Diskuse:Eduard Smutný

Bruxy (diskuse) 4. 6. 2013, 21:51 (UTC) Eduard Smutný určitě nezemřel až v roce 2011, navíc jeho problémem byly nemocné ledviny.

Jinak na netu, je rozhovor s Jitkou Smutnou (herecka, sestra E. S):

http://www.rozhlas.cz/strednicechy/tandem/_zprava/682535?hodnoceni=1

V tom rozhovoru z roku 2010 uvadi:

Ale to je tím, že já, jak jsem měla ty bratry, tak Eda, kterej bohužel už nežije, tak to byl Eduard Smutný byl pro takový počítačový nadšence v sedmdesátejch, osmdesátejch letech pojem. On měl 11 československejch patentů počítačovejch a když přijel asi před časem, to už je pár let, bylo to bohužel 2 roky po Edově smrti, když přijel, Bill Gates do Prahy, tak mu telefonoval pořád na starej telefon, protože tehdy oba, když začínali, tak začínali prostě ve stejný garáži, akorát ten Bill Gates je teďka na tom žebříčku těch peněz nejvejš a ...

Pár vzpomínek na Edu

Pracoval jsem u Edy Smutného v letech 1986-1990. Možná by se našli lepší pamětníci, možná obrázek a možná i zdroje, které by údaje uvedené v článku doložily. Já už nemám nic, jen vzpomínky -- a paměť klame.

K Edově rodině: když jsem jel na prázdniny do Kácova, Eda se smál, že prý z Kácova pocházela jeho maminka a že prý Smutný se tehdy oženil se Studenou, tedy taková zvláštní shoda jmen. Edovým sourozencem není jenom Tomík (bydlíval v Benešově), ale také herečka Jitka a kameraman Vladimír (např. Smrt krásných srnců, Dobré světlo, Mazaný Filip, Tmavomodrý svět a taky ještě na fakultě dokument o Janu Palachovi -- natáčeli tajně kamerou ukrytou v koši pod prádlem). Z Edových dětí je známý syn Vladimír, nyní kouč, dříve např. obchodní ředitel firmy Microsoft v ČR. Taky jsem znal Edova druhého syna Ondru, po kterém byl pojmenován počítač Ondra.

Eda vystudoval vojenské gymnázium (vzpomínal např. na poplach v roce 1956, když Sověti vtrhli do Maďarska) a po gymnáziu snad ČVUT FEL. Nevím, jestli opravdu začínal v Tesle Strašnice, nicméně z Tesly Strašnice jsme dostávali zakázky a počítače SAPI (včetně "jednotek programového řízení" JPR) se vyráběly většinou ve Strašnicích. Mám ale dojem, že Eda přišel už v 60. letech do Tesly Elstroj, k.ú.o. -- tj. do pražské pobočky Tesly Rožnov, kde se vyvíjela technologická zařízení na výrobu integráčů a vyráběly se jednotlivé kusy (nebo snad i malé série) -- pamatuju např. diamantovou pilu na křemíkové salámky. Petr Pavlíček se chlubíval, že Edu do Elstroje přivedl on, snad to byli spolužáci z FEL. Tak jako celá Tesla Rožnov, tak i Elstroj byl trucpodnik nadšenců z 60. let, kteří chtěli dokázat, že když se chce, tak to jde (na rozdíl třeba od KanclStrojů, kde nešlo skoro nic). Do téhle party Eda dobře zapadl, on "do toho taky trochu dělal".

Kromě Tesly Strašnice se v rodině Smutných zmiňuje i Tesla Holešovice, kde začínal bratr Vladimír. Obě Tesly stály proti sobě na opačných koncích Libeňského mostu. Když jsem přišel do Libně do Elstroje a přidělili mi plechovou skříňku na převlékání, našel jsem ve skříňce na dně spoustu jakýchsi tyček. I ptal jsem se, co to je, a dozvěděl jsem se, že to jsou wolframové tyčky, ze kterých se kdysi v Elstroji vytahovala vlákna do žárovek pro Teslu Holešovice -- takže nějaká souvislost mezi Elstrojem a Holešovicemi by se taky našla. Měl jsem toho ve skříňce snad půl kila nebo kilo, kdybych wolfram ukradl a po létech prodal, mohl jsem se obohatit, ale neudělal jsem to. Jinak Elstroj sídlil v budově, kde před válkou byla snad nějaká textilka nebo sklad látek (vyprávěl mi pan Berka, pamětník dávných dob). Když jsem byl v Libni naposledy, našel jsem zbytky obvodové zdi do výše půl metru, podlahy výrobních hal v přízemí a na nich parkoviště Metrostavu. Jen mohutný strom, který stával uprostřed dvora, zůstal neporušen.

Edův první počítač byl Edak nebo Edac -- jednoúčelový řídicí počítač k elektronovému mikroskopu (zřejmě na výrobu IO pro Rožnov, z toho plyne i souvislost s Elstrojem spíš než se Strašnicemi) -- to muselo být snad ještě před rokem 1968.

Pak dělal JPR-12. Jak se dostal k dokumentaci, je námětem několika dobrodružných historek, bůhví, jestli je některá z nich pravdivá. Všechny historky o zamordovaných špionech nebo o válečné kořisti, kterou Egypt platil za české zbraně, začnou vypadat trochu srandovně ve chvíli, když zjistíme, že počítač Elbit 100 byl komerčně normálně dostupný už v roce 1969 včetně uživatelské dokumentace a že kolem roku 1970 se dal normálně koupit jeho věrný klon od firmy Melog z Hamburku. Je ovšem pravděpodobné, že podrobná výrobní dokumentace volně k dispozici nebyla. Jisté je, že Eda měl nejen dokumentaci, ale také že vedle jeho dveří na chodbě visel originál čelní panel izraelského počítače Elbit-100 (který Eda "oprásknul i s chlupama" -- jak mi jednou osobně vysvětlil). Jisté je také to, že v roce 1978, když jsem Edu ještě neznal, učil jsem se programovat JPR-12 podle dokumentace k počítači Melog-100 (firma Melog z Hamburku) -- bylo to taky i s chlupama -- a když si obrátíte MELOG pozpátku, už to zase zavání Izraelem. Jenže počítač Golem se vyráběl v hlubokých 50. letech. Elbit 100, Melog 100 i JPR-12 je počítač velikosti šuplete do stojanu, takže určitě ne mikropočítač (jak se mylně píše v článku). Byl tedy vhodný do laboratoře na měření a sběr dat, ale byl také odolný a nenáročný na prostředí, takže se hodil do průmyslu k řízení technologických procesů a zřejmě i jako palubní počítač např. do lodí, letadel nebo tanků.

Technicky byla originální předloha JPR-12 ve své době mimořádná. Paměť sestávala ze 16 stránek po 256 slovech po 12 bitech. ALU byla čtyřbitová a operace se prováděly natřikrát (3x4=12), tím pádem taky sběrnice a další hardware byl jenom třetinový co do objemu -- což bylo pro vestavný počítač zásadní. Za to se platilo trojnásobnou pomalostí procesoru, což nijak nevadilo vzhledem k úlohám, ke kterým byl počítač určen. Tato přednost pořád ještě platila v táboře míru, socialismu a technologické zaostalosti po celá sedmdesátá léta, kdy se JPR-12 vyráběla. Změnu přinesly až mikropočítače s mikroprocesory jako 8080 (to u nás byla novinka až někdy koncem 70. let) nebo počítače jako LSI-11 (viděl jsem sovětský klon v Leningradském LETI v roce 1986 a prý jsme měli jednu originál LSI-11 i v plotru, ale tu nikdo z nás nikdy nejen neviděl, ale ani neslyšel!)

Poznámka k Tesle Strašnice: to byla továrna na telefonní ústředny, původně Prchal & Ericsson (jméno Prchal je telefoňákům dodnes známé, "továrnického synka" Prchala prý pamatují moji vrstevníci jako docenta na katedře sdělovací techniky ČVUT FEL -- však mám od něj ještě schovaná skripta). K Tesle Strašnice nějak patřila i Tesla Votice, kterou po 90. roce (když byla v Jugoslávii válka) koupili jugoslávští absolventi ČVUT -- to byl Strom Telecom, dost zajímavá a dobrá firma, bohužel jsem byl u toho, když ji asi před deseti lety pohltil ruský kapitál. Počítače JPR tedy byly zřejmě určeny k řízení telefonních ústředen, nicméně uplatnily se (pokud vím) i v průmyslu, v zemědělství a ty výkonnější i v administrativě (např. výpočet mezd na JPR-12R).

Zdokonalením počítače JPR-12 byl JPR-13. Zatímco dvanáctka byla postavena ze součástek max. střední integrace (registr, sčítačka...), tak JPR-13 byl postaven ze stavebnice MH-3000 (klon Intel-3000), jádrem byly dvoubitové procesorové řezy. JPR-13 byl zpětně dobře kompatibilní, jenom měl tuším větší paměť a možná nějaké instrukce navíc.

O počítačích JPR-8 ani JPR-12E nic nevím. Nemá to být třeba JPR-80 a JPR-12R? Zkratky JPR-8 nebo SAPI-8 mi jsou trochu povědomé, jako bych je někdy někde zahlédl v dokumentaci nebo v nabídce DIZu, ale nevzpomínám si, že bych takový počítač viděl ve skutečnosti. Možná to byl nějaký prototyp ve vývoji, který se nedostal do výroby, nebo že by bedna JPN-8 rozšiřovala JPR-12 o další I/O desky (tiskárna, děrovač, magnetická páska, A/D převodníky, paralelní a sériová rozhraní apod.)? Ale spíš si myslím, že jde o překlep v článku.

JPR-12R byl klon PDP-11 (zase "i s chlupama") -- programoval jsem 1983--1987. Běžela na tom oficiální sovětská Lentovaja operacionnaja sistěma na děrných páskách nebo disketový FOBOS (špatně oprásknutý RT-11) a ovšemže i kradený originál OS RT-11 plus třeba překladač ESI-Pascal vedle obligátního Basicu a Fortranu, jakož i speciální jazyk Fokal (přezdívaný fekál).

Následoval SAPI-80 (procesor 8080), opět šuple do stojanu. Výroba opět Tesla Strašnice. Viděl jsem ho v provozu na ČVUT FEL, sloužil jako "file server" v počítačové učebně, neboť měl připojené dvě osmipalcové disketové mechaniky (2 x 243kB), síť SDLC vyvinutou na FEL, OS CP/M a překladač FEL-Pascal (Karel Müller, Honza Zajíc, Zdeněk Muzikář aj. + taky moje diplomka 1983).

Teprve asi až někdy v roce 1983 začala výroba SAPI-1, výroba Tesla Liberec. Kompletní dokumentace vyšla ve dvou číslech modrého Amatérského rádia v roce 1983. V ROMce byl monitor + interpret Basicu -- naprogramoval Tomík Smutný. S JPR-12 to nemělo kromě Edy, Tesly Elstroj a názvu nic společného. To by se asi mělo v článku opravit. Následovala vylepšení: SAPI-1A a SAPI-1Z. Na SAPI-1A už běžel CP/M, zatímco Tesla DIZ dodávala s počítačem bez disketových mechanik jakýsi vlastní podivný software pro použití s magnetofonem. SAPI-1Z obsahoval procesor Z80, s tím už běžel Turbo Pascal verze 2.

Potom v článku chybí počítač SAPI-86 (klon IBM PC, uvnitř sovětský klon procesoru I8086, výroba ve Strašnicích, v Blatné a možná ve Voticích) a po Ondorvi přišel ještě Honza (PC16NB, klon IBM PC XT, procesor 8088, výroba ZPA Nový Bor). Eda taky vyvíjel nějaký počítač FK-1 (video viz tady nebo tady) pro státní statek Klíčany zvaný "fajrák" s procesorem Z80, ale to byl asi spíš soukromý melouch než zakázka pro Elstroj.

Kromě počítačů z Edy a našeho oddělení občas vypadlo i nějaké technologické zařízení + programy, např. fotoplotr GEMAT nebo snímač souřadnic "mandl" -- většinou abychom měli sami čím dělat, příp. aby se naše počítače daly v socialistických podnicích vůbec nějak vyrobit. Fakt je, že Edovy počítače vynikaly důkladnou dokumentací, podniky je dokázaly vyrábět ve slušné kvalitě i ve slušném množství a v provozu pak byly spolehlivé asi jako počítače ze Západu, tedy ve srovnání se socialistickými výrobky nesrovnatelně spolehlivější.

Někdy asi v roce 1988 nebo 1989 Eda vstoupil do KSČ (možná jenom jako kandidát, nevím jistě) a v rámci přestavby navázal styky s tehdy novým ministerstvem elektrotechniky (ministr Kubát), to vše zřejmě se záměrem využít příležitosti a přes nepřízeň konzervativních normalizátorů ve vedení strany a státu prosadit výrobu laciných počítačů a jejich periferií pro mládež, zejména pro kroužky jako byla 602. ZO Svazarmu v Bubenči. Tyto snahy i Edovy způsoby, jak je prosazoval, jsou zachyceny v dobových rozhovorech a článcích, na které vedou odkazy z článku. Jen je potřeba jim správně rozumět v dobových souvislostech a s vědomím, že Eda Smutný jednal (slušně řečeno) pragmaticky. Tyto jeho snahy ostatně byly kontroverzní už tehdy (vzpomínám např. na reakci pana Ing. Šoba z VÚMSu, když jsem mu dal na jaře 1986 výpověď a oznámil, že odcházím k Edovi do Elstroje prostě proto, že na rozdíl od VÚMS tam počítače fungují a dá se tam normálně programovat; ani kamarádi z ČVUT se tehdy o Edovi nevyjadřovali lichotivě na rozdíl např. od tehdy rozšířeného hnutí amatérských programátorů a bastlířů). Situace s periferiemi opravdu nebyla růžová (viz rohovor v televizi z roku 1985), buď musel člověk sehnat tvrdou valutu a přivézt si ze Západu tiskárnu např. Epson FX-80, nebo koupit (případně ubastlit) malý plotr minigraf (a ten použít jako tiskárnu), anebo si tiskárnu vyrobit. Vzpomínám na různé amatérské konstrukce jednojehličkových tiskáren, které tiskly přes kopírák (místo přes barvicí pásku). V Elstroji jsem tenkrát s Edovým vědomím, ale neoficiálně programoval firmware do malé devítijehličkové tiskárny, jejíž mechaniku jsme získali ze Zbrojovky Brno a elektroniku vyvinuli v Elstroji Jirka Matras s Tomášem Navrátilem. O programování této tiskárny jsem napsal "Veselou rukověť programování", kterou vydala 602. ZO Svazarmu.

V té době také Eda Smutný odešel z Elstroje do Škody Mladá Boleslav, kde chtěl vyvíjet palubní počítač do auta -- tehdy se začínal vyrábět nový Favorit. Pak ale přišel listopad 1989, Eda vrátil rudou knížku a pustil se snad do podnikání -- to už nevím jistě, protože v té době jsem odešel z Elstroje i já a s Edou jsem se už pak neviděl.

O Edově úmrtí jsem se dozvěděl od Bohunky Sedláčkové a mohlo to být opravdu v roce 1993. Kromě Bohunky pracovali u Edy v Elstroji např. Jirka Kohout, Ruda Pihan, Milan Pekař, Vendula Saivanská, Honza Mercl, Tomáš Navrátil -- snad jsou ještě naživu a mohli by lecos doplnit. Dalším zakládajícím členem oddělení (a možná i Elstroje) byl Michal Haas, ten už bohužel taky umřel, jeho život by vydal nejmíň na román -- ale to už je zase jiný příběh...

Děkuji za článek, Eda si ho určitě zaslouží. Ivan Ryant (diskuse) 13. 8. 2016, 17:43 (CEST)

Už jsem dohledal: JPR-8 bylo šuple do stojanu jako JPR-12, ale asi kompaktnější (mělo menší počet pozic na desky -- 8 proti 12). JPN-8 je extra šuple na interfejsové desky do stojanu k JPR-12. Viz http://prog-story.technicalmuseum.cz/index.php/m-virtualni-sbirka-tm-v-brne/vetsi-souhrnne-komplety/dataservis-zpravodaj-uvt-tesla/dataservis-uvtt-1974-1978/1978-5-6/4898-1978-5-6-inovace-sapi-z-vyroby-i-praxe-1978-79 --78.80.80.120 27. 6. 2022, 12:57 (CEST)

Upřesnění k JPR-12, Elbit-100 a počítači Golem

Po hledání na webu jsem dospěl k názoru, že Elbit 100 zřejmě neměl žádnou americkou předlohu, ale že to byla originální konstrukce firmy Elbit. Jestli si správně pamatuju, tak o počítači Golem se nám zmínila paní Ing. Mannová, když nás na gymnáziu Arabská učila programovat. Od té doby jsem žil v domnění, že Golem byl americký minipočítač z 60. let, ale zřejmě to není pravda (Golem je určitě izraelský počítač z 50. let). To už spíš Elbit 100 připomíná PDP-8 z roku 1965, nicméně není to klon. I jiné minipočítače z počátku 60. let byly dvanáctibitové, např. CDC 160 z roku 1960 nebo PDP-5 z roku 1962 nebo 1963. --Ivan Ryant (diskuse) 14. 8. 2016, 01:45 (CEST)

Oprava záměny syna Vladimíra

Omylem jsem uvedl, že "Z Edových dětí znám od vidění Vladimíra, který pracuje u prof. Václava Hlaváče na ČVUT v Centru strojového vnímání (takový barokní domeček na Zderaze)." Tohoto Ing. Vladimíra Smutného jsem tam opravdu vídal (viz [1], [2] nebo [3]), ale zdá se, že to není Edův syn. Edovým synem je zřejmě jiný Ing. Vladimír Smutný (viz [4], [5] nebo [6]). Zmátlo mě, že tito dva jmenovci vystudovali stejnou vysokou školu asi jen 3 roky po sobě. Teď to jdu ještě honem opravit do původního příspěvku. Ivan Ryant (diskuse) 14. 4. 2017, 13:08 (CEST)