Nicejské vyznání

Společné vyznání víry (krédo) vyznávající božství Ježíše Krista, přijaté na 1. nicejském koncilu (325). Je přijímáno naprostou většinou křesťanských církví. 1. konstantinopolský koncil (381) z tohoto vyznání vycházel, když formuloval své, tzv. Nicejsko-konstantinopolské vyznání, které se dodnes používá jako vyznání křesťanské víry např. při liturgii. Jeho formulace je z velké části namířena proti ariánům. Týká se to jednak závěrečného anatematismu (vyloučení z církve), jednak důrazu na Ježíšovo božství a na jeho rovnost s Otcem (proslulý termín soupodstatný, řecky homoúsios, zde přel. jako jedné podstaty s).

Znění nicejského kréda

Věříme v jednoho Boha, vševládnoucího Otce, 
Stvořitele všeho viditelného i neviditelného. 

A v jednoho Pána Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, 
zrozeného z Otce, to jeste z podstaty Otce, 
Boha z Boha, Světlo ze Světla, pravého Boha z pravého Boha, 
zrozeného, ne stvořeného, jedné podstaty s Otcem, 
skrze něhož vše vzniklo 
- to, co je na nebi, i to, co je na zemi -, 
který pro nás lidi a pro naši spásu sestoupil a vtělil se, 
stal se člověkem, trpěl a třetího dne vstal (z mrtvých), 
vystoupil na nebesa a přijde soudit živé i mrtvé. 

A v Ducha svatého. 

Ty však, kteří říkají: „Byl (čas), kdy nebyl“ 
a „před svým zrozením nebyl“ a že vznikl z nebytí 
anebo z jiné hypostaze nebo podstaty, kteří tvrdí, 
že Boží Syn podléhá změně nebo proměně, 
ty všeobecná a apoštolská církev anatematizuje. 

Odkazy

• Koncil
• 1. nikajský koncil