Hřbitovní kvítí

Jan Neruda patří nepochybně mezi největší osobnosti 2. poloviny 19. století, a to nejen na poli literárním, ale také divadelním, kde působil jako kritik. Za to se mu dostalo také velkého znání, nicméně v literární oblasti je přece jen známější a výraznější. Byl mnohostranným spisovatelem, věnoval se novinařině, kde platil za naprostého profesionála a jeho jméno je spojováno se vznikem fejetonu u nás. Práce v novinách ovlivnila také jeho další tvorbu, a to především prozaickou - Arabesky, Povídky Malostranské.

Se svými šesti básnickými sbírkami položil základ českému novodobému básnictví. Jeho první básnická sbírka - Hřbitovní kvítí byla vydána poprvé v roce 1857. Jak již samotný název napovídá, nejedná se o sbírku příliš optimistickou. Sám Neruda byl totiž v té době spíše skepticky naladěný a hořkost a ironie mu nebyly vůbec cizí. Důvodem k takové náladě byla především situace ve společnosti, tedy nástup Alexandra Bacha, na kterou Neruda reagoval, a která na něj velmi silně dopadala. Proto také v této básnické sbírce najdeme mnohem více pesimistických a zachmuřených momentů, než těch hezkých. Celá kniha se nese na vlně skepse, pesimistu, beznaděje, zmaru, osamění.Najdeme zde také kritiku společnosti, morálky, velké zklamání z lidí a celkově z tehdejšího života. Básník zde upírá svůj pohled na městskou ulici, pohřební průvod,který jí prochází, pražský hřbitov, který a´t na první pohled hraje barvami, ve skutečně je pouze šedivý. Básník nahlíží na hřbitov a ptá se například, proč se na něm tráva zelená, kde se tam vzalo kvítí. Nemyslí si, že by tam květiny někdo zasadil, vidí v tom symbol lásky mrtvých lidí, kteří tam odpočívají. Neruda si skutečně v tomto díle sáhl na dno pesimistické nálady a dokonale ji tam vybarvil. Ačkoliv se jedná o pocity velmi věrné a symbolizující tu danou dobu, tato básnická sbírka nebyla přijata tehdejší kritikou vůbec dobře, což není nic překvapujícího. Takové básně se tehdejší situaci na poli společenském a politickém nehodili. Neruda byl považován za rouhavce, nevděčníka, provokatéra. Až od sedmdesátých let se teprve této sbírce dostalo uznání, když si ji jako svůj program vzali mladí nastupující básníci - Jakub Arbes, Jaroslav Vrchlický, Anton Stašek a další.

Ukázky z básní:

Neplač, neplač, brachu, nenaříkej, že je záhad v světě znavení, jenom pít a jíst se pilně zvykej, v hrobě času dost pak k strávení.

Ticho - jako ráno v dálném poli, kdesi jenom o kov hruda zvoní, - aj to stařec, - opřen o lopatu k zemi shrblá záda pracně kloní. "Nevíš, kde zde přítel leží?" - "Čím byl?" "Čím měl býti, blázne, - člověkem!" "A jak umřel?" - "Puklo mu jen srdce, že mu oplatila lásku nevděkem!" "A kdy skonal?" - "Není dávno tomu!" "Kde by asi ležel, nevím víc; neboť věřte, kterým srdce puklo, že jich leží tuto na tisíc."

Zdroje: LEHÁR, Jan. Česká literatura od počátků k dnešku. 2., dopl. vyd. Praha: Lidové noviny, 2004. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. HAMAN, Aleš. Trvání v proměně. Vyd. 1. Praha : Arsci, 2007. 370 s. ISBN 978-80-86078-71-7. ČERVENKA, Miroslav. Slovník básnických knih : díla české poezie od obrození do roku 1945. Praha: Československý spisovatel, 1990. ISBN 80-202-0217-.