Diskuse:Hybridní vzducholoď

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Bylo by možné nahradit text níže uvedeným? Takovýto upravený text také porušuje zásady ochrany duševního vlastnictví? Mám za to, že se Autorské právo vztahuje především na text jako takový, nikoliv však na obsah informací a informace jako takové. Přepracoval jsem text tak, aby se podobal původnímu textu jen vzdáleně a rámcově. Stačí to?

text: Koncept hybridní vzducholodi není ve světě letectví žádnou novinkou, dříve však bylo jejich realizování a zařazení do běžného provozu prakticky nedosažitelné. Většinou se na světlo světa dostali jen patenty či ojedinělé samostatné modely. Bylo to roku 1869, kdy poprvé vzlétl asi nejstarší pokusný model hybridní vzducholodi zvaný Avitor Hermes zkonstruovaný Frederickem Marriotem. Měl vřetenovitý vodíkový balón, křídla ve tvaru delty a ocasní plochy. Na délku měřil 11 metrů a vážil 38 kg. Poháněn byl malým parním strojem na alkohol, o výkonu 0,75 kW. Zařízení zaznamenalo úspěch a u diváků obdiv. Pan Mariot však nedokázal sehnat žádného štědrého sponzora a tak jeho koncept i hybridní vzducholoďě obecně upadli na 90 let do zapomnění. Avšak Roku 1905 Alberto Santos-Dumont připoutal letadlo 14 k vřetenovitému aerostatu. Ve výsledku létal letoun 14-bis lépe bez vzducholodi. Tento experiment zapadl aniž by jakkoliv ovlivnil rozvíjející se průmysl letecké dopravy. Na sklonku padesátých let tuto koncepci znovuobjevila firma Aereon Corporation inspirujíc se prý patentem dr. Solomona Andrewse z konce 19. století. Nakonec tedy firma postavila hned několik ztužených hybridních vzducholodí Aereon navržených a postavených Johnem R. Fitzpatrickem. Konstrukce měly tři vzducholodní trupy vzájemně spojené nosným profilem. motory byly umístěny na jejich zadních koncích. První byl veřejně předveden Aereon 3, zkonstruovaný roku 1962. Další projekty se měli nest v duchu modernější a rychlejší hybridní vzducholodě za využití vztlakového tělesa tvaru delty. V 80. letech 20. století se v Oregonu a New Jersey zrodily projekty létajících jeřábů. Velice neobvyklým konceptem v historii hybridních vzducholodí je CycloCrane. Gondolou byla zavěšená na dlouhých lanech a nad ní rotovalo celé aerostatické těleso s nosnými plochami. Piasecki Heli-Stat spojil princip vzducholodě s využitím vrtulníku. Jako gondoly měl čtyři vrtulníky Sikorsky S-58. Heli-stat PA- 97 však brzy postihla nehoda. Během letu 1. července roku 1986 blízko Lakehurst zařízení odpadla pravá zadní gondola, po ní psk další tři. Ke konci posledního desetiletí 20. století začal zájem o hybridní vzducholodě opět nenápadně růst. Využití bylo zamýšleno v oblasti civilní i vojenské. Bylo založeno několik firem zabývajících se stavbou hybridních vzducholodí. Roku 2000 představila svůj project britská firma World SkyCat Ltd se sídlem v Oxfordu. Projekt se nazýval SkyCat a demostrován byl v zařízení SkyKitten.. Byl to sice jen létající model, měl už ovšem délku 12 metrů. Těleso měl model neztužené, potřebnou tuhost získalo až díky natlakování. Tvar obalu a vnitřní lanové výztuhy ho zformovali do podoby dvou vřeten po délce spojených. Psalo se proto o vzducholodi-katamaránu. Plynové oddíly byli tři, ale prostřední, pod nímž byla dlouhá gondola, byl znatelně kratší. Model byl poháněn čtyřmi dmýchadly s ochranou zajištěnou prstencovými aerodynamickými kryty. Podvozek nahradily dva nafukovací útvary obdélníkového tvaru pod postarními trupy aerostatického tělesa. Měly být podobné plánovanému vznášedlovému podvozku skutečných SkyCatů. Testy vykázali kladné výsledky a firma dale prohlásila, že postaví rovnou tři typy skutečných hybridních vzducholodí a to během pár let. SkyCat-20 bxl projektován jako 81 metrů dlouhý a vrychlostí 75 km/h měl být schopný převážet 20 tun zátěže. Střední SkyCat-220 byl zamýšlen jako 185 metrů dlouhý, jeho nosnost měla dosahovat až hodnoty 220 tun a SkyCat 1000 měl měřit dokonce 307 metrů. Všechny ty lodě byly určeny k přepravově pasažérů v civilní dopravě, zažehnávání požárů, převážce nákladu a k držení hlídek nad oceány. V dalších letech o firmě World SkyCat Ltd se rozšířili zprávy o její finanční tísni, a plán se začal opožďovat Koncepe hybridní vzducholodě byla zajímavá pro americkou vojenskou agenturu DARPA. Roku 2005 se započal projekt velikého nosiče s nosností plánovanou v hodnotách 500 až 1000 tun. Není plánováno aby se takovéto stroje zůčastnili boje ale mají jen sloužit k přepravě. Program dostal označení HULA či Walrus, což znamená mrož.

Vpodstatě se nejedná o kopii záznamu a v tomto případě se nedá uvažovat ani o ukradení konceptu jako je tomu možné například u uměleckých literárních děl. Zde se jedná pouze o soubor volně dostupných informací, dílem autora je jen forma podání, od které jsem se pokusil vzdálit. Nicméně se omlouvám.--Basiliev 7. 2. 2012, 13:46 (UTC)
Podle mne je to sice už o hodně lepší, ale původní článek (velké kusy delších vět vět, slovní obraty) je v tom stále příliš vidět. Alespoň Google v polovině případů podle vytažených vět našel odpovídající věty v původním článku. Podle mne je to ještě stále blízko kopie. (neřeším teď chyby, vzniklé rychlým přepisem - ty se doladí tím, jak článek budou upravovat další editoři a text tím dále vzdálí předloze). --Postrach 8. 2. 2012, 07:16 (UTC)
Ještě novější verze: Koncept hybridní vzducholodi není ve světě letectví žádnou novinkou, dříve však bylo jejich realizování a zařazení do běžného provozu prakticky nedosažitelné. Většinou se na světlo světa dostali jen patenty či ojedinělé samostatné modely.

Bylo to roku 1869, kdy poprvé vzlétl asi nejstarší pokusný model hybridní vzducholodi řečený Avitor Hermes zkonstruovaný Frederickem Marriotem. Měl vodíkový balón vřetonovitého tvaru, křídla tvaru delty a ocasní plochy. Dlouhý byl 11 metrů s váhou 38 kg. Poháněn byl skrovným parním strojem na alkohol, o výkonu 750 W. Zařízení zaznamenalo veliký úspěch a u přhlížejících nadšení. Pan Mariot však nedokázal sehnat žádného štědrého sponzora a tak jeho koncept i hybridní vzducholoďě obecně upadli na 90 let do zapomnění. Roku 1905 prováděl Alberto Santos-Dumont pokusl, při kterém připoutal letadlo 14 k vřetenovitému balónu, ovšem ve výsledku fungoval letoun 14-bis lépe bez vzducholodi. Na pokus se zapomnělo a tak nikterak neovlivnil průmysl rozvíjející se letecké dopravy. Na sklonku padesátých let tuto koncepci znovuobjevila firma Aereon Corporation inspirujíc se prý návrhem dr. Solomona Andrewse ze sklonku 19. století. Nakonec tedy firma postavila hned několik ztužených hybridních vzducholodí Aereon. Navrhl je a postavil John R. Fitzpatrick. Navrhl koncepci se třemi vzducholodními trupy které spojoval nosný profil. Motory umístil na jejich zadní konce. První byl veřejnosti představen model Aereon 3, zkonstruovaný roku 1962. Další projekty se měli nést v duchu modernějšího a rychlejšího zařízení za využití vztlakového tělesa podoby delty. V 80. letech se ve státech Oregon a New Jersey zrodily projekty poletujících jeřábů. Velice neobvyklým konceptem byl CycloCrane. Gondola byla zavěšená na dlouhých lanech a nad ní rotoval aerostat s nosnými plochami. Piasecki Heli-Stat prozměnu spojil princip vzducholodě s využitím helikoptéry. Jako gondoly měl čtyři helikoptéry Sikorsky S-58. Zařízení Heli-stat PA- 97 však brzy postihla nehoda. Během letu 1. července 1986 blízko Lakehurst stroji odpadla pravá zadní gondola, následně pak další tři. Ke konci posledního desetiletí 20. století začal zájem o hybridní vzducholodě opět nenápadně růst. Využití bylo zamýšleno v oblasti civilní i vojenské. Bylo založeno několik firem zabývajících se jejich stavbou. V posledním roce milénia uvedla svůj projekt britská firma World SkyCat Ltd se sídlem v Oxfordu. Projekt se nazýval SkyCat a demostrován byl zařízením SkyKitten.. Byl to sice jen model, měřil však 12 metrů. Těleso měl model neztužené, takže potřebnou tuhost získalo až po natlakování. Tvar obalu a vnitřní lanové výztuhy ho zformovali do podoby dvou vřeten po délce spojených. Psalo se o něm proto jako o katamaránu. Plynové oddíly byli tři, ale prostřední byl znatelně méně dlouhý. Právě pod tím byla umístěna gondola. Model byl poháněn čtyřmi dmýchadly s ochranou zajištěnou kruhovými aerodynamickými kryty. Podvozek nahradily dva nafukovací útvary podélného tvaru pod postarními trupy aerostatického tělesa. Měly se podobat plánovanému vznášedlovému podvozku skutečných SkyCatů. Testy vykázali kladné výsledky a firma dále prohlásila, že postaví rovnou tři typy skutečných hybridních vzducholodí a to během pár let. SkyCat-20 bxl projektován jako 81 metrů dlouhý a s rychlostí 75 km/h měl být schopný převážet 20 tun zátěže. Střední SkyCat-220 byl zamýšlen jako 185 metrů dlouhý, jeho nosnost měla dosahovat až hodnoty 220 tun a SkyCat 1000 měl měřit dokonce 307 metrů. Všechny tyto lodě byly určeny k přepravě pasažérů v civilní dopravě, zažehnávání požárů, převážce nákladu a k držení hlídek nad oceány. V dalších letech se rozšířili zprávy o finančních potížích firmy a plán se začal opožďovat Koncepe hybridní vzducholodě byla zajímavá pro americkou vojenskou agenturu DARPA. Roku 2005 se započal projekt velikého nosiče s nosností plánovanou v hodnotách 500 až 1000 tun. Není plánováno aby se takovéto stroje zůčastnili boje ale mají jen sloužit k přepravě. Program dostal označení HULA či Walrus, což znamená Mrož.

Tohle podle mého názoru vypadá (alespoň co se týče autorských práv) celkem dobře. Styl a pravopis se vytříbí spoluprací více editorů. Ten článek, ze kterého jste čerpal, dejte do zdrojů. --Postrach 8. 2. 2012, 13:46 (UTC)