Náboženské trauma

Jako náboženské trauma jsou popisovány psychické obtíže způsobené, vyvolané či související s náboženským prožíváním, náboženskou praxí, mezilidskými vztahy v náboženských komunitách a podobně.

Mezi náboženské trauma může patřit například psychická reakce na náboženskou výchovu, symptomy přerůstající až v PTSD, související s vysokou mírou kontroly v náboženském životě rodiny, prostředím náboženské moci a ovládání, sexuálním zneužíváním či naopak vysokou mírou kultury cudnosti.

Jak uvádí v Dingiru 2/2022 český religionista Zdeněk Vojtíšek,

„	Není tak důležité, odkud autorita pochází: zda je moc pachatele legitimována tím, že je rodičem, učitelem, odborníkem (třeba lékařem), trenérem, oddílovým vedoucím, knězem nebo duchovním vůdcem. Důležité je, že je legitimní.	“
— Zdeněk Vojtíšek

Teolog David Novák připomíná zneužití moci plynoucí z postavení náboženské hierarchie, nepopiratelné role např. duchovního. Zde hovoří o možnosti zneužití kázání, proroctví nebo zpovědi. Z toho zároveň vyplývá, že tato tematika se netýká pouze nových náboženských hnutí.

V tomto širokém tématu se objevuje také např. termín Boží vnoučata, který roku 1957 použil psycholog Harry Lindström. Jde podle něj o vyjádření poslušnosti vůči rodičům a prostřednictvím nich vůči Bohu (jako otci).

Náboženské trauma zpracovávají i bývalí členové různých náboženských společností.^[1]^[2]^[3]^[4]