Přeskočit na obsah

Sestup Ištary do podsvětí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Sestup Ištary do podsvětí je přepracování sumerského mýtu Sestup Innany do podsvětí. Obsahuje 150 veršů a dochoval se ve dvou verzích. Starší pochází z knihovny v Aššúru a mladší z Ninive. Některé verše se shodují s Eposem o Gilgamešovi.[1]

Příběh vypráví sestup bohyně Ištar do temného podsvětí zvaného Kurnugi, kde vládne její sestra Ereškigal. Ištara přichází k bráně a Ereškigal se diví, co ji k ní přivádí. Nařizuje dveřníkovi: „Jdi vrátný, bránu jí otevři, však jednej s ní podle prastarých zákonů“. Následuje rituální opakovaná scéna, kdy jsou Ištaře s každou další branou odnímány klenoty. U sedmé brány je vysvlečena z přepychového roucha a před sestrou se ocitá nahá. Ereškigal z ní má přesto strach a přikáže svému rádci aby proti ní vyslal šedesát chorob. Bůh Ea stvoří krásného muže, který má Ereškigal potěšit a uklidnit. Za pomocí lsti má přispět k Ištařině síle, to se nepodaří a je Ereškigal proklet. Ištar je omilostněna a odchází cestou, kterou přišla. Za své propuštění zaplatí svým milencem Dumuzim, který zůstane v podsvětí a každý rok se bude v určitý den vracet na zemi.

Akkadská kniha mrtvých

[editovat | editovat zdroj]

Jako Akkadská kniha mrtvých se podle konvence užívaných pro knihy mrtvých nazývá akkadská skladba Sestup Ištary do podsvětí. Je známa ve třech verzích. Starší ze souvisle zachovaných pochází z Tiglatpilesarovy knihovny v Aššúru (přelom 12. a 11. století př. n. l.) a druhá z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (7. století př. n. l.). V Aššúru (druhá aššúrská) byla objevena ještě třetí, ale je to pouhých jedenáct řádek na školní tabulce. Tři verze ukazují na to, že její text nebyl ustálen. Tomu odpovídá i obsah, neboť je to kompilát z Eposu o Gilgamešovi a ze sumerské skladby (Sumerské knihy mrtvých) Sestup Inanny do podsvětí. Je mnohem kratší než tyto významné památky.

Sumerská kniha mrtvých

[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od třeba Egyptské knihy mrtvých a dalších knih mrtvých do záhrobí zde nevstupuje duše zemřelého, ale bohyně Inanna z vlastní vůle. Rozhodla se sestoupit z nebes, aby se podívala na pohřeb Gugalanna, manžela své starší sestry Ereškigaly, vládkyně záhrobí. Věděla o úskalích záhrobí, a proto pověřila svou průvodkyni Ninšuburu, aby navštívila bohy Enlila v Ekuru, Nannara v Uru a Enkiho v Eridu a vyprosila si od nich milost, aby mohla záhrobí opět opustit.

Sumerské záhrobí je členěný prostor, stejně jako je tomu i v jiných knihách mrtvých. Jednotlivé prostory oddělují brány. Zde je uvedeno sedm bran a zmíněn jen strážce první z nich – Neti. Inanna vstoupila do záhrobí, nechala se vést Netim a v každé bráně jí byl odňat jeden z božských atributů, až byla zcela nahá. Pak zestárla, zemřela a její mrtvola byla zavěšena na hák.

Ninšuburu skutečně obešla určené bohy a žádala je, aby oživili Inannu a vyvedli jí ven ze záhrobí. Všichni až na Enkiho tuto žádost odmítli. Oživil jí pomocí chleba života a živé vody. Když se Innana po třech a půl dnech probrala a opustila záhrobí (doba se shoduje s tou, jež je uvedena v Tibetské knize a dalších historických záznamech o klinické smrti), šli s ní i malí démoni, kteří požadovali, aby jim za sebe vydala náhradu. Nakonec se jí stal pastýř Dumuzi. Když jeho sestra Geštinanna zjistila, že její bratr je v záhrobí, odešla za ním a žádala Ereškigalu, aby jej propustila a nechala si ji místo něho. Vládkyně záhrobí nakonec rozhodla, že každý z nich se budou na půl roku vracet na svět.

Z vyprávění je jasné, že na rozdíl od jiných knih mrtvých, Sumerské knize mrtvých chybí duchovní rozměr a je jasným svědectvím o tom, že Sumerové nejen že nevěřili v reinkarnaci, ale patrně se i domnívali, že i duše po nějaké krátké době po opuštění těla zemře.

  1. HENRIETTA., McCall,. Mezopotamské mýty. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 117 s. ISBN 8071062243. OCLC 41047960 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kolektiv autorů. Mýty staré Mezopotámie. Praha: Odeon, 1977. S. 67-81, 212-217.