Zobrazení zdroje stránky Index/Indexálnost

{{upravit|psáno v 1. osobě, formát, nestandadní reference, mnoho citací v angličtině, EO v textu}}
'''Index''' (z [[Latina|latiny]] „něco, co ukazuje“; „indikátor“)<ref name="#1">Bussmann 2006, 551.</ref> je typ [[Znak (lingvistika)|znaku]], který je v přímém (kauzálním, fyzickém) vztahu a kontaktu s označovaným [[Předmět (filozofie)|objektem]]. Není tedy založen na podobnosti jako [[ikón]], ani na konvenci jako [[symbol]]. '''Indexálností''' bychom mohli chápat způsob, jakým znak označuje svůj objekt.

== Obecná charakteristika ==
[[Charles Sanders Peirce]] (1839–1914) ve svém díle ''Grammatica Speculativa'' (vydaném v druhém svazku jeho Collected Papers; v češtině vydáno např. v Palkově ''Sémiotice'', 1997) vydělil tři kategorie, [[trichotomie]] znaků – každá z těchto tří kategorií dále obsahuje tři typy znaků. Typy znaků v těchto trichotomiích se mohou dále kombinovat, a proto Peirce vyděluje dalších deset tříd znaků,<ref>srov. Peirce 1997, 47–51.</ref> později dokonce až šedesát šest tříd. Trichotomie jsou v podstatě tři různé pohledy na znak, či na jeho části.

== Peircovy trichotomie znaku. Index, ikón, symbol. Indexálnost znaku ==
První trichotomie je vydělena na základě vlastní materiální povahy znaku, druhá dělí znaky podle vztahu k označovanému objektu a třetí podle vztahu k interpretantu.<ref>viz Ogden a Richards 1946, 282.</ref> Nejznámější a nejužívanější je trichotomie druhá, která vyděluje ikón, index a symbol jako znaky pro tři možná různá vyjádření [[sémiotika|sémiotického]] vztahu mezi znakem a objektem. [[Charles Peirce|Peirce]] ji také považoval za základní.<ref>Peirce 1997, 58.</ref>

V díle ''Grammatica Speculativa'' Peirce charakterizuje index pomocí několika kritérií: index je „znak vztahující se k objektu, který [[denotát|denotuje]] tak, že je tímto objektem opravdu ovlivněn […]. Pokud je index ovlivněn objektem, má nutně nějakou kvalitu s objektem společnou, a právě vzhledem k ní se k tomuto objektu vztahuje […], není tu důležitá podobnost s objektem […], ale modifikace znaku objektem“.<ref>Peirce 1997, 44.</ref> Peirce index považoval také za „fragment odtržený od objektu, přičemž oba tvoří svou existencí jeden celek nebo část takového celku“.<ref>Peirce 1997, 39.</ref> Jinde píše, že „index je fyzicky spojen se svým objektem; index a objekt vytvářejí organickou dvojici“,<ref name="#2">Peirce 1997, 68.</ref> jelikož „index je znak, který by ihned ztratil rys, který ho činí znakem, kdyby jeho objekt byl odstraněn; ale neztratil by tento rys, kdyby nebylo interpretantu“.<ref name="#3">Peirce 1997, 70.</ref> Interpretant se navíc na spojení znaku a objektu nepodílí, toto spojení existuje nezávisle na naší mysli, my ho pouze zaznamenáváme.<ref name="#2" /> Doplňme ještě jeden úhel pohledu, a to, že „cokoli, co usměrňuje pozornost, je index. Cokoli, co nás poleká, je index, pokud to značí spojení mezi dvěma částmi zkušenosti“.<ref>Peirce 1997, 62.</ref>

O indexu, ikónu a symbolu se běžně mluví jako o znacích. Hawkes však tvrdí, že nejde ani tak o druhy znaků, jako spíše o tři různé „způsoby vztahu mezi znakem a objektem nebo označujícím a označovaným“.<ref name="#4">Hawkes 1999, 108.</ref>

Ať jde o index jako znak, nebo o indexální způsob vztahu, „označující není [[arbitrárnost|arbitrární]], ale je přímo nějakým způsobem (fyzicky nebo [[Kauzalita|kauzálně]]) spojeno s označovaným (bez ohledu na [[intence|intenci]]) – toto spojení může být pozorováno nebo vyvozeno“ („the signifier is not arbitrary but is directly connected in some way (physically or causally) to the signified (regardless of intention) – this link can be observed or inferred“).<ref>Chandler 2007, 37.</ref>

Index/indexálnost může být dále definován/a jako „konkrétní, aktuální vztah nejčastěji posloupného nebo příčinného typu“.<ref>Hawkes 1999, 107.</ref> Index někdy může být považován také za symptom označovaného objektu.<ref name="#1" /> Chandler<ref>Chandler 2007, 38.</ref> dále píše, že index je nejméně konvencionalizovaný, naopak je nejpřirozenější, jelikož vztah mezi označujícím a objektem není záležitostí zvyku, tudíž je index v těchto ohledech jakýmsi protipólem [[symbol]]u. Důležitým rysem indexu je také skutečnost, že index jako jediný označuje skutečně existující objekt, index je důkazem jeho existence.<ref name="#5">Chandler 2007, 43.</ref>

Je důležité říci, že ikón, index a symbol nejsou vyhraněné, vzájemně se vylučující typy znaků/vztahů, ale naopak jde o „[koexistenci] ve formě [[hierarchie]], v níž jeden bude vůči druhým dvěma nevyhnutelně dominantní“.<ref name="#4" />

Také [[Roman Jakobson]] si všiml, že sice existují kategoricky tři typy znaků, ale v konkrétních případech (znacích) je vztah mezi označujícím a označovaným založen na v různé míře se uplatňujících vlastnostech znaků, proto můžeme pozorovat takové přechody jako symbolický ikon, ikonický symbol atd.<ref>1971, 335 a 700.</ref>. Ostatně i Peirce sám tvrdil, že by bylo „těžké, ne-li nemožné najít příklad indexu absolutně čistého, nebo naopak nějaký znak absolutně zproštěný indexální povahy“<ref name="#6">1997, 72.</ref>. Jako příklad uveďme mapu, která zahrnuje všechny tři typy znaku. Je indexální, protože ukazuje na místo nějakého objektu, je ikonická, protože reprezentuje a napodobuje směrové a vzdálenostní vztahy věcí, a je symbolická, protože používá konvenční symboly.<ref>Chandler 2007, 44.</ref> Dále např. Jakobson uvádí jako příklad semafor, který indexálnost spojuje s konvenčním, symbolickým označováním barvami.<ref>viz Jakobson 1971, 700.</ref> Sám Peirce uvádí např. fotografii, která spojuje ikoničnost s indexálností. Fotografie je podobná tomu, co reprezentuje (objektu), a zároveň je spojena s objektem fyzikálně, opticky.<ref>Peirce 1997, 60.</ref> Jinými slovy, fotografie je indexem efektu světla, které se odráží od objektu.<ref name="#5" />

Za indexální se běžně považují také znaky nalezené v přírodě – kouř, stopy, ozvěny, pachy, chutě. Stopy můžeme chápat také v širším slova smyslu jako jakékoli stopy zanechané na prostředí, např. zlomené větve stromu při průchodu lesem. Za indexy se dále považují měřicí zařízení jako teploměr, hodiny, ukazatele a směrové značky, ale i ukázání prstem a různé záznamy, např. fotografie, video, hlasová nahrávka.<ref>srov. např. Chandler 2007, 37.</ref>

Peirce<ref>1997, 62.</ref> uvádí sluneční a další hodiny, které indikují čas, ťukání na dveře indikuje něčí přítomnost za nimi, korouhvička ukazuje směr větru, polárka slouží jako ukazatel severu. Indexem je také díra v omítce po výstřelu,<ref name="#3" /> indexem může být i fyzikální částice, jelikož ukazuje na existenci jiné částice, za předpokladu, že je spojuje fyzikální síla.<ref name="#2" /> Zmínili jsme výše, že index může být v některých případech chápán jako symptom, proto je např. horečka indexem [[nemoc]]i nebo určité [[emocionální chování]] indexem [[Psychická nemoc|psychické nemoci]].

== Druhy indexu ==
=== Čisté (ryzí) indexy ===
Ačkoli Peirce napsal, že „znak je buď ikónem, indexem, nebo symbolem“,<ref>1997, 70.</ref> uvádí dále<ref name="#6"/> – jak jsme již výše citovali –, že bychom tzv. pure index asi nikde nenašli.  Avšak za téměř čisté indexy považoval Peirce ukazovací a vztažná [[zájmena]], protože věci pouze denotují, aniž by o nich něco řekla. Stejně tak fungují i písmena na geometrickém nákresu.<ref>Peirce 1994, 934.</ref>

=== Jazykové indexy ===
Kromě zmíněných nejazykových indexů mohou být i indexy jazykové, resp. i jazyky mají indexální prostředky. V jazyce jsou indexálními především ukazovací [[zájmena]] (tento, tamten ap.), „vybízejí totiž posluchače, aby uplatnil své pozorovací schopnosti a tím vytvořil spojení mezi svou myslí a objektem; pokud tak ukazovací zájmeno opravdu působí – a jinak není jeho významu rozumět – přispívá k vytvoření takového spojení a je tedy indexem“.<ref>Peirce 1997, 63.</ref> Za indexální se považují také vztažná zájmena (který, kdo ap.), která směřují pozornost (ukazují) na předcházející [[slovo|slova]], a posesivní zájmena, která ukazují na majitele a vlastněnou věc.<ref>Peirce 1997, 63 a 64.</ref> Dále také [[příslovce]] místa a času, příp. příslovečná zájmena (kde, tam, odtud, vpravo, vlevo).<ref>viz Peirce 1997, 65 a 70–71.</ref>

Z jazykových indexů Peirce dále uvádí např. rozkazovací a zvolací výrazy, jako „hej“, „pozor“, „podívej“, sloužící jako ukázání, upozornění na objekt, kterým je [[posluchač]]ova situace, ve které se něco děje.<ref>viz Peirce 1997, 62–63 a 65.</ref> Indexální jsou také [[vlastní jména]]<ref>viz Peirce 1997, 61 a 87.</ref>

Indexálním jazykovým znakům (zejména osobním zájmenům) se říká také „shifters“, „tj. takové výrazy, které odkazují k osobám a dalším údajům vyplývajícím z [[Kontext (lingvistika)|kontextu]]“.<ref>Černý a Holeš 2004, 26.</ref> Termín zavedl [[Otto Jespersen]] a převzal jej např. Roman Jakobson. Přesněji řečeno, shifters jsou spíše indexální symboly, tzn. že se ve znaku kombinuje vztah označujícího a označovaného na základě konvence a vztah na základě faktické existenční souvislosti. Tak např. osobní zájmeno „já“ je symbolem, protože označuje svůj objekt na základě konvence, ale je také indexem, protože je v existenčním vztahu s mluvčím v daném kontextu, v dané [[promluva|promluvě]].<ref>viz Jakobson 1971, 132.</ref> Kontextově vázaná jsou ale také ukazovací zájmena nebo zájmenná příslovce, např. toto, tady, tam. Obecně řečeno jde o výrazy pro vyjádření osobního a časoprostorového [[Slovesný vid|aspektu]] promluvy.

[[František Čermák (jazykovědec)|František Čermák]] rozlišil jazykové indexy na dvojí: „v jazyce jsou výrazy pro obojí, jak pro ukazování v textu z místa na místo, tak pro ukazování z něj ven na realitu, minimálně ve smyslu prostorovém a časovém“ (2000), přičemž jazykové indexy chápe jako důležité zejména ze dvou důvodů: „jednak indexy vytvářejí [[text]], resp. jeho [[Koherence (lingvistika)|koherenci]] tím, že propojují jeho části dohromady. Jednak, chápeme-li v [[Sociální komunikace|komunikaci]] arbitrárnost znaků za danou jejich symboličností, je pak jedním z hlavních cílů komunikace, skrze budování [[Reference (lingvistika)|reference]] a referenčnosti textu, tuto symboličnost omezovat právě zapojováním indexálnosti a indexů“.<ref>2000, nepag.</ref>

=== Pravé a degenerované indexy ===
Peirce indexy dále dělí na pravé a degenerované. Index je pravý, pokud ke svému objektu odkazuje na základě existenční relace (vztah k objektu je existenční), tzn. že objekt indexu musí existovat.<ref>viz Peirce 1997, 61 a 74.</ref> Za pravý index tak považuje např. osobní a demonstrativní zájmena.<ref>1997, 71.</ref> Naopak degenerovaný je index tehdy, pokud je vztah k objektu referencí, resp. vždy se musí vztahovat pouze k obrazu v mysli, ale ne nutně k reálně existujícímu objektu.<ref>viz Peirce 1997, 61 a 71–72.</ref> Degenerovanými indexy jsou pro Peirce relativní zájmena.<ref>Peirce 1997, 71.</ref>

=== Subindexy ===
Peirce zmiňuje také subindexy, což jsou znaky, které jsou se svým objektem spojeny fakticky.<ref>1997, 61.</ref> Podle Eca<ref>2004, 135.</ref> jsou subindexem neverbální ukazatele a shiftery, jelikož nejsou s objektem spjaty přirozeně (jako např. stopa či [[symptom]] nemoci), ale konvenčně, přestože existuje mezi nimi a objektem i částečně kauzální spojení.

=== Designations a reagents ===
Peirce později indexy rozdělil také na designations a reagents.<ref name="#7">1994, 2903.</ref> Designations jsou indexy, které pouze stojí za objekty, se kterými je interpretant již seznámen, designations označují již známý objekt (jsou jimi podle Peirce např. osobní, ukazovací a vztažná zájmena, vlastní jména). Peirce tyto indexy považuje za zásadní pro komunikaci a myšlení. Reagents jsou indexy, které pomáhají objekt zjistit. Za určitý typ reagentu lze podle Sebeoka<ref>2001, 86.</ref> považovat Peircův příklad s dírou ve zdi po výstřelu. Sebeok<ref>2001, 85.</ref> také připomíná, že tyto typy znaků dobře slouží detektivní fikci a vlastně podněcují [[dedukce|deduktivní]] přístup. Sám Peirce<ref name="#7"/> uvádí příklad s voláním o pomoc, které nám sice přímo říká, že někdo potřebuje pomoc, ale zároveň nás má přimět jednat.

== Indexálnost v umění ==
Výše jsme zmínili, že fotografie v sobě spojuje ikonický a indexální charakter. Chandler<ref>2007, 43.</ref> připomíná, že indexální jsou především neupravované snímky, avšak digitální technologie je indexálnosti zbavují a zdůrazňují naopak ikoničnost, která stojí za působivostí snímku. Přesto ale je to indexálnost, která stojí za tím, že snímky stále považujeme za objektivní záznamy reality. Proto také fotografie a nahrávky stále slouží jako důkazy např. u soudu. Schofield a kol. (2013, 4) tvrdí, že za působivostí snímku může stát právě indexálnost, protože i přes veškeré úpravy chceme snímek vnímat jako fyzicky spojený s objekty nám známými, avšak „ty nejzjevněji indexální fotografie jsou často ty, které jsou nejméně úspěšné. Čím blíže je fotografie realitě, tím méně je ,umělecká‘. Ve filmu pocit obeznámenosti poskytnutý indexálností […] dovoluje filmařům zavést fantastické prvky, aniž by byly okamžitě zavrhnuty“ („the most apparently indexival photographs […] are often those, which enjoy the least critical succes. The closer to life a photography is, the less ‚artistic‘. In movies „the sense of familiarity afforded by indexicality […] allows filmmakers to introduce elements of fantasy without them being immediately rejected“).<ref>Schofield et al. 2013, 2 a 4.</ref> Podobně se vyjadřuje i McMullan (2011, 9), když píše, že „divák ví, že fiktivní postavy a prostředí nejsou reálné, ale upouští od této vědomosti ve prospěch potěšení, přičemž ale sémiotická analýza [[film]]u odhaluje, že fiktivní postavy a prostředí jsou ve skutečnosti buď ikonické (v tom, že napodobují známé označované), nebo symbolické (v tom, že vztahy mezi označujícími a označovanými musejí být naučeny, aby byly pochopeny) […] [film] vlastně neposkytuje divákovi nic než ikoničnost a symbolismus na plátně – jak v tom, že obraz filmu napodobuje herce na scéně, tak v tom, že herci na scéně napodobují diegetické postavy a prostředí“ („the viewer knows that the fictional characters and settings are not real, but chooses to relinquish this knowledge in return for pleasure“, [at the same time] „a semiotic analysis of cinema reveals that fictional characters and settings are actually either iconic (in that they resemble a known signified) or symbolic (in that the relationships between the signifiers and the signifieds must actually be learned to be understood) […] [cinema] actually provides the audience with nothing but iconicity and symbolism on screen – both in the filmic image resembling actors on a set, and in the actors on set resembling diegetic characters and locations“).

Indexální může být i [[typografie|typografické]] rozvržení např. básně, tzn. že určité grafické uspořádání řádků prozrazuje (ukazuje na) jeden z významů básní. Jde o jakousi „povrchovou indexálnost“.<ref>viz Baicchi 2000, 83.</ref>

== Reference ==
* '''Převzato z:''' Jurka, Michal. 2014. „Index/Indexálnost.“ ''Encyklopedie lingvistiky'', ed. Kateřina Prokopová. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. https://web.archive.org/web/20141006003507/http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Index/Index%C3%A1lnost

<references/>

== Literatura ==
* Baicchi, Annalisa. 2000. ''Iconicity and Indexicality: A Perceptual Approach to Language.'' Dostupné z: http://french.chass.utoronto.ca/as-sa/ASSA-No10/Vol4.No10.Baicchi.pdf {{Wayback|url=http://french.chass.utoronto.ca/as-sa/ASSA-No10/Vol4.No10.Baicchi.pdf |date=20160222003328 }} (datum přístupu 14. 7. 2014). 
* Bussmann, Hadumod. 2006. ''Routledge Dictionary of Language and Linguistics''. London a New York: Routledge. 
* Čermák, František. 2000. ''Index a indexálnost v jazyce: některé poznámky''. Dostupné z:    https://web.archive.org/web/20070609231211/http://ucnk.ff.cuni.cz/doc/index.rtf (datum přístupu 14. 7. 2014). 
* Černý, Jiří a Jan Holeš. 2004. Sémiotika. Praha: Portál. 
* Eco, Umberto. 2004. ''Teorie sémiotiky''. Brno: JAMU. 
* Hawkes, Terence. 1999. ''Strukturalismus a sémiotika''. Brno: Host. 
* Chandler, Daniel. 2007. ''Semiotics: The Basics''. London a New York: Routledge. 
* Jakobson, Roman. 1971. ''Selected Writings 2: Word and Language''. Hague a Paris: Mouton. 
* McMullan, John. 2011. ''The Digital Moving Image: Revising Indexicality and Transparency''. Dostupné z: http://sphinx.murdoch.edu.au/~20100408/nass_uat/issue7/pdf/im7-proceedings-article-10-mcmullan.pdf {{Wayback|url=http://sphinx.murdoch.edu.au/~20100408/nass_uat/issue7/pdf/im7-proceedings-article-10-mcmullan.pdf |date=20200613094031 }} (datum přístupu 14. 7. 2014). 
* Ogden, C. K. a I. A. Richards. 1946. ''The Meaning of Meaning''. New York: Harcourt, Brace & World. 
* Peirce, Charles S. 1994. ''The Collected Papers of Charles Sanders Peirce. Electronic edition reproducing Vols. I-VI'', ed. Charles Hartshorne a Paul Weiss. Cambridge: Harvard University Press, 1931–1935; ''Vols. VII-VIII'', ed. Arthur W. Burks. Cambridge, MA: Harvard University Press. 
* Peirce, Charles S. 1997. „Grammatica Speculativa.“ In ''Sémiotika'', ed. Bohumil Palek, 29–172. Praha: Karolinum. 
* Sebeok, Thomas. 2001. ''Signs: An Introduction to Semiotics''. Toronto, Buffalo, London: University of Toronto Press. 
* Schofield, Tom, Marian Dörk a Martyn Dade-Robertson. 2013. ''Indexicality and Visualization: Exploring Analogies with Art, Cinema and Photography''. Dostupné z: http://mariandoerk.de/papers/cc2013.pdf (datum přístupu 14. 7. 2014). 
* Zeman, Jay. 1977. „Peirce’s Theory of Signs.“ Dostupné z: http://www.clas.ufl.edu/users/jzeman/peirces_theory_of_signs.htm (datum přístupu 14. 7. 2014).

{{Lingvistika}}
{{Portály|Jazyk}}

[[Kategorie:Lingvistika]]
[[Kategorie:Sémiotika]]