Diskuse s wikipedistou:Luis1234~cswiki

Spisovatel, historik vojenství a zakladatel bunkrologie Ota Holub (1930 - 1992)

Ota Holub se narodil roku 1930 v severočeských Malých Svatoňovicích na Trutnovsku. V roce 1949 ukončil trutnovskou obchodní akademii a od té doby se už celoživotně věnoval žurnalistice a zejména literatuře faktů. Vystudoval vojenskou vysokou školu a většina jeho prácí má vyhraněný vztah právě k vojenství a bezpečnostní problematice našeho státu. Během svého profesního působení v armádě a bezpečnostních složkách MV a SNB dosáhl hodnosti podplukovníka. Dodnes je uznáván jako český nejznámější spisovatel, publicista a žurnalista, zabývající se naší vojenskou historií a vojenstvím. Byl velký a zanícený průkopník popularizace a zpřístupnění prvorepublikových bunkrů a opevnění u nás, také byť amatérský, tak odborně zdatný historik vojenství a autor literatury faktů.

Průkopník a popularizátor bunkrologie u nás' Už hluboko v počátcích šedesátých let minulého století jako první u nás propagoval a popularizoval naše vybudované moderní pevnosti a opevnění z konce 30. let. Svými zasvěcenými pracemi přivedl celou generaci tzv. bunkrologů právě k zájmu o československé pevnosti, o systém pevnostní ochrany státu proti německému fašismu ve 30. letech a také o naši vojenskou historii. Z hlediska výstavby a vybudovaných obranných opevnění ho zajímala zejména příhraniční oblast rodného Trutnovska, také sousedního Náchodska, Králicka, oblasti Jesenicka až Opavska a Bohumínska, ale například také Podkarpatské Rusi (Kolčavsko – kraj Nikoly Šuhaje), tehdy součástí ČSR.

Publicista, historik vojenství a spisovatel literatury faktů Zabýval se také po odborné stránce historií vojenské techniky prvorepublikové armády. Bývá nazýván duchovním otcem všech badatelů a příznivců tzv. útočné vozby. Polemizuje na řadě předkládaných faktů a skutečných událostech z období 30. let o správnosti obranného rozhodnutí státu a Hlavního štábu naší armády při rozhodování mezi variantou tzv. strojové modernizace tehdejší naší armády a správně zvolenou statickou, tedy převážně pevnostní obranou s vybudováním speciálních vojenských útvarů "hraničářů" a jednotek SOS (Stráže obrany státu). Ve svých pracích, po zhodnocení odborných vojenských názorů a skutečných parametrů a možností tehdejší obrany našeho státu, téměř vždy dochází k závěrům, že byla zvolena správná strategie pevnostní statické obrany země a že naše prvorepubliková armáda byla logisticky, kapacitně, výcvikově a zejména morálně lidsky schopná postavit se nepříteli a měla se rozhodně bránit agresi nacistického Německa po Mnichovu 1939, ale i po sebrání Slovenska a okupaci zbytku republiky 15. březnu 1939.

Jeho jednotlivé publikace a práce vždy vycházejí ze skutečných historických a dobových událostí 20. století, v nejrůznějších archívech a institucích vyhledával informace, náměty pro své příběhy, také ale faktografické údaje pro dokreslení uváděných skutečných událostí dramatického období zejména 30. a 40. let u nás. Zajímaly ho také osudy konkrétních lidí, různých národností, kteří zde v české kotlině, ale i třeba na Zakarpatské Ukrajině, po staletí spolu žili, ale z řady příčin a důvodů, domácích a také mezinárodních, si v nových podmínkách a v časech po vzniku samostatné ČSR přestali rozumět. Zde se pak zajímal hlavně o lokality a spory vyvolané nejen německou menšinou na našem území, ale i agresivním chováním nacistického Německa po nástupu Hitlera k moci. Popisoval pak situace, kdy se náš stát musel vojensky a obranně připravit na možné napadení ze strany Německa. A vojenská témata mu pak zůstala vlasti i při mapování bezpečnostní a armádní problematiky po skončení války, také při budování bezpečnostních sborů a nové armády u nás. Zejména jeho literární popisné a také odborně vojenské práce si získávaly své čtenáře, o vojenství a bunkrologii probudil celospolečenský zájem. Objevoval pro své čtenáře a návštěvníky příhraničních bunkrů a pevností místa často od války nedotknutá. Pomohl svým způsobem probouzet ve svých čtenářích vlastenectví a zájem o historii.

Hrdinství četaře Arnošta Hrada z pěchotního srubu v Králíkách z podzimu 1938 Ota Holub se jako první u nás, už v roce 1973, zabýval osudem statečného vojáka, četaře Arnošta Hrada, který po Mnichovu 1938 a nutnosti vyklidit pohraniční opevnění, dodržel slova vojenské přísahy a místo odchodu z pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ v Králíkách se v říjnu 1938 na protest proti ústupu a rezignaci sám smrtelně zranil ranou do srdce a večer pak v nemocnici v Červené Vodě svému zranění podlehl. Jeho příběh statečného občana a vojáka popsal ve svém díle „A věže mlčí“, kde uvádí právě hrdinství konkrétních, ale také bezejmenných vojáků naší armády z tehdejší doby. Arnošt Hrad pocházel z Prahy (nar. 1914), na živnostenské škole se využil číšníkem, nespokojen ale s tímto povoláním, nastoupil 1. října 1936 vojenskou službu v Litoměřicích. S úmyslem zůstat už v armádě úspěšně absolvoval poddůstojnickou školu (1937) a už v hodnosti desátníka nastoupil do velitelské funkce Strážního praporu III. v Králíkách (ten převeden na IV. prapor hraničářského pluku 6). V dubnu 1938 byl povýšen na četaře a při všeobecné mobilizaci v září 1938 se stal příslušníkem osádky pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny“ v Králíkách. Tomu tehdy velel poručík pěchoty Karel Kocián. Poté, když 3. října přišel rozkaz k opuštění objektu, s rozkazem četař Hrad nesouhlasil a na protest proti tomu spáchal sebevraždu zastřelením. Zanechal po sobě trojici dopisů, ve kterých svůj čin vysvětloval neochotou opustit pozice, odvolávaje se zde na svou povinnost vůči obraně vlasti a k památce svého otce padlého na východní frontě během první světové války. Dopisy byly určeny matce, veliteli a podřízeným. Podle jeho přání byl 10. října pohřben ve svém rodišti. Smuteční obřad se tehdy stal tichou demonstrací nesouhlasu s kapitulací a symbolem statečnosti je Arnošt Hrad dodnes. Na jeho památku byla 2. října 1994 odhalena na stěně objektu, kde svůj statečný čin provedl, pamětní deska, později pak uvnitř srubu byla umístěna také bronzová busta četaře Arnošta Hrada od sochaře Štočka z Brna. V přilehlém prostoru kolem pěchotního srubu „U cihelny“ v Králíkách se každoročně v srpnu pořádá Vojensko-historická akce pod názvem „Cihelna“, a to za účastí mnoha klubů vojenské historie a vojenské techniky od nás i ze zahraničí a také desetitisíců návštěvníků.

Boj našich vojáků proti Němcům v Moravské Chrastavé V knize „Poslední pásmo vzdoru“ popisoval Ota Holub pomnichovskou situaci v Moravské Chrastavé na Svitavsku, zejména vzpouru nacistů a místních ordnerů proti našim vojákům a obyvatelům obce. Také hrdinný a vítězný boj našich vojáků pěšáků ze 13. pluku proti značné německé přesile (přes 500 útočníků) z konce října 1938 v Moravské Chrastavé. Při našem protiútoku a získání zpět obce tehdy položili své životy v boji proti nacistickým vzbouřencům 4 naši vojáci, řada z nich byla zajata a zraněna, také z družstva SOS (Stráže obrany státu). Smutnou ironií osudu navíc bylo, že zakrátko byla Moravská Chrastová stejně zařazena do oblasti německého záboru. Přesto, že tam žilo 45 tisíc Čechů a jen 6 tisíc Němců. Dne 24. listopadu 1938 ji bez boje obsadila německá vojska. Řádné odplaty se organizátorům a vzbouřencům dostalo až po skončení války. Teprve až po válce, v roce 1946 se před mimořádný soud v Brně dostalo všech 56 zatčených nacistů, kteří celou akci 31. října 1938 vyvolali. Statečným vojákům byl 11. května 1947 v Moravské Chrastavé odhalen pomník a jejich statečnost připomenul místním občanům osobně velitel pluku, který svojí rotu tehdy vedl do protiútoku, brigádní generál Karel Čejka (tehdy r. 1938 plukovník).

Příběh rodačky od Mariánských Lázní, pozdější tajné sekretářky K. H. Franka Ve své knize „Smrt ze zálohy“ z roku 1978 popisuje mimo jiné také příběh Rose-Marie Feilové (nar. 1923) ze Skelných Hutí (Glashütten) u Mariánských Lázní, která za války pracovala jako sekretářka K. H. Franka. Její rodina se krátce po jejím narození přestěhovala do Toužimi (okres Teplá), kde žili až do poválečného odsunu Němců roku 1946. Ona vystudovala gymnázium a několik semestrů medicíny na Německé univerzitě v Praze. Počátkem války vstoupila mladá Feilová do RAD (Říšská pracovní služba) a poté pracovala jako úřednice technického odboru vojenské organizace NSKK. Osobně se znala například s šéfem SS Himlerem, Konrádem Henleinem, nebo s polním maršálem Schörnerem. Prý na osobní doporučení se roku 1943 stala tajnou sekretářkou u K. H. Franka. Vedla přísně tajné Frankovy direktivy, převážela jeho důvěrné vzkazy předním nacistickým pohlavárům Protektorátu i Sudetské župy. Zatčena pak byla v prosinci 1945, ale podařilo se jí utéct z policejní stanice z Toužimi neznámo kam. Podle spisovatele Oty Holuba, který z archivů MV zřejmě znal její příběh, Feilová na útěku asi použila některý z tajných přechodů nacistů do Bavorska a utekla ze země, stejně jako po válce někteří další nacističtí pohlaváři.

Psal o historii ČSLA a odsoudil řádění skupiny Mašínů v 50. letech Spisovatel a vojenský historik Ota Holub se zabýval i poválečnou vojenskou historií a měnící se strukturou bezpečnostních sborů u nás a tehdy už také historií nové Československé lidové armády (ČSLA). V knize „Příběhy věrnosti a cti“ například připomíná práci bezpečnostních složek státu a také konkrétních příslušníků, kteří se snažili zabránit řádění a vraždění teroristické skupiny kolem bratří Mašínů v lokalitě kolem Chlumce nad Cidlinou na počátku 50. let.

A co říkal a psal spisovatel Ota Holub sám o sobě? Snažil se psát své příběhy vždy podle historických dokumentů, ale i podle vyprávění celé řady bývalých příslušníků finanční stráže a pak také pohraniční stráže, kteří prožili na hranici leckdy celý život. Nepsal žádné historické studie, nebyl profesí vystudovaný historik a navíc si byl vědom toho, že stupeň poznání a torzovitost pramenů to ani neumožňovala. Rozhodujícím byli pro něho čtenáři, proto jim také vyprávěl desítky poutavých příběhů, jež se skutečně kdysi staly. Všechny byly autentické včetně jmen aktérů, kteří je v různých časech na hranicích naší země prožívali. Sledoval také ještě jeden cíl, a to vzbudit a podporovat zájem čtenářů o naší minulost, o historii našeho vojenství, o opuštěné pohraniční bunkry a o statečné vojáky z našich hranic z různých časových období. Připomínal ve svých pracích rád zejména varovné a těžké roky 1938 a 1939, kdy naše země byla zrazena a nakonec opuštěná kapitulovala. Ota Holub zemřel 12. prosince 1992.

Rekapitulace vydaných prací spisovatele Oty Holuba - Umlčené zbraně, Naše vojsko, Praha, 1966 - Severní Morava volala SOS, Nová Svoboda, č. 17/1968 - Vlčí komando, 1971 - A věže mlčí…, Knižnice KONTAKT, Praha, 1973 (příběh o odvaze četaře Arnošta Hrada) - Souboj s Abwehrem, Orbis, 1975 - Smrt na prahu vítězství, 1975 - Vývoj SNB a vojska MV v letech 1948 – 1960, Praha, 1978 - Československé tanky a tankisté, Naše vojsko, 1980 - Rovnice řešená zradou, Naše vojsko, 1979 (popisuje situace roku 1938 v našem pohraničí) - Opevnění 1935 – 1938 Náchodsko, Okresní muzeum Náchod, 1986 - Stůj! Finanční stráž, Naše Vojsko, Praha, 1987 - Poslední pásmo vzdoru, Mladá fronta, 1988 - Trumfy komisaře Geisslera, Severočeské nakladatelství, 1988 - Zrazené pevnosti, Praha, naposledy vydáno 1995 - Krkonoše 1938 (uvádí incident sudetoněmeckého Freikorpsu na Rennerových boudách r. 1938) - Odhodlání a zrada na Kladském pomezí 1938 – 1939 - Trutnovští Hraničáři 1920 - 1938 - Třicátá pátá hraniční oblast - Pět minut před půlnocí, Českoslovesnký spisovatel, 1978 - Smrt ze zálohy, Nakladatelství Panorama, 1978 (vznik SNB a akce v letech 1945 – 1948) - Příběhy věrnosti a cti (popisuje řádění skupiny bratří Mašínů v Chlumci nad Cidlinou) - Bojové tradice SNB - psal také pravidelně do časopisů Československý voják a Obrana lidu

Poznámka závěrem Životopis tohoto publicisty se dnes zrovna moc na internetu neuvádí a jeho publikace také zrovna nevychází. Věřím, že také zjištěný souhrn jeho prací rozhodně není úplný. Proto prosím všechny, kteří jakoukoliv novou informaci o spisovateli a bunkrologovi Holubovi znají, nebo mají, o doplnění tohoto článku.

Váš účet bude přejmenován

Dobrý den!

Vývojářský tým nadace Wikimedia provádí v rámci dlouhodobého úsilí o poskytování nových a lepších nástrojů pro naše uživatele (jako např. oznámení napříč projekty) jisté úpravy fungování uživatelských účtů. Tyto úpravy budou znamenat, že budete mít všude stejné uživatelské jméno. Umožní nám to přidat nové funkce, které vám pomůžou lépe editovat a diskutovat, a umožnit flexibilnější uživatelská oprávnění pro nástroje. Jedním z vedlejších následků, které to způsobí, je, že uživatelské účty budou muset být napříč všemi 900 projekty nadace Wikimedia unikátní. Více informací naleznete v oznámení.

Bohužel však někdo jiný na jiné wiki používá stejné uživatelské jméno jako vy, „Luis1234“. Abychom zajistili, že budete oba moci v budoucnu používat všechny projekty nadace Wikimedia, vyhradili jsme uživatelské jméno „Luis1234~cswiki“, které bude jen vaše. Pokud se vám líbí, nemusíte nic dělat. Pokud se vám nelíbí, můžete si zvolit jiné.

Váš účet bude fungovat jako předtím a zůstanou vám připsány vaše dosavadní editace, ale při přihlašování budete muset používat nové uživatelské jméno.

Omlouváme se za nepříjemnosti.

S pozdravem,
Keegan Peterzell
Community Liaison, Wikimedia Foundation

17. 3. 2015, 23:36 (CET)

Přejmenováno

Tento účet byl přejmenován v rámci dokončení sjednoceného přihlašování. Pokud jste vlastníkem tohoto účtu, můžete získat více informací tím, že se přihlásíte svým předchozím uživatelským jménem a heslem. Pokud se vám nové jméno tohoto účtu nelíbí, můžete si po přihlášení vybrat vlastní na stránce Speciální:Žádost o globální přejmenování. -- Keegan (WMF) (diskuse)

19. 4. 2015, 05:07 (CEST)