Miluše Poupětová

ak. mal. Miluše Poupětová
	Miluše Poupětová v ateliéru
Narození	22. července 1963 (61 let); Vlašim] ; Československo
Povolání	malířka, grafička a typografka
	multimediální obsah na Commons
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Miluše Poupětová, roz. Kautznerová (* 22. července 1963, Vlašim) je česká malířka. Vede ateliér Užité malby na VOŠUP SUPŠ na Žižkově náměstí v Praze 3, volné tvorbě se věnuje ve svém ateliéru ve Vlašimi. Vychází z výtvarných prostředků expresionismu a monumentální malby, pohybuje se jak na poli abstraktní tak figurální tvorby. Její obrazy sledují individuální cestu k sobě sama, inspiruje se jak tělesným prožitkem vlastní ženskosti, tak orientální, křesťanskou i psychoanalytickou filosofií. Vypjatou temnou expresivitu počátků vystřídala jasnější barevnost, promyšlené kompozice, větší harmonie a nadhled.

Studium a práce

Absolvovala Střední uměleckoprůmyslovou školu na Žižkovo náměstí 1 v Praze 3, obor Užitá malba. Po jejím dokončení začala studoval na pražské Vysoké Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru Užité malby pod vedením profesora Quido Fojtíka. Po škole se věnovala volné tvorbě. Na konci 80. let studovala na Akademii Pietra Vannucci v italské Perugii. Od roku 1991 učí na VOŠUP SUPŠ na Žižkově. V minulosti učila kaligrafii, figurální kreslení, technologii malby a anatomii, dnes vede ateliér Užité malby. Kromě pedagogické činnosti se v oblasti užité malby věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů a dekorativní nástěnné malbě.

Tvorba

V počátcích své umělecké tvorby na přelomu 80. a 90. let se začala věnovat dvěma okruhům, jednak ženskému údělu viděnému prizmatem prožitého mateřství a to jak v obrazech, tak v kresbách, jednak krajině. Cyklus Poraněný skicák, jehož větší část je v soukromé sbírce v USA, kombinuje několik technik, pracuje s inkousty, tušemi, s přírodními pigmenty a barvivy, které podrobuje destruktivním zásahům, škrábání, řezání, broušení a pálení. Barevnost tohoto období je příznačně tmavá, jako potemnělé jsou jejich nálady odrážející strach o dítě. V krajinomalbě se zabývá krajinným zákoutím subjektivně viděným, často se opakuje motiv zrcadlení.

Výstava v roce 1992 U Řečických představila posun od problematiky mateřství k osamělé ženské figuře v existenciálních souvislostech, těžiště se přesunula do obecnější symbolické roviny, pracovala s tématy živlů, meditace a jógy.

Kolem poloviny devadesátých let se vyrovnávala se zážitkem moře, barevnost se projasnila, stala se pestřejší, začala dominovat propletená figura v pohybu, pocit odloučenosti a izolace vystřídala vitalita a energie. V závěru 90. let se soustředila na půlfiguru usebranějšího a kontemplativnějšího ladění.

Postupně se vytrácela konkrétní subjektivita a prosazuje se abstraktnější podoba, do obrazů se začal promítat zážitek spojený s umíráním a smrtí, reflexe tragické situace v životě. To se projevilo v litých asfaltových kresbách a do cyklu bílých obrazů. Abstraktní směr tvorby se prosadil po přelomu století a vyústil do cyklu Hlavy (Nová síň, 2004), kde se střetává konkrétní tvar s barevnou abstrakcí, některé jsou inspirovány přírodní mystikou a rituály ověřující koloběh života a jeho zanikání, ve výsledku se však prosazuje v geometrických konstrukcích touha po obnově řádu. Abstraktní tvorba vyvrcholila cyklem obrazů inspirovaných Biblí, v nichž autorka zachází s barvou a písmem (Carpe Diem, 2009).

Z abstraktních geometrických kompozic se malířka postupně přiklonila znovu k figuraci, ale v nových souvislostech, intenzivní barevnost spojuje s šablonami figur a řeší vztah muže a ženy. Šablonové postavy se chovají očekávatelně, představují univerzální archetypy přítomné v duši každého z nás, které přechováváme z dávnověké historie našeho druhu. Řeší existenciální otázky, význam individuálního osudu uprostřed anonymity těch ostatních. I tentokrát je téma předkládáno jako časové, jako cyklicky se opakující, jako růst, vrchol a odumírání. Příběh, který vyprávějí, je bez konce.

V oblasti užité malby se od roku 1992 věnuje dekorativní výzdobě hudebních nástrojů, především cembal. Od roku 2004 se věnuje dekorativní nástěnné malbě.

Užitá malba

Autorka se věnuje dekorativní malované výzdobě hudebních nástrojů, jako jsou především cembala a virginaly (předchůdce klavíru). Zdobila například nástroje z dílny Františka Vyhnálka z Hovorčovic, které hrají v Praze, Budapešti, Würzburku, Paříži, Bostonu i Kjótu. Nejčastěji maluje kopie vlámských nástrojů ze 17. století a francouzských z 18. století. Francouzská cembala jsou ve výzdobě bohatší, obsahují bohatou malbu květin v rokokové barevnosti, zpěvné ptactvo, časté je zdobení zlatem, malovanými girlandami a krajinkami. Vlámský styl je o něco úspornější, květinová výzdoba je jednodušší, a střídmější, převažují tulipány a z ptáků zejména papoušci. Zajímavý je několik metrů dlouhý ornament lemující veškeré obvodové lišty a žebra. Linka je tenká asi půl milimetru v indigové akvarelové barvě.^[1]

„	Vlámský typ cembal je můj nejoblíbenější, tvořivě pojaté ornamenty, které se nikdy neopakují, ač drží slohovou jednotu, jsou vždy originální a neexistují dva stejné. Jsou psány kaligrafickým způsobem, štětcem nejvyšší kvality - kuním vlasem Kolinsky, velikost 0 až 3/0. Také mám ráda papoušky, kteří se do Holandska dováželi a tamní tulipány. Nástroj je kopie podle rodiny Ruckersů z poloviny 17. století.	“
— Miluše Poupětová, 2013

Kromě základních technik jako je linkování, batikování, imitace různých materiálů, úprava povrchu a další postupy používá autorka i speciální vrstvenou techniku mramorování, kterou vymyslela na ozdobení korpusu a nohou nástroje. Jelikož na nástroji obvykle bývá psaný latinský citát, uplatní i to, že umí malovat písmo. Práce na jednom cembalu záleží na bohatosti zdobení, ale zhruba asi takto: nejméně devět dní (od rána do večera) trvá práce na rezonanční desce, tři dny se malují ornamenty, tři dny ptáčci a věnec, tři dny jednotlivé květiny. Někdy se zdobí také víko a prostor za klaviaturou, a když se k tomu přidá ještě mramorování a batika, trvá to dalších 14 dní, nebo i několik měsíců.