Chování kočky domácí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Chování kočky)

Popsat chování kočky domácí není lehké. Existují kočky temperamentní, flegmatické, cholerické, odvážné, bojácné, náladové, přátelské a jiné. Kočka není samotářské zvíře a potřebuje navazovat sociální kontakty s okolím. Přestože i mezi kočkami existují samotářští jedinci, je kočka většinou společenské zvíře. U volně žijících koček existují složité sociální struktury a v jejich společenství probíhají různorodé sociální interakce.[1]

Sociální chování[editovat | editovat zdroj]

Kočka je individualista. Sama se rozhoduje, v jaké společnosti bude trávit svůj čas. Je těžké stanovit jí hranice anebo ji v něčem omezovat. Přesto na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem je kočka díky několikatisíciletému soužití[2][3][4] s člověkem schopná vytvářet sociální vazby se svým okolím.

Kocouři se po dosažení pohlavní dospělosti obyčejně z tohoto společenství vytratí, kočky zůstávají v revíru své matky a rozšiřují její skupinu. Mláďata vychovávají společně a vyhánějí vetřelce. K dospělým kocourům jsou tolerantnější, neboť ti pro ně nepředstavují takovou konkurenci a jsou vhodnými partnery na páření. Kočky jednoho společenství se dělí o potravu, kterou jim poskytuje člověk, loví však každá samostatně. Dospívající kočky si se svojí ulovenou kořistí rády hrají (pokud mají jiný zdroj potravy).

Kočky jsou klidná zvířata, která prospí většinu dne.[5] Pohybují se potichu a člověk o nich mnohdy ani neví. Koťata a mladí jedinci jsou divočejší a hravější. Divoce žijící kočky vybíjejí svou energii při lovu a v případných bojích s vetřelci. Kočky žijící v domácnostech však možnost lovu nemají, a proto musí vybít svou energii jiným způsobem – hrou s majitelem, šplháním po škrabadle nebo jiných místech. Kočka jako domácí mazlíček si obvykle vytvoří pevný a něžný vztah se svým majitelem.

Komunikace[editovat | editovat zdroj]

Kočky nekomunikují pouze pomocí zvuků, ale i mimikou celého těla a ocasu. Postavení uší, rovněž tak rozšíření či zúžení zorniček naznačuje duševní náladu kočky.[6] Nezastupitelným komunikačním prostředkem pro kočky jsou též pachy, které kočky zanechávají na lidech a okolí otíráním[7] škrábáním[8] a též značkováním močí.[9]


Gestikulace a mimika[editovat | editovat zdroj]

Spokojená kočka

Řečí těla kočky vyjadřují zejména pocity, jako jsou například strach, radost a agresivita. Všeobecně se kočky snaží opticky zvětšit, jestliže jsou agresory anebo jsou potěšené. K tomu jim slouží srst, kterou dokážou naježit a tak dosáhnout žádaného efektu zvětšení. Dalším spolehlivým indikátorem nálady kočky je její ocas. Kočka, která má z něčeho radost, má vztyčenou hlavu a ocas. Hřbet bývá v tomto případě vyklenutý a kočka se otírá o svého pána. Když má hravou náladu, má ocas tvar otazníku a kočka poskakuje a loví předměty vhodné k ulovení. Kočka, která má strach, se snaží opticky zmenšit tím, že pokrčí nohy a sklopí uši k hlavě. Pokud chce zastrašit jinou kočku, zdvihne zadní část těla, vzpřímí ocas a pohybuje jeho špičkou ze strany na stranu. Vrcholně rozčilená kočka připravující se k útoku má natažené všechny končetiny, naježenou srst, vztyčený ocas a je celá nahrbená.[10]

S postavením těla souvisí úzce i postavení uší, hmatových chlupů, očí a čela. Spokojená kočka má vzpřímené uši, uvolněné hmatové vousky a velikost zornic odpovídá současnému osvětlení. Rozčilená kočka má uši sklopené dozadu, hmatové vousky naopak napřímené směrem dopředu, zúžené zornice a pokrčený nos. Vystrašená kočka má uši sklopené do stran a rozšířené zornice.[11]

Kočky se všeobecně snaží vyhnout konfliktním situacím a jak to situace dovoluje, raději nepozorovaně zmizí. Ve většině případů si kočky navzájem vyjasní svou situaci pohledem a řečí těla.[12] Kočky vyjadřují specificky svůj vztah k člověku. Svoji radost, důvěru, přátelství a náklonnost projevují tím, že spí co nejblíže k němu, lísají se k němu, vyhledávají jeho přítomnost, olizují jej a předou.

Hlasové projevy[editovat | editovat zdroj]

Odborníci uvádějí 16 různých zvuků, které kočky vydávají. Některé zvukové signály úzce souvisejí s momentální situací, ve které se kočka nachází (například prskání, vřeštění, mňoukání, předení, volání říjné kočky a jiné).[13]

Všechny zvuky vydávané kočkami se dají rozdělit do tří skupin podle způsobu, jakým je kočka vydává. Jedná se o vrčení, vokály a pronikavé vřeštění.[13]

K vrčení řadíme též zvuky jako předení a zvuky, které kočka vydává na uvítanou.

K vokálům patří zvuky, které kočka vydává postupným zavíráním tlamy. Tyto zvuky jsou velmi individuální a jsou u každé kočky jiné.[13]

Vřeštivé zvuky vydávají kočky s široce otevřenou tlamou a jednotlivé zvuky kočka moduluje změnou tvaru ústní dutiny. Patří sem různé zvuky od syčení a prskání až po vřískání. Těmito zvuky komunikují kočky mezi sebou.[13]

Předení[editovat | editovat zdroj]

Předení je typický zvukový projev kočky. Tento zvuk každý majitel kočky slyší rád, neboť panuje všeobecná domněnka že jde o projev vrcholné spokojenosti. Mnohdy však kočky předou i tehdy, když jsou poraněné, nebo mají bolesti, či dokonce umírají.[14][15] Dle Pintery je pro bolest charakteristické mručivé předení. Tlumené předení zakončené zavrčením pak signalizuje, že kočce došla trpělivost a chystá se k útoku.[11]

Existuje více teorií o důvodech předení. Předení se vyskytuje už u malých koťátek, což pravděpodobně matce naznačuje, že jsou v pořádku a matka zase přede proto, aby koťatům zvýšila pocit bezpečí. Kočky dokážou příst velmi dlouho beze změny hlasitosti a předou i při nádechu a výdechu. Tím se liší kočka domácí od kočkovitých šelem, které předou jen při výdechu.[16]

Nejčastějším vysvětlením předení je, že vzniká vibracemi nepravých hlasivek uložených za pravými hlasivkami v hrtanu. Jiná teorie říká, že předení vzniká fázově posunutými stahy hrtanu a bránice.[16]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Mačka domáca na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ HOFMANN, Helga. Kočičí desatero. Překlad Helena Mollotová. 1. vyd. Praha: Knižní klub a Balios, 2005. ISBN 80-7176-528-7. Kapitola Doma a venku – Kočky z ulice, s. 162. 
  2. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Dějiny domestikace kočky, s. 22. 
  3. ↑ HOFMANN, Helga. Kočičí desatero. Překlad Helena Mollotová. 1. vyd. Praha: Knižní klub a Balios, 2005. ISBN 80-7176-528-7. Kapitola Kočka a člověk - Domestikace, s. 38. 
  4. ↑ VERHOEF-VERHALLER, Ester J. J. Velká encyklopedie koček. 1. vyd. Čestlice: Rebo Productions CZ, 2004. ISBN 80-7234-300-9. Kapitola První předkové, s. 8. 
  5. ↑ HOFMANN, Helga. Kočičí desatero. Překlad Helena Mollotová. 1. vyd. Praha: Knižní klub a Balios, 2005. ISBN 80-7176-528-7. Kapitola Spánek a sny, s. 116. 
  6. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Vizuální komunikace, s. 54. 
  7. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Otírání se, s. 135. 
  8. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Škrábání, s. 51–52. 
  9. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Rozstřikování moči, s. 47–48. 
  10. ↑ PINTERA, Albert. Kočky, kocouři a koťata. 1. vyd. Praha: Práce, 1989. Kapitola Kočka a její člověk, s. 22. 
  11. ↑ a b PINTERA, Albert. Kočky, kocouři a koťata. 1. vyd. Praha: Práce, 1989. Kapitola Kočka a její člověk, s. 21. 
  12. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Agrese, s. 67. 
  13. ↑ a b c d HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Řeč, s. 49. 
  14. ↑ HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Předení, s. 45. 
  15. ↑ HOFMANN, Helga. Kočičí desatero. Překlad Helena Mollotová. 1. vyd. Praha: Knižní klub a Balios, 2005. ISBN 80-7176-528-7. Kapitola Porozumění a nepochopení – Mimika, s. 139. 
  16. ↑ a b HEATHOVÁ, Sarah. Co vyvádí vaše kočka?. Překlad Eva Brožová. 1. vyd. Praha: Mladá fronta, 2005. ISBN 80-204-1239-5. Kapitola Předení, s. 46. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pollard, M.: Encyklopédia mačky. Slovart, 2004, ISBN 80-7145-851-1
  • Verhoef-Verhallenová, Esther: Kompletní encyklopedie koček. Rebo, Čestlice, 2000, ISBN 80-7234-158-8.
  • PINTERA, Albert. Kočky, kocouři a koťata. 1. vyd. Praha : Práce, 1989. 336 s.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chování_kočky_domácí&oldid=23135544“