Diskuse:Postmoderna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Tvrdohlaví[editovat zdroj]

  Mezi hlavní představitele postmoderny v umění u nás představuje výtvarná skupina Tvrdohlaví.

Tvůrčí skupina generačně spřízněných českých umělců s názvem Tvrdohlaví vznikla v roce 1987. První výstava sdružení se uskutečnila v prosinci stejného roku v pražském Lidovém domě. Byla to první velká úředně povolená expozice iniciovaná mimo Československý svaz výtvarných umělců, který tehdy ovládali komunisté. Zakládajícími členy byly silné osobnosti z řad tehdejších studentů nebo absolventů AVU a VŠUP.

Jiří David (1956) je v době založení skupiny absolventem pražské Akademie. Známý organizátor společných výstav, které pod názvem Konfrontace přinášely to nejlepší z aktuálního, současného umění. A neméně známý jako umělec, který od počátečního díla, jež se inspirovalo vlnou „neue wilde", dospěl k originálnímu a vlastnímu stylu v cyklech pláten Bílé a Černé série. Podivuhodnou atmosféru těchto pláten se záhadnými „hermetickými" stavbami a magickými ideogramy právě v době první výstavy Tvrdohlavých vystřídal cyklem na téma českých mýtů. Tvůrce díla pojatého jako kontinuita proměn.

Stanislav Diviš (1954) je v čase, kdy se zakládá skupina Tvrdohlaví, jedním z nejznámějších mladých malířů. Neúnavný organizátor Konfrontací (společně s Davidem). Divišovy výrazné, přímo zářivé obrazy a jejich nezaměnitelná originalita se v diváckém podvědomí prosadily dávno před vznikem skupiny a v době první výstavy kontrastovaly s temnější a ponurejší tvorbou těch Tvrdohlavých, jejichž díla se obracela do podobného bezčasí archetypů a mýtů. Po první výstavě skupiny přichází s cyklem „sociální vybledlosti", mění téma i barevnost.


Michal Gabriel (1960) vystavil na první výstavě jednak své práce inspirované uměním egyptským a asyrským (Egypťanka, Strom, Poutník), ale zcela přesvědčivé zpracováním (jako plastické ekvivalenty Vznešenosti a Klidu strnulých v čase), jednak plastiku Tráva, instalovanou v „závěrečném prostoru" výstavního sálu, a ta již naznacovala celou etapu příštího díla, které se už nebude obracet do historie a mýtické minulosti, ale nalezne výraz pro plnost, sílu, pokoj a celistvost ve světě věcí tichých a prostých ve své jednoduché jsoucnosti.

Objekty ze skla a kovu Zdeňka Lhotského (1956) provokovaly svojí nezařaditelností: byly na hranici mezi plastikou a obrazem a dávaly dobrý podnět k úvaze o umění jako druhu fascinace, kterou poskytují materiály a kterou zaručuje dokonalé řemeslo. V zdánlivě strohém a přísném řádu geometrie a matematiky nechávaly prostor pro tajemství a imaginaci. Jakési dílo nového řádu, v němž jsou rozdíly mezi uměním a uměleckým řemeslem zanedbatelné.


Stefan Milkov (1956) musel projít dlouhým a neplodným obdobím experimentů, ale přibližně rok před vznikem skupiny našel svůj definitivní výraz. Udivoval, s jakou fantazií a lehkostí dokáže vytvářet vlastní alternativu zmizelého a zaniklého pohanského světa (Strážce, Tanec) a s jakou humornou nadsázkou a básnickými metaforami dokáže být sochařský a dokonale současný (Prase, Napoleon). Figurální sochařství totemů. A stále zřetelněji bylo vidět jak velké, poučné a plodné je jeho poučení klasickou modernou.


Malby Petra Nikla (1960) byly známé především z Konfrontací a také obrazy, které vystavil na první výstavě Tvrdohlavých, pocházely z tohoto období, které mnozí pokládají za období svým způsobem nepřekonatelné. Byly to obrazy zvířat, většinou ale zvířecích mláďat, hmyzích larev, kukel a ptačího klubání. Couvání časem až do Království Matek a jakési hledání pravé podoby toho, čemu se říká TVOR. A v tomto couvání časem zachycení pravé podoby věčnosti, v pozdějším díle převedené do černobíle fotografického Umrtvení času.


Jaroslav Róna (1957) měl v čase zakládání skupiny za sebou poměrně dlouhý a bohatý vývoj od raných tapiésovsko-bizarních pláten, přes období neoexpresionistické a groteskní až k období, kdy se „definitivně" našel a které začalo zhruba dva roky před první výstavou Tvrdohlavých. Obrazy, které vystavil na této výstavě (Brána, Poutník), by mohly mít podtitul smysl (a krása ) těžkopádnosti, jsou ovšem i bránou do Rónova světa vizí, který se skutečnému světu podobá právě tím, že je obsesivní, je místem rozjímání a věčných návratů.

Také František Skála (1956) nebyl v době první výstavy žádným začátečníkem a osobou zcela neznámou, spíše naopak. Poměrně velký počet prací, které vystavil, byl nicméně příjemným překvapením. Mistr druhého života věcí v umění, instalací, obřadů a her, specificky reverzibilních procesů od nevážného k vážnému. Specifických, když vážné ztuhne do podoby fetiše. Umělec vědoucí nostalgie věcí, které mizejí, věcí, které stárnou, a přírody, která ve své pošetilosti napodobuje umění.


Čestmír Suška (1952) měl v době zakládání skupiny jako její nejstarší člen i nejdelší uměleckou dráhu. Přítel konceptualistů a performerů, konceptualista a performer, ale jen nepatrnou částí své umělecké bytosti, která se daleko svobodněji a šťastněji pohybuje v říši náhod a analogií. Animuje, animalizuje, ale s oblibou rovněž antropomorfizuje, když je nadvláda přírodního živlu přílišná. Umělec z tolkienovské říše elfů a stínů, které metaforuje v sochách Strachu a Větru.


Desátou osobností v tomto výčtu a součtu jmen tvořících skupinu Tvrdohlaví je Václav Marhoul (1960). Filmový a divadelní producent, scénárista, spolutvůrce divadelního fenoménu zvaného Pražská pětka , sám autor divadelní hry a v roce 1987 manažer skupiny Tvrdohlaví.


Odkaz: www.tvrdohlavi.cz

--195.113.4.1 10:41, 16. 11. 2006 (UTC)Seskládal: Lukáš Válka fuckoffwar@atlas.cz


Architektura - první užití pojmu[editovat zdroj]

Na první užití slova "postmoderní" ve vztahu k architektuře Josephem Hudnutem upozorňuje sám Charles Jencks v článku v časopise Art+Design, June/July, 1986 nazvaném "Co je to postmodernismus" (bližší určení nemám, čerpám z kopie samizdatového překladu článku E. Hoškové z roku 1987). --wrata 20:11, 26. 4. 2008 (UTC)