Vyslovení nedůvěry

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Vyslovení nedůvěry vládě je akt, který používá parlament k odstavení vlády od moci. Při kladném výsledku hlasování vláda podává demisi. Parlament tak může učinit například kvůli nedostatečné akceschopnosti vlády nebo kvůli vládním korupčním aférám.

Tři typy vyslovení nedůvěry[editovat | editovat zdroj]

Demokratické státy nejčastěji využívají jeden ze tří typů vyslovení nedůvěry.[1]

Konstruktivní vyslovení nedůvěry[editovat | editovat zdroj]

Pokud dojde k iniciaci hlasování o nedůvěře vlády, musí opozice zároveň předložit návrh na nového premiéra, kterého při následném hlasování o nedůvěře vlády zvolí jakožto následníka. Cílem využití konstruktivního vyslovení nedůvěry je snaha předejít případným vládním krizím. Návrh na upravení ústavy a zavedení tohoto typu vyslovování nedůvěry se v Česku pokusila vláda Petra Nečase v roce 2012. Stále tento typ hlasování využívá například Německo, Polsko, Španělsko, atd. Viz Konstruktivní vyslovení nedůvěry

Vyslovení nedůvěry absolutní většinou[editovat | editovat zdroj]

V tomto případě je při vyslovení nedůvěry potřeba, aby prohlasovala většina všech poslanců. V současné době se tento typ používá v Česku, na Slovensku a ve Francii

Vyslovení nedůvěry prostou většinou[editovat | editovat zdroj]

K vyslovení nedůvěry tímto způsobem stačí podpora většiny poslanců, kteří jsou na hlasování přítomni. Systém prosté většiny můžeme najít ve Velké Británii, dále v Dánsku nebo v Itálii

V různých státech[editovat | editovat zdroj]

Kontrolní mechanismus vyslovení důvěry lze najít ve většině demokratických státních zřízení.

Česko[editovat | editovat zdroj]

Jelikož zde je vláda odpovědná Poslanecké sněmovně, podle čl.68 Ústavy ČR, je to tedy pouze dolní komora parlamentu, která může iniciovat hlasování o nedůvěře vlády. K vyvolání hlasování je potřeba podpora alespoň 50 poslanců, kteří k tomu podají příslušný návrh. Za předpokladu, že je tato podmínka splněna, dojde k samotnému hlasování. Pro úspěšné hlasování o nedůvěře vládě je nutné, aby nadpoloviční většina všech poslanců (absolutní většina) vyslovila svůj souhlas. V případě úspěšného hlasování je vláda nucena podat demisi.

V českém prostředí byla vyvinuta snaha o vyslovení nedůvěry v každém volebním období po roce 2000, nicméně úspěšná byla pouze jedenkrát, a to v roce 2009.

Velká Británie[2][editovat | editovat zdroj]

Kvůli nepsané ústavě a politickému systému založenému na zvykovém právu je obtížné přesně stanovit podmínky pro vyslovení nedůvěry vládě. Členové opozice v dolní komoře parlamentu “vyslovují nedůvěru” různými vládními kroky, ale k samotnému aktu vyslovení dochází i jinými prostředky než prostým hlasováním většiny přítomných o nedůvěře. Může se jednat například o neschopnost prosadit zákon o státním rozpočtu nebo o zásadní zákony, jejichž schválení vláda, v případě zvolení, slibovala v předvolební kampani. Pokud k vyslovení nedůvěry skutečně dojde, dolní komora parlamentu- sněmovna (House of Commons) je rozpuštěna a vypisují se nové volby. Naposledy se tak stalo v roce 1979, kdy byla labouristické vládě Jamese Callaghana vyslovena nedůvěra o jediný hlas, 310 proti a 311 pro. Následně se postu ministerského předsedy ujala Margaret Thatcherová z konzervativní strany.[3]

Francie[4][editovat | editovat zdroj]

Francouzské národní shromáždění může hlasovat o vyjádření nedůvěry vládě za předpokladu, že jej podpoří minimálně jedna desetina všech poslanců. Pokud se tak stane a návrh dostatečnou podporu skutečně získá, je povinností vyplývající z ústavy počkat 48 hodin před samotným hlasováním o vyslovení nedůvěry. K vyslovení dojde při kladném vyjádření absolutní většiny všech poslanců. Pokud je vládě nakonec vyslovena nedůvěra, premiér podává demisi za sebe i za vládu prezidentovi republiky. Posledním vyslovením nedůvěry byl v roce 1962 postižen Georges Pompidou.[5] Za normálních okolností by vláda podala demisi prezidentovi, zde ovšem De Gaulle místo toho rozpustil Národní shromáždění, dle článku 12 ústavy a nechal Pompidoua jakožto předsedu vlády.

Itálie[6][editovat | editovat zdroj]

K tomu, aby byla vláda důvěryhodnou, potřebuje, na rozdíl od výše popsaných států, souhlas obou komor parlamentu. V případě nedůvěry je ale potřeba pouze názor dolní komory. Pro vznesení hlasování o nedůvěře vlády je potřeba alespoň jedna desetina ze všech 630 poslanců. Při podpoře návrhu je podle ústavy nutno počkat 3 dny před samotným hlasováním o nedůvěře. K vyslovení nedůvěry stačí prostá většina, tedy pouze většina všech přítomných poslanců[M5] . Nejnovější případ vyslovení nedůvěry byl v roce 2008, kdy tehdejší premiér Romano Prodi ztratil důvěru senátu.[7]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ČESKÁ REPUBLIKA, Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, [ONLINE], 16.12.1992, dostupné z  http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html
  2. Parliament and government: Confidence motion. Parliament [online]. [cit. 2015-12-13]. Dostupné z: http://www.parliament.uk/about/how/role/parliament-government/
  3. The Night the Government Fell, BBC [online], [cit. 2016-02-10], Dostupné z http://news.bbc.co.uk/2/hi/uk_news/politics/7965501.stm
  4. FRANCIE, Zákon č. 1/1958 Sb., čl. 49., Ústava 4. října 1958, [ONLINE], 4.10.1958
  5. THODY, Philip Malcolm Waller. The Fifth French Republic: Presidents, politics and personalities. New York: Routledge, 1998, x, 174 p. ISBN 0-203-00502-3.
  6. CONSTITUTION OF THE ITALIAN REPUBLIC [online]. Italy, 1947 [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: https://www.senato.it/documenti/repository/istituzione/costituzione_inglese.pdf
  7. Senát vyslovil Prodimu nedůvěru. Lidovky [online]. 2008 [cit. 2016-02-10]. Dostupné z: http://www.lidovky.cz/senat-vyslovil-prodimu-neduveru-d4s-/zpravy-svet.aspx?c=A080124_210245_ln_zahranici_fho

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]