Citová výchova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
O románu Gustava Flauberta pojednává článek Citová výchova (román).

Citová výchova (někdy také emocionální výchova) je jednou ze základních složek výchovy. Nelze ji však chápat jako samostatnou složku rovnocennou složkám mravní, tělesné, estetické, rozumové a pracovní výchovy dle tradičního pojetí, jelikož se objevuje v určité míře ve všech těchto složkách. Výchova ovlivňuje ovládání citů a emocí, jejich projevy, ale také rozvíjí citovou sféru. Jde zejména o formování citové sféry, ale také o synergii působení citů a jejich využití vedoucí ke zvýšení efektivity výchovy. Využití emocionální sféry ve výchově je velice důležité, jelikož tato citová sféra je součástí samotné osobnosti a váže se na obecnou stránku výchovy jako takové.[1]

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Sociální chování je reakce na dané normy společnosti a jejího způsobu života za určitých ekonomických a sociálních podmínek. Základem sociálního chování jsou emocionální postoje, kdy jde o přijetí stanoviska prostřednictvím citového impulsu. Při přijímání skutečnosti člověk vyhodnocuje, který postoj z obou polarit (emociálně kladné či záporné zaměření) zaujme a jaká bude jeho intenzita a kde bude hranice mezi těmito póly.

Pozitivní sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Reakce na normy společenského způsobu života, které prospívá společnosti a odpovídá požadovaným normám, ale i jednotlivci a jeho potřebám.[1]

Emoční inteligence[editovat | editovat zdroj]

Emoční inteligenci lze vysvětlit jako souhrn dovedností, znalostí a postojů v citové (emocionální) oblasti, pojednává tedy o postojích a hodnotách člověka, které se vážou na celou společnost. Často je nazývána jako sociálně emocionální kompetence.

Do kompetencí emoční inteligence lze zařadit například:

  • porozumění a řešení vztahových situací
  • porozumění emocí
  • vyhodnocení vhodného řešení etických situací
  • schopnost regulovat emoce

Sociálně-emocionální kompetence, často označované jako SEL – Social and Emotional Learning, se týkají morálního jednání, vztahových a sociálních dovedností a vědomí, seberegulace a sebeuvědomování. SEL je při výchově vhodný zejména díky tomu, že podporuje prosociální chování, snižuje závislosti a chování v rozporu se společenskými normami, dále má pozitivní vliv například u dětí na školní prospěch a dokonce i na duševní zdraví.[2]

Sociálně emocionální učení[editovat | editovat zdroj]

Je proces, při kterém si člověk osvojuje využívání svých dovedností, postojů a znalostí, aby dosáhl ovládáním vlastních emocí, chápání emocí druhých, empatie a prováděl eticky přijatelná rozhodnutí.

Sociálně emocionální učení podle CASEL (Collaborative for Academic, Social and Emotional Learning)

  • Emoce - jejich vyjadřování, vnímání, podpora, porozumění, analýza, regulace
  • Zapojení emočního poznání
  • Intelektový růst
  • Sebeuvědomování
  • Sebeřízení
  • Vztahové dovednosti
  • Sociální cítění
  • Zodpovědné jednání[2][3]

Programy podporující citovou výchovu a emoční inteligenci[editovat | editovat zdroj]

  • Začít spolu
  • Druhý krok
  • Pohádková školička
  • Já v kolektivu
  • Integrovaná tematická výuka
  • Montessori
  • Program podpory zdraví ve škole[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Hradečná, M. (1975). Citová výchova jako součást systému výchovy. Pedagogika, 6/1975, 715-723.
  2. a b Smékalová, E., Lerchová, K. (2016). Podpora emoční inteligence u dětí mladšího školního věku – preventivní program Druhý krok. [PowerPoint slides]. Dostupné z: https://www.msk.cz/assets/skolstvi/podpora-emocni-inteligence-etel.pptx
  3. a b Smékalová, E., Palová, K. (2016). Sociálně-emocionální učení na českých školách a preventivní program Druhý krok. Adiktologie, 16(3), 246–254.