Záběr
Záběr je základní jednotka filmového děje. Ve filmu se záběry řadí za sebe tak, aby vytvořily dějovou linii filmu. Termín záběr se používá také ve fotografii.
Velikosti záběrů[editovat | editovat zdroj]
Záběry se dělí na několik běžně používaných velikostí:
- Velký celek: jednotlivý člověk je sotva rozpoznatelný; ztrácí se v krajině; používá se pro masové scény, uvození nového prostředí nebo orientaci v něm
- Celek zachycuje přehledně celé místo akce, člověk je situován ve vzájemném vztahu k prostředí, podstatná je akce (např. to, kam postava jde/běží), nikoli mimika; příklad: automobilová honička
- Polocelek: viditelná je polovina postavy, například od pasu nahoru; prostředí hraje druhořadou roli (event. ho doplňuje) možnost plného využití gestikulace, „vnější“ hra herce. Též vhodná velikost pro zachycení hercovy řeči těla, popř. nějakého jiného výkonu (tanec, cvičení, souboj).
- Americký plán/záběr: postava je ukázána přibližně po kolena, prostředí vnímáme jen prostřednictvím její akce, jinak okrajově. Používá se při dialogu několika osob zejména na širokých formátech. (Vznikl u prvních amerických westernů na přelomu století, z potřeby zobrazit, zdali postavy nosí kolt.)
- Polodetail: busta postavy, maximálně po lokty; tedy obtížná gestikulace rukou; prostředí může být neostré, eliminované; zachycuje zřetelně hercovu mimiku, tedy i jeho neverbální projev. Zabírá z protějšku zhruba tolik, co v reálu vidíme při rozhovoru z očí do očí.
- Detail: většinu obrazu zabírá obličej, markantní akce na protagonistu, zpravidla proniká „dovnitř“ postavy, do myšlení a pocitů.
- Velký detail zachycuje podstatnou podrobnost části lidské postavy (oči, ruka) nebo podobně jako detail zdůrazňuje určitou akci nebo rekvizitu.
Za záběrem by až na výjimky neměl následovat záběr jen o jednu „velikost“ jiný (divák je zvyklý, že když se změní záběr, změní se spolu s ním i většina věcí, které v předchozím záběru viděl); má-li k tomu přece jen dojít, většinou se to řeší rychlou prolínačkou.
Jiné aspekty záběru[editovat | editovat zdroj]
Lehký a těžký záběr: používá se u zabírání krajiny. „Těžkost“ a „lehkost“ záběru spočívá v tom, jakou část ze záběru tvoří zem a obloha, s tím, že u těžkých záběrů tvoří větší část filmového políčka zem a u lehkých záběrů naopak obloha. V kinematografii byla poprvé cíleně využívána v éře ruské lyrické kinematografie 20.-30. let (Vertov, Pudovkin, Ejzenštejn, …).
Nadhled a podhled: u záběrů, které nejsou snímány ve stejné úrovni jako předmět obrazu, mluvíme buďto o nahledu nebo podhledu. U nadhledu je fotoaparát nebo kamera výše než předmět snímku (dívá se na něj shora), u podhledu je tomu naopak. Míra nadhledu nebo podhledu se zobecněně nazývá rakurs.
Žabí a ptačí perspektiva: jak vyplývá z názvu, ptačí perspektivu mají záběry snímané ze značné výšky směrem dolů (letecké snímky, natáčení z vysokého jeřábu,…); záběry ze žabí perspektivy mohou zase vzniknout, fotíme či natáčíme-li zcela nebo téměř ze země.
Statický nebo dynamický záběr: o dynamickém záběru má smysl hovořit pouze u kinematografie. Statický záběr je snímán buď z ruky nebo ze stativu, kdežto během dynamického záběru kamera dozná změnu pozice. (Případu, kdy je kamera na stativu a během záběru je pozice jejího směru upravována, se nazývá buď panoramování nebo švenkování.) K dynamickým záběrům mohou sloužit nástroje jako je (kolejová) jízda, bantamový vozík, kamerový jeřáb, steadicam, polecam, technocrane apod.
