Diskuse:Příbram (Verneřice)/Archiv 1

Tato diskusní stránka je archivovaná.

Už ji prosím neupravujte. Pokud chcete na nějaké téma navázat, začněte novou sekci na současné diskusní stránce.

Původní verze článku

Rozšířený obsah

Příbram pod Bukovou horou dějiny a současnost PŘÍBRAM a okolí ================ Příbram na úpati kopce Zinkenstein je prastará vesnice zemědělců. Nejstarší obyvatele byli bratři Hrosnata a patřili pod statek „ Schwaden“. Hrosnata Crispus prodál vesnice 1216 za 100 kop grošů pražskému biskupovy Andreasu von Guttenstein. ( 1214 – 1224 ) Od 1215 byla Příbram obec s povinnosti odevzdat podíl výnosu. Vesnice leži 530 – 590 m nadmořské výšky, měla 121 domu a je ca. 1,75 km dlouhá. Na jihu hraničily obecné pozemky s pozemky Knienitzu,Saubernitzu, jihozápadně s Zinkensteinem, kopcem 684 m n. m.v., bukovým lesem, který byl ve vlastnictví knižete Thun ze zámku Děčín. Na západě hraničilý pozemky s pozemky Reichnerů a Schneppendorferů, na východě a severu s Wernstädterskymi a Tschiaschlerskymi pozemky. Plocha pozemků čítala 680 ha. Z toho bylo 30 ha lesu. Po čase vykupovaly biebersdorfské občane pole a louky od wernstädterských občanů. Zinkenstein byla čedičová homole osazená buky, duby a jehličnatymi stromy. Horský klub Českého Švycarska, založen1878 v Děčíně postavil už před rokem 1900 vyhlídkovou věžičku. Kolem roku 1907 postavil klub chatku. Chatka měla pokoj pro hosté, kuchýň a pod ní malý sklípek. Chata byla obhospodařovaná hostínským Kratochwillem Biebersdorf 106 ale jen v neděli nebo na svátky. Mímo to při objednávkách větších společností. Potraviny a voda se nanosila v nůších od úpatí kopce. Večer se cennosti a ostané věci snesli zase zpět dolů, protože se několikkrát někdo vloupal do chaty. 1913 majitel pozemku na Zinkensteinu nařidil odstranění chatky. Horský klub pak koupil od Franze Richtera z Grosszinkenu 5 přilehlý pozemek Chata se demontovala a byla postavená na vlastním pozemku. K tomu se upravila příjezdová cesta. 1929 se postavila vedle kamenná budova, takže byl správce stále přítomný. 1930 zníčil oheň bohužel střechu, takže byly další výdaje. 1920 převzal Emil Ehrlich z Biebersdorfu čp. 32 chatu Tím byla chata denně otevřená a byla hojně návštěvovaná v létě turisty a v zimě lyžařy z blízkého i dalekého okolí. Potok Bieberbach ( Bobři potok ) který si udělal cestu vesnicí, pramení ve výšce 607 m n.m.v. na severovýchodné straně Zinkensteinu. Cestu si udělal přes Wernstadt, Schönau a Bieberklamm v litoměřickém okresu. V českolipském okrese napájí Hirnsenerský rybník a vytéká z něho jako Robitzový potok. Dál teče skrz známý přirodni útvar Pekelský Důl a po dalších 31 km. se vlévá v Klein-Eichenu do řeky Polzen. Ve vsi byl podle potoka 30 – 40 m. šíroký pás obecného pozemku který byl lemován stavěnou zdi z čediče. Jak stará, tak nová silníce křižuje potok 4 krát. Vesnice leží spádově od jihozápadu k severovýchodu. Zeminy obsahují všechny bonity. Při orbě se vyorávali často čedičove kameny. Museli se často vykopat nebo i odpálit. Statky a zahradnictvi byli vlevo a vpravo směrem od zdi obecného pozemku, Pole i louky vlastniků se tahli až k lesu, kde skoro každý vlastnil kus lesa. Při odstranění kamenů z poli, pokladali se vedle nebo se použivali ke zpevněni cest. Strany se osadily keřemi a vždy po 7 letech se dřevo řezalo k topeni a na výrobu topurek. Spodních vod bylo dost takže převážná většina majitelů domů mělo ve sklepě nebo na zahradě studánku kde bylo dost dobré vody i v dobách velkého sucha. Někteří sedláci si stavěli domáci vodovody. Společné potruby měli domy č. 75, 81 a škola, postavená 1908. Později se připojil dům č.3. 1570 Zavedení soudnich a přísedicích knih, jako i přísedicích míst Karlem Velikém, a jeden soudce jakož i několik přísedicích. Až do roku 1800 bylo právo soudit spojeni s pravem výčepním, dědiční. V Biebersdorfu byl výčep. Toho se jeho majitel Emil Kusebauch v roce 1908 vzdál. Přísedicí vykonali práci v obecním úřadě. Na jaře oddávali, museli lid obeznámit s právnimý předpisy, prodeje a smlouvy ověřit, neschody urovnat a provinění potrestat. Vše se zapsalo do knih. V kníze daňové z roku 1654 byl stav roku 1651 následujicí. Biebersdorf 15 hospodařstvi, z toho 6 nebylo obsazeno z důsledku 30. leté války a moru. 10 zahradnictev, 1 neobsazeno a 1 chasník na obecním pozemku. Tyto celky patřily pod panstvo Drahobus. V Grosszinkenu patřili 1 hospodařstvi a 2 zahradnictvi k pánstvu Liebeschlitz a 3 zahradnictvi k Nieder-Kopitzu. 21.11.1781: Císař Josef II vydál patent poddaním a ukončil zákonem nevolnictvi. 15.1.1782 Patent o zrušeni nevolnictvi timto datem nabývá platnost. Sedláci jsou majitele púdy. Grosszinken se svýmí 6 domy je připojen úředně Biebersdorfu. Často měli v obci zastupitele. Děti návštívili školu v Biebersdorfu. Po 30. leté válce 1654 je v Biebersdorfu 21 hospodářstvi, 11 zahradnictev a 1 domkář. Sedláci vlevo od obecních pozemků byli: Anderschen 16, Stohr 17, Niederbauer 18, Schmiedshonsen 20, Kaulfussen 22, Lohrkristen 25, Dimmer 26, Mathrelich 33, Steiger 34, Fiedeldonel 36, Duten 39 a Oberbauer 40. Sedláci Riedeln 72, Friedrichen 73, Fiedelkristen 75, Teichen 78, Honsrelich 80, Micheln 81, Mirtenkrist 84 a Kusebauchen 86. Zahradniky vpravo od obecních pozemků byli: Schenke 1, John 7, Staude 65, Jager 70, Schneidersdonel 71, Tauschen 46 und Waber.47. Zahradnicí vlevo od obecních pozemků byli: Lurzenhonsen 21, Piter 43, Oberpollaken 44. 1697 bylo následujících jmen majitelu domů nebo pozemku: 7 x Redlich, x Ehrlich, 3 x Kusebauch, 3 x Trautsch, 2 x Stohr, 2 x Dinnebier, 2 x Riedel, 2 x Tausch a 1 x Prautsch, Staude, Ringel, Tute, Richter, Weber, Senger, Wagner, Harm, Panke, Fiedler und Dörfler. 1773 byli domy očislovaný a to: 21 hospodařstvi, 11 zahradniků, 2 mlynáře, 1 škola, postavená 1752 a 52 domkéři, dohromady 87 domu. domkářií měli domky ponejvíce na obecním pozemku mezi kamenýmí zdy. Povoleni ke stavbě dávalo pánstvi Drahobusch a pak obecní úřad. Očislováni začalo číslem 1 u místného soudce a dolů až k Schafferovi číslo 10. Dále vlevo zase nahoru až na 45, pak vpravo dolů až 87. Proč Pehwenzel dostal 12 a ne 11 je záhada. Po roce 1773 se postavili domy 88 – 121. 1870 nová škola 115 a jedna 2. třída 1877. Dalši domy byli postavení 1870 – 75 a to Zachheisel 116, Pettersová kovárna 117 1875, (Petters byl z domu 22 ), 1890 Lindenfirnand 118, Obchodnik Schirmer120 1928 (Schirmer byl z 22 ), 1890 Lindenfirnand 118, obchodnik Schirmer 120 1928 (Schirmer z č.p. 51 ), a jako posledni1932 Guthschmied 121. Část těchto domů byla ještě v původním stavu. Chlévy a sklepy z čedičů, kterýho bylo v okolí dost. Ostatní díly staveb byli ze dřeva a střechy pokládáni slámou. Písek na stavbu se doloval v pískovnách pod kopcem Gottesberg a v Loschwitzu. Po roce 1850 se jelo pro stavební kámen do kamenolomu v Algersdorfu.Většina majitelů při pře- nebo přístavbě nebo pro zvětšeni chlévů ho používaly. Několik domkáři si mohli svůj majetek zvětšit přikoupením luk a pozemků, uživili se pak jen zemědělstvím. V posledních desetiletí se stali následující ohně. Bohužel chyběji přesná data. 1918 dům a stodola č. 1 bleskem, 1915 u Johnu 7, 1912 u Schneideru 8, 15.8.1901 u Niedermeieru 15 bleskem, 3.11.32 dům u Storbaueru 19, ? popelní středu stodola, 4.7.1789 u Niederbaueru dům 18, u Schmiedshonsenu stodola 20, ? u Kaulfussenu 22 dům a stodola, 1937 u Dimmeru stodola 26,  ? u Mathelichu stodola 33, 16.5.1907 u Tutenu 39 stodola bleskem, 21.6.1934 u Zimmermeisteru 42 dům, 1929 u Waberu 47 dům i stodola,  ? u Wolfenu 48 dům, 1908 u Fiebschenu 50 dům, 19  ? u Schirmeru dům, 1911 u Tutenkristenu 52 dům bleskem (nebyl již postaven ) ,  ? 18 a 1920 po druhé u Langriedelu dům dětmi, ,  ? u Michelu 81 dům bleskem, 26.2.1936 u Hellersu dům,  ? u Ulrichu dům 19,  ? u Jägeru 70 kolna dětmi, 1930 v kameném domě u Zinkenu střecha. V Grosszinkenu shořelo 5 domu č. 1,2,3,4,5 a dům č. 6 v roce 1861. 7 obytních domů v Biebersdorfu bylo před rokem 1945 neobydleno a dílem zbouráno. Dům č.27 u Mirtenu vykupovala obec 1909 a zbourala , aby se na tom pozemku mohla postavit škola. Prodávající koupil dům č. 28 od rodiny Dörfler 33. Dům Tutenkristenu shořel 1911 a už nebyl postaven. Dům č.53 Bachmannu koupil soused Richter 109, 1911 sundal střechu a přízemi používal jako kolnu. Dům č. 59 i zahradu patřicí Vogelnu koupil soused Oppelt Josef.. Dům č. 89 patřicí Heiselnu koupil Schneider Willibald 7 a zboural okolo 1900 + 1910. Dům č. 95 Grofenu koupil Dörfler Josef 28 zboural ho a z pozemku udělal zahradu. Dům stal za domem č. 28 u cesty k domům 29 a 30. Dům č.100 koupil Schulwenzen od souseda Pettersche 117 a prestavěl na stodolu. 1945 bylo už jen 114 domu obývaných Podle zprávy od Scheinerta Gustava 67 z roku 1953 Češi zbourali od roku 1946 – 1953 následujicí domy. 60, 61, 116, 37, 65, 66, 69, 70, 71, 34, 91, 101, 88, 32, 28, 76, 77, 78, 23, 19, 86, 87, 96, 2, 11, 3, 4, 5, 14, 104, 13, Domy 109 a 110 ruiny u domu 56 spadlý štít. V Grosszinkenu se všech 6 domu a stodol, i domy Rudolfa Fahryho a Schusterbauera zbouralo. . Tím zůstalo ještě 81 dům a 36 stodol Jako jednostřešní domy ( dům i stodola měli společnou střechu ) byli stavěni tyto domy. 2, 4, 5, 7, 8, 9, 10, 11, 12, 14, 15, 19, 21, 24, 28, 29, 31, 35, 41, 42, 44, 45, 47, 51, 54, 55, 56, 57, 60, 61, 62, 67, 68, 69, 76, 77, 78, 83, 85, 87, 88, 90, 92, 93, 702, 703, 704, 106, 107, 108, 109,111, 112, 113, 118, celkem 55 domu s přistavěnimý stodoly. Ostatní domy stojící o samotě: U domu 2 velká kolna používaná jako dílna pro koláře. Č 10 chlév, č. 19 kovárna, č. 39 budova kde dole byl chlév a nahoře taneční sál, později používaný pro hospodářské účely. Garáž pro povoz v č. 16, hasičská zbrojnice s váhou na dobytek a čističku obili, v horní části vesnice další hasičská zbrojnice, 2 pro povozy a hasičské háky zastřešené sklady, 1 trafostanice. Stará spojovací silníce z Reichenu do Biebersdorfu přišla u domu č. 1 do vsi a u domu č. 17 opustila ves směrem na Sebirz a Litoměřice. Jiná šla od Wittine – Althummel vesnicí do Wernstadtu. Mezi domy 98 a 108 byla silníce do Tschiaschel. Cesta do kostela pro lid z horní vesnice a Grosszinkenu používali cestu od domu 56 do Reichenu. Po roce 1860 se stavěly zpevněné kamenné silníce. To si žádalo stavby 4 mostů.Špatné pojízdné silníce byly z Grosszinkenu k vršku Mathrellich, podle horského hřebene do Naschowitz a Mukne, Jiná z Althummelu podle palmových stěn – Sängerberg – Katzenbusch do Reichenu. Palmové stěny patřily a les patřily k statku Palme v Reichenu 1. Obec Biebersbach neměla zájem o tyto pozemky, takže připadly knížeti Thun z Tetschenu (Děčín ). Z Tichlowitz mimo Millörtzenu k pustému zámku šla silníce bukovým lesem s připojením na Biebersdorfské silníce. To byla tak zvaná „Nová silníce“. 3 poslední jmenované silníce byly hojně užívaný turisty. Další trasy byly z Kolmerscheibe přes Hortau nebo Netterskoppe na Zinkenstein, dále na vršek Mathrelli na kopec Geltschberg u Auscha, anebo k vrabčímu kamení do Reichenu nebo Tichlowitz k pustému zámku. V létě skrz chladný bukový les na Zinkenstein. Z ústeckého okresu přišli turiste od Kleinpriesen přes 14 kopců přes Wittine a Althummel na Zinkenstein.Nejprudčí výstup tam byl od lodní zastávky Tíchlowitz. Ode všech směru přišlí turiste. Při jasném počasí stála námaha a pot za výhled, který se turistům otvřel. Byli vidět věže pražské, Ještěd u Liberce, okolní kopce jako Rosenberg (růžový vrch ? )615 m, Kaltenberg (studený vrch ? ) 733 m, Bösigové kopce, Ron a další. Labe se ukázala mezi kopci 7 krát a zase se schovala za kopce. Od vyhlídkové věžičky cestou dolů se asi po 3 minutách cesty ukázala známa ledová jeskyně, skalní průlom, kde se stále udržel led. Před 1. světové válce zde bylo hodně turistu z Drážďan, Lipska a dalších německých měst.. Knížka návštěv obsahovala i negativní zprávy, když bylo špatné počasí a nebylo daleko vidět. Někdo napsal jejím nářečím „Grosse Stene, klene Stene, müde Bene, Aussicht keene.“Přeloženo: „Velké kameny, malé kameny, unavené nohy, výhled žádný.“ Císař Josef II. přišel 14.10.1778 od Wernstadtu přes Biebersdorf se svým doprovodem na Zinkenstein a cestoval přes Wittine dál do Ústí n. Labem. Veliký přírodní badatel Albrecht von Humbold navštívil 1837 Zinkenstein. Na památku toho se na čedičové skále upevnila deska. Autor ji ještě viděl při návštěvě v roce 1964. Po 1. světové válce se vedle věžičky postavila trigonometrická věž. Český stát stavěl v roce 1961 180 m vysokou televizní věž včetně budovy. 1966 věž vyhořela a byla demontovaná. ( Nová věž je toho času ve výstavbě). Provozně ležel Biebersdorf 3 km od Warnstadt,1890 se stavěla lokálni dráha od Grosspriesenu přes Auscha do Wernstadtu. Stála 1,200.000 Guldenu rakouské měny.Tím byl vytvořen přípoj do Ústí a Děčína. Přesto volili obyvatele Biebersdorfu nelehkou cestu skrz bukový les do Tichlowitz, kde se nacházelo nádrži a lodní přístav.Cesta se dala stihnout za hodinu. Zpáteční cesta ale trvalá déle. Do Benzenu ( ? Benešov ) na berní úřad se chodilo přes Reichel – Voitsdorf – Hermersdorf. Cesta trvalá dobré dvě hodiny. Po roce 1910, když přišlí kola, používalo hodně dělníků tyto k jízdě do Labského údolí. 1930 se otevřely trasy pro autobusy. Linka vedla od Wernstadtu přes Biebersdorf, Reichen, Voitsdorf, Bensen do Děčína. Další také z Wernstadtu přes Algersdorf. V zimě se často pro vysoký sníh nedalo projet. V okrese Děčín se otevřeli následující dopravní trasy: 1819 silníce Děčín – Benešov – Rumburk. 1830 – 1833 Podmokly – Eulatal s připojením na říšskou silnici Teplice – Pirna. 1838 připlul 1. parník do Děčína. Parník byl nasazen „Saskou – Českou paroplavební společnosti“. Později pluly lodě až do Litoměřic. 1845 se dokončila stavba železniční tratě Drážďany – Podmokly. 1861 se otevřela trať Podmokly – Praha. České severní dráhy se ustavily 1869. 1872 jezdily první řetězové parníky po Labi. 1876 zprovoznily rakouské Severní – Západní dráhy trať Videň – Podmokly – Berlin. V letech 1878 – 1880 byl vybudován přístav Děčín – Louby. Silníce z Pschüry do Junfernsprungu u Neschwitz se zprovoznila 1852. Už v roce 1859 spojovala silníce Děčín s Naschwitzem. 1866 už nevedla silníce přes Jungfernsprung, ale podle jeho úpatí. Plat dělníka byl za dobu od rána 5 hodin do večera 19 hodin 40 krejcaru. Biebersdorf patřil do země České, okres Děčín, soudní a finanční okres byl Bensen (? Benešov ). Hranice okresu Děčín měřily 140 km . Z toho společné s Ústím 35 km, Českou Lípou 32 km, s Jablonném 2 km, sLitoměřicí 13 km, Rumburkem 6 km, Varnsdorfem 16 km a Saskem 36 km. Země Česká měla 16 Krajů a102 okresů. Po roce 1938 jsme se dostali pod kraj Ústí , Gau Liberec. Počet obyvatel Biebersdorfu a Grosszinkenu. 31.12.1869 776 osob. 31.12.1880 423 mužského rodu, 428 ženského rodu a 109 cizinců ( služební poslové ). 31.12.1890 642 osoby včetně cizinců v Biebersdorfu a 35 osob v Grosszinkenu, dohromady 677. 31.12. 1900 612 osob včetně cizinců v Biebersdorfu, 31 osobu v Grosszinkenu, dohromady 643. 31.12.1910 606 osob, 339 ženského a 267 mužského rodu v Biebersdorfu a 29 z toho 15 ženského a 29 mužského rodu v Grosszinkenu, dohromady 635. Bylo napočítáno 126 bydlících partají. 1920 žilo 600 osob v Biebersdorfu a Grosszinkenu, 1930 bydlelo v Biebersdorfu 572 a v Grosszinkenu 35 osob. 1940 žilo ve 114 biebersdorfských domech a 6 grosszinkenových domech 126 bydlících partají. Obyvatele byli římsko – katolického vyznání. Po roce 1922 několik jích vystoupilo ze církvi.V čase Hitlerového režimu se toto číslo zvětšilo. Biebersdorf a Grosszinken patřilo pod diacézou Reichen. Kostel stoji na nejvyšším vršku v Reichenu a je z daleká vidět. Byl vysvěcen svatému Bartolomějů. V čase církevních nepohod byl kostel od 1570 – 1620 Lutherský. 3 faráři tam byli čas od času. Farář Karl Hassmann působil dlouhá léta až do pensionování. 1831 přišel farář Ernst John, narozen v Neschwitzu. Po 1938přišlí ještě 2 až do vysídlení. Od 1781 – 1862 byli protestanti v rakouském státě trpění, neměli ale stejná práva jako katolíci. Církevní matrika počala v Reichenu rokem 1784, předtím se vedla ve Wernstadtu. Do působiště fary ještě patřili Blankersdorf a Kleinzinken. Ve Wernstadtu začala matrika fungovat v roce 1684. Do ní patřili Schönau, Gottesberg, od 1883 Tschiaschel, od 1835 Klein – Jober. Od 1684 – 1784 také Reichen, Biebersdorf, Blankersdorf, Klein – a Grosszinken, od 1684 – 1720 Saubernitz, Knienitz Tünscht, Leschtine, Hummel, Taucherschien, ( Kninitz ), Matriky z dob před rokem 1684 se ztratily. Mertendorf od roku 1785, Grossjober 1787. Algersdorf od 1675 přifařen. Nieder, Algersdorf, Schneppendorf, do 1784 Konoged, Weisskirchen,Sorge, Ober – a Nieder – Eicht byli přidělení k farnímu úřadu Konoged. Od roku 1683 – 1784 přišlí Munker a Tiaschel k Wernstadtu. Zemřeli se pohřbili do podzimu 1899 v Reichenu. Hřbitov se nacházel kolem kostela. 1899 si Biebersdorf udělal vlastní hřbitov.Fillip Schneider č. 73 k tomu účelu prodal pozemek o rozloze 350 m2 ležící u silníce do Reichenu. Hřbitov se obepnul vysokou zdi. Cesta byla uprostřed obstavěná křížem, na konci postaven malý domek na nářadí. Dohled měl Josef Richter č. 24, jako hrobník byl nejdříve Redlich Franz č. 108, a pak Müller Josef č. 13. Později Staude Julius, jeho otec č. 28 a na konec Schneider Emil č.11. První zemřeli byly: Pani Theresia Peisig č. 2, 14.11.1899 77 let, 9. měsíční batole Julius Staude 14.11.1899. Byl to syn Berty Pichelové, provdaná Richterová č.109. Jako třetí zemřel 23.12.1899 Stohr Josef z Grosszinkenu ve věku 66 roků. K transportu zemřelých obstarali hasiči funebrácký vůz. Majitel domu č. 16 propůjčil koně k vozu a i ho doma garážoval. Pohřební službu vykonával Thomas Mattausch z Warnstadtu a nikdo neměl starosti s pohřebem V letech 1900 – 1935 zemřel 141 muž, 145 žen, 68 kluku a 75 holek. Z toho 13 můžu a 4 ženy sebevraždou, 4 muži a 1 žena ve starobinci. Výjimečnou dobrovolnou smrt volil 14.7.1897 narozený Josef Riedel z č. 16. Dynamitovou patronou si oddělil hlavu. Po třídenním hledáním ho našli v lesích Zinkensteinu. To bylo 4.2.1934 Ze zemřelých bylo 56 hochu a 63 holek do jednoho roku, 11 kluku a10 holek od 1 – 14 let, 4 mužské a 5 ženských zemřelých od 14 – 20 let, 6 můžu a 15 žen od 20 – 30 let, 10 můžu a 11 žen do 40 let, 7 můžu a 6 žen do 50 let, 17 můžu a 12 žen do 60 let, 18 můžu a 32 ženy do 70 let, 48 můžu a 36 žen do 80 let, 21 muž a 24 ženy do 90 let, přes 90 roku dožilí 2muži a3 ženy. Ve válce 1914 – 1918 padli nebo zemřeli v lazaretech nebo v zajetí: Zaschke Julius č.12 nar. 17.11.1888 zemř. 7. 7. 1915 v Cilli Štýrsko, Prautsch Emil č. 15 nar. 2. 6. 1886 nezvěstný 1914 v Galicií. Staude Julius č. 28 nar.29. 10. 1897 nezvěstný, Redlich Franz č.31 nar. 9. 5. 1870 padl, Pollak Rudolf nar. 26. 6. 1892 padl, Pollak Friedrich nar. 14. 10. 1893 padl, Trautsch Emil č. 47 nar. 27. 2. 1890 padl, Wolf Julius č. 48 nar. 1890 padl, Staude Wenzel č. 65 nar.18. 4. 1876 zemřel v srbském zajeti, Tröster Josef č. 70 nar. 24. 12. 1894 padl, Sonnleitner Josef č. 78 nar. 18. 11. 1873 zemřel ve špítále v Insbrucku, Ehrlich Emil č.85 nar.24. 12. 1891 zemřel 1918 v Cilli Štýrsko, Kusebauch Alfred č. 94 nar. 16. 6. 1895 padl v červenci 1916, Redlich Julius č. 96 nar.24. 9. 1888 padl, Kratochwill Emil č. 106 nar.26. 6. 1894 zemřel 2. 2. 1915 v srbském zajetí v Kragujevaci, Redlich Josef č. 113 nar.27. 9. 1877 padl, Wurm Eduard č.3 Zinken nar. 26. 5. 1879 padl, Fiedler Leo č. 70 nar. 7. 7. 1881 padl, celkem 18 lidí. Pro tyto padlé a nezvěstné se v roce 1921 v zahradě č.81 blízko silníce postavilo pomník. V roce 1945 ho Češi zdemolovali. Ve válce 1939 – 1945 museli následující muži nechat svůj život: Zaschke Josef č. 6, ženatý padl 15. 4. 1945, Klemmer Emil č. 9 ženatý, nar. 2. 2. 1905 nezvěstný 1945, Schneider Ernst č. 11 nar. 2. 3. 1921 svobodný padl 7. 7. 1942, jeho bratr Schneider Alfred nar.18. 11. 1925 svobodný padl 4. 11. 1944, Zaschke Ernst č. 12 nar. 10. 10. 1919 svobodný padl 21. 8. 1941 v Rusku, Jeho bratr Zaschke Adalbert nar. 28. 11. 1920 ženatý padl 21. 8. 1943 u Stalingradu, tři bratři č. 13 Müller Rudolf nar.24. 2. 1914 ženatý padl 12. 8. 1941 u Charkova, Miller Emil nar. 7. 2. 1917 svobodný padl7. 3.1942, Müller Herbert nar. 23. 3. 1922 svobodný padl 5. 7. 1943, Fiedler Ernst nar. 30. 11. 1911 ženatý padl 10. 8. 1943 v Rusku, Weigel Oswald nar. 5. 1. 1923 svobodný padl 23. 11. 1943 v Rusku, Schneider Julius nar. 29.3.1927 svobodný padl 9. 2. 1945, Richter Emil č. 24 nar. 24. 5. 1914 svobodný padl 1942 u Ilmensee / Rusko, Grubery Rudolf č. 25 nar.30.1. 1922 svobodný padl 17. 10. 1943 v Rusku, Staude Alfred č.28 nar. 5. 1. 1923 svobodný od 1944 nezvěstný u Beogradu, Weigel Karl č. 33 nar.30. 8. 1920 ženatý padl v lednu na Krymu Rusko, Fahry Emil č. 34 nar. 14. 10. 1909 ženatý zemřel 15. 10. 1945 v zajetí, Prautsch Emil č. 87 nar. ? svobodný padl 1943 v Rusku, Rellig Emil č. 40 nar. 2. 9. 1920 nezvěstný od 24. 4. 1945, Ehrlich Felix č. 55 nar. 18. 6. 1925 svobodný padl 28. 1. 1944 v Rusku. Fiedler Emil č.56 nar. 8. 1. 1918 padl 14. 8. 1944 v Lotyšsku , Schneider Emil č. 27 nar.17. 12. 1909 ženatý nezvěstný od 1945, jeho bratr Julius nar.1912 ženatý zemřel ve vojenské nemocnicí v Drážďanech, Staude Emil č. 65 nar. 29. 10. 1913 ženatý v Klineru nezvěstný od 1944, Riedel Emil č.72 nar. 1909 ženatý v Schneppendorf padl v Rusku, Schneider Alfred č.75 nar. 10. 4. 1908 ženatý v Grosspriessen padl 6. 1. 1942 na Krymu, tři bratři z č. 77 Weigel Engelbert nar. 1912 svobodný zemřel 13.12.1941 v Rusku, Rudolf nar. 1914 svobodný nezvěstný, Emil nar. 1925 svobodný nezvěstný, Hoffmann Franz nar. ? svobodný padl 15. 5. 1940 v Belgií byl první padly z vesnice, Schneider Rudolf č.80 nar.12. 9. 1924 svobodný padl 18. 8. 1944 v Rusku, Redlich Ernst č. 81 nar. 14. 8. 1921 svobodný padl 28. 11. 1941v Rusku, Richter Ernst řezník č. 85 nar. ? ženatý v Reichen nezvěstný od 1945, Kusebauch Josef č. 86 nar. 20. 6. 1907 ženatý nezvěstný od 1944, Riedel Julius č. 98 nar. ? svobodný nezvěstný v Rusku, Tröster Herbert č. 118 nar. 25. 2. 1920 ženatý padl 16. 8. 1944 v Rusku, Ehrlich Wilfried Zinkenstein nar. 21. 11. 1925 svobodný padl 15. 11. 1944 na Slovensku. Celkem 36 mužů, z toho bylo 16 ženatých. Další padlé byli: Prautsch Ernst č. 18 nar. 20. 7. 1918 syn Julius padl 1945, Prautsch Ernst č. 18 nar. 3. 7. 1921 syn Leopolda v Algersdorf padl 14. 9. 1943, Riedel Emil č. 16 nar. 8. 7. 1905 bytem Voitsdorf padl 21. 1. 1945, Prautsch Ferdinand č.50 nar. 1914 nezvěstný 1942 v Rusku, John Ernst č. 71 nar. 1920 syn Schneidera Emil padl 1942 v Rusku, Wrba Walter č. 17 nar. 10. 7. 1907  ?, Tschiaschel manžel Marthy Fiedlerové padl v únoru 1945, Salomon Rudolf č. 30 nar. 1911 ve Wernstadt, manžel Waltraudy Redlichové nezvěstný od 1945 v ČSR, John č. 50 nar. v Tichlowitz, manžel Selmy Prautschové padl 16. 5. 1940 v Belgií, Bendel Emil manžel Anselmy Schirmerové, Wagner Rudolf č. 75 nar. V Blankendorf manžel Fredy Schneiderové nezvěstný, Hackel č. 75 nar. Knienitz manžel Marií Schneiderové, Kaulfuss Rudolf č.75 nar. V Tschiaschel manžel Elsy Schneiderové nezvěstný, Ranftner Gustav nar. V Police nad Labem manžel Hedwigy Richterové nezvěstný. Invalidé 1939 – 1945 Wagner Alfred č. 88 nar.18. 7. 1900 amputace nohy, Riedel Karl č. 39 nar. 13. 9. 1918 amputace celé páže. 1878 při okupace v Bosnií ztratil Pichem Eduard č.62 jednu ruku. Po zhroucení třetí říše nemohlo hodně občanu, kteří byli ve Wehrmachtu a jiných organizacích , zpátky do svých domovů. Našli až po čase přicházejíc ze zajetí svoje vyháněné rodinné příslušnicí. Nad obyvatele a majitele domu Biebersdorfu se pojednalo už v knize I domy od číslo 1 – 100 a v knize II domy v Grosszinkenu čísel 101 – 121. Je proto zbytečný se k tomu vracet. Škola V Čechách byly už se kolem roku 1350 v některých německých městech a vesnic zařizovaly školy. Děti museli chodit do školy od Galli do Walburga ( 16. 10. – 30. 4. ) a každý musel přinést kus dřeva na vytápěni školy. Učitelové měli mizerný plat a jejích život byl vydlážděn kamenitou cestou až do doby kolem 1900 Před rokem 1870 byla škola v Biebersdorfu v domě č. 76. tento dům se postavil 1752. Kde se před tím učilo, není známo. Domů č. 93 se sice říkalo školní, byl ale obýván učitelem Prautschem Antonem.Tento učitel se oženil 1782 se slečnou Mariance roz. Stohr z domu č. 88. Dům č. 100 u Schulwenzen pravděpodobně také neměl nic společného se školou jen s učitelem. Oba domy se postavili až po roce 1773. 1870 postavila obec novou školu včetně bytu pro učitele. Protože bylo hodně dětí a škola už nestačila, přistavěla se 1877 druhá třída.Na střeše byla postavená věž pro obecní zvon. Zvon se rozezněl v poledne, večer, při úmrtí nebo při požáru. Také děti z Tschiaschel se učili v nové škole. 1904 si pak stavěli vlastní školu a tím se naše škole odlehčilo. V roce 1901 se ve Wernstadtu se začalo se stavbou měšťanské školy. 1902 už se v ní učilo. Tato škola měla 3 třídy. Po pěti obecních stříd mohly děti absolvovat další tři třídy měšťanské. Prvním jejím ředitelem byl August Michel, Posledním německým ředitelem byl Franz Jelinek. Odborní učitele byli Heinrich Lehnhard, Heinrich Watz a další. Žáci z obcích Wernstadt, Schönau, Klein – a Gross – Jober, Biebersdorf, Algersdorf, Mertendorf, Blankersdorf, Reichen, Tschiaschel, Munker a Petrowitz přišli do školy ponejvíce pěšky. Škola byla celodenní. Ze začátku bylo málo žáku co si na takovou dlouhou cestu troufalí. Hlavně v zimě byly cesty kolikrát velmi náročné.Často utíkali děti za sáněmi, které vozily mléko do mlékárny. Ze začátku to byli jen kluci. Od roku 1939 to byla povinnost pro všechny, absolvovat 6. – 8. třídu Měšťanské škole. 1539 byla ve Wernstadtu první škola. Od roku 1935 byla i škola pro převážně ve státních službách sloužících Čechů. V Biebersdorfu učili tyto učitele, přesné doby nejsou známé: Učitel Prautsch Anton zemřel 1815, vrchní učitel Moritz Klar zemřel 1870 v 68 letech, vrchní učitel Karl Weiss, vrchní učitel Josef Krautstengel, vrchní učitel Franz Blumtritt zemřel 24. 7. 1903 ve 42 letech, učitel Barwig, potom vrchní učitel Paudler Franz který pak převzal školu v Schönau. Vrchní učitel Emil Lorenz zemřel 4. 11. 1916, vrchní učitel Hoffmann 1918 – 1920 on pak učil ve škole v Schemelu, Lehrer Krolop Emil nar. ve Wernstadtu učil v letech války 1914 – 18. Další učitele byli Lösel, Matzke Arno z Wernstadtu, Kessler Fritz později starosta Podmoklech, učitele Marschner Franz, Rankl narozený ve Wernstadtu, učitelka Richterová Selma narozená v Reichenu, vrchní učitel Schreiber nar. 7. 8. 1894 ve Vídní byl deportován do tábora Rabstein kde 13. 1. 1946 zemřel. Řízeni obce. Od roku 1707 – 1759 byl Trautsch Daniel č. 1 obecním rychtářem. 1864 zastávál Franz Redlich č. 16 post obecního starosty. Philips Wagner č. 77 a Franz Kusebauch č. 86 byli v radě zastupitelstva obci. Josef Weigel č75 nar. v č. 20 a Josef Wedlich č.81 byli členi. zastupitelstva 1870 Philipp Wagner č.77 starosta, rady a členy zastupitelstva nejsou známí. Mnoho roku, až do roku 1908 dělal starostu Philips Schneider č.73, Rellig Franz č. 40, Dörfler Josef č.33, Riedel Eduard č. 16 byli členi zastupitelstva. Od 1908 – 1918 dělal starostu Rellig Franz č. 40. Po válce 1914 – 18 převzal Emil Schneider úřad starosty. Emil Rellig č.40, Emil Weigel č 20, Julius Fiedler č. 17, Emil Fiedler č. 56, Emil Wurm Grosszinken č. 3, a od domkařů Emil Tröster č. 118, a Hubert Schneider byli v zastupitelstvu. Po připojení k německé říše dělal starostu Richter Max č. 82. Emil Weigel č. 10, Emil Prautsch č. 18, Emil Weigel č. 20, Emil Rellig č. ?, Emil Fiedler č. 49, Emil Ehrlich č. 55, a Emil Fiedler č. 56 byli členy zastupitelstva. Kancelář starosty byl vždy v domě úřadujícího starosty. Obecni policista a služebník byli přijatý: Po 1900 to byli Josef Weigel – Wagner č. 45 zemřel 19. 12. 1938, Richter Karl č. 92 zemřel  ?. 11. 1920, Klimt Franz Karl č. 110 zemřel31. 1. 1932 a poslední až do odsunu byl Gabriel Josef č. 23. Úřední oznámení se psali čtyřmo, byli dány do plechovek a od středu vesnice dány do oběhu. Po přečteni oznámení ji dotyční musel předat dalšímu sousedovi. Zemědělství obce. Po přípravě půdního fondu začalo polní a luční hospodářství. Při 3 – 4 roční obměně plodin byly výnosy střední. Původní červenostrakatý horský hovězí dobytek s malými výnosy byl křížen s alpskými hnědými krávami. Tím nastalo ale jen malé zlepšeni. Po 1. světové válce se dosáhlo lepších výnosů s schönhengstovým a simmentalským hovězím dobytkem. Přísná veřejná „ býčí komise“ se starala o vyčištění plemenného materiálu. Kontrolní spolek pro mléko byl utvořen 1937 a měl za cíl, zlepšovat hovězí dobytek. Škoda že ne všichni zemědělci se toho zúčastnili. Ve Wernstadtu se postavila 1903 – 1904 jedna z prvních mlékáren. Postavila jí stavitel Richter z Grosspriesenu a ze všech kolem ležících obci se do ni dodávalo mléko. Hotové produkty se prodávali v Děčíně, Podmoklech a Ústi nad Labem. 1912 se ještě přistavěl mlýn a 1932 sklad obilí a chemických hnojiv. Před stavbou mlékárny měli selky hodně práce s mlékem. Museli oddělit smetanu od mléka, dělat máslo a tvaroh a to všechno spotřebovalo hodně času. Větši sedláci měli později odstředivky které jím ulehčily hodně práce.Mléčné výrobky vykupovali výkupci a nabídli je v Děčíně, Podmoklech a Ústi na týdenních trzích. Několik desetiletí nosily ženy ve velkých nůších zboží do měst. Jména některých z nich. Byly to: Richter Johanna č. 92, Gabriel Karolina č. 66, Pichem Theresia naposled č. 28, Weigel Albina č. 33, Hanke Emilie č. 66, která vyráběla známé „ Spitzquargel“ a Matuje Marie č. 38. Všichni nosily tyto těžké koše skrz bukový les do Tichlowitz na nádraží nebo na lodní přístaviště. Po připojeni k Německu a zavedení Říšského zákonu o mléce byl každý nuceni, odevzdat mléko v mlékárně.Veškerý obrat mléka musel jít přes mlékárnu Centra AG Krischwitz. V této době končily i poslední ženy co nosily mléko na zádech do mlékárny. Množství mléka které se dalo do mlékárny, bylo před odsunem ca. 20.000 litru denně.Podíl člena byl za krávu 200 korun. Často chyběli zdravé chlévy. Bydlení a hospodářské prostory byli pod jednou střechou. Koně, hovězí dobytek, prasata a slepice byli v jednom chlévě se špatnou ventilací a s malými okny. Často byla v chlévech tuberkulóza. Na podzim, po otav se hnal dobytek na několik týdnu na pastvu. Jinak se této možnosti málo využilo. Jen sedlák Pilz měl dobytek ponejvíce na pastvě. Sedláci mívali 2 koně a dílem je měli i k rozmnožení. Prasata se drželi ve všech domech zbyli krmení buď pro sebe nebo na prodej.Ve velkém se tím zabýval sedlák Fahry Leo č. 32. Stavěl si k tomu vlastní prasečák. Selata si obstarali od handlířů. Nejznámější byli Eckert Albert, Hortig Max a Kellner, všichni z Reichenu, Seemann z Munkeru. Kupovali selata na velkých trzích v Mělníků a Litoměřic, i od českých šlechtitelů. Dováželo se české sele a německé prase.Chudé domkaři, ale i sedláci kolikrát nemohli selata hned zaplatit.To se pak kupní cena odpočítala od ceny prasete, které bylo na prodej. Ročně se jedno prase zabíjelo pro vlastní spotřebu, tento den byl velkým svátkem pro celou rodinu a bližší příbuzné. Ve všech domech se držely kozy. Mléko se používalo na pití a do kávy. Zbytek se skrmil prasatům. V některých domácnostech se vyráběl i kozy sýr. Kůzlata která se ročně narodily, se dílem zabíjeli doma, prodali se nebo se používali pro zvětšeni stád. Pichl Eduard č.62 a Janda Heinrich č.61 dělali ve vsí domácí řezníky a v dlouholeté činnosti zabíjeli nespočet kůzlat. I při nouzových zabijačkách byli rychle na místě. Pojišťovací spolek pro dobytek sloužil jako pojistka. Každý člen musel podle počtu nahlášených zvířat odebrat maso z nouzových zabíječek. Vedle toho musel zaplatit i určitý obnos. Když se to maso muselo zakopat, byl obnos větší. Pichl Eduard věděl hodně o zvířecích nemocech, hodně jích vyléčil. Při koupě nebo prodeji ho lide brali sebou, tak byl znám mezi lide jako odborník. Slepice, husy a dílem i kachny byly skoro ve všech domácnostech. Nespotřebované vajíčka kupovali ženy kteří prodávali i máslo. Později je brala i mlékárna. Za Hitlera bylo místo pro odevzdáni vajec u Weigela Albina č. 33. Husy se drželi pro peří. Zabíjeli se na biřmováni nebo na vánoce.a prodávali na týdenních trzích. V zimních měsících se sešly ženy a děvčata v místnostech a draly peří.Tady se vyměňovali novinky a na ukončení se podávala káva a koláč.. Každá hospodyně dbalá na to, aby její dcery měli pěkné cíchy s vlastním peřím do věna. Ovce ve vesnicí nebyli. Před rokem 1700 byla k tomu připravená louka, pak se rozdělila na malé parcely. Od Riedlfibsch až ke vsi dostali domkaři parcely o velikosti 7 – 8 aru, jednu parcelu dostal učitel ke koupě. Kdy a jak se tyto koupě uskutečnily, není mi známo. Z obilí se selo žito, zimní a letní pšenice, ječmen, oves a míchanina. Dále brambory, řepa a oblíbené červené zelí. Tuřín a tak zvaná „Strinke“ ( giganty ) s kouskem uzeným masem dávali sytí a dobrý oběd. Dobytek dostával červený a zelený jetel, Thimoteus ( nějaká tráva ) a i míchaninu z hrachu, ječmenu a ovsa. Len a měl každý sedlák na jednom poli zaseto pro vlastní spotřebu a k prodeji. Vymlácené převzal Schneider Emil č. 75 a dodával ho podnikům k dalšímu zpracováni. Část si dříve ponechali lide pro vlastní potřebu. Lněná a řepková semena se nechalo vylisovat v mlýnu v Mertensdorfu. Používalo k pečeni bucht. Brambory s lněným anebo řepkovým olejem dávali dobré a zdravé jídlo.Prodavače byli dva krat týdně zásobený čerstvým olejem. I mák se selo pro vlastní potřebu a u větších sedláku také k prodeji. Třený mák s cukrem nemohla žádná hospodyně odříct.. S ním upečené pečivo bylo známý v celých Čechách jako specialita. Ozimy některou zimou plesnivěly pro dlouhou dobu pod sněhem, když ležel někdy až do jara a proto se muselo znovu zasít letní obilí. Protože byla vegetační doba velmi krátká, nesmělo se otálet aby pole bylo včas připraveno pro ozimu. 28. října 1919 padal sníh nepřetržitě a zůstal ležet až za vánoce. Někteří sedláci měli ještě obili a brambory na polích. Pod švestkami se rozprostřely deky a švestky byly pak setřásaní. Ze švestek se uvařili povidla. Dříve používali ženci na sklizeň obili jen srpy. Obili se pak rozprostřelo po poli, několikrát se obracelo, pak se svázalo a odvezlo do stodoly. Když se rozšiřovali kosy na obili, šla práce už rychleji a nebyla tak namáhavá. Kolem roku 1900 přišli ženci z Čech . Na větším statku byli 2 – 3 osoby. Po čase ale už měli všichni majitele domu kosu na obili. Z důvodu šetrnosti nemohl se malý zemědělec rozloučit se srpem, kosou se ztratilo moc obili. Po sklizni museli děti s hráběmi pole shrabat a každý kousek sbírat. Tak se muselo dříve šetřit! Po 1. světové válce přišly první sekačky do vsi. Byly tažený koňmi V době sklizni sena a otav zaměstnávali se domkaři a malozemědělci za denní mzdu. Od 4 hodin do 10. hodin se sekala tráva.Pak byla přestávka k svačině Každý kousek trávy se sekal. Nic nezůstalo neposekáno. Zima bývala dlouhá a zelená píce nechala dlouho na sebe čekat. S vymlácením obili se začalo hned po žních žita. Obili se mlátilo cepem ale jen trochu. To obili takto vymlácené se používalo pro vysetí. Po vysetí a po skončení ostatní práce se začalo s hlavním mlácením. Část slámy z prvního mlácení se domlátilo cepem na mlátě a z toho se dělali lana pro obili a na krmení. a na podestýláni pod dobytek. Cepem vymlácené obili se používalo také na pokrytí střech. Svázání se dělalo v teplých chlévech. Při mlácení cepem byly ze stodol slyšet pravidelné zvuky. Obyčejně to byli 4 muži, jeden z nich určil rytmus. U první mlátiček se točilo ručně. Točili 2 – 4 lide.To byla těžká dřina. U sedláků pak už měli žentoury. Byli tažený koňmi nebo krávami. Šli stále dokola. Po výstavbě elektrického vedení v obci, byly zvířata vyměnění elektromotory u mlátiček. Byly dva druhy mlátiček, na šířku a na délku. Při používání mlátiček na šířku, už se nemuselo mlátit cepy. Protože sláma zůstala neporušena, dala se dál používat na výrobu lan. Střechy se pak už nepokrývaly slámou, ale používalo se dehtový papír anebo eternit. I k výrobě slaměných lan se později používal stroj. Pro sklizeň brambor pracovalo hodně žen domkařů za denní mzdu. Před rokem 1918 pracovalo hodně žen domkařů, ale i její manžele na polích sedláku. Protože bylo stále víc a lepších strojů, bylo méně a méně lidi potřeba pro práce na polích. Sedláci měli průměrně 1 – 2 služky a jednoho kočího ve službách. Sedláci je ušetřili, když vlastní děti dorostli. V zimě se vozil hnůj na saních , které byly tažení koňmi, na pole. Na jaře se pak rozvozil kolečky po polích. Několik sedláku si přes zimu přivydělávalo vozením dřeva z lesa. Byli to: Fahry Leo č. 34, Richter Josef č.82, Riedel Julius č. 81, Riedel Eduard a jeho syn č. 16 Odvoz mléka do mlékárny ve Wernstadtu obstarali několik roků Richter Josef č.82, pak Riedel Josef č. 16, Redlich Julius č. 81 a od roku 1934 – 1944 Schneider Rudolf č,80, od roku 1936 – 38 jezdili Redlich č. 81 a Kusebauch Josef č. 86 společně. Jeden čas jezdili Redlich Julius a Riedel společně koňskými povozy od Wernstadtu do Děčína.Tröster Emil č.70 pak č. 97 si koupil později nákladní auto a jezdil s tím s mlékem. Řidiče dělal Oppelt Josef č. 58. Převzal později auto do vlastní režií. Z Grosszinkenu jezdili s mlékem Fahry Rudolf a Schiffner Rudolf. V roce 1953 mlékárna ve Wernstadtu končila s provozem. Obchody a řemeslníky. Ponejvíc se nakupovalo ve Wernstadtu, které bylo už v roce 1479 prohlášeno za město. Město mělo nejdříve 2 ročně trhy, za svatého Georgi a v pondělí po svatém Andreasu. Třeti trh na sv. Laurince povolila císařka Maria Theresia. Čtvrtý trh byl v pondělí před sv. Gally, povolil ho císař František I..Náměstí ve Wernstadtu byl jeden z největších v celých Čechách. Trhy v tomto městě byli vždy hojně navštěvovány. Holiny a boty z dílen obuvníků z Wernstadtu byly velmi oblíbeny i pro svou pevnost. Šaty, klobouky a vše ostatní galanterní zboží měli na těchto trzích dobrý odbyt. Všechno služebnictvo z celého okolí mělo odpoledne volno a mohlo navštěvovat trh. Obchodů bylo nějakou dobou před a po roce 1900 několik. Jeden byl v domě č.76 u Dinnebier Josef, jeden v domě č. 97 u Wagnera, další v č. 110 u Weigelu, v domě č.117 byl obchod Petersche Ignaze a v domě 106 byla filiálka obchodníka Hübela z Bensenu kde prodávala rodina Kratochwill. Konsumní družstvo se utvořilo po společném odkupu zemědělského kasina. Obchod byl otevřen v domě č. 16 a Redlich Franz č. 96 byl příjmu jako prodavač. Dělnický konsum z Děčína měl ve Wernstadtu filiálku. I v Biebersdorfu bylo dost členů konsumního družstva. Po zrušení filiálky Hübela, byla v domě č.106 zařizovaná prodejna konsumu. 1934 se kovárna Petersche Emila č. 117 předělala na obchod a konsum se tam usidloval. Po převzetí sudet říši, byl konsum konfiskován. Od roku 1921 byl v domě č. 106 Josefa Kratochwilla obchod potravin a galanterie. 1928 postavil Schirmer Rudolf č.51 dům i s obchodem. Dům dostal číslo 120. Před tím měl Schirmer obchod v Auscha. Až do odsunu byly i hostinci ve vsi. Hostinec s tanečním sálem byl v domě č. 20 u Weigela Emila. Další s tanečním sálem byl v domě č. 25 u Borsigu, později u Grunertu. Hostinec bez sálu byl v domě č. 106 u Kratochwillu, hostinec s cizineckými pokoji byl v domě č. 97 dříve Wagner, pak Tröster. Chat na Zinkensteinu obhospodařil hostinsky Ehrlich Emil. Hostinci museli mít koncesy.Hostinci Kratochwilla a Testera se 1931 předělali a modernizováni. Tröster přistavěl v 2. světové válce několik cizineckých pokojů. Expert Rudolf č. 96 prodával lahvové pívo. V domě č. 1 Kusebauch Emil ukončil hostinství v roce 1908 Biebersdorfské hostinské směli odebrat pivo jen od jednoho pivovaru z Wernstadtu. 1576 začala pivní válka. Občane z Wernstadtu táhli do Reichenu a Biebersdorf a zkonfiskovali pivo, které si tamní občané sami vařili. Ulrich Dubansky von Duban docílil u císaře Maximilián II., že Schönau, Biebersdorf, Reichen a Blankersdorf byli nucený brát pivo jen z Wernstadtu. Tak se točilo v biebersdorfských hostinců jen pivo z Wernstadtu až do roku 1931. Jako první pak pivo litoměřické bral Tröster Emil, koupil ho ze zastoupeni u Hortigu z Reichenu. I na chatě na Zinkensteinu se pak čepovalo pivo z Litoměřic. Wagner Franz č. 97 měl také obchod se dřevem. Skupoval metrové dříví z Buchwaldu ve větším množství, nechal ho dovést k cestě a pak ho dovezl na dvůr. Z pěkných bukových kusu se dělali kola pro povozy, S tím se zabýval jeden, někdy dva řemeslnicí. Bönisch Rudolf z č. 58 tuto práce vykonal po mnoha roků. Dřevo které se k tomu nehodilo, bylo prodáno. Johann Fiedler byl tesařem. Místo na opracování kmenů bylo mezi potokem a silnicí. Tam se opracoval veškeré dříví. Pro podlahy v chlévech se dřevo opracovalo z obou stran. Tesaři tak měli v ročních dobách beze sněhu stále co dělat. Synové Josef a Johann Fiedler postavili v Leschtinu pilu na prkna a řezali veškeré stavební dříví. Jen podlahy do chlév se osekali ručně. Tesař byli: Schneider Hubert starší č.2 , Richter Ferdinand č. 104 ztratil při jedné nepozornosti když chtěl nahodit řemen na transmisí v mlékárně jednu paže. Dále byli Tröster Ferdinand č. 118, Schneider Julius č. 56, Redlich Ferdinand č. 83, Riedel Julius č. 98, Fiedler Rudolf č 42 a Fiedler Josef č. 54. Pila na výrobu prken byla později otevřená v domě č. 83 mlýn. Pila pak byla pod Redlichem Floriánem, zemř. 1894, jen jako šrotovací mlýn v provozu. Jeho Redlich Ferdinand nar. v čísle 111 předělal mlýn na stodolu. V domě č. 15 byla truhlárna v které pracoval několik desetiletí mistr truhlař Prautsch Josef. Po něm ještě tam pracoval několik roků jeho syn Josef. Dům pak převzal jeho syn Julius, ten se zabýval polnohospodářstvím a vedle toho pracoval jako zedník. Mistři koláři byli v domě č. 79 Gabriel Franz, zemřel 1908 a po něm jeho synové Emil a Franz. Vyráběli i sáně a později byla její specialita výroba lyží. Ve velkém množství vyráběli topůrka a různé násady. Těmi zásobovali v Ústí továrny a obchody. Po smrti matky převzala sestra Marie Hoffmann dům. Franz Gabriel se přestěhoval pak do Voitsdorfu a tím končila výroba. Další kolářství měl Weigel Wenzel č. 105. Vedle toho měl ještě polnohospodářství.Sonnleitner Otto č. 78 dělal jen krátký čas kolářství. Jako čtvrtý dělal kolařinu až do odsunu Schneider Hubert č.2 Kováři a podkováři byli Matausch Josef č.19, potom Pettersch Ignaz č. 117. Tento dům a kovárna byli postavení v roce 1875. Jeho syn Emil odhlásil v roce 1932 tuto 6ívnost. Gut Franz který přišel z Blankersdorfu, si postavil v roce 1932 obytný dům s kovárnou. Dostal číslo domu 121. Řemeslo dělal až do smrti v roce 1949. Protože jeho žena byla Češka, nemusel opustit svůj domov. Jedna kovárna ještě byla v domě č. 102. Zvaná horní kovárna, měl jí kovářský mistr Tröster Josef, zemř. 1916. Kovárna se zavřela 1910. V domě č. 103 bydleli od začátku pánské krejčové, od toho je pojmenování ( Bankenshcneider ). Redlich Johann Josef byl v roce 1791 u Bankenu majitelem a stavitelem tohoto domu.Následoval jeho syn Redlich Ignaz, pak ještě Loh Franz, zemř. 1912, po jeho synu Franz, zemř. 1923 jeho syn Adalbert živnost odhlásil a věnoval se už jen polnohospodářstvím. Jako pánské krejčové pracovali ještě Wagner Anton č.77 zemř. 1925 a v domě č.116 Fieber Franz, tchán Ferdinanda Staudeho. Dámskou krejčovou byla Fiedlerová Františka č. 56 až do její smrti v roce 1913. Od ní se naučilo hodně děvčat řemeslo, šily potom pro ženy ve vesnicí. Richterová Anna č. 4, Weigelová Albina č. 33 a Schiktanzová Emma č.62 to měly jako zaměstnání. Dost děvčat se to naučilo jen pro domácí potřebu. Řemeslo ševcovství provozovali: Zaschke Emil č. 12, Zaschke Erwin č. 76, Zaschke Franz č.111, Richter Josef nar. v domě č. 11, provoz v č. 23, Neumann August č. 23, Fiedler Josef č.54 , domu se říkalo u Neumannschuster zemř. 193?, Matuje Wilhelm č. 14 a Trautsch Ferdinand č.50. První dva jmenované měli živnost až do vysídleni. Podle jmen domu bylo v dřívějších dobách ševcovství v č. 28 Schusterkristen, v č. 41 Schusterjürgen a v č. 101 Schusteranton. Manžele Marie a Wenzel Ebelovi měli cukrářství a prodávali na trzích, při různých vystoupeni a tanečních zábav. Koše a nůše z jív, jako i košťata se vyráběli v zimní době. Nejvíce jich vyráběl Ebel Franz č. 3, ale i někteří domkaři a zemědělci rozuměli této praci a vyráběli si je sami pro svou potřebu. Hrábě, cepy, koše i košťata přišli také z Rosendorfu a okolních vesnic. Truhlářský ponk byl skoro ve všech domech. V zimních měsících každý zkoušel svůj um. Tak měl v zimě jeden vlastník domu č.78 čističku obili, Když ji chtěl přestěhovat do stodoly zjistil, že jsou dveře úzké a tak musel. čističku rozebrat a ve stodole zase skládat. V polovině 19. století se v Biebersdorfu otevřela uhelná šachta. Obyvatele ze vsi a okolí dali peněžité podíly. Ředitel té šachty byl Fahry Josef č. 34. Štola šla z jižní strany v Grosszinkenu do Biebersdorfu až k domu č.116 zvaný Zachhaisel. Celá dolní zahrada byla zadělaná hlušinou ze šachty.Uhlí bylo jen střední kvality. Pro špatné těženi byl provoz zastaven v roce 1900. Po zrušení toho podniku bydlela nejdříve rodina Piplat v domě, pak koupil ten dům Stude Ferdinand č.65. Mahry Josef měl jednu dobu šachtu v Jankemühle. V biebersdorfském slojí se smrtelně zranil 12.11.1875 Ehrlich Franz č.35. Bylo mu 25 roků. Při špatném počasí a v zimě často používali občane Grosszinkenu štolu do Biebersdorfu. V štolách se sbírala vynikající voda, která vyteklá u východu. Obyvatele z Grosszinkenu si tam postavili trkač a s ním tlačili vodu nahoru až ke svým domům. V domě 116 byla studna a přepad se pouštěl do potoka. Dělnicí si museli vydělat na živobytí ve vesnicích a blízkých okolních měst. Zaměstnaní byli jako zednicí, tesaři, zámečnicí, malíři a lakýrnicí, na lodích, jako dělnicí na výrobu lodí, dělnicí v továrnách, v kamenolomu, v mlékárně, na stavbách mlýnů, v lese a jako dělnicí na denní mzdu na pomocnou práci. Několik dělníku bylo zaměstnáno na dráze. Pracovní den začal u většiny pracovníků v 5 hodin a to pro dalekou cestu na pracoviště. Konec byl proto až okolo 7 hodin večer.Mnoho jich muselo zůstat celých 6 pracovních dnů v místě kde pracovali a vrátili se až v sobotu večer k rodinám. Zbývající volné hodiny museli věnovat svým malým hospodářstvím. Lesní stromy, keře a ovocné stromy. V obecních lesích a lesích rolníků byli vysázení ponejvíce smrky, jedle a modřiny. Rolnicí a zahradnicí měli vesměs kousek lesa. Obec měla na Sängersbergu a na Finkensteinu jehličnaté lesy. Listnaté stromy rostli u cest, ohraničili keřové porosty a rostli podle potoku Bieber. Byli to buk, dub, dva druhy javoru, vrba, jilm, líska, vysoký topol, bříza, robínie (kaštan), jeřabina a jasan. Divoce rostoucí ovoce byla ptačí třešně, dřevitá hruška a dřevitá jabloň. Ovocné stromy byli pěstováni jen pro vlastní potřebu. V zahradách u domu byly třešně chrupky, višně, švestky, jabloně a hrušky. Studené klíma dovolilo pěstovat jen odrůdy zvyklé na zimu.V Grosszinkenu se jablkům svědčilo, stromy tam rostli na jižní straně. Vyrábělo se tam hodně jablečného vína. Z keřového ovoce se sklidil angrešt a rybíz. U cest a v mladých lesích rostli maliny, lesní jahody a ostružiny. Sběrače museli být hodně ostražitý pro výskyt velkého množství jedovatých zmijí. Obec zaplatila za každou zabitou zmijí prémie. V Sängersbergu rostli místy brusinky. Zavařily se a byly vynikající k hovězímu masu. Divoce žijící savci a ptáci. Jíž jména obci prozrazuji, jaká zvířata tu žili. Biebersdorf - Bobři, Katzenbusch – kočky , Schnepfendorf – sluky. K tomu přišlí lišky, jezevci, ve stodolách a senních půdách se ubytovali kuny, tchoři, lasičky a hranostaje. V lesích žily červené a hnědé veverky, vodní a stěhovavé krysy, lesní – polní – a domácí myši tyto často nadělali velké škody. Ve starých domech se uhnízdily netopýři. Krtci a hraboší polní často lidem nadělali trápení. Málokdy byli vidět křečci. Srnky a zajíci byla hlavní lovná zvěř. Dobře byl zastoupen svět ptáku. Koroptve, bažanti a drozdi byli hlavní cíle mysliveckých sdružení. Dále tu byli ještě ledňáčky, skřivánky, střízlicí, polní – a domácí vrabci, ( Ammer ? ), Kreuzschnabel ), slavíci,,hejli, stehlíci a další. V pozdním jaru přiletěla kukačka. Dále tu byli datli, sojky, několik druhu sýkorek, kosi, drozdi a křepelky. V žádném chlívu nechyběly vlaštovky. Dále tu byli vrány, havrany, sojky, káně, vzácně se vyskytli různé druhy sokolu a sov. Všechna vyjmenovaná zvířata měla ideální životní podmínky, mezi haldy kamenů a ostatní přírodě. Před zákazem chytáni ptáku drželo hodně obyvatel různé ptáci zpěvní v klecích. Společenský život před rokem 1939 Pro případ ohně byl utvořen dobrovolný hasičský sbor. Každý mužský majitel domu byl členem sboru. Ve dvou hasičárnách byly připravený 2 ruční pojízdní stříkačky a k posledku ještě jedná motorová.Když nastal nouzový čas, čerpala se voda z 10 malých rybníčků. Začínající od horní vsi, byl 1. u Wolfu, 2. u Obermajeru, 3. u Staudenu, 4. u Mathrellichenu, 5. u Scheidersdonelu, 6. u Riedelu, 7. u Teichenu, 8. byl školní rybník, 9. u Lindenfirnandu a poslední byl mlýnský rybník u domu č. 4. V létě se lidé v nich koupali a v zimě se na nich bruslilo. Hasiči uspořádali ročně jeden ples. Když jeden člen hasičů zemřel, nastoupil celý sbor. U žen doprovázelo na poslední cestě jen jedno družstvo.Kapela o 8 – 10 mužů hrála na každém pohřbu. Po pohřbu zaplatily pozůstali po hasiče jedno kolo pití. Náčelníky hasičů byli postupně Redlich Rudolf č.89, pak Fahry Leo č. 34, až do vysídlení Zaschke Emil č.12. Spolek na pomoc školy se utvořil 1918, dával dětem bezplatně knihy, sešity a psací potřeby k dispozicí. I tento spolek uspořádal každý rok jeden ples. Zisk se dával do spolkové pokladny. Polnohospodářské kasino bylo společenstvo zemědělců. Společně objednali různé zboží jako uhlí, sůl, krmivo a ostatní zboží. Měli společnou dobytčí váhu a zařízení na čištěni sadbového obilí. Mlékárenskému družstvu Wernstadt byl členem každý, kdo měl v majetku krávu. Toto družstvo prodalo členům různé zboží a mělo ve vlastnictví i Mlýn. U Reifeisenkasse ( spořitelna ) bylo hodně obyvatel Biebersdorfu zapsáno jako členy. K honební společnosti pod posledním nájemníkem Fiedler Julius č.17 patřili Riedel Julius č.98, Schneider Julius č. 21, Petersch Julius č. 22, Redlich Julius. 81, Rellig Josef č. 43, Trautsch Rudolf č. 109, Trautsch Wenzel č. 47 a Weigel Emil č.20. Před nájemníkem Fiedlerem byl mnoho roků nájemníkem honitby Redlich Julius starší č. 81. Spolek pěvců existoval do roku 1910. Byl hodně aktivní dělával v zimě divadelní představeni, na jevišti sálu Weigela č.20. Tento hostinec měl také klubovnu toho spolku. Skříň ve kterou měli uskladněni noty, stál ještě až do vysídleni na starém místě. Před a po 1. světové válce existovalo společenství mladých hochů zvaný „Jungmannschaft Eiche“ ( mládenecký klub dub). Uspořádali výlety, dělali taneční zábavy a hrály i divadlo na jevišti pěveckého spolku. 1922 se založilo družstvo které mělo za cíl, zelektrifikovat obec. V prvních letech byla cena proudu vysoká, protože jen málo členů se loučilo s petroleovymí lampami.Časem se ale skoro ve všech domech objevilo elektrické světlo. I veřejné osvětleni se předělal na elektrické. V některých domech, i v hostinci u Weigelu už před tím svítili plynovým světlem, Plyn se vyráběl z karbidu. 1926 se utvořilo meliorační družstvo. Odvodněni pozemku se dělalo 1926 – 1928. Nezúčastnili se všichni zemědělci. Plánováni a kontrola praci bylo svěřeno jedné moravské firmě. Zemni práce dělali místní zemědělci, členové družstva. K této práce přišel Martinek Franz do vsi, oženil se s Idou Ehrlichovou a zůstal v Biebersdorfu. 1919 se založila strana Bauernpartei „Bund der Landwirte“. „ Svaz zemědělců “. Ve vsi se založila odnož. Krajský a okresní předsedou se stál Rudolf Böhm z Nieder-Ebersdorfu. Později byl jako člen strany v parlamentu v Praze. Spolek malodomkářů se založil po roce 1920, byl zrušený 1938. Členové byli, Schneider Hubert č. 2, Pompe Josef č.83, Rröster Emil č. 112, Klimt Rudolf č. 110, Kusebauch Josef č.94, Matuje Emil č.38. 1920 se utvořila hrst volnomyšlenkářů, společně s Reichenem dělnický spolek bycyklistů. Oba byli v roce 1938 rozpuštěné a majetek zkonfiskován. Místní organizace sociálně demokratické strany byla už v okolo roku 1900 založená. Po 1918 se obnovila táto strana a vytvořila malou knihovnu. I svaz Němců měl několik členů ve vsi. 28. října byla vytvořená Československá Republika.18. dubna jsou první volby. Z 300 mandátu německé strany 72, Češí 199, maďaří 10 a 19 zakarpatské Rusy, polský Těšín a Hulínský kraj. V říjnu 1921 byla vyhlášena mobilizace pro ročníky 1895 – 1897 z důvodu konfliktu s Maďarskem. Němci těchto ročníků jen s nechuti následovali mobilizačním rozkazům. Spolek zemědělců, německá strana průmyslníků a křesťanská sociální strana se dostali 1926 do pražské vlády. Křesťanské demokraty vládu opustili 1929 a na její místo přišlí sociální demokrate. 1.října 1933 byla založená sudetoněmecká vlastenecká fronta s předsedou Konrádem Henleinem z Aše. I v Biebersdorfu byla místní organizace. 4. října byla zrušená německá nacionální socialistická strana a 21. října následovala německá nacionální strana. 30 dubna 1933 byla přejmenovaná sudetoněmecká vlastenecká fronta na sudetoněmeckou stranu. Při volbách 19, května 1935 dostala tato nová strana 2/3 všech hlasů Němců. Prezident Československa T. G. Masaryk odstoupil 14. prosince 1935 a 18. prosince téhož roku bude dr. Edvard Beneš jeho nástupce. 16. – 23. března 1938 se rozpustilý německá strana průmyslníků a křesťanská sociální demokratická strana a společně přistoupily k sudetoněmecké vlastenecké frontě pod Henleinem. Později se připojí spolek zemědělců. Při volbách do obecního zastupitelstvy v červnu 1938 dostala SDP ( sudetoněmecká strana ) 92 % všech německých hlasů. 21, května 1938 je částečná mobilizace české armády. Němci už kladli odpor a neuposlechli výzvě k nastoupeni do vojenské služby. Na hranicí s Německem se postavily opevněni. Osud se naplňuje. Pražská vláda zakazuje 16. září 1938 SDP ( sudetoněmecká strana ). Proti K. Henleinovci bylo vyhlášeno pátraní. Ten 17. září volá po založeni Freikorpsu. ( něco jako soukromá armáda ). Na to hodně Němců utíká do říše, bylo mezi nimi i několik občanu Biebersdorfu. V září 1938 vyhlásí SDP neposlušnost vůdčí státu ( puč ) Občane Biebersdorfu táhnou do Wernstadtu a zavírali bez krveprolití vše, co je český. Puč byl českou armádou rozbit. Kdo nemohl dost rychle utéct do hor, byl chycen a zavřen v Litoměřicích. 22. září souhlasí česká vláda s odtržením sudet od republiky. V Praze odstoupí vláda pod premiérem Hodžou a generál Syrový bude jeho následníkem. Ten vyhlásí 22. září úplnou mobilizace celé armády. 29. a 30. září se dohodli velmocí Anglie s Chamberleinem, Francie s Daladierem, Itálie s Mussoliním a Německo s Adolfem Hitlerem v mnichovském diktátu o odtržený Sudet od České Republiky. Pražská vláda s touto dohodou dne 30. září 1938 souhlasí. Od 1. října pochodují německé vojáci do republiky a zabírají Sudety podle zón. Nejdříve ještě něco o 1. světové válce. Vyhlášení válce Srbsku bylo 28. července 1914. Zároveň byla vyhlášená mobilizace Rakousko – Uherské Monarchií. Všichni co jíž jednou sloužili a bylo jím méně než 45 roků, museli narukovat. Každý si myslel, že Srbové za několik dnů dostávají rozum. Přišlo to ale jinak. Všichni evropské státy, s výjimkou Švýcarska, Švédska, Norska, asijských států, Afriky a Ameriky se zamotali do této války, která trvalá až skoro do konce roku 1918. Hodně vojáků padlo nebo přišlí až po letech ze zajetí do vlasti. Padlé občany z Biebersdorfu už byli napsaní. Z Rakouska – Uherska byli vytvoření malé státy.Válka se financovala osmi půjčkami od obyvatelstva. Obec Biebersdorf a hodně jejich obyvatel přišlo o veškerých úspor, protože další nově se rodicí stát nepřevzal dluhy monarchie.Rok od roku se zhoršilo zásobování obyvatelstva. Obce museli předepsané množství obili, brambor a dobytku odevzdat. Dělali se v tom různé kejkle a nejvíc na tom tratil malý člověk. Komise sepsaly u každého zemědělce a domkaře výsledky žní a předepsali množství, které musel každý odevzdat. Všechny možné tajné skrývky se hledali, aby se dalo aspoň něco ze sklizní zatajit. Zvláště špatný rok byl pro vojáky i obyvatelstvo rok 1918 Ze všech ročníků do 1900 byli při odvodech ti jen trochu schopné vybíráni a po šestinedělním výcviku poslaní na frontu. Biebersdorf musel odevzdat i zvon ze školní věže na výrobu válečného materiálu. Heslo„zlato dál jsem za železo“ šlo krajinou. Válka potřebovala všechny drahé kovy. Po roce 1918 byly v oběhu jen papírové peníze. Krásné zlaté mince byly tatam. Sudety přišlí proti své vůle k českému státu. Tak se vyvolával kritický poměr k českému lidu. a k českému státu. Konečný výsledek byl září 1938. Po roce 1918 musel být v Biebersdorfu odstraněn pomník císaře Josefa II. Podstavec stál dále prázdný ve školní zahradě. Doba ve velkoněmecké říši od 1. 10. 1938 Německé vojsko přišlo od Reichenu po pravé straně silníce a tím zároveň zavedli pravostranný silniční provoz. Všechny domy byly vyzdobený prapory s hákovými kříži. Byla neděle 1. říjen 1938, Odpůrci Henleinové strany byli ještě týž den zajati od členů stranických bojůvek a podrobený výslechu německými důstojníky S D (Sicherheitsdienst = bezpečnostní služba). Z Biebersdorfu to byli, Kratochvill Josef č. 106, Hoffmann Franz č. 79 a Vetter Hans č. 73. Po výslechu ale byli propuštění. Několik občanu z Wernstadtu a okolí bylo dopraveno do koncentračního tábora do Německa. Ze sudetoněmecké strany ( Sudetendeutsche Partei ) se stává NSDAP „ Nationalsocialistische deutsche Arbeiterpartei“ ( nacionální socialistická německá dělnická strana ). V Biebersdorfu měla 59 a v Tschiaschel 23 členy. Následují jména straníků. Celkem 82 osob, neuvádím je. Biebersdorf a Tschinkel byli jeden politický celek. V něm byly zastoupeny různé zájmové organizace. SS ( Saalschutz - ochrana sálu ), SA (Sturmabteilung – útočná četa ). NSKK ( Nationlsocialistisches Kraftfahrkorps – nacionálně socialistický autoklub ), NSFK Nationlsocialistisches Fliegerkorps - nacionálně socialistický letecký klub ), HJ ( Hitlerjugend _ Hitlerová mládež ), BDM ( Bund deutscher Mädchen – spolek německých děvčat ), NS Frauenschaft ( spolek německých žen ) a jiné. Skoro všichni obyvatele byli morálně nuceni se v některých korporacích angažovat. Zkoušelo se pochodovat, začal dril a to vše pro budoucí válku. Doba sběru začíná. Při všech příležitostech se sbírali peníze. Nejhůře na tom byli obchodnicí. Špiclováni někdejších protivníku bylo hrozné. Zámečník Tröster Emil č.112 byl zatčen na pracovišti protože měl pro nacistů nepříjemnou řeč. Delší dobu pobýval v Litoměřicích ve vězeni. 15. března vpochodovalo německé vojsko do zbývající části Československa. 16. března byl vyhlášen Protektorát Böhmen und Mähren ( Čechie a Morava ). Jíž 6. září bylo Polsko převálcováno a poraženo. Rakousko se včlenilo do velkoněmecké říše ( jíž před vypuknutí války). Začátkem září Anglie a Francie vyhlásili Německu válku. O rozšíření války se nebudu zmínit. K vojsku, OT (organizace Todt ), Arbeitsdienstu ( pracovní služba předvojenská výchova, jejími zbraněmi byla lopatka ) a ostatním vojenským službám muselo po čase hodně obyvatel narukovat. Poláci a později Rusové přišli jako zajatci na statky, aby nahradili chybějící pracovní síly. Občane Biebersdorfu padli na všech frontách. Jsou uváděni na jiném místě. Navzdory velkého úspěchu začátkem války, musela se německá armáda dobyté území po čase zase vzdát a boje ve vlastní zemi ukončila bezpodmínečnou kapitulaci 7. 5. 1945 polním maršálem Keitelem Od 9.5.1945 zbraně mlčeli. Pro obyvatelstvo začíná těžká a neklidná doba. Jíž před koncem války táhli slezské uprchlíky, zbytky vojska a zajaté Rusy krajem. Dva ruští zajatci zemřeli ve vsi na podvýživu.Byli pohřbení za hřbitovní zdí. Vesnice se měla ještě, ačkoliv válka byla jíž dávno rozhodnutá, bránit před všude už stolicím nepřítelem. Někteří obyvatele stále ještě věřili ve vítězství. Transporty s dobytkem táhli vesnicí, vojenské koně se pásli bezprizorně. Všude stáli opuštěná vojenská vozidla. Různé zboží si obyvatele brali z těchto aut. Z koncentráku Rabstein přišli 3 Jugoslávci do vsi.Obchodník Schirmer je ubytoval. Willi Maler zůstal u něho a vypomáhal v obchodě. Ten převzal po odsunu Schirmera a vedl ho dál. Druhý, jménem Johann se nastěhoval do domu č. 113 po odsunu Redlicha. Třeti, jménem Martin zabral dům č. 34. Všichni tři žili jen z vydrancováni. Od Williho a Johanna vzali dvě děvčata živé památky sebou do nové vlasti. Ruští vojáci přišli do vsi a obsadili ji. U Fahryho dům č. 34 měli velitelství. Žádné děvče a žádná žena nebyla před nimi v bezpečí. Dlouhou dobu se museli v noci před nimi schovat. Plenili a zvali vše co se jím líbilo. Konec třetí říše. Po zhrouceni 3. říše dělal Max Richter č. 82 ještě nějaký čas obecního starostu. Po něm převzal starostováni Emil Tröster č.112, ale jen na krátký čas. Následoval Josef Soukal který bydlel u ElsyKressové. Přišel z Politz nad Labem. Byl to Čech. Obecní úřad byl po dobu jeho funkci starosty v domě č. 92 (Hehler ). Alfred Schneider č.71 dělal až do vysídleni obecního písaře. Po Soukalovi převzali úřad přistěhované Češi. Obecní úřad byl v hostinci domu č. 106 umístěn. Po výzvě české vládě v českém území, mohl jít každý Čech do Sudet, tam se usadit a převzít německý majetek ke spravováni. Po výnosu české vlády byl veškerý německý majetek vyhlášen za státní majetek. To ale nebránilo do vsi přicházejících Čechu, německé občany vyplenit a přivlastnit si cenné věci a ostatní movitý majetek. Hodně toho posílali do jejich původních bydlišť. 80 % přistěhovávajicích Čechu nestálo za nic, přišli jen aby si udělali pěkné týdny a měsíce, Chudě oblečený a nanejvýš s jednou taškou, přišli a posadili se do pěkného statku který byl v plném provozu a který museli původní majitele opustit. Většina neměla ani ponětí o hospodářství, tak že původní němečtí majitele byli nucený dále tam pracovat. Některý to odmítl, ale ženy a děti neměli jinou volbu. Češi žili v blahobytu, zabíjeli husy, slepice, kachny a prasata. Nebylo-li už nic v domě,zabrali další statek. Němečtí obyvatele se museli přestěhovat do jiného domu, který už byl vypleněn. První Češi přišli do domy ze kterých byli obyvatele 29. června 1945 vysídleni. 5. a 6. června se dřívější funkcionáři Hitlerové strany musili hlásit v Bensenu k výslechu. Předtím si už někteří museli nechat líbit týráni a výprask. Do Bensenu museli: Zaschke Emil č. 12, Loh Albert č.103, Schneider Emil sen. č. 11, Prautsch Julius č.15, Weigel Emil sen. Č.20, Staude Alfred č.31, Grunert Rudolf č.25. Všichni se po výsleších vrátili. Grunert Rudolf č.25 dostal již předtím v Tschiaschelu výprask od vojáků Svobodové armády. Vrchní učitel Schreiber, Schneider Emil jun. Č.11, Krahl Oswald sen. č.16, Trautsch Emil č. 18, Tröster Emil č. 97, Redlich Albin č. 46, Lindner Ernst č60, FiedlerEmil č. 49, Ehrlich Emil č. 55, Matineková Ida č. 41 ( vůdkyně svazu německých žen ) a Hellert Herbert č. 90. Všichni přišli do Děčína a odtamtud do tábora Rabstein kde v počátečné době hodně trpělí. Vrchní učitel Schreiber tam zemřel 13.ledna 1946. Z tábora Rabstein někteří byli nasazeni na práce do vnitrozemi.a setkali se až po dlouhé době se svými vystěhovanými rodiny. Četník Pollak byl na cestě do Graber tak zbit, že na transportu zemřel. Byl pohřben na neznámém místě. Ostatní obyvatele si už nebyli jistí, když chtěli navštívit vedlejší obec. Všude byli od mladých Čechu uráženi, hanobeni a okradeni. V noci nesměli opustit byt. K označeni museli nosit nejdřív červeno-bílé později bílé pásky na rukávu. Chtěli-li opustit bydliště, museli mít potvrzeni od českého komisara. Ve vyhlášce ze 14. srpna 1945 bylo psáno mimo jiné: 1. Německé osoby se v době od 20 hodin do 6. hodin nesmí vzdálit se svých bytu, mimo příslušníků rodiny se nesmí žádná jiná osoba v bytě zdržovat. 2. V době od 6. hodin do 20. hodin nesmí se Němci zdržovat na ulicích, postránstvích a ostatních veřejných místech. Smi je jen používat k cestě do a z práce a v případě s potvrzením od podnikové rady, že s nějakého naléhavého důvodu smi opustit práce. 3. Němcům se zakazuje vstup do všech veřejných akcí, do kin,divadel a ostatních akcích pro potěšení. Nemají přistup na veřejné plovárny, cvičiště a sportovních her a jejích zařízeni. 4. Doba nákupu a prodeji je pro němci od 15. hodin do 18. hodin. 5. Češi mají při nákupech, na úřadech a všude jinde přednost. Občane slovanské národnosti, kteří se bez naléhavého důvodu setkají s Němcí, nebo s nimi přijdou do styku, jsou posuzováni jako politický nespolehlivý. Neznalost této vyhlášky nesmi být výmluva a bude přísně potrestáno. ( Podobně se chovali Němci v třetí říše vůči židům ) První vysídleni 29. června 1945 Ve večerních hodinách dne 28. června dostala část občanu vyrozumění, že se musí příští den ráno v 5 hodin shromáždit na křižovatce do Reichenu. Protože počet odsunujících byl malý, dostali ve vši rychlosti další obyvatele vyrozuměni, že se musí dostavit na shromaždiště. Celkem to byly 33 rodiny, kde část otců těchto rodin byli v lágru Rabstein. Ženy a děti byli sami na sebe odkázáni. Dům č. 11 Schneider Emil sen., manželka Anna, syn Alfred a Matka Maria, tchýně Rosine Wagnerová si vzala v noci život oběšením. Dům č. 15 Prautsch Julius sám, jeho dcery Elli a Hilda museli zůstat zpět. Dům č. 25 Grunert Rudolf s manželkou Gisela, po 4 dnech se vrátili a přes lágr Pfaffendorf museli do vnitrozemí na práce. Dům č. 30 Redlichová Luise se synem Erwin ( Erwin přišel zpátky a dostal se tak do aféry zavražděni s Antonem Karlem. ) Dům č. 31 Staude Alfred s manželkou Valeri a dcerou Sieglind. Dům č. 35 Fiedler Julius, manželka Martha a synové Herbert a Rudolf. Dům č. 47 Redlichová Adelheid sama. Dům č. 49 Fiedlerová Anna a děti Gerta a Erna. Dům č. 55 Ehrlichová Walli a dcera Lydia. Dům č. 60 Lindnerová Hedwig a děti Wilfried a Heinz. Wilfried přišel zase zpátky, byl ale později vysídlen s dědou. Dům č. 69 Staude Oskar s manželkou Hilde a dětmi Margareta, Heinz-Bruno a Günter. Dům č. 81 Redlich Julius s manželkou Marie, dcerou Weigelová Erna a 2 dětmi, dcera Erna s dětmi přišli zpátky. Dům č. 82 Richter Max s manželkou Emma a dcerou Ingrid. Dům č. 84 Heller Willibert s manželkou Marie a synem Bruno, přišli zpátky ale museli do vnitrozemí na práce. Dům č. 87 Prautschová Emma s dcerou Hilde. Dům č 96 Eppert Rudolf, manželka Anna, pěstoun a Marie včetně dcer Marie, Gerta a syn Rudolf. Dům č. 97 Trösterová Elsa sama, po několika dnech přišla zpátky. Dům č. 101 Janichová Marie se syni Walter a Hering. Dům č. 103 Loh Adalbert s manželkou Adele a dcerou Elfrieda, Poslední jmenovaná přišla zpátky a musela pracovat v Děčíně. Dům č. 110 Klimt Emil s manželkou Elsa. Dům č. 116 Anton Josef s manželkou Frieda a dcerou Gerda, poslední dvě přišli zpátky. Freda musela pracovat v Děčíně a měla tam úraz, Gerda musela pracovat v České Lípě a přišla odtamtud později do NDR. Dům č. 120 Schirmer Rudolf s manželkou Anna a dítětem na vychováni. Zpočátku to bylo 69 osob, z nich se vrátilo 14. Jedincí přišli pod velkým rizikem zpátky, aby si vzali osobní věci. Odsun byl s koňskými potahy přes Reichen, Bensen k hranici se Saskem směrem na Hinterhermsdorf. Tomu tahu se připojilo ještě hodně jiných skupin z dalších míst. 30. Června se dostali do cíle kde živořily po tisících ve stodolách, v lesích a ve volné přírodě. Odříkáváni které trvalo už týdny, se dalo vydržet jen proto, že každý doufal v brzký návrat zpět do domova. Přesto umřelo hodně dětí, staré lide a nemocné. Občane Biebersdorfu táhli pak dál do Durynska, kde našli nové bydleni. Jako antifašisté mohli se na podzim vystěhovat Klimt Julius č. 91 s rodinou a o něco později Matzke Julius č. 38 s rodinou a Tröster Emil č. 112 s rodinou. Oni si mohli vzít všecky věci mimo deviz. Jejich cesta byla lodi směrem NDR. Druhý odsun 20. únoru 1946 Tento Transport přišel do lágru Pfaffenhofen u Podmokel.a odtamtud do Hesenska okres Biedenkopf. Byli to: Dům č. 16 Krahlová Gisela s dcerami Alma a Gisela. Dům č. 17 Fiedler Julius s manželkou Sophie, dcerou Wrbová Martha a jeji dcerou Irmgard. Dům č. 22 Petters Julius s manželkou Emilie, dcerou Jetti a synem Willi. Dům č. 39 Riedel Josef s manželkou Marie, synem Karl a jeho manželkou Dora s dcerou Margit. Rodina žila po opuštěni (nebo vyháněni ?) vlastního domu v Grosszinkenu ve vlastním domě. Dům č. 1 Schimpelový syn s manželkou, dcerou a 2 dětmi. Bydleli tam v Nájmu. Dům č. 2 Richter Ernst s manželkou Freda a dcerou Hilda. Dům č. 3 Wurm Emil s manželkou Marie a dcerami Gerda a Helene jakož i Ludwig Wille z Leschtina. Riedelová Alma a Richterová Hilda se vrátily pod velkým nebezpečím z lágru Pfaffendorf do Biebersdorfu ještě téhož dne. Tento transport čítal 29 osob. Dvakrát byli jejich věci prohledáni a hodně se jím odebralo. Třetí odsun 21. března 1946 Přišli přes lágr v Altstadtu ve 40. vagónech do Bavorska. Po 10 vagonech šlo do Hammelburgu, Münnerstadt, Hofheim a Bad Kissingen. Zpočátku byli ubytováni v prázdných hotelech a táborech a po čase byli rozstrkání po okolních vesnicích. Poměry bydleni byli místy hodně špatné protože chybělo vše co se potřebuje k žití. Bylo 61 osob z 61 domů: Dům č.1 Knie Eduard se ženou Adelheid a dětmi Walter,Eduard, Christa a teta Kusebauch Emilie Dům č. 3 Ebel se ženou Marie. Dům č. 4 Richter Julius se ženou Anna a dcerou Selma. Dům č. 6 Zaschkeová Gisela, dcera Ingrid a tchán Zaschke Franz z domu č. 111 Dům č. 7 Schneider Willibald se ženouJohanna a dcerou Elfrieda. ( dcera Franzová Jetti s manželem Oswald a 2 dcery, datum neznámý ). Dům č. 8 Kusebauch Rudolf se ženou Marie a dcerouElfrieda. Dům č. 10 Weigelová Hedwig a dcery Elfriede a Gertrud . Dům č. 12 Zaschke Emil se ženou Gabriele a dcerami Anna a Elfriede. Dům č. 13 Müllerová Sophie a dcery Elfriede, Adele a její dcera Anita Dům č. 14 Matzke Ernst se ženou Anna, dítě Bernard a matka Matzkeová Emilie Dům č. 15 Prautschová Elfriede a Hildegard Dům č. 18 Prautschová Anna se synem Karl a dcerou Gerda Dům č. 19 Mattauschová Emilie a syn Josef Dům č. 20 Weigel Emil se ženou Adele, dcerou Josefine a snacha Martha roz. Tröster Dům č. 21 Schneider Julius se ženou Berta, dcery Martha, Adele a syn Wilfried Dům č. 23 Gabriel Josef se ženou Marie, dcerou Berta Hegenbart a jejím manželem Bert a jeho dcerou Gerda Dům č. 24 Richter Josef a děti Anna, Elsa a Gisela Dům č. 26 Dinnebierová Emilie a děti Edith, Erich a Berthold, tchýně Lohrová Emilie Dům č. 28 STaude Josef se ženou Pauline,synem Julius a jeho manželkou Marie, dcerou Hegenbartová Hedwig a děti Erna a Hertha. Anselma Frieslichová a její děti Walter, Heinz, Marnit a Gerhard Dům č. 29 Neumann August ( snacha Marie a syn Alfred šli s lidmi z Blankersdorfu Dům č. 32 Ehrlich Marie Dům č. 33 Weigel Leo a Albina Dům č. 34 Fahry Leo se ženou Theresia, snachou Hedwig a jejími dětmi Aurelia a Helmut Dům č. 35 Fiedler Josef a Sabitzerová Brta z domu č. 109 Dům č. 36 Fiedler Ferdinand se ženou Wilhelmine a pěstounskou dcerou Richterová Ilse Dům č. 37 Heller Robert se ženou Marie, dětmi Herta, Ernst, Helmut, Erich, Günter a tchýně Redlichová Marie Dům č. 40 Rellig Emil se ženou Hedwig, dětmi Ernst a Walter a Schneider Alfred z domu č. 71 Dům č. 41 Ehrlichová Marie a Martinek Franz se ženou Ida a pěstounským synem Rudolf Dům č. 42 Fiedlerová Anna Dům č. 54 Fiedler Josef se ženou Berta, dcerami Anna a Elisabrth Dům č. 57 Schneider Julius se ženou Emilie Dům č. 58 Oppelt Josef se ženou Freda, dětmi Rudolf a Mariance, matkou Emma a strýcem Böhnisch Rudolf Dům č. 62 Pichel Eduard a dcera Schiktanzová Emma Dům č. 63 Fiedler Julius se ženou Emma, dětmi Gisela, Marie, Hilde a vnučkou Irene Dům č. 64 Kusebauch Irma Dům č. 65 Staude Emilie s vnukem Heinz-Bruno ( syn Oswalda ) Dům č. 66 Hanke Josef Dům č. 67 Bönisch Emil se ženou Frieda Dům č. 68 Ehrlich Rudolf se ženou Anna Dům č. 70 Wagner Josef, syn Emil s dcerami Helga, Edith a Helene Dům č. 73 Vetter Ferdinand se ženou Barbara Dům č. 75 Schneider Emil se ženou Emilie, dcerou Wagnerová Frieda a syn Dům č. 76 Zaschkeová Hedwig s dětmi Mariance, Wilfried, Walter a Gerda se snoubencemKeil Dům č. 78 Sonnleiter Otto se ženou Martha a dětmi Walter a Margit Dům č. 79 Hoffmannová Marie a Hanich Franz Dům č. 80 Schneider Rudolf se ženou Hedwig a syni Oswald a Ernst Dům č. 83 Pompe Josef se ženou Anna a dcerou Herta Dům č. 84 Redlich Rudolf se ženou Theresia Dům č. 88 Böhmová Berta se vnučkou Hilde Dům č. 90 Heller Gustav se ženou Freda a synem Emil Dům č. 94 Kusebauchová Theresia se snachou Kusebauchová Marie a jejími dětmi Gerda, Herbert, Margit a Rosemarie Dům č. 99 Schneider Julius se ženou Frieda a dcrami Gerda a Helene Dům č. 104 Richter Ferdinand se ženou Anna Dům č. 106 Kratochwillová Berta s dcerami Lydia a Imberta. Kratochwillová Gisela s dcerou Ilse Tröster Dům č. 107 Richterová Marie se snachou Marie a jejími dětmi Rudolf a Friedrich Dům č. 108 Schiffner Franz se ženou Sophie Dům č. 109 Trautschová Gisela s dcerou Anna a jejím synem Peter, Winklerová Anna s dcerou Ruth a Wiednerová Hedwig ( všechno sourozenci ) Dům č. 110 Klimt rudolf se ženou Anna, dcerou Freda, syn Willi a Ulbrichtová Sonja Dům č. 117 Petters Emil se sestrou Emilie Dům č. 118 Tröster Frieda Dům č. 119 Fiedler Leo a Sonnleitnerová Emilie I táto skupína nebyla ušetřená dvou kontrol . První byla ve vesnicí u školy, tam se museli odevzdat všechny vkladni knížky do koše. Druhá kontrola byla v lágru v Altstadtu. V lágru dostala každá osoba 1000 RM ( Říšská Marka ) za odsun. Poslední odsun v srpnu 1946 7 rodin bylo transportováno do Meklenburka. Dům č. 2 Schneider Hubert se ženou Charlotte a dcerou Herta Dům č. 5 Richterová Wilhelmine se synem Josef a jeho ženou Marie scderouGisela.Tato rodina z Grosszinkenu bydlela naposled ve vesnicí v domě č. 70 Dům č. 47 Trautsch Wenzel se ženou Pauline, synem Julius se svou ženou Anna a dětmi Emil a Walter Dům č. 56 Fiedler Emil se ženou Frieda, dcerou Helene Klingohr a jeji dcerou Inge Dům č. 61 Jande Emil s dcerami Anna, Borde Hedwig a jeji dcerou Annemarie Dům č. 72 Riedel Emilie s dcerou Anna, synem Ernst a jeho ženou Anna včetně děti Horst a Manfréd Dům č. 76 Zaschke Erwin, přišel domu od armády a byl též odsunut Dům č. 102 Fiedler Franz se ženou Marie a dcerou Frieda Dvě rodiny mohli ve vsi zůstat, ženy měli českou národnost. Dům č. 68 Schreinert Gustav se ženou Paula Dům č. 121 Guth Franz se ženou Marie Všechny občane kteří museli pracovat ve vnitrozemí byli podějí také odsunuti anebo uteklí ke svým rodínám. Biebersdorfští ve svém „Novém domovu“. Transporty odsunutých se soustřeďovali v hlavním táboru a byli odtamtud rozdělení do okolních vesnic. Pokoje byli od majitelů domu jen s nevoli uvolněni a často jen na příkaz policií uvolnění. Na vyhnance se domácí obyvatele dívali nevraživě. Byty byli jen nouzově vybavený. Chyběl zvláště nábytek, kamna a nádoby .Leckterý hrnec byl sebrán z haldy, byl umyt a pak používán. Nové zboží se dostalo jen na poukazech. Vyhnanci byli závislí na dobročinnost domorodých obyvatel. Ani pro domorodé to nebylo lehké, ubytovat 2 – 3 rodiny.. Museli se postarat o možnosti vaření. Často se trubky od kamen montovali skrze okna. Pracovní místa byli často daleko a nebyli v dostatečném množství. Vyučené řemeslnicí dostali rychle pracovní místo protože se všude odstraňovali následky války. Horši to bylo se zemědělci. Oni na tom byli nejhůře. Mohli jen pomáhat u sedláků, často jen za jídlo a ubytování. Nebylí jíž páni na svém ale jen čeledíni. V letech od 1950 proto hodně rodin odešlo do průmyslových oblasti. Stát převzal výdaje za stěhování.Potřebovalo se hodně let, než se i poslední smířili s tím, že už návrat do „ Starého Domova“ není možný. Někteří zemědělci měli možnost pronajat si statky, byli to ale vždy jen takové, o které starousedlicí nejevili zájem Časem se vyhnanci a starousedlicí sblížili a navzájem si vážili, mládež i milovali. Po peněžní reformě 21.června 1948 začala doba, kdy si rodiny mohli kupovat čas od času nábytek a ostatní věci do domácnosti a tak si skromně zařizovat byty. Po vyjití zákona o náhradě zanechaných věcí dne 21.dubna 1952 byly v letech 1953 – 1954 vyplácený odškodnění a k tomu účelu byli také peníze utráceny. Tyto peníze dostávali nejdříve bývalí majitele továren a bývalí majitele řemeslných podniků, takže měli na začátek pomoc k vybudování skromného podniku v „Nové vlasti“. Také leckterý zemědělec s vervou a vědomostmi převzal statek.Od biebersdorfských občanů jen Schneider Rudolf č. 80 měl možnost převzít statek. Někteří se přiženili a tak dostali podíly na hospodářství. Po roce 1960 pak dostal skoro každý, kdo měl nárok, odškodněni. Každý kdo měl odvahu stavět si vlastní dům, dostal bezúročnou půjčku se splatnosti na dlouhou dobu. Dílem dostali zlevněné půjčky, kde se odškodněni odpočítalo od půjčky. Biebersdorfsští a jejich nový bydliště. Dům č.1 rodina Knie naposled ve Völkersleier 63 u Hammelburg Bavorsko, přestěhovaný do Remscheidu Schützenstr. 44 č. 2 Rod. Schneider Hubert, Prohn okr. Stralsund NDR přestěhovaný Würzburg Fr. Schubertstr. 2 č. 3 Ebel Wenzel a Maria, Premich okr. Bad Kissingen, Maria pak do domova důchodu, Hausen okr. Bad Kissingen Bavorsko č. 4 rodina Richterova Ostheim okr. Hofheim, 1965 přestěhován do Hofheimu č. 5 Redlichová Anna Rimpar Blumenstr. 2 u Würzburgu č.6 Zaschke Gisela Weizenbach u Hammelburgu Bavorsko č.7 rodina Schneider Weizenbach u Hammelburgu Bavorsko, Syn Ernst do Bad Kissingenu č.8 rodina Kusebauch Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen pak vlastní domek Münnerstadt Thüringerstr. 10 č.9 Klemmer Rudolf Bischhoffen Bleichgasse 196, matka Anna Schweinshaupten okr. Hofheim Bavorsko č10 rodina Weigel do 14.4.1946 Ramstal u Hammelburgu, pak Freuchtlingen a teď vl. Dům vLangenaltheim okr. Weissenburg č. 11 rodina Schneider Hederslaben okr. Guerfurt NDR č. 12 rodina Zaschke Arnshausen 14 u Bad Kissingen, přestěhován do Bauschheimu Hauptstr. 54 u Rüsselsheimu č. 13 rodina Miller Happertshausen okr. Hofheim, přestěhován k Adele Keller do Fischu u Saarburgu, Sophie a Ernst Miller do vlastního domu Saarburg-Beurig Waldesruh 59 č. 14 rodina Matuje Kerbfeld 1952 do vlastního domku jun. Ernst Hofheim Bavorskoč. 15 Prautsch Julius 1 měsíc Hinterhermsdorf Sasko, pak 6 měsíců Döbutschen okr. Jena, pak Kleinneuhausen NDR do 1948, potom k dcerám do Lendershausenu, Nyní vlastní starší domek Lendershausen 30 č. 16 Kralová Gisela dcerami Alma a Gisela, Aschenbach okr. Biedenkopf, Hesensko, Kral Oswald jun. Vlastní domek Oberdieten okr. Biedenkopf, Alma nyní vlastní domek Buchenau, Gisela nyní vlastní domek Buchenau okr. Biedenkopf, Hesensko č.17 rodina Fiedler v Aschenbach okr. Biedenkopf, pak vlastní domek od syna Emil Kettenbach Scheidentalstr. 20 č. 18 rodina Prautsch Heiligen okr. Hofheim, pak vlastní domek v Königsbergu 230 Bavorsko č.19 Mattauschová Emilie a syn Josef Kleinwenkheimu 16 okr.Bad Kissingen, Josef se přiženil do zemědel. Statku č. 20 rodina Weigel Engental okr. Hammelburg, syn Emil vlastní domek Buchen Odenwald, syn Ernst řadový dům Bayreuth Bavorsko Tirolerstrasse č. 21 rodina Schneider ‚Uschendorf okr. Hofheim Bavorsko č. 22 Petters Buchenau okr. Biedenkopf, syn Filli nyní vlastní domek Buchenau Am Bachacker 14 Hesensko č. 23 rodina Gabriel Manau okr. Hofheim Bavorsko č. 24 rodina Richter Kleinwenkheim okr. Kissingen, dcery nyní v Bad Kissingen č. 25 Grunert Rudolf a Gisela Beestlandová Emmin Meklenbursko NDR, pak Aschenbach Hesensko, nyní vlastní dům s hostincem v Aschenbach č. 26 Dinnebierová Emilie s dětmi Birnfeld okr. Hofheim Bavorsko nyní M. – Gladbach Lürripperstrasse 170, Dinnebier Josef Oberschopfheim okr. Lahr Černý Les č. 28 Pauline a Josef Staude se synem Julius a rodinu Altmünster, pak Oberlauringen okr. Hofheim Bavorsko, Emil syn Julius nyní vlastní starší domek Oberlauring, Hegenbartová Hedwig s dcerami Selma a rodinu Manau okr. Hofheim nyní Gossmannsdorf okr. Hofheim, Hegenbart Engelbert a rodina Manau, nyní Hofheim č. 29 Neumann August Lendershausen okr. Hofheim, snacha Marie a syn v NDR, pak Lendershausen 42, nyní Ludwigsburg Virtembersko č. 30 rodina Redlichová Luisa NDR č. 31 Thiele Marie Oberstädt okr. Bernburg, syn Emil Redlich Bernberg NDR č. 32 Ehrlichová Marie Frankenbrunn okr. Hammelburg Bavorsko č. 33Weigelová Albina a Leo Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen, syn Wilfried vlastní domek Münnerstadt , nyní Schweinfurt Bavorsko č. 34 rodina Fahry Birnfeld okr. Hofheim Bavorsko, snacha Hedwig Fahryová nyní vlastní dům Birnfeld č. 35 Fiedler Josef a Sabitzerová Berta Manau okr. Hofheim, Fiedler Julius a rodina Kroppenstadt Hohenstrasse 6 NDR č. 36 Fiedler Ferdinand a Wilhelmine Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen, pak Münnerstadt č. 37 rodina Keller Sodenberg okr. Hammelburg č. 38 rodina Matuje Stentz 7 okr. Zdrbat Sasko, pak Wernigerode NDR č. 39 rodina Fiedler Achenbach okr. Biedenkopf Hesensko dcera Gisela Haase vlastní dům Achenbach Hesensko, syn Karl vlastní dům též Achenbach č. 40 rodina Eellig Rannungen 5 okr. Bad Kissingenžena Hedwig a syn Ernst nyní vlastní domek Bad Kissingen, syn Walter vlastní domek Bad Kissingen č. 41 Ehrlichová Marie a Martinek se ženou a synem Oberlauringen pkr. Hofheim č. 42 rodina Fiedler Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen, synové Rudolf a Ernst nyní vlastní domek Kleinwenkheim č. 43 Rodina Rellig Mirov Grimmen Meklenbursko NDR č. 44 rodina Pollak Max Eschbach 62 okr. Schw. – Gmünd Virtembersko č. 45 Pollaková Freda Bernburg – Saale Sasko NDR č. 46 Redlich Albin a žena Kleinneuhausen okr. Weimar NDR č. 47 Klemmerová Martha Schlossvippach okr. Weimar NDR, Trautsch Julius a rodina v Göslow nad Demmin NDR č. 48 Rodina Kammel Winterspüren okr. Stockach Badensko č. 49 Rodina Fiedler Emil Dohna u Heidenau Sasko NDR č. 50 Prautsch Ferdinand ??? NDR č. 51 Schirmer Josef Meklenbursko NDR č. 54 rodina Fiedler Memmingen Bavorsko č. 55 rodina Ehrlich Emil Kleinneuhausen okr. Weimar NDR č. 56 Fiedler Emil a Frieda Neu Jargenow Grimmen Meklenbursko, nyní ve vlastním domku zetě Klingohr Neukirchen Hesensko č. 57 Schneider Julius a Emilie Frankenbrunn okr. Hammelburg č. 58 rodina Oppelt Oberlauringen okr. Hofheim, nyní Schweinfurt Bavorsko, Oppeltová Emma v domově důchodců Nasbach okr. Bad Kissingen Bavorsko č. 59 Böhnisch Rudolf Oberlauringen potom v domově důchodců Münnerstadt č. 60 rodina Lindner Kleinneuhausen okr. Weimar NDR č. 61 Bordeová Hedwig s dcerou Russdow u Loitz NDR č. 62 Schiktanzová Emma s otcem a synem Berthold Oberlauringen okr. Hofheim č. 63 rodina Fiedler Julius Burgpreppach okr. Hofheim Bavorsko č. 64 Kusebauch Emil s rodinou Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen, nyní ve vlastním domku syna Emil v Düsseldorfu Graf Reckerstrasse 1 č. 65 Staude Max se ženou a děvčaty Dinkelsbühl, nyní vlastní domek Schwäbisch Hall Steinbach, matka Emilie Kleinwenkheim, pak k synům Oswald a Alfred do Kleinhausen okr. Weimar NDR č. 66 Hanke Josef v domově důchodců Waltershausen okr. Königshofen č. 67 Böhnisch Emil a Freda Reiterswiesen 8 Okr. Bad Kissingen Bavorsko č. 68 Ehrlich Rudolf zemřel v táboře Bad Kissingen, Ehrlichová Anna je v domově důchodců Masbach okr. Bad Kissingen č. 70 rodina Wagner Kleinwenkheim okr. Bad Kissingen, pak Assenheim u Friedberg Hesensko č. 71 Schneider Alfred Rannungen okr. Bad Kissingen, Schneider Josef Düsseldorf, nyní ve vlastním domku zetě ve Wentorf am Stadtpark 22 u Hamburgu č. 72 rodina Riedel Ernst Altjargenow okr. Grimmen NDR č. 73 Vatter Ferdinand se ženou v Mailes, pak Lendershuasen 57 a dál do Rüngheim, nyní vlastní domek v Happertshausen okr. Hofheim č. 74 rodina Lang Ernst Coswig NDR č. 75 Schneider Emil a Emilie v Ibind pak Wewtzhausen, dcera Wagnerová Freda a syn v Ibind okr. Hofheim Bavorsko, syn Ernst Kostheim okr. Wiesbaden č. 76 rodina Zaschke Fitzendorf okr. Hofheim, dcera Keilová Gerda Groditz u Riesa Sasko č. 78 rodina SonnleiterFriesenhausen, pak Fitzendorf, potom Hohnhausen okr. Hofheim, nyní Ludwigsbirg Virtembersko č. 79 Hofmannová Marie a Hanich Franz Weizenbach okr. Hammelburg, Gabriel Franz s rodinou Aderstadt okr. Bernburg č. 80 Schneider Rudolf s rodinou Wetthausen nyní vlastní domek Bauerngut Wetzhausen, syn Oswald vlastní domek Wetzhausen č. 81 Rodina Redlich Julius Sangershausen Sasko NDR č. 82 rodina Richter Max Sangershausen Sasko NDR č. 83 rodina Pompe Friessenhausen pak Königsberg nyní Friedrichshafen Bodensee č. 84 Heller Filli se ženou Roma nad Weiss NDR, nyní Friedrichshafen Bodensee č. 85 Richterová Helga Posslau okr. Zdrbat NDR č. 86 rodina Kusebauch Neu-Jargenow okr. Grimmen NDR č. 87 Krische Albert s rodinou Brendlorenzen okr. Mellrichstadt nyní Bad Neustat, rodina Kaulfuss Adolf Friedolfing okr. Laufen č. 88 rodina Wagner Alfred Münnerstadt nyní Strahlungen, dcera Hilda Grafová s rodinou Münnerstadt, syn Emil Ostfresen u Guslar č. 90 rodina Keller Schweinshaupten okr. Hofheim Bavorsko, pak ve vlastním domku tamtéž č.91 rodina Klimt Julius Bernberg NDR č. 92 rodina Krejsová Elsa Dohna u Heidenau Sasko NDR č. 94 rodina Kusebauch Birkbach okr. Hofheim, nyní Ludwigsburg Virtembersko č. 96 rodina Expert Mühlberg Sasko NDR, rodina Zulegerová Marie Mühlberg NDR č. 97 Tröster Emil a Elizabeth Kleinneuhausen, pak Buttstädt okr. Weimar nyní Rottershausen Lesní sídliště okr. Bad Kissingen č. 98 Riedel Julius se ženou Hedersleben okr.Querfurt č. 99 rodina Schneider Julius Ibind okr. Hofheim Bavorsko č. 101 rodina Janichová Marie Blaerstedt Sasko NDR, nyní Ballenstedt, syn Josef Hoxberg, Franz Frankfurt, Walter Mörfelden, Helga v Götzenhain a Erika v Americe č. 102 rodina Fiedler Franz Loitz-Schwingen okr. Grimma NDR č. 103 Rodina Loh Kleinneuhausen okr. Weimar NDR č. 104 Richter Ferdinand se ženou a vnukem Otmar Grossmannsdorf, Otmar tam má nyní vlastní domek č. 105 rodina Richter Rudolf Zwethau u Torgau Saslo NDR č. 106 rodina Kratochwill Lendershausen 89, potom 80, nyní vlastní domek čp.50, dcera Irmberta v čp. 57, dcera Lydia Salzgitter-Lebenstedt, sestra Gisela s dcerou Ilse Klimková a Irma Wolfová v Hammelburg, předtím Fuchsstadt u Hammelburgu Bavorsko č. 106 rodina Kratochwill Julius Coswig NDR č. 107 Richter Rudolf Wasserlosen, potom Schweinfurt č. 108 rodina Schiffner v Aura okr. Hammelburg Bavorsko č. 109 Trautschová Gisela s dcerou a dítětem Walchenfeldokr. Hofheim, pak Schlossvippach okr.Weimar k manželovi Rudolf, nyní Norimberk Bavorsko Fuchsstadt č. 110 rodina Rudolf Klimt Fuchsstadt u, Hammelburg nyní Hammelburg Bavorsko, syn Emil Kleinneuhausen okr. Weimar NDR nyní SRN č. 111 Zaschke Franz Weizenbach okr. Hammelburg, pak do Klein-Suckow Meklenbursko NDR č. 112 rodina Tröster Emil Stenz okr. Zerbst Sasko NDR č. 115 Schreiberová Marie vdova po vrchním učiteli Bad Neustadt č. 116 rodina Anton Josef Kleinneuhausen Durynsko NDR č. 117 Petters Emil se sestrou Emilie v Hammelburg č. 118 Trösterová Frieda Frankenbrunn okr. Hammelburg Bavorsko č. 119 Fiedler Leo a Sonnleitnerová Emilie v domově důchodců Stöckach okr. Hofheim Bavorsko č. 120 rodina Schirmer obchodník Kleinneuhausen Durynsko NDR č. 121 rodina Guth zůstala v Biebersdorfu Grosszinken č. 1 Schimmpel okr. Biedenkopf Hesensko č. 2 rodina Richter Ernst Herzhausen okr. Biedenkopf č. 3 rodina Wurm Elmshausen okr. Biedenkopfč. 5 Richter Josef Beestland Meklenbursko NDR č. 5 rodina Richter Josef Beestland Meklenbursko NDR č. 7 rodina Ehrlichová Ella Kennathen-Pleinfeld Weissenburg 4. 4 + 5 obývali uprlicí z Bochumu První bydliště vyhnanci často měnilí, jen malý počet bydlel v roce 1966 ve stejném bydliští. Vlastní domy postavené nebo koupené měli tyto lide. č. 8 Kusebauch Julius Münnerstadt Thüringerstrasse 10 Bavorsko 1958 č. 9 Klemmer Rudolf Bischhoffen 133 č. 10 Weigel Emil Langenaltheim Gartenstrasse 3 Bavorsko č. 12 Schiktanz-Zaschke Oberaula okr. Hersfeld č. 14 Mazke Ernst jun. Hofheim 246 Bavorsko č. 16 Wanke Otto a Gisela č. 17 Fiedler Emil Kettenbach Scheidental 20a č. 18 Prautsch Emil a zeť Königsberg Bavorsko, syn Emil Prautsch Ebern Bavorsko č. 20 Weigel Emil Buchen / Odenwald 1953, Weigel Ernst Bayreuth řadový dům č, 21 Schneider Wilfried Gossmannsdorf č.22 Petters Wilfried Buchenau Am Bachacker 14 Hesensko č.25 Grunert Rudolf Achenbad dům s hostincem Hesensko č. 33 Weigel Wilfried Hünnerstadt Jahnstrasse 8, pronajat, Schweinfurt Sudetenstrasse 3 byt ve vlastnictví, Würzburg 1966 č. 34 Fahryová Hedwig Birnfeld 91 Bavorsko č. 39 Riedel Karl a Dora Achenbach 47/3, Haase Franz a Gisela Achenbach okr. Biedenkopf č. 40 Rellig Ernst Bad Kissingen Ignatius Taschnerstrasse 21, Rellig Walter Bad Kissingen Sudetenstrasse 5 a v Bad Kissingen dům s kancelářemi a vlastnickými byty. č. 42 Fiedler Ernst Kleinwenkheim 68 1958, Fiedler Rudolf se přiženil v Kleinwenkheim 42 č. 19 Matausch Josef se přiženil v Kleinwenkheim č. 56 Klingohr Berthold a Helene Neukirchen Riebelsdorferweg 1 Hesensko č. 64 Kusebauch Emil jun. Düsseldorf Graf Reckertweg 141 č. 83 Pompe Josef Königsberg Rossmarkt 234 č. 84 Heller Filli Stockach Berlinerstrasse 1 Badensko č. 90 Heller Gustav a Frieda Schweinshaupten 1952 Heller Herbert Lendershausen 107 Bavorsko 1966 č. 104 Hautke Otmar Gosmannsdorf 133 19556 č. 106 Kratochwill Josef a Berta Lendershausen 50 ½ 1956 – 57, Hassfurterová Irmberta Lendershausen 57, provdaná na statek č. 15 Prautsch Julius a dcery Lendershausen 30 koupili dům č. 76 Zaschke Wilfried Fitzendorf 1965, Zaschle Walter Heidenfeld sídliště 164 1965, Schweinfest Otto a Marianna Burgpreppach č 80. Schneider Oswald Wetzhausen 1965-66 Schneider Rudolf Wetzhausen 14 koupil koupil statek č. 73 Vatter Ferdinand Happertshausen 47, koupil starši dům 1955 č. 28 Staude Emil Oberlauringen, Staude Friedrich Aidhausen se tam oba přiženili. č. 108 Schiffner Rudolf Aura okr. Hammelburg se přiženil do hospodářství č. 65 Staude Max Schwäbisch Hall Steinech Kleincomburgerweg 82 koupil starši dům č. 13 Müller Ernst Saarburg-Beurig Waldesruh 59 č. 16 Krahl Oswald jun. Oberdieten okr. Biedenkopf Hesensko č. 94 Kern Richard a Gerda Burgpreppach č. 63 Barollová Hilda Burgpreppach č. 28 Laubender Tohar a Berta Gossmannsdorf č. 78 Sonnleitner Walter Baunach, Margit též č. 62 Weishauptová Erna roz. Redlichová Sangershausen Onnaufer 3 NDR č. 110 Sopper Josef a Frieda Steina Grosszinken č. 2 Zaschek Ervin a Hilda Herzhausen č. 3 Schempp Adolf a Gerda Elmshausen, Pfeifferová Helene se provdala do Elmshausen č. 78 Biebersdorf Sonnleitner Otto Braunach Schönhengstgaustrasse 8 postaveno 1970-71 Když se údaje o bydlišti, rodinného stavu a majetkových poměrech neukazuji jako úplné, je to z důvodu neúplných údajů z různých pramenů. Ne vždy jsem dostal údaje od přátel z domova. Některá data jsem dostal přes dalších osob. Prosím proto o porozuměni. 10 dnů ve staré vlasti v srpnu 1971 7. srpna ve 3, 45 hodin jsme jeli se švagrem Neumannem Alfredem z Lendershausenu s jeho autem přes Bamberg na dálnice, pak přes Schirnding na hraniční přechod. Tam jsme dorazili v 6,15 hodin. Odbaveni a kontrola byla bez šikan a trvalá 2 ½ hodiny takže jsme mohli pokračovat v cestě v 8,45 hodin. Jeli jsme přes Cheb, Karlovy Vary, Chomutov ,Litvínov, Krupka a Libouchec. Po hodinové přestávce jsme dorazili ve 13 hodin do Děčína. Na hraničním přechodu jsme si museli vyměnit peníze. Za 17,50 DM jsme dostali 815 Kč. V Děčíně byli všechny hotely obsazené, tak jsme se musili ubytovat v soukromí. Švagr Neumann se ubytoval v Boleticích a já ve Valkeřicích. Ještě týž den jsme absolvovali cestu autem do Verneřic a do Přibram. Vesnice jsou všechny o hodně menši, protože bylo zbouráno dost dřevěných domů a stodol. 1945 bylo v Přibramu 114 obývaných domů, z toho 55 s přistavěnými stodolami, 36 volně stojící stodoly, Obývaný ještě jsou tyto domy: č. 10 ( Schaffer ), č.8 ( Schneider ), č. 7 ( John ), č.1 ( Schenker ), č. 118 ( Lindenfirnand ), č. 120 ( obchodník Schirmer ), č. 82 ( Harmschuster ), č. 117 ( Pettersschmiede ), č. 119 ( Honsrelichový dům výmenku ), č. 121 ( Gutschmiede ), č. 75 ( Fiedelkristen ), č. 115 ( škola ), č. 106 ( Kratochwill ), č. 72 ( Riedel ), č. 68 ( Rose ), č. 94 ( Ziegeldecker ), č. 63 ( Wirt ), č. 92 ( Hehler ), č. 58 ( Oppelt ), č. 56 ( Trister ), č. 57 ( Langriedel ), č. 50 ( Fiebsch ), č 49 ( Weiglkristen ), č. 48 ( Wolf ), č. 47 ( Waber ), č. 45 ( Strump ), č. 44 ( Oberpollak ), č. 42 ( Zimmermeister ú, č. 97 ( Donel ), č. 40 ( Oberbauer ), č. 95 ( Chrástek ), č. 33 (Mathrellich ), č.24 (Polak ), č. 18 ( Niederbauer ), č. 17 (Stohrbauer ), č. 98 ( Stohrfranz ), č. 105 ( Bankenwurner ), č. 107 (Honskristen ), Domy č. 90 a 107 jsou neobydlené. Z domy 81 a 20 jsou vymontovaní okna a dveře. V domě č. 20 je sklad a prasečák. Domy s čísly 97,56 a 57 jsou používáni jako chalupy na rekreace. Ze stodol ještě stojí 20, 39, 13 a 12 ( nově postavená část ).Všechny ostatní jsou zbouraní. Obývané domy přešli do majetku bydlících. V č. 26 je stará část ( pokoj ) odbouraná. Ve chlévě je drobné zvířectvo. Stodola jev používaní. Obývané domy jsou od bydlících jakž takž udržované. Škola je dost zruinovaná, ploty jsou pryč, plevel je na metr vysoký. Keře a stromy jsou podél potoka rostli do takové výšky, že často není vidět druhý břeh. Novostavby jsou u č. 26 ( Sommer ) a č. 16 ( Anderschen ) . Jsou to moderní chlévy. U č. 31 stoji nádrž na vodu a několik malých kolen a chlév pro domácí zvěř. Chybějící domy byli brzo po odsunu odstřelení. Pozůstatky základního zdiva jsou přerostli plevelem. Chata na Zinkensteinu je používaná pro tamni stojící televizní stanici. Na západním svahu stoji masivní stavba a obývací bunkr. Vysoká televizní věž se musela demontovat, protože v roce 1965 vyhořela. Příčinou byl přetržený napěťový kabel. Toho času se stavi nová věž. Silnice ve vsích jsou vesměs v dobrém stavu, jsou pokládáni živicí. Pole jsou velkoplošné a jsou obhospodařené těžkými traktory. Při mé první návštěvě v roce 1964 byly pole ještě poseté kameny. 1964 byli velké části drenážováni. Drenáže z roku 1929 měla velké neduhy v dolní části vsi. V obchodě u Schirmeru jsou k dostáni potraviny a pívo, vše ostatní se musí kupovat ve Verneřicích. Ve Verneřicích jsou ještě v provozu hostinci Laube ( Chata ) a Krone ( Koruna ), v Koruně je i pekárna. Z Verneřic do Děčína jezdi autobus. Železniční trať Loschovitz – Auscha – Grosspriesen je v provozu. V Přibramech bylo úplně zbouráno 30 domu, 41 domu s přistavěnou stodolou, 29 stodol 6 verand a jedna dílna. Na hřbitově je většina pomníku převrácená a pokrytá plevelem. Marnice je uvnitř zdemolovaná. Vlevo od vchodu jsou 3 nové hroby Čechů. Další již jsou pochováni ve Verneřici. To byl můj dojem o Přibram. V sousedních vesnicích to vypadá obdobně. Události naších předků. ( vybráno z různých kronik. ) 1315 / 1317 byli léta hladu. 1326 začalo nebývalé zimní údoby. 1334 padal sníh několik týdnu bez přestávky. 1337 na masopustní utery se „Tolštejn“, který sloužil jako sídlo loupežných rytířů, vzalo útokem žitavskými občany a byl vypálen 1339 15.10. se zničil hrad Schönbuch, jeho ostatky jsou ještě vidět u hory Schönbuch západně od Schönbüchel 1346 se spojilo 6 hornolužických měst, aby ukončili řáděni loupeživých rytířů, kteří procestovacích obchodníků hodně škodili. Za 10 let zničili 8 hradů těchto loupežníků. Tenkrát začalo zchudnuti šlechty. 1496 V Rittersdorfu celou ves vylidnil mor. 1513 byl neobvyklá studená zima. 1530 / 38 dlouhotrvající zdraženi. 1555 ve Šluknově řádil mor. údajně přežily jen 2 rodiny. 1565 byl v zimě 114 dnů veliký mráz. 1570 hodně lidí zemřelo hlady. 1577 15.4. veliký požár ve Šluknově 1585 na mor zemřelo ve Šluknově 648 a v okolních obcích 455 osob. 1590 veliká vedra, 38 týdnu nepadlá ani kapka deště 1596 11.4. oheň zničil velkou část Šluknova 1599 zase řádil mor. 1614 v Rumburku shořelo 327 domu, Šluknov vypomáhalo 2 povozy potravin. 1617 veliký hladomor, vařil se plevel a divoká zelenina k jídlu. Chleba se pekl také se slámou. Hodně lidi zemřelo hlady, u dětských mrtvol se našla tráva v puse. 1618 při velkém požáru přišlo Šluknov o kostel. 1634 při požáru v Šluknově zůstaly jen 4 domy. 1650 od 1. 11. – 13. 12. zemřelo hodně obyvatel na mor. 1656 v Litoměřicích se založilo biskupství. 1697 trvala zima od října do poloviny května. 1702 zimní měsíce byly bez mrazu, v Rosawitzu se založila fara, město Děčín dostalo privilegií od císaře Karla VI. 1703 do provozu byl dán pivovar v Podmoklech. 1705 12.4. velká záplava ve Chřibsky, 25. a 26. padal asi 30 cm sněhu. 1706 12. května bylo zatměni slunce že byli vidět hvězdy, 23.5 se nebe zase zatáhlo, museli se rozsvítit světla. 1708 vlna vedra a v některých obci strašně padaly kroupy. 1710 10.6. shořely v Šluknově během 2 hodin 163 domy včetně kostela. 1711 / 12 bylo málo obili a chleba, dlouhou dobu trvala drahota 1713 zavlékl se mor z Prahy do Verneřic. 1714 shořelo v Děčíně 50 domu, řádil mor,zemřelo přes 2000 osob, epidemie uchvátila 4735 ks. dobytka, 22. června způsobila průtrž mračen velkou škodu v Jiříkově, Schönau, Wölmsbach a Hainsbach. V Nixdorfu to strhlo 14 domu, to stálo 20 osobám život. 1715 Orkán zničil velké plochy lesů, mimo toho byly poškozený kořeny 1200 stromu které pak odumřeli. Ze skaly „ Jungfernsprungfelsen „ u Neschwitz byl odstřelován průryv na stavbu pobřežní ulice. 1717 zemřel Ernst Kajetán hrabě von Thun, majitel panstva Děčín. 1719 se stavěla kaple v Altstadtu, vysvěcená byla až v roce 1728 1719 / 20 byla velká drahota pro dlouhotrvající sucho. 1720 Orkán nadělal velkou škodu v lesích, bylo převráceno 30.000 stromu. 1732 se stavěl pouťový kostel. Hlavní mecenáš byl občan z Verneři za dík, že se v okolí nevyskytl mor. Slavnost svaté trojicí se pořádal každý rok. 1738 vyšel patent o robotě. 1739 byla velká zima, Labe byla zamrzlá od Všech Svatých až do Velikonoc. Jezdilo se s povozy a sáněmi po ledě. 1739 / 40 byla strašná zima. 1740 v půli léta padal sníh. Ležela vrstva 60 cm. Veškeré ovoce zmrzlo. 1741 velká průtrž v Benešově, několik lidi přišlo o život. V Kleinwöhlen strhla Mlýn a v Birkigt kus lesa. 1743 se na nebi ukázala velká kometa. 1744 vpadli Prusové do Děčína, 19. července zapálil blesk dům na rumburském náměstí. Oheň se rozšířil a 104 domy, dvouvěžový kostel, fara, radnice a pivovar lehli popelem. V Rumburku zemřelo 100 lidí na úplavice. 1745 v Rumburku bleskem lehly popelem 152 domy. 1746 Těžké krupobití způsobilo velkou drahotu. 1749 Na svatého Abdona shořelo skoro celé město Děčín. Tento den se držel od těch dob jako den dobrozdání. Hrabě Thun každému vyhořelému daroval 40 cihel a 6 ( Strich ) vápna a zakázal stavbu komínu ze dřeva a jílu. 1753 stavěl se děčínský most. 1759 bylo takové teplo v lednu, že se chodilo bos. 1766 stav vody v Labi byl tak nízký, že se dalo projít a projet řekou. 1769 byla červená severní záře, že sníh svítil celý červený. 1770 byl hodně mokrý rok, polní plody se zkazily, stromy a keře neplodili. V Losdorfu se stavěla kaple. Zakázala vrchnost preferování řemesla a studium. Kdo neuposlechl, byl povolán na vojnu. Po velkých povodních, které v předměsty Děčína několik domů spláchlí, přišla velká drahota. Jedl se chléb, upečený z mouky, otrub a trávy. 1770 / 71 přišel velký hladomor, protože obili v tom mokrém letě na poli shnilo. Jedlo se uvařená tráva a i maso chcíplých zvířat. Na skvrnitý tyfus za krátký čas zemřelo 1260 osob. 1774 vznikly proti robotě a drahotě nepokoje sedláků. Velitele z Kartitzu museli za trest vykonat 1 rok dominikální práce. 1777 vznikly lázně Obergrund. 1778 přišel poprve císař Josef II. do Děčína. 1779 převzal Franz Josef von Thun vládu, císař josef II. přišel po druhý od Winterberge ( zimní hora ) přes Johnsdorf, Arnsdorf a Binsdorf po lužické cestě do Děčína. 1781 1. záři byl vyhlášen patent poddaných a svoboda vyznání pro všechny koncese. Povinná školní docházka byla zavedená. 1784 na Labi velká povodeň natropila velké škody. 1785 byla velká zima. V dubnu jeli potahy ještě přes zamrzlou Labi. Ze statku Slawig se stane Mariannaberg. 1786 založí se Wenzelsdorf 1787 se založí Jägerhäusel ( myslivecký domek ) a hřebčín „ Drei Linden ( Tři lípy ). Podmokly mají 11 domu, Meierhof (statek na výrobu mléka ) a pívovar. Děčín má 289 domu. 1790 přestavěl se děčínský zámek do dnešní podoby a na památku Anně hraběnce von Thun postavena v zámeckém parku sloupová síň. 1796 byla zřízena milíc pro venkov. Každý dvacátý musel narukovat. Veškeré pušky se odevzdali do Terezina. 1799 na mnoha místech vypukla epidemie neštovic, jen v Jiříkově zemřelo 214 osob. Děčín muselo dodat 9 vojáku. Byli tajně odvedeni, protože by se jinak schovali. Pro velkou drahotu se plenili obilní zásoby v děčínských skladech. Proti tomu muselo zakročit vojsko 1832 nespadla od května až do října ani kapka deště. Nebylo ani seno ani sláma. Dobytek se musel porážet. 1835 / 36 zůstala zem zmrzlá od konce října do května. 1847 byla veliká nouze o potraviny. 22. července navštívil vévoda a pozdější císař Franz Josef Rumburk a Šluknov. 1853 byl položen základní kámen ke stavbě řetězového mostu v Děčíně. Dohotoven 2.12.1855 a předán do provozu. Mýtné bylo zrušeno 1911. 1900 V Děčíně se staví nemocnice. 1915 8. července byl most silně poškozen ohněm. Z 31 mostů přes Labe byl děčínský řetězový most jediný se svou délkou 235 m a šíře 8.5 m. 1927 nová nemocnice se staví v Děčíně. 1933 řetězový most byl vyměněn tuhým mostem. Hladový kámen z Podmokel měl následující letopisy: 1707, 1746, 1790, 1830, 1842, 1868, 1892, 1893, 1904, 1911 a 1916. Při velmi nízkém stavu vody byl vidět následujicí rčeni:“ Wenn du mich siehst, dann weine.“ ( Když mne uvidíš, pak plakej ). 1920/21 kůrovec zničil hodně lesů, hodně mladých stromu se muselo vykácet. 1942 1. 10. se spojili města Děčín, Podmokly a Staré město v jeden celek Děčín – Podmokly. Pravdivý příběh: Boj s loupežníky Když v letech okolo 1830 velká pschüraerská loupežnická banda v labském údoly celé okolí podmanila a všude hrůzu spáchala, navštívili i onen tak zvaný Zinkbauer ( sedlák se jmenem Zink ?? ). Byl to statek stojící o samotě a patřící k Althummel-Saubernitz. Byl drsný, mlhavý den, 2. únoru 1837 večer v 7 hodin. V pokoji ležel 28 lety Fahry Ignaz spicí na lavicí u kamen. Ostatní obyvatele, sestra a 3 chlapi ze sousedství seděli u stolu. Otčin Fahryho Ignaze, Weigel se zabýval v předsíní se skříní pro chleba, aby si něco udělal k večeři. Matka ležela v komoře těžce nemocná v posteli. Najednou někdo silně bouchal na dveře. Dcera Magdalena šla ven a v domnění, že přišel ještě soused, otevřela dveře. Ihned dostala od cizího chlapa ránu že s křikem spadlá na zem. Také otčím ránou šavli klesnul k zemi. Od rámusu který vetřelci v předsíni tropili, se vzbudil syn v pokoji. I ostatní vyskočili. Ale nikdo nevěděl, co se v předsíni děje. Po chvilce se dveře do pokoje rozlítli a několik zamaskovaných chlapů s taseními šavlemi, táhnouc za sebou zraněného otce a bezvědomou dceru a velkým řevem „ Když se někdo hne, je to jeho konec“ vrazili do pokoje. Když viděl syn že mu jde o život neudržel se, protože nechtěl svůj život dát zadarmo. Vzal sekeru která náhodou ležela pod lavicí. V pokoji už mohlo být 10-15 loupežníku. V mžiku stál mezi nimi a mela začala. S ostrou sekerou rozdával rány na všechny strany. Loupežnicí ho se šavlemi ohrožovali. Fahry už mohl 7-8 poranit když se proti němu vynořil velký silný bandita a jednou ranou šavli ho chtěl zabit. Jak se ale rozpřáhl, šavle se mu zasekla do dřevěného stropu. Tento okamžik využil Fahry a jednou ránou mu rozsekl hlavu. Ten chlap se skácel, strhnul ale Fahryho sebou. Loupežnicí strhli ho sem a tam aby ho mohli svázat.Touto melou zhaslo světlo v pokoji a Fahry mohl uniknout. Jeden ho přesto ale chytil a jak se spolu prali, dostali se přes otevřené dveře do kuchyni. Loupežník tušil, že Fahry ho chce dostat ke sklepu a tak volal ostatním:“ Přijďte mi na pomoc, má mne opravdový ďábel.“ V té krumáži to ostatní hned neslyšeli a plenili dál v místnosti. Fahry pro velkou ztrátu krve byl nakonec pro slabost přemožen loupežníky. Když přišlí další loupežnicí, strkali našeho hrdinu zpátky do pokoje. Tam se dostal za stůl. Při zápaseni ostatní loupežnicí svázali přítomní. Potom co se udělalo světlo, křičel jeden:“ Kde je ta potvora co se tak oháněl sekerou a kamarádovi hlavu rozsekal. Jak ho za tím stolem uviděli, šel jeden šavli po něm a zranil ho na hlavě. Fahry upadl pod stůl, takže ho už nemohl dál trefit. Ostatní bandité ho vytáhli zpod stolu, svázali ho na rukách a nohách a bili a zkopali. Někdo ho praštil dřevěným svícnem několikrát do hlavy. Otec ležel v bezvědomí pod lavicí. Nato jeden z nich vydal rozkaz, aby 2 ohlídali svázané a ostatní šli plenit a veškeré cenné věci připravili na odnášeni. Ti dva co zůstali u poraněných, dál mlátili otce a syna. Syn dělal mrtvého a nedál ani známku života ze sebe. Proto řekl jeden druhému aby šel také plenit, že se poradí sám se všemi. Viděl ležet sekeru s kterou byla tomu jednomu rozražená hlava, vzal si ji a s výkřikem:“ Teď rozrazím tobě hlavu“ rozpřáhl se. Trefil syna ale jen na ucho. Ten ze sebe dělal dál mrtvého. V tom přišel jeden z loupežníku z půdy a řekl tomu hlídači aby toho už nechal, vždyť je už stejně mrtvý. Otcovi se nevedlo lip, protože mlátili střídavě otce i syna. Otec byl tak rozmlácený, že z něho koukali cáry masa ze šatů. Hlídačům už připadal čas dlouhý a volali ostatním , aby už konečně sbalili věci a hlavně, jestli našli nějaké peníze. Nemocnou matku vytáhli za vlasy z postele a pohrozili ji, že ji zabíjejí když neřekne kde jsou cenné věci a ostatní peníze. Otevřeli všechny skříně a bedny a vše co se jim líbilo, si vzali. Potom všechny svázané uklidili do sklepa.Jak přišla řada na syna, chtěli ho nechat ležet. Při prohrabováni jeho kapes zjistili, že je ještě život v něm. Tak ho odnesli také do sklepa. Zabarikádovali všechny dveře a odešlí. Když ustál hluk v domě, poradili se svázané, jak by se dostali z té situace. Lezli zády k sobě a tak se jednomu podařilo provaz povolit. Ten osvobodil pak ostatní. Jeden chlapík se dostal sklepním oknem ven a odtamtud otevřel dveře ostatním. Teď zavolali sousedy a lékaře. Byl už večer 11 hodin. V 1 hodin v noci přišel lékař. Otec ležel 14 dnů v bezvědomí, žil pak ale ještě několik roků. Od té události nic nevěděl a ptal se udiveně, co se to vlastně stalo a kdo ho tak zřídil. Jak viděl Ignaz Fahry tu spoušť v domě, chtěl utíkat za loupežníky, ostatní ho ale držely zpátky. Měl 6 poraněni, nebyly ale životu nebezpečná. Jen ta rána na hlavě a 2 prsty, které mu ten loupežník při bojí rozkousl, mu dělali velké bolesti. Po 2 letech, když ta banda byla v Pschüru chycená, byl Fahry při soudu s nimi v Litoměřicích udiven, že všech 22 loupežníku co na jeho statku loupilo, byli dobré známí. S některými dokonce udržel přátelské styky. Některé z nich měli dokonce v sousedských vesnicích velké statky. Několik jich bylo po dlouholetých soudních přelíčeni odsouzeno k smrti, ostatní dostali 20 letí a celoživotní tresty v káznicí. Ignaz Fahry se dožil vysokého věků 91 let a zemřel 3. listopadu 1900. Často vyprávěl mladším sousedům tento příběh. Jedna žena z Grosszinkenu to vše napsala a já to od ni opsal 30. 3. 1935. Kratochwill Josef. Loupežnický hejtman byl Hohann Georg Bornkessel, nar. 1777 ( Bornkesselový hostinec ve Veitsdorfu č. 103). Další byli Florian Riedel nar, 1. 4. 1804 Veitsdorf č. 21, jeho syni Wenzel a Ignaz, Franz Wagner Algersdorf, Josef Lühne Bensen, chlapi z Tichlowitz, Grossmöhlen, Eulau a dalších obcí. 1919 zemřela devadesátiletá Johanna Böhm roz. Fahry. Byla poslední oční svědek toho přepadení v jejím rodném domě. Zemřela na statku v Höflitzu č. 5. Od té bandě se vyprávělo že jejím heslem bylo „ Chudým k ochraně, bohatým na vzdor“ . Skutečně prý dali chudým z kořisti a tak se pojistili proti vyzrazeni. Ze strachu před těmi nebojacnimí chlapi a nedostatku policejních instanci, mohli hodně roků toto zavrženíhodný řemeslo vykonat. V roce 1839 konečně státní instituce mohli pochytat tuto bandu vojenskými akcemi. Po pětiletém trváni soudní spor končil s tresty smrti a žalářem. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století většina lotrů zemřela za zdmi káznicí. Pschürarská banda se zformovala po napoleonskými válkami ( 1805 – 1815 ). V roce 1813 řádila i v severočeských krajích ( Külm ). Staré kroniky vypraví o velké bídě obyvatel v prvních desetiletích minulého století. Lide jedli šťovík a kůru z bříz, anebo si z toho uvařili polévku. 2. února 1811 se vyhlásil státní bankrot. Papírové peníze měli už jen pětinu ceny nominální hodnoty. Ceny stouply pětinásobně. V roce 1828 se krmil dobytek listím protože po velkém suchu byla sklízen katastrofální. Bylo málo pracovních příležitosti a pro malé výdělky byla veliká bída. Primitivní obděláni poli dávalo jen malé výnosy. Ještě bujelo všude hodně lesů a keřů a agrárnický využité plochy nestačili zásobovat stále se zvětšující obyvatelstvo. S přivětím pozdravem Josef Kratochvill (vložené fotografie) Stránku vytvořil Vlastimil Praus,Příbram 118 vpraus@tiscali.cz s použitím překladu dějin Příbrami pod Bukovou horou (autor dějin v německém jazyce Josef Kratochvill) autor fotografií- Vlastimil Praus