahradě Bredovského zámku u Lemberku. Proces devastace byl tak programově svěřen přírodním vlivům. Teprve nedávno došlo k „exhumaci“ Rehabilitačního oddělení Dr. Dr. a jeho instalaci v Národní galerii.

Ve velkoformátových plátnech zpracovával svá existenciální témata, jimiž jsou rozpadající se fragmenty předmětů (nebo třeba detaily obnaženého stařeckého těla). Samostatně vystavoval od roku 1971. Kolektivních výstav se účastnil od roku 1960. Svými díly je zastoupen ve veřejných i soukromých sbírkách jak v České republice, tak i v zahraničí. Členem skupiny Zaostalých byl od roku 1987 a od roku 2006 také členem skupiny SVÚ Mánes. V roce 1989 mu bylo uděleno stipendium The Jackson Pollock-Krasner Foundation. Tvořil v ateliéru v Praze Libni. Od roku 1990 do 2012 byl vedoucím ateliéru klasických malířských technik na pražské Akademii výtvarných umění.


Výstavy (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Autorské[editovat | editovat zdroj]

  • 1971 Rehabilitační oddělení Dr.Dr., ateliér Zdeňka Berana, Šaldova 8, Praha 8, Karlín
  • 1992 Modely instalací, Galerie Litera Praha
  • 1996 Odvrácená strana obrazu, GMU v Hradci Králové
  • 1997 22 struktur, Galerie 60/70 Praha
  • 2003 Selanka staronových struktur, Galerie Navrátil Praha
  • 2004 Od exprese k destrukci, Galerie Ztichlá klika Praha
  • 2004-2005 Velké torzo obrazu, Galerie Via Art Praha
  • 2005 Jedna možná situace, Galerie Litera Praha
  • 2007 Zdeněk Beran - retrospektiva, Národní galerie v Praze
  • 2007 Zdeněk Beran, Post retrospektiva, AJG Hluboká nad Vltavou
  • 2011 Fragmenty a tristní přemalby, Galerie Litera, Praha
  • 2012 Modely a kresby, Galerie Litera, Praha
  • 2012 Fragmenty a torza, Galerie Navrátil, Praha
  • 2012 Příběh rehabilitačního odd. Dr. Dr., Galerie Litera, Praha
  • 2014 Rodné hnízdo (před lety), Galerie UFFO, Trutnov
  • 2014 Rodné hnízdo (po letech), Galerie Navrátil, Praha, Galerie Beseda, Ostrava
  • 2014 Studie prostorového zmatku, Galerie Litera, Praha
  • 2014 Zdeněk Beran v Galerii Navrátil, Galerie Navrátil, Praha

Společné (výběr)[editovat | editovat zdroj]

1960 Konfrontace I, Ateliér Jiřího Valenty, Praha 1983 Dessins tchèques du 20e siècle, Centre Georges Pompidou, Paříž

  • 1987 České umění 20. století - Hluboká nad Vltavou (1987)
  • 1988 Forum 88 - Praha
  • 1990 Dialog 90 - Praha
  • 1991 Tradition und Avantgarde in Prag - Bonn
  • 1992 České výtvarné umění 1960-1990 - Praha
  • 1993 Skutečnost a iluze - Hluboká nad Vltavou
  • 1998 Hommage a Jiří Valenta - Kolín nad Rýnem
  • 2002 Hyperrealismus - Hradec Králové
  • 2009 Transfer - New York
  • 2017 Fascinace skutečností - hyperrealismus v české malbě - Olomouc

Citáty[editovat | editovat zdroj]

„Já nechci dělat věci, které by byly jednoznačně jen krásné nebo jen ošklivé a všichni víme, že život není také jenom jedna poloha, je vždy mnohopolohový a střídají se tam drsné věci s věcmi lyrickými, takže pokud člověk chce být pravdivý, a o to v umění jde, tak musí používat obě strany toho, co vnímá.“

„Nepochybně bude dnes těžko někdo soutěžit například s Ben Violou, protože k tomu prostě nebude mít dostupné prostředky, jaké má on. To shledávám velmi problematickým, ale do značné míry tak tomu bylo vždy. Nicméně záleží vždy na konkrétním umělci, které prostředky mu jsou vlastnější pro jeho vyjádření. Konkrétně v mé tvorbě to byl vzdor vůči tehdejšímu režimu, který vyžadoval bezvýhradnou reklamní a líbivou oslavu své ideologie.“

Umělci kteří prošli Beranovým ateliérem[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Psychiatr MUDr. Stanislav Drvota psychologicko-psychiatricky vyšetřil celkem 25 umělců narozených v období 1923-1942, klasifikoval je podle několika typologických škál a pokusil se o korelace s některými aspekty jejich děl. Výsledkem byla studie Osobnost a tvorba (Avicenum 1973), která mj. zveřejnila některá díla umělců, kteří již v době normalizace nesměli vystavovat

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Zdeněk Beran, Napříč časem 1956 - 2006: 50 let od maturity na Výtvarné škole, Uhříněveské muzeum 2006
  2. abART: skupina Somráci
  3. Zdeněk Beran, Soukromý dotazník: in Český informel, 1991, s. 255
  4. Jan Kříž, in: Zdeněk Beran 2007, s. 117
  5. The Pollock Krasner Foundation
  6. Zdeněk Beran, Zpráva k sympoziu konanému při příležitosti výstavy Český informel, in: Jana Ševčíková (ed.), Informel. Sborník sympozia, Akademie výtvarných umění v Praze 1991
  7. Nešlehová M, Klusák J, in: Zaostalí forever, 2007, s. 78-79
  8. Jan Kříž, in: Zdeněk Beran 2007, s. 118
  9. Petr Wittlich, Barokní lekce, Výtvarné umění 6, 1990, s. 5
  10. Jan Kříž, Výtvarné umění 6, 1990, s. 17
  11. Jiří Fiala, Exhumace Rehabilitace, Vesmír 81, 2002/6, s. 358
  12. Miroslav Mařenec, webové stránky
  13. Jan Mikulka, webové stránky
  14. Michal Ožibko, webové stránky
  15. Marek Slavík, webové stránky
  16. Jan Stoss, webové stránky
  17. Zdeněk Trs, webové stránky
  18. Jan Uldrych, webové stránky
  19. Markéta Urbanová, webové stránky
  20. Blanka Valchářová, webové stránky
  21. Mirek Vojáček, webové stránky

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rea Michalová, Zdeněk Beran: Rodné hnízdo (po letech), Šmíra - Print, s.r.o., Ostrava 2014, ISBN 978-80-87427-84-2
  • Dana Mikulejská (ed.), Zdeněk Beran, monografie 323 s., texty kolektiv autorů, Národní galerie v Praze 2007, ISBN 978-80-7035-352-X
  • Vlastimil Tetiva, Zdeněk Beran: Post retrospektiva / Post retrospective, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou 2007
  • Zaostalí forever, kat. výstavy v Městské knihovně GHMP, 104 s., Gallery (Jar. Kořán) Praha 2007, ISBN 978-80-86990-15-6
  • Mahulena Nešlehová (ed.), Poselství jiného výrazu: Pojetí informelu v českém umění 50. a první poloviny 60. let, Nakladatelství BASE, Artefact, Praha 1997, ISBN 80-902481-0-1 (BASE), 80-902160-0-5 (ArteFACT)
  • Pavel Nešleha, K Zaostalým krok za krokem, Výtvarné umění 3-4, 1995, s. 95-101
  • Zdeněk Beran, Trochu světla k temné historii vzniku skupiny Zaostalí, Výtvarné umění 3-4, 1995, s. 102-103
  • Zaostalí, text Jan Kříž, kat. připravované a neuskutečněné výstavy v Lidovém domě, nestránkováno, OŠK ONV Praha 9, 1990
  • Forum '88, text Josef Hlaváček a kol., 96 s., kat. výstavy Holešovická tržnice, Praha 1988
  • František Šmejkal, Fantasijní aspekty současného českého umění, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě 1967

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tetiva, V.: České umění XX. století / 1970-2007
  • Katalog. AJG v Hluboké nad Vltavou, České Budějovice, 2007. 326 s.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha, Academia 1995. 1103 s
  • Jindřich Chalupecký, Nové umění v Čechách. Jinočany, H & H 1994, s. 25, 44, 87, 128, 131, 132, 133, 134, 160
  • František Šmejkal, Jana Šmejkalová, České imaginativní umění. OP Society - Institut. Praha, Galerie Rudolfinum 1997, s. 414, 508, 509
  • Fascinace skutečností – hyperrealismus v české malbě, Muzeum umění Olomouc, r. 2017, ISBN 9788088103219

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]