Wikipedista:Maxx048

maxx048 Baltické štáty a ich historia

                 Baltské    státy

Poloha Baltských států v Evropě. Název Baltské státy nebo Baltské země (případně též Pobaltí nebo Baltikum) dnes označuje tři země v severovýchodní Evropě na východním pobřeží Baltského moře (od severu k jihu): • Estonsko • Lotyšsko • Litva Někdy se k nim také připočítává ruská Kaliningradská oblast vklíněná mezi Litvu a Polsko. Jazykově je estonština od zbylých dvou jazyků, litevštiny a lotyštiny, velmi odlišná. Z hlediska geografického sice všechny tři jazyky patří do Pobaltí, ovšem z hlediska lingvistického patří estonština mezi jazyky ugrofinské, zatímco litevština s lotyštinou patří do jazyků baltských. Tyto tři státy mají kromě polohy společnou především historii provázanou mnohými kulturními a ekonomickými svazky. Jistou podobnost, tři vodorovné pruhy, mají i jejich vlajky.

Všeobecné mapy

vlajka znak Estonsko Eesti Vabariik Estonská republika

Hymna: Mu isamaa, mu õnn ja rõõm

geografie

Hlavní město: Tallinn

Rozloha: 45 226 km² (129. na světě) z toho 4,56 % vody Nejvyšší bod: Suur Munamägi (318 m n. m.)

Časové pásmo: +2 obyvatelstvo Počet obyvatel: 1 332 893 (154. na světě, 2005)

Hustota zalidnění: 29 ob. / km² (144. na světě)

Jazyk: estonština

státní útvar Státní zřízení: republika

Vznik: 24. února 1918 (vyhlášení nezávislosti na carském Rusku a Německu) Prezident: Toomas Hendrik Ilves

Předseda vlády: Andrus Ansip

Měna: Estonská koruna (EEK)

mezinárodní identifikace ISO 3166-1: 233 EST EE MPZ: EST Telefonní předvolba: 372 Národní TLD: .ee

Estonsko ležící v severní Evropě je nejsevernější z pobaltských zemí. Členem Evropské unie a NATO je od roku 2004. Od Finska ho na severu dělí zhruba 80 km široký Finský záliv. Na západě se nachází Baltské moře. Suchozemskou hranici má Estonsko na východě s Ruskem, ovšem převážná část této hranice prochází rozlehlým Čudským jezerem. Nejdelší suchozemská hranice je na jihu s Lotyšskem.

Dějiny Estonska První příležitost k osídlení Estonska se naskytla, když přibližně před 11 000 – 13 000 lety z území ustoupil kontinentální ledovec. Nejstarší známé osídlení v Estonsku bylo objeveno poblíž řeky Pärnu, v blízkosti městečka Sindi (u vesnice Pulli na pravém břehu řeky Pärnu). Toto sídliště vzniklo někdy v 8. tisíciletí př. n. l. Estonsko přijalo křesťanství po dobytí jižní části Estonska německým křižáckým Řádem mečových bratří a severní části Dánskem. Celé Estonsko padlo do područí západních zemí v roce 1227, kdy křižáci získali kontrolu nad ostrovem Saaremaa. Kromě křižáků a Dánů bylo Estonsko postupně v područí Švédska, Polska a nakonec Ruska (od roku 1710 de facto a od roku 1721 i de jure, viz Nystadská smlouva). Nicméně šlechta a vyšší třída byla až do roku 1918 z převážné většiny německé národnosti. V průběhu druhé světové války (konkrétně: na podzim roku 1939) rozhodl Hitler o vystěhování pobaltských Němců z Estonska. Většina jich poslechla a do konce roku bylo do Německa přestěhováno cca 14 000 lidí. Zbytek vystěhoval po válce Stalin. Po pádu carského Ruska v důsledku Velké říjnové revoluce vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 nezávislost, což se nesetkalo s pochopením na ruské straně. Následovala válka za nezávislost, která skončila vítězstvím estonských sil, což bylo potvrzeno smlouvou z Tartu podepsanou 2. února 1920. Estonsko si udrželo nezávislost 22 let. Po většinu této doby bylo parlamentní demokracií, v letech 1934-1938 vládl zemi autoritářský režim Konstantina Pätse. Národní parlament Riigikogu byl volen občany staršími 18 let. Na základě tzv. tajného dodatku paktu Ribbentrop-Molotov uzavřeného mezi Sovětským svazem a nacistickým Německem byla země v červnu 1940 obsazena sovětskými vojsky. Poté nastala doba těžkých represí, kdy bylo mnoho intelektuálních a politických vůdců popraveno, uvězněno nebo deportováno na Sibiř, včetně prezidenta Konstantina Pätse. V letech 1941-1944 byla země okupována německou Třetí říší a poté znovu dobyta Rudou armádou. Následovalo dlouhých 46 let sovětské okupace. Estonsko obnovilo svou nezávislost v 20. srpna 1991, přičemž právně navázalo na předválečnou Estonskou republiku. 20. srpen byl z tohoto důvodu vyhlášen státním svátkem, nicméně nejdůležitější státní svátek nadále připadá na den nezávislosti, tj. 24. února. Poslední ruské jednotky opustily zemi 31. srpna 1994. Estonsko se stalo součástí NATO 29. března 2004 a EU 1. května téhož roku. Po dlouhých letech sporů podepsalo Estonsko 18. května 2005 hraniční dohodu s Ruskem, která lehce mění hranici neformálně platnou od roku 1991. Estonský parlament Riigikogu dohodu ratifikoval 20. června 2005. Parlament nicméně k textu přidal preambuli, ve které se odkazuje na nepřerušenou právní kontinuitu Estonské republiky v průběhu sovětské okupace. Právě tento odkaz způsobil, že ruská strana následně stáhla svůj podpis z uzavřené dohody a vyjádřila přání otázku hranic znovu otevřít, přestože Estonsko opakovaně zdůraznilo, že vůči Rusku nemá žádné územní nároky.

Politické uspořádání Politický systém Estonska

Budova Estonského parlamentu v Tallinnu Estonsko je parlamentní demokracií, v jejímž čele stojí prezident volený jednokomorovým parlamentem. Funkční období prezidenta je 5 let a jedna osoba může být prezidentem nanejvýš ve dvou po sobě následujících funkčních obdobích. Vládu sestavuje premiér jmenovaný prezidentem. Počet ministrů není pevně dán, např. v roce 2005 měl kabinet 15 členů. Vláda je jmenována prezidentem poté, co byla schválena parlamentem. Zákonodárná moc je v rukou jednokomorového parlamentu zvaného Riigikogu. Parlament má 101 poslanců a je volen ve všeobecných parlamentních volbách, které se konají každé 4 roky. Nejvyšší soudní instancí je Národní soud (Riigikohus) s 19 soudci. Předseda soudu je nominován prezidentem a schvalován parlamentem. Zbylé soudce pak nominuje předseda soudu, nicméně k jejich potvrzení ve funkci je opět potřeba schválení parlamentem. Kromě běžného hlasování ve volební místnosti je v Estonsku možné hlasovat i prostřednictvím internetu. Elektronické hlasování bylo poprvé použito v komunálních volbách v roce 2005. Administrativní a samosprávné členění

Administrativní členění Estonska

Estonsko je rozděleno na 15 administrativních jednotek — krajů (estonsky maakond): Harju maakond, Hiiu maakond, Ida-Viru maakond, Järva maakond, Jõgeva maakond, Lääne maakond, Lääne-Viru maakond, Pärnu maakond, Põlva maakond, Rapla maakond, Saare maakond, Tartu maakond, Valga maakond, Viljandi maakond a Võru maakond.

Estonsko – Eesti – (EST)

Kraje se dělí na samosprávné celky, jimiž mohou být buď samosprávná statutátní města (estonsky linn), nebo obce nemající městský status (estonsky vald), které mohou sestávat z jednoho nebo více sídel. Sídla se podle velikosti, významu a historické tradice dělí v města (linn), městyse (alev), městečka (alevik), vesnice (küla) a usedlosti (talu). Většina měst a městysů tvoří samostatnou samosprávnou jednotku, zatímco městečka, vesnice a usedlosti bývají v samosprávné obce sdruženy s dalšími okolními sídly. Přírodní poměry

Estonsko leží na východním pobřeží Baltského moře (estonsky Läänemeri) v severozápadní části Východoevropské roviny mezi 57,3° a 59,5° severní šířky a 21,5° a 28,1° východní délky. Průměrná nadmořská výška činí pouhých 50 m n. m. Nejvyšším bodem země je Suur Munamägi na jihozápadě (318 m). Nerostné bohatství je chudé, hospodářské využití mají pouze ložiska ropných břidlic a vápence. 47 % rozlohy země pokrývají lesy. V Estonsku se nachází více než 1 400 jezer a značné množství močálů, rašelinišť a bažin. Většina jezer je poměrně malých, avšak největší Čudské jezero (estonsky Peipsi järv) ležící na východě země zabírá úctyhodných 3 555 km². 3794 km dlouhé pobřeží je značně členité s řadou zálivů, zátok a průlivů. Počet ostrovů a ostrůvků se odhaduje na 1500, přičemž dva největší z nich – Saaremaa a Hiiumaa – tvoří dokonce samostatné kraje. Podnebí je mírné, i když poněkud chladnější než v Česku, se čtyřmi přibližně stejně dlouhými ročními obdobími. Průměrná teplota se pohybuje od 16,3 °C na ostrovech do 17,1 °C ve vnitrozemí v červenci, který je nejteplejším měsícem, a od -3,5 °C na ostrovech do -7,6 °C ve vnitrozemí v únoru, což je nejchladnější měsíc. Průměrný srážkový úhrn je 568 milimetrů ročně, přičemž nejvíce srážek spadně v pozdním létě. Hospodářství

 Ekonomika Estonska

Po získání nezávislosti v roce 1991 se Estonsko významnou měrou soustředilo na obnovu hospodářství země a nastartování hospodářského růstu. V roce 1992 uvedlo do oběhu vlastní volně směnitelnou měnu – estonskou korunu (eesti kroon, EEK), která nahradila rubl. Nová měna byla pevně svázána s německou markou v kurzu 8 EEK = 1 DEM. Poté, co Německo nahradilo marku eurem, byl kurz změněn na 15,6466 EEK za 1 euro. Následovala rozsáhlá privatizace, včetně privatizace telekomunikací, železnic a energetiky, která v omezené míře pokračuje i nyní. V roce 1994 zavedlo Estonsko jako vůbec první země na světě rovnou daň z příjmu ve výši 26 %. Od roku 2000 však právnické osoby nemusí tuto daň platit vůbec, a to pokud svůj zisk reinvestují. Daň je však stále platná v případě vyplácení dividend. V roce 2005 se sazba daně snížila na 24 %. Nejhorším rokem pro estonské hospodářství od získání nezávislosti byl rok 1999, kdy v důsledku ruské krize z předchozího roku poklesl hrubý domácí produkt o několik procent. Od té doby HDP neustále roste tempem okolo 7 % ročně. V roce 2006 však estonské hospodářství dosáhlo tempa růstu 11,4 %, což je doposud nejvyšší od doby obnovení nezávislosti. HDP přepočtený na jednoho obyvatele je 15 217 USD, což je nejvíce z pobaltských zemí. Estonské hospodářství je založeno převážně na službách, významný je zejména sektor informačních technologií, telekomunikace a bankovnictví. Z průmyslových oborů jsou nejdůležitější elektrotechnický, dřevozpracující a chemický průmysl, těžba ropných břidlic a stavba lodí. Významnou roli hraje též rybolov. Rychlý růst estonského hospodářství je podporován přísunem kapitálu ze skandinávských zemí. Přes estonské přístavy prochází i významná část ruského zahraničního obchodu, mimo jiné i ruská ropa. Estonsko je členem Evropské unie (od roku 2004) a Světové obchodní organizace (WTO, od roku 1999). V roce 2004 byla vyhotovena estonská podoba eura, jehož zavedení se původně plánovalo na 1. leden 2007. Vzhledem k vysoké inflaci se však nyní nejčastěji uvádí nejbližší možný termín zavedení eura v roce 2012.

Obyvatelstvo Etničtí Estonci tvoří téměř 70 % obyvatelstva. První a druhá generace imigrantů z různých částí bývalého Sovětského svazu, zejména z Ruska, pak představuje většinu ze zbývajících 30 %. Rusky mluvící menšina se nachází v hlavním městě Tallinnu a v průmyslových oblastech na severovýchodě Estonska (Ida-Virumaa). Za zmínku stojí i nepočetná finská menšina. Úředním jazykem je estonština, uralský jazyk blízký finštině. Ruština nemá status úřední řeči, ale většina lidí v věku 30-70 let jí alespoň rozumí, neboť byla povinným jazykem ve školách v době okupace Sovětským svazem. Mladší lidé většinou mluví dobře anglicky. Estonsko má druhou nejvyšší míru výskytu HIV u dospělých v Evropě po Ukrajině (1,1% v roce 2001). Virem HIV je nejvíce postižena a znečištěna severovýchodní část země (Ida-Virumaa). Podle sčítání lidu z roku 2003 se obyvatelstvo skládá z těchto etnických skupin: • 68,4 % Estonců • 25,7 % Rusů • 2,1 % Ukrajinců • 1,2 % Bělorusů • 0,8 % Finů • 1,7 % ostatních Náboženství

Tallinnské kostely Estonci jsou z velké většiny bez vyznání a vliv církví je poměrně malý. Podle projektu Eurobarometr v průzkumech z roku 2005 pouze 16 % Estonců prohlásilo, že věří v Boha, 54% věří v nějakou duchovní nebo životní sílu a 26 % nevěří v nic z toho. Estonsko tak spolu s Českou republikou soutěží o titul "nejateističtější stát Evropské unie".[1] Převládajícím náboženstvím etnických Estonců je křesťanství, představované luteránskou evangelickou církví. Většina věřících patřících k ruské menšině se hlásí k ruské pravoslavné církvi.

V současnosti se k různým církvím hlásí 31% dospělého obyvatelstva, přičemž rozdělení je následující: • 15 % estonská luteránská evangelická církev • 14 % pravoslavná církev • 0,5 % baptistická církev • 0,2-0,4 % římskokatolická církev Přítomné jsou i další menší protestantské církve, židé a novodobí pohané vyznávající pradávného estonského boha Taaru. Významná města • Haapsalu • Jõhvi • Kärdla • Kohtla-Järve • Kunda • Kuressaare • Narva • Paldiski • Pärnu • Rapla • Tartu • Tallinn • Valga • Võru • Viljandi Vzdělání Základní školy jsou v Estonsku devítileté (7-16 let) a jsou povinné pro všechny. Studenti, kteří absolvují základní školu obdrží certifikát, který jim dává právo pokračovat v dalším vzdělávání. Existují 2 varianty dalšího studia (obě po třech letech studia) První variantou jsou sekundérní obecně vzdělávací školy (gymnázia), druhou pak odborně vzdělávací školy. Bezprostředně po vystudování gymnázia obdrží studenti certifikát, který jim dává možnost studovat dále. Vyšší vzdělávání je zajišťováno univerzitami a také institucemi vyššího vzdělávání. Studium na univerzitě je rozděleno do několika částí. První etapou jsou bakalářská studia (obvykle tříletá), druhou magisterská studia (obvykle dvouletá), třetí pak doktorská studia (obvykle čtyřletá). Nejslavnější estonskou institucí terciérního vzdělávání je univerzita v Tartu.

Hlavné město-Tallinn Tallinn

erb erbovní štít

vlajka

Estonsko a Tallinn

Rozloha 158 km² Počet obyvatel - v 2007 - hustota obyvatelstva

401 521 2541 ob./km² Založení - městská práva 10. století 1157

Poloha: zem. šířka zem. délka 0 – 44 m n. m. 59° 26' 24° 46' Tallinn (česky též Tallin nebo Talin, dříve rovněž Revel, německy dříve Reval, švédsky dříve Lindanäs) je hlavní město Estonska a přístav na Baltickém moři (na jižním pobřeží Finského zálivu). Historie Tallinn byl silným hospodářským a obchodním centrem už v 10. století. V roce 1154 slavný arabský učenec Al Idrísí zmiňoval místo Kalevanlinna (dřívější jméno Tallinnu). Městská práva obdrželo město v roce 1157. V roce 1219 během křížové výpravy dobyl dánský král Valdemar II. estonský hrad v Kalevanlinně, který nechal zbořit a místo něj vybudovat novou tvrz. Ve finštině i v estonštině se jméno Tallinn vysvětluje jako „dánská tvrz“ („taani linn“), „rolnické město“ („talu linn“) nebo „město Beránkovo“ („Tall-linn“). Další historická jména města jsou Revel (Reveln, Reval, Revalia), Kolyvan (Koluvan, Kolõvan) a Lindanise (Lindanäs). Dánové v roce 1227 po porážce u Bornhøvedu ztratili město ve prospěch řádu mečových bratří. O tři roky později opět získalo město Reval městská práva. Dánové, kteří město opět ovládli v roce 1236, potvrdili lokaci podle lübeckého práva v roce 1248. V roce 1265 začali budovat v této části svých území největší pevnost s hradbami dlouhými 2,5 km (jedny z nejdelších ve středověké Evropě), vysokými až 16 m a s 45 baštami. Po dvaceti letech se v roce 1285 Reval stal členem Hansy. V roce 1346 bylo Estonsko spolu s Revalem zakoupeno řádem německých rytířů, který přestavěl hrad ze 13. století na vrchu Toompea (mj. přístavba věže Pikk Hermann - Dlouhý Hermann). Koncem 16. století následkem soupeření čtyř mocností v livonské válce (Polska, Ruska, Dánska a Švédska), připadl Tallinn spolu se severní částí nynějšího Estonska Švédsku. Teprve v průběhu 3. severní války roku 1710 obsadil car Petr Veliký v čele vítězného pochodu ruské armády Estonsko. Od té doby dostalo město ruský název Revel. Revel zůstal v ruských rukou až do roku 1918, kdy po vyhlášení nezávislosti Estonské republiky město získalo název Tallinn. V průběhu druhé světové války město šťastně uniklo vážným zničením (mimochodem ta, ke kterým došlo, se stala následkem sovětského útoku při dobývání města z rukou Němců v roce 1945). Po rozpadu Sovětského svazu a obnovení nezávislosti Estonska roku 1991 získal Tallinn do značné míry opět svůj západní vzhled. Město je nyní jedním z nejvíce navštěvovaných evropských hlavních měst. Památky

Hradby starého města v Tallinnu                 Kadriorg - bývalé letní sídlo ruského cara

  Kadriorg – presidentský palác                   Kadriorg - pomník Rusalky

             Pohled na Tallinn z Tallinnského zálivu

Na vrchu Toompea se kromě fortifikace z 13. a 14. století nachází gotická katedrála Panny Marie, ve které jsou náhrobky a epitafy - (mj. renesanční náhrobek Pontuse de la Gardie z roku 1585, švédského místodržícího Estonska). Ve Starém městě pod hradem se nachází gotický kostel sv. Mikuláše (Niguliste) ze 13. století s mohutnou věží a později dostavěnými kaplemi, kostel sv. Michala (původně z 13. - 14. století) přeměněný na pravoslavný kostel v roce 1716 s barokním ikonostasem z roku 1720, kostel sv. Ducha (Püha Vaimu) ze 14. století s pozdně gotickým dřevěným oltářem (1483) od Bernta Notkeho a štíhlou věží, budovy dominikánského kláštera sv. Kateřiny z 14. – 15. století se zříceninami kostela zbořeného roku 1531). Koncem 15. století byl v Tallinnu postaven kostel sv. Olafa (Olaviste) (s kaplí Panny Marie z počátku 16. století), jehož gotická věž, vysoká 159 m, byla pravděpodobně jednou z nejvyšších staveb v Evropě i na světě. Po požárech byla přestavována a nyní měří pouze 123 m. Dále jsou významné zříceniny klášterního kostela brigidek v Piritě z 15. století, zbořeného v roce 1577, kostel sv. Petra a Pavla a pravoslavný kostel z 19. století. Z nesakrálních budov lze zmínit gotickou radnici spolu s věží a vyřezávanými ozdobnými lavicemi v sále magistrátu z 14. – 15. století, gotický dům Velké Gildy s dvojlodním sálem s křížovou klenbou z 15. století a ze stejného období dům Gildy sv. Olafa, gotické obytné domy (např. Tři sestry – komplex tří domů) a renesanční dům Bratrstva černohlavých z roku 1597. V Tallinnu přes četná poškození z období druhé světové války bylo pečlivě obnoveno středověké městské opevnění s baštami a bránami – bašty Megede a Kiek in de Kök (14. – 15. století), bašta Tlustá Margarita (16. století), Mořská brána (16. století). Nachází se zde také raně klasicistní (podle jiné klasifikace pozdně barokní) zámek Kadriorg z roku 1718 navržený Italem Nicolem Michettim (letní rezidence Petra Velikého), nyní muzeum umění, obklopený krásnými zahradami, prezidentský palác z roku 1938 ve stylu navazujícím na sousední zámek Kadriorg, palác místodržícího z 18. století, klasicistní palác z roku 1813, četné veřejné budovy (neogotická banka z roku 1904, modernistické divadlo z roku 1910, dům umění z roku 1934 ve funkcionalistickém stylu), památkové vily a činžovní domy. Tallinn se také pyšní nejdéle fungující lékárnou v Evropě - Radniční lékárnou (Raeapteek), která je v provozu již od středověku. Na břehu zálivu, kilometr od Kadriorského zámku, byl postaven pomník „Rusalky“ – okřídlený anděl zahleděný na mořský obzor. Tento pomník připomíná 177 ruských námořníků, kteří utonuli v roce 1893 spolu se svou válečnou lodí „Rusalka“. Toto místo, orientační bod, je tradičně navštěvován ruskými novomanželi, kteří mají zvyk tam klást květiny. Tallinnské staré město bylo v roce 1997 zapsáno na listinu světového dědictví UNESCO. Správní členění Tallinn je administrativně rozčleněn v osm městských částí (linnaosa): • Haabersti • Kesklinn • Kristiine • Lasnamäe • Mustamäe • Nõmme • Pirita • Põhja-Tallinn Tyto městské části se dále člení na čtvrtě (asum), jejichž význam je však dnes ve většině případů jen tradiční a historický. Doprava Vnitroměstskou hromadnou dopravu zajišťují čtyři tramvajové, osm trolejbusových a několik desítek autobusových linek. Asi 5 km od centra města se nachází mezinárodní letiště Tallinn-Ülemiste. Město má dobré železniční spojení s Petrohradem v Rusku, zatímco železniční spojení do lotyšské Rigy je od roku 1997 přerušeno. V jižním směru do Lotyšska, Litvy a Polska je evropská silnice E67 „Via Baltica“. Tato silnice je v některých úsecích čtyřproudová, dálničního typu. Na jihu Estonska je částečně ve výstavbě, ovšem její propustnost je zatím dostatečná a nevznikají zde dopravní problémy. Na výstavbu této magistrály v celém Pobaltí přispívá Evropská unie. Trajektem se lze dostat do Helsinek a Stockholmu. Tallinn – městské části a do nich náležející čtvrti

Haabersti (Astangu, Haabersti, Kakumäe, Mustjõe, Mäeküla, Õismäe, Pikaliiva, Rocca al Mare, Tiskre, Veskimetsa, Vismeistri, Väike-Õismäe) | Kesklinn (Juhkentali, Kadriorg, Kassisaba, Keldrimäe, Kitseküla, Kompassi, Luite, Maakri, Mõigu, Raua, Sadama, Sibulaküla, Südalinn, Tatari, Tõnismäe, Torupilli, Uus Maailm, Vanalinn s Toompea, Veerenni, ostrov Aegna) | Kristiine (Järve, Lilleküla, Tondi) | Lasnamäe (Katleri, Kurepõllu, Kuristiku, Laagna, Loopealse, Mustakivi, Pae, Paevälja, Priisle, Seli, Sikupilli, Sõjamäe, Tondiraba, Uuslinn, Väo, Ülemiste) | Mustamäe (Kadaka, Mustamäe, Siili, Sääse) | Nõmme (Hiiu, Kivimäe, Laagri, Liiva, Männiku, Nõmme, Pääsküla, Rahumäe, Raudalu, Vana-Mustamäe) | Pirita (Iru, Kloostrimetsa, Kose, Laiaküla, Lepiku, Maarjamäe, Merivälja, Mähe, Pirita) | Põhja-Tallinn (Kalamaja, Karjamaa, Kelmiküla, Kopli, Merimetsa, Paljassaare, Pelgulinn, Pelguranna, Sitsi)

Samosprávné jednotky estonského kraje Harjumaa (Harju maakond)

Aegviidu – Anija – Harku – Jõelähtme – Keila (město) – Keila (obec) – Kernu – Kiili – Kose – Kuusalu – Kõue – Loksa – Maardu – Nissi – Padise – Paldiski – Raasiku – Rae – Saku – Saue (město) – Saue (obec) – Tallinn – Vasalemma – Viimsi

Mapy Estonska

vlajka znak Litva Lietuvos Respublika Litevská republika

Hymna: Tautiška giesmė

geografie Hlavní město: Vilnius

Rozloha: 65 302 km² (120. na světě) z toho 1,5 % vody Nejvyšší bod: Juozapines Kalnas (293,6 m n. m.) Časové pásmo: +2 obyvatelstvo Počet obyvatel: 3 592 561 (125. na světě, odhad 2005)

Hustota zalidnění: 55,1 ob. / km² (141. na světě)

Jazyk: litevština

Náboženství: křesťanství

státní útvar Státní zřízení: republika

Vznik: 11. března 1990 (vyhlášení nezávislosti na SSSR)

Prezident: Valdas Adamkus

Předseda vlády: Gediminas Kirkilas

Měna: lit (LTL)

mezinárodní identifikace ISO 3166-1: 440 LTU LT MPZ: LT Telefonní předvolba: 370 Národní TLD: .lt

Litva je nejjižnější a největší ze tří pobaltských zemí. Hraničí s Lotyšskem (588 km) na severu, s Běloruskem (660 km) na jihovýchodě, s Polskem (103 km) a ruskou Kaliningradskou oblastí (273 km) na jihozápadě. Litevské pobřeží měří 91 km

Administartívne delenie

Litva – Lietuva – (LT)

Historicko-etnografické regiony Litvy Aukštaitija (Horní Litva) • Dzūkija • Malá Litva • Suvalkija • Žmuď (Žemaitija)

Dějiny Litvy Roku 1385 vstoupila Litva do Krevské unie spolu s Polskem. V roce 1569 uzavřelo Litevské velkoknížectví smlouvu s Polskem, tzv. Lublinskou unii. Díky ní vytvořila Litva s Polskem stát dvou uznaných národů. Ve státě měli větší vliv Poláci. Litva byla spojena s Polskem až do roku 1795, kdy stát zanikl v rámci třetího dělení Polska. Většina území Litvy připadla Rusku, menší část připojilo Prusko. V roce 1812 bylo území Litvy obsazeno francouzskými vojáky. Za první světové války bylo území Litvy obsazeno císařským Německem. Německá generalita prosazovala anexi území Litvy, 3. března 1918 podepsala sovětská delegace mír v Brestu s Německem a v něm se vzdala velkého území, do něhož patřila i Litva. Po rozpadu carské říše se Litva osamostatnila, ale měla napjaté vztahy s Polskem , které obsadilo území okolí města Vilniusu, které bylo Litvou považováno za hlavní město; Litevci zřídili tedy jako hlavní město Kaunas. Litva získala v roce 1923 anexí přístav Klajpedu. V roce 1939 musela Litva vydat právě Klajpedu pod nátlakem Německu. Po okupaci východních částí Polska v roce 1939 bylo území Vilniusu a okolí Litvě předáno Sovětským svazem. V roce 1940 se Litva stala součástí SSSR. Po napadení SSSR v roce 1941 bylo území Litvy okupováno Němci v letech 1941 až 1944. Novodobý samostatný litevský stát vznikl v roce 1990, kdy Litevská sovětská republika vyhlásila nezávislost. Hospodářská situace však byla svízelná; okamžitě vystartovala inflace a musel být zaveden přídělový systém na potraviny. SSSR nezávislost, byť v ústavě zakotvenou, neuznal a následně 13. ledna 1991 došlo k potyčkám mezi stoupenci litevské samostatnosti (u Vilniuské televizní věže) a sovětskými vojáky rozmístěnými v zemi. Zahynulo celkem 14 lidí a další stovky byly zraněny. Cestu Litvy k uznání nezávislosti ze strany Ruska urychlila snaha dalších svazových republik vystoupit ze svazku ke konci roku 1991. Litva je od roku 2004 členem NATO a jednou z těch novějších členských zemí EU. Země je vyspělá v zemědělství víc než v průmyslu. Geografie Povrch Povrch státu je vesměs rovinatý a nížinný, průměrná nadmořská výška činí 99 m.n.m. Východ státu vyplňuje pahorkatina Baltských vrchů (lit. Baltijos aukštumos), které vznikly v pleistocénu jako ledovcové nánosy. Morénové valy na severu země se vytvořily při ústupu ledovce. Nejvyšším místem je vrch Juozapines Kalnas (Hora Josefova) s výškou 293,6 m.n.m., který se nachází na jihovýchodě Litvy. Litvě patří i severní část známé Kurské kosy, úzkého písečného poloostrova vybíhajícího z Kaliningradské oblasti. Vodstvo Po poslední velké době ledové se v nížinách opět vyvinula hustá říční síť a množství drobných jezer, bažin, močálů a rašelinišť. K nejvyznanějším řekám patří Němen (lit. Nemunas) pramenící v Bělorusku. Do ní se ve městě Kaunas vlévá druhá největší řeka Neris, která protéká také Vilniusem. Podnebí Podnebí je chladnějšího typu mírného pásma s kontinentálními vlivy. Průměrné lednové teploty na pobřeží Baltského moře jsou okolo -4 °C, červencové okolo 16 °C. Ve vnitrozemském Vilniusu jsou větší rozdíly teplot v průběhu roku. V lednu je teplota okolo -6 °C a v červenci 18 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 650 mm. Hospodářství Litva je průmyslový a zemědělský stát. V zemědělství převažuje živočišná produkce nad rostlinnou. Chov prasat, skotu, koní a drůbeže. Produkce masa, mléka a rybích výrobků. Pěstuje se ječmen, pšenice, žito, len, brambory, cukrová řepa a zelenina. Hlavní průmyslová odvětví zde jsou strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Díky slabé surovinové základně ložiska rašeliny je produkce elektrické energie téměř výhradně závislá na jaderné energetice. Průmysl je soustředěn zejména do větších měst jako jsou Vilnius, Kaunas, Klaipėda a Šiauliai. Obyvatelstvo Obyvatelstvo Litvy tvoří z asi 83 % Litevci, významná je ruská (6 %) a polská (6 %) menšina. Litevština, která je úředním jazykem, patří spolu s lotyštinou do skupiny baltských jazyků.. Římskokatolická církev je největší organizovanou náboženskou skupinou v Litvě. Hlásí se k ní cca 2,8 miliónů obyvatel (cca 80 % celé litevské populace), která má ve společnosti velký vliv, k čemuž výrazně přispělo i to, že v průběhu 50 let komunistické a ruské nadvlády představovala katolická víra významný sebeidentifikační prvek litevského národa. Kromě Vilnisusu jsou dalšími významnými litevskými městy přístav Klajpeda, na soutoku řek Nemunas a Neris ležící Kaunas a v severní části země Šiauliai a Panevėžys. Organizace soudnictví Litva má čtyřstupňovou soustavu obecných soudů – jedná se o soudy okresní (Apylinkės teismas), krajské (Apygardos teismas), odvolací (Apeliacinis teismas) a Nejvyšší soud (Lietuvos Aukščiausiasis Teismas). Vedle obecných soudů existuje dvoustupňová soustava správních soudů, sestávající z krajských správních soudů (Apygardų administraciniai teismai) a Nejvyššího správního soudu (Vyriausiasis administracinis teismas). Zajímavosti Světoznámá je produkce jantaru. Jaderná elektrárna v Ignalině produkuje až 80 % elektrické energie státu. Litva tím zaujímá přední místo v Evropě. Historické územia Žmuď

Žmuď (zelenou barvou) na mapce regionů Litvy Žmuď (litevsky Žemaitija; polsky Żmudź; latinsky Samogitia), též Žemaitsko či Dolní Litva, je jedním z pěti etnografických regionů Litvy. Rozkládá se na severozápadě země mezi řekou Němen, Lotyšskem, Baltským mořem a tzv. Malou Litvou. Tradičním centrem regionu je město Telšiai, dalšími většími městy jsou Tauragė a Mažeikiai, na východním okraji území pak leží největší město Šiauliai. Oproti ostatním částem Litvy je řídčeji osídlená a méně průmyslová. Oblast je také bohatá na jezera. V minulosti zde sídlil kmen Žmuďanů (Žemaitů). V dobách Polsko-litevského státu tvořila Žmuď jedno z jeho vojvodství.

Hlavné město Vilnius S

Vilnius (dříve česky také Vilno, litevsky Vilnius, polsky Wilno, bělorusky Вільня, rusky Вильнюс) je hlavní město Litvy. V roce 2001 měl Vilnius 542 tisíc obyvatel. 57,8 % tvořili Litevci, 18,7 % Poláci, 14 % Rusové, 4 % Bělorusové, 0,5 % Židé a 5 % ostatní národnosti.

Katedrála ve Vilniusu Rozloha města činí 392 km². 3,6 km² z této plochy zabírá Staré město, historické centrum Vilniusu, zapsané na Seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Poloha Vilnius leží v jihovýchodní Litvě (54°41" severní šířky a 25°17" východní délky) na soutoku řek Vilnia a Neris. Ačkoli dnes leží na poblíž hranic Litvy, kdysi byl Vilnius nejen kulturním, ale i geografickým centrem Litevského velkovévodství a také významným městem v rámci polsko-litevské unie. Podnebí Podnebí Vilniusu je přechodové mezi kontinentálním a přímořským. Průměrná roční teplota je +6,1 °C, lednová průměrná teplota činí −4,9 °C a červencová +17,0 °C. Průměrné roční srážky činí 661 mm. Ve Vilniusu bývají extrémně horká léta, kdy teplota přesahuje 30 °C. Historie Oblast Vilniusu byla obydlena odedávna, jak dokládají četné archeologické nálezy v různých částech města. Litevská pověst o založení Vilniusu říká, že město bylo založeno poté, co vládnoucí velkovévoda, Gediminas, měl věštecký sen o železném vlku stojícím na kopci. Když požádal kněze o vysvětlení, dozvěděl se, že musí postavit hrad a velké město na vrcholu kopce. V psaných pramenech je město poprvé zmíněno v roce 1323. Vilnius se stal známým poté, co do něj Gediminas pozval německé obchodníky. Nejstarší částí města je hrad, postavený Gediminasem na Hradním kopci. V roce 1387 byla městu udělena magdeburská městská práva Vladislavem II. Jagiełło, králem Polska a velkoknížetem litevským. Mezi lety 1503 až 1522 byly vybudovány městské hradby s devíti branami a třemi věžemi. Vilnius dosáhl vrchol svého rozvoje za vlády posledního Jagellonce Zikmunda II. Augusta, který sem přestěhoval svůj dvůr v roce 1544.

Štěpán Báthory, zakladatel vilniuské univerzity V dalších stoletích se město dále rozrůstalo, mj. i díky založení Vilniuské univerzity králem a velkoknížetem Štěpánem Báthorym v roce 1579. Univerzita se brzy stala jedním z nejdůležitějších vědeckých a kulturních středisek v oblasti a hlavním vědeckým centrem litevského velkoknížectví. V roce 1655 byl Vilnius obsazen ruskou armádou a byl vypleněn a vypálen a jeho obyvatelé zmasakrováni. Na počátku 19. století byl však již třetím největším městem ve východní Evropě. Růst obyvatelstva si vyžádal zboření hradeb v letech 1799 - 1805, zachovala se pouze Ostrá brána (litevsky Aušros Vartai, polsky Ostra brama). Po třetím dělení Polska v roce 1795 byl Vilnius anektován Ruskem a stal se se hlavním městem gubernie. V roce 1812 město dobyl Napoleon během svého tažení na Moskvu. Jeho armáda posléze do Vilniusu ustoupila a město se stalo hrobem tisíců zraněných francouzských vojáků. V 19. století město postihly represe po nezdařených polských povstáních proti ruské nadvládě. Po listopadovém povstání z let 1831-32 byla mj. uzavřena vilniuská univerzita. Během I. světové války byl Vilnius okupován Německem (1915 - 1918). V roce 1919 byl prohlášen hlavním městem krátce existující Sovětské socialistické republiky Litvy a Běloruska. 1. ledna 1919 byl Vilnius obsazen polskými jednotkami, které vytvořili místní obyvatelé. Bolševická vojska postupující od východu ho později obsadila, ale 19. dubna 1919 ho Poláci dobyli zpět. 14. července 1920 město opět obsazují Rusové. Po porážce ruských vojsk u Varšavy Sověti předávají Vilnius nově vzniklé Litvě. 9. října 1920 však Vilnius obsazuje litevsko-běloruská divize polské armády. Město a okolí je prohlášeno za samostatný stát „Střední Litvu“, jehož parlament 20. února 1922 odhlasoval připojení k Polsku. Vilnius se stal hlavním městem vilenského vojvodství. Litva nicméně polskou svrchovanost nad bývalou Střední Litvou nikdy neuznala a Vilnius oficiálně považovala za své hlavní město (obě země ostatně kvůli tomu navázaly diplomatické styky až v roce 1938). Za polské vlády prodělal Vilnius rychlý rozvoj. Byla znovuotevřena univerzita Štěpána Báthoryho a podstatně se zlepšila infrastruktura města. V roce 1931 měl Vilnius 195 tisíc obyvatel a byl 5. největším městem v Polsku. Po vypuknutí II. světové války byl Vilnius 19. září 1939 na základě paktu Ribbentrop-Molotov obsazen Rudou armádou. Polská armáda nekladla větší odpor, neboť její hlavní síly bojovaly proti Němcům v jiných částech Polska. Podle ruských plánů se měl Vilnius stát hlavním městem Běloruska. Na litevsko-ruských rozhovorech v Moskvě 10. října 1939 bylo ale dohodnuto předání města a okolí Litvě výměnou za její souhlas se zřízením ruských vojenských základen na litevském území. V červnu 1940 byla Litva okupována Sovětským svazem a Vilnius se stal hlavním městem Litevské sovětské socialistické republiky. Sovětská tajná policie NKVD tehdy zatkla cca 35 - 40 000 obyvatel města a poslala je do gulagů. V červnu 1941 padl Vilnius do německých rukou. Němečtí okupanti zavraždili asi 100 tisíc obyvatel, mezi nimi 95 % místních Židů. Neúspěšné židovské povstání z 1. září 1943 vedlo ke konečného destrukci zdejšího ghetta. Vilnius byl osvobozen v červenci 1944 vojáky polské odbojové Armii Krajowej (Zemské armády) během Operace Ostrá brána. S polskými povstalci spolupracovaly i některé sovětské jednotky, ovšem po vstupu Rudé armády do města 15. července 1944 byla velká část polských vojáků zatčena NKVD. Po skončení války Sověti z Vilniusu odsunuli většinu polského obyvatelstva a nahradili je Rusy a Litevci. Od roku 1987 ve městě docházelo k demonstracím proti sovětskému režimu. 13. ledna 1991 došlo ke střetu mezi obyvateli a sovětskou armádou, která se pokusila obsadit televizní vysílací věž. 14 lidí bylo zabito a přes 700 raněno. Doprava Vilnius je výchozím bodem dálnic Vilnius-Kaunas-Klaipeda a Vilnius-Paneževys. Z mezinárodního letiště létají linky do všech významných evropských měst a vilniuské nádraží je rovněž významným dopravním uzlem. Řeka Neris je splavná, ale neexistuje žádná pravidelná lodní doprava. Městská hromadná doprava je v současnosti zajišťována trolejbusy. Do budoucna je plánovan systém městské železnice.

Staré Vilno

Mapy Litvy

vlajka znak Lotyšsko Latvijas Republika Lotyšská republika Hymna: Dievs, svētī Latviju

geografie

Hlavní město: Riga

Rozloha: 64 589 km² (121. na světě) z toho 1,5 % vody Nejvyšší bod: Gaizinkalns (312 m n. m.) Časové pásmo: +2 obyvatelstvo Počet obyvatel: 2 302 700 (137. na světě, 2005)

Hustota zalidnění: 35 ob. / km² (159. na světě)

Jazyk: lotyština

Náboženství: luteránství, římskokatolické, pravoslaví

státní útvar Státní zřízení: republika

Vznik: 4. května 1990 (vyhlášení nezávislosti na SSSR)

Prezident: Valdis Zatlers

Předseda vlády: Ivars Godmanis

Měna: lat (LVL)

mezinárodní identifikace ISO 3166-1: 428 LVA LV MPZ: LV Telefonní předvolba: 371 Národní TLD: .lv

Lotyšsko (lotyšsky: Latvija) je prostřední ze tří pobaltských zemí. Hraničí s Litvou (588 km) na jihu, s Běloruskem (167 km) na jihovýchodě, s Ruskem (282 km) na východě a s Estonskem (343 km) na severu.

 Dějiny Lotyšska

Lotyšsko vyhlásilo nezávislost na Rusku 30. listopadu 1918. Po vypuknutí druhé světové války bylo 17. června 1940 okupováno a posléze anektováno Sovětským svazem pod záminkou zvýšení obranyschopnosti SSSR. Během jednoho roku sovětské krutovlády před německou invazí byly desítky tisíc Lotyšů odvlečeny do sibiřských gulagů nebo povražděny. Němečtí vojáci byli proto na začátku války poměrně značnou částí obyvatelstva vítáni jako osvoboditelé, čehož po válce masivně zneužívala sovětská propaganda. Součástí Sovětského svazu jako Lotyšská sovětská socialistická republika zůstalo až do rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Lotyšsko, které bylo mezi světovými válkami zemědělskou velmocí vyvážející potraviny do mnoha zemí Evropy, bylo během sovětské okupace přeorientováno na průmyslovou výrobu a jeho ekonomická samostatnost byla vážně narušena. Okupace také zapříčinila soustavný příliv rusky hovořícího obyvatelstva, o kterém se lze domnívat, že byl součástí plánované rusifikace Pobaltí. Více než polovina obyvatel Lotyšska na konci sovětské okupace nemluvila lotyšsky. Během současného období samostatnosti se Lotyšsko stalo v roce 2004 členem NATO a od 1. května 2004 jednou z deseti nových členských zemí EU. Geografie Povrch Povrch je většinou rovinatý, nížinný, místy s pahorkatinami. Území Lotyšska bylo modelováno pleistocénním ledovcem. Zůstaly po něm morény a nánosy, které tvoří na západě Kuronskou a na východě Livonskou vrchovinu. Podél pobřeží Baltského moře leží pásmo písečných dun. Vodstvo V Lotyšsku je hustá říční síť, největšími řekami jsou Daugava, Venta a Gauja, mnoho jezer, Lubāns a Rāznas a mnoho bažin a močálů, které tvoří 10 % rozlohy státu. Podnebí Podnebím Lotyšsko patří do chladnějšího mírného pásu, na východě s kontinentálním vlivem. Se zvětšující se vzdáleností od moře se zvyšují i teplotní rozdíly. Průměrná lednová teplota je -5 °C a červencová 17 °C. Průměrný roční úhrn srážek činí 630 mm, v Livonské vrchovině až 800 mm. Hospodářství Lotyšsko je průmyslový a zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví: strojírenství, elektrotechnika, radioelektronika, papírenský, chemický, potravinářský, textilní, dřevozpracující průmysl a průmysl stavebních hmot. Důležitá průmyslová střediska jsou Riga, Daugavpils, Liepāja a Jūrmala. Kromě těžby rašeliny nemá Lotyšsko zdroje nerostných surovin. Spotřeba elektrické energie je z části zajišťována její produkcí v tepelných a vodních elektrárnách a z části jejím dovozem ze zahraničí. Velký přínos financí do státního rozpočtu zaznamenává tranzitní kontejnerová přeprava ruského zboží územím Lotyšska a přes přístavy dále do světa. V zemělství převládá živočišná produkce. Chov skotu a prasat. Pěstuje se zde ječmen, žito, brambory, cukrová řepa a zelenina. Loví se zde zejména sledi a šproty. Produkce masa, mléčnách výrobků a rybích výrobků jako jsou sardinky nebo rybí moučka. Téměř polovinu území státu pokrývají lesy 46 %, orná půda tvoří 27 %, pastviny 13 % a ostatní 14 %. Zajímavosti Národní park Gaujas je největší v Pobaltí. Město Ventspils je významným přístavem a překladištěm zboží na pobřeží Baltského moře. Obyvatelstvo Asi 58,8 procent obyvatel Lotyšska jsou etničtí Lotyši. Významná je menšina tvořená Rusy (cca 28,7 %)[1], zhruba polovina z nich však nemá lotyšské občanství, nemůže volit a je pod značným tlakem ze strany úřadů, aby Lotyšsko opustila. Většina z nich to však odmítá a Rusko se k této možnosti také staví odmítavě. Další národnostní menšiny představují Bělorusové, Ukrajinci, Poláci a Litevci. Ve městech žije zhruba 70 % populace, na venkově 30 %. V zemi neexistuje žádné výrazně dominantní náboženství. Největší zastoupení (čísla se vztahují k roku 2003) mají luteráni (cca 556 000), následují římští katolíci (430 000) a pravoslavní (350 000).

Lotyšská historická území

Kuronsko (Kurzeme) • Livonsko (Vidzeme) • Latgale • Sēlija • Zemgale

Kuronsko Kuronsko (lotyšsky: Kurzeme; německy: Kurland; polsky: Kurlandia) — historické území v Pobaltí jihozápadně od Rižského zálivu u Baltského moře. V letech 1237-1561 bylo Kuronsko v držení Livonského řádu a od r. 1561 jako vévodství lenně příslušné k Polsku. V 17. století se načas stalo koloniální mocností: Kuronsku náleželo Tobago a malé území v Guineji. Roku 1795 bylo připojeno k carskému Rusku. V době I. světové války v letech 1915-1918 bylo okupováno Německem a poté se Kuronsko stalo součástí Lotyšska (1940–1991 pak Lotyšské SSR v rámci Sovětského svazu). Livonsko Livonsko je historický útvar, který se rozkládal přibližně na území dnešního Estonska a Lotyšska, na východním pobřeží Baltského moře. Jeho obyvatelstvo tvořili Livové, patřící k ugrofinským národům, jejich řečí byla dnes téměř vymřelá livonština. Na území Livonska žili i Estonci (zvaní rusky též Čudové, ugrofinský národ) a různé kmeny Baltů (Latgalové, Kurové, Zemgalové, Žemaitové (starším českým názvem „Žmuďané“) a další). Při zřízení Livonska jako samostatného územního útvaru sehráli význačnou roli rytíři řádu mečových bratří (po roce 1237 součást řádu německých rytířů), kteří se po založení řádu roku 1202 území zmocnili a vytvořili jakousi federaci Livonska, sestávající zpočátku z duchovních pseudostátních útvarů (biskupství), svobodných měst a území přímo ovládaných řádem. Zároveň se zasloužili o rozšíření křesťanství. Řád mečových bratří

Země řádu kolem 1350 Řád mečových bratří (Fratres militiae Christi) se zasloužil o rozšíření křesťanství ve východním Pobaltí, kde na na území dnešního Lotyšska a Estonska založil řádový livonský stát. Řád existoval v letech 1202–1561, ale 1237–1525 byl autonomní součástí řádu německých rytířů. Řád mečových bratří je znám i pod názvy rytíři meče, livonský řád, livonští rytíři apod.

Heraldika: červené (v některých fázích zkřížené) meče a kříže na bílém poli. První léta řádu Řád mečových bratří založil roku 1202 v Rize po vzoru templářů třetí livonský (později rižský) biskup Albert von Buxhoevden. Úkolem řádu bylo christianizovat dosud převážně pohanské obyvatelstvo východního Pobaltí v oblasti, kterou Němci nazývali podle jednoho ze zdejších kmenů Livonsko. Papež Inocenc III. řád roku 1204 potvrdil a přikázal mu poslušnost vůči rižskému biskupovi (od 1253 arcibiskup, metropolita pro Livonsko a Prusy). Řád však uznával tuto závislost pouze formálně, fakticky byl zcela samostatný. Albertovi se také podařilo přimět papeže Inocence III., aby livonské území zasvětil Panně Marii (Terra Mariana), a postavil ji tak pro účastníky křížových výprav naroveň Svaté zemi.

Kříž řádu na štítu V čele řádu stál na doživotí volený velmistr. Mimo rytířů, kteří měli pocházet z urozeného rodu, zahrnoval řád také vojáky, mnichy a řemeslníky. Jeho hlavním sídlem se stal Wenden (latinsky Cesis, dnes estonské Viljandi). Po založení řádu nastal v procesu dosud nepříliš úspěšné christianizace Livonska obrat. Mečoví rytíři vtrhli nejprve na území obývané Livy, kterým přišli na pomoc Rusové pod vedením polockého knížete, neboť zdejší oblasti na něm byly poplatně závislé a někteří místní vládcové přijali již dříve pravoslaví. Místní obyvatelstvo se expanzi úporně bránilo a donutilo křižáky vybudovat si pevnosti a stáhnout se do nich. Po podmanění Livonska bylo napadeno Estonsko, kde si dobyvatelé počínali zvláště krutě. Biskup Albert pozval řádu na pomoc dánského krále Valdemara II., který ovládl severní Estonsko a roku 1219 tu založil hrad Tallinn. Mezi dobyvateli došlo vzápětí ke konfliktu, neboť Dánové si činili nároky na svrchovanost nad Rigou. O expanzi do Estonska se neúspěšně pokusilo také Švédsko. Roku 1222 vypuklo v Estonsku proti Dánům a mečovým rytířům velké povstání, kterému přišly na pomoc ruské oddíly z Novgorodu a Pskova. Přes počáteční úspěchy povstalců nabyli postupně převahy mečoví rytíři. Povstání skončilo v roce 1224 dobytím města Jurjeva, založeného velikým knížetem Jaroslaven Moudrým, které bránili Estonci i Rusové. Tak získali křižáci možnost pronikat dále do ruského vnitrozemí. Roku 1227 byl dobyt ještě ostrov Saaremaa, odkud bylo povstání zahájeno. Poté obrátili řádoví rytíři svoji pozornost jihozápadním směrem na území Zemgalů a litevských Žemaitů (Žmuď). Katastrofální porážka v roce 1236 u Saule (dnes litevské Šiauliai), kde našla smrt většina rytířů včetně velmistra, měla závažné důsledky pro panství řádu ve východním Pobaltí. Podmaněné obyvatelstvo se začalo vymaňovat z nadvlády a vracet se k pohanským kultům. Konflikty měl řád také se Svatou stolicí, která mu vyčítala brutální postup proti pohanům i již pokřtěným, dále pak snahy starat se více o vlastní jmění než christianizaci nevěřících. Z těchto důvodů se zbylí mečoví rytíři rozhodli sloučit s řádem německých rytířů, působícím v sousedních Prusích. Stalo se tak v roce 1237 viterbskou smlouvou, která zaručila rytířům v Livonsku autonomní postavení. Livonská větev řádu německých rytířů Po sloučení s řádem německých rytířů obrátili livonští rytíři svoji pozornost na východ, na území ruských knížectví, která byla v té době ohrožena tatarskou expanzí. Současně se snažili proniknout do novgorodské země Švédové, aby získali pod svoji kontrolu zdejší obchodní cesty. Útočníci se pokusili svoje vojenské akce zkoordinovat.

Fratres militiae Christi Roku 1240 se Švédové vylodili pod vedením jarla Birgera v ústí Něvy. Současně zaútočili na Rus také němečtí rytíři z Livonska a zmocnili se pevnosti Izborsk. Poté jim otevřel svoje brány Pskov, neboť vládnoucí bojaři byli ochotni uznat svrchovanost řádu místo Novgorodu. Rytíři odsud podnikali další výpravy, na nichž se nebezpečně blížili k Novgorodu. Novgorodský kníže Alexandr Něvský, který již dříve porazil Švédy na Něvě, nyní vyrazil urychleně na sever. Tady dobyl křižáckou pevnost Koporje a nechal ji rozbořit (1241). Poté vyhnal řádovou posádku z Pskova. Křižácké vojsko, které mělo vtrhnout na novgorodskou půdu severně Čudského jezera, zastavil Alexandr na jaře roku 1242 v tzv. „ledové“ bitvě, která se odehrála na zamrzlé jezerní ploše. „Ledová“ bitva ukončila s definitivní plaností pokusy livonských rytířů proniknout na východ a německou východní expanzi ve středověku vůbec. Základním posláním obou rytířských řádů ve východním Pobaltí měla být christianizace dosud pohanského obyvatelstva. V polovině 13. století začala papežská kurie počítat s livonskými rytíři (a také se Švédy) jako s prostředníky pokatoličtění pravoslavných Rusů, jimž se za to mělo dostat pomoci proti Tatarům. Tato myšlenka však nebyla nikdy uskutečněna. Roku 1283 dokončili němečtí rytíři podmanění Prusi a obrátili svoji pozornost na Žmuď, kterou jim odstoupil litevský král Mindaugas roku 1253. Z druhé strany na ni zaútočili livonští rytíři, kteří právě opanovali území Zemgalů. Žmuď měla pro řád zásadní význam. Její opanování by znamenalo územní spojení obou řádových států, pruského i livonského. Proti rozpínavosti livonských rytířů se později postavil litevský velkokníže Gediminas, který získal roku 1322 spojence přímo na území Livonska, a to samosprávu města Rigy a rižského arcibiskupa Fridricha z Pernštejna, kteří měli s rytíři vážné spory. Jejich prostřednictvím se obrátil roku 1323 na papeže Jana XXII, důležitá německá přístavní a obchodní města, františkány a dominikány v Sasku. Dosud pohanský vládce je informoval o svém úmyslu nechat se pokřtít a zval do své země duchovní i kolonisty. Zároveň obvinil livonské rytíře, že svým jednáním zprofanovali křesťanství v takové míře, že ho nyní Gediminasovi poddaní nenávidí. Papež požádal livonské rytíře, aby uzavřeli s Litvou mír (1323) a vyslal na Litvu své poselstvo (1324). Papežští legáti však brzy zjistili, že Gediminas bude sice nadále na svém území křesťany tolerovat, sám však křest nepřijme, smysl jeho dopisů byl prý v tomto ohledu zkreslen, a nebude v tom ani nikoho povzbuzovat. V důsledku tohoto vývoje událostí nepovažoval řád smlouvu s Litvou za závaznou a ještě koncem roku 1324 proti ní obnovil útoky. Válka se protáhla až do roku 1338 a v jejím průběhu zaútočili proti Litvě také němečtí rytíři z Prus, kteří počátkem roku 1329 napadli v koordinované akci s českým vojskem Jana Lucemburského Žmuď. Zájmy německých rytířů v Prusích a livonské větve řádu se postupně začaly lišit. Livonští rytíři například nebojovali v bitvě u Grunwaldu, do války vstoupili až poté, co v bitvě zahynul výkvět pruského řádového rytířstva. Samostatný livonský řád Po roce 1525, kdy poslední pruský velmistr řádu Albrecht Braniborský přijal luteránskou reformaci a majetek řádu sekularizoval, se jeho livonská větev znovu osamostatnila. Po zániku Livonska 1561 byl však s konečnou platností zrušen a přičleněn k řádu německých rytířů. Během 15. století livonský stát značně zeslábl v důsledku rozporů mezi livonskou větví řádu německých rytířů, rižským arcibiskupem a městy. Toho začal využívat k expanzi moskevský stát, který hledal možnost proniknutí k Baltu. Roku 1558 vypukla mezi moskevským státem a Livonskem tzv. livonská válka (1558–1582/1583). Během ní Livonsko jako samostatný stát zaniklo (1561). Části livonského území připadly Litvě, Polsku, Švédsku a Dánsku. Samostatnost si zachovalo pouze Kuronsko a Zemgalsko jako vévodství. Světským vládcem se tu stal pod lenní svrchovaností polského krále dosavadní velmistr livonského řádu (po 1525 se livonská větev řádu německých rytířů osamostatnila) Gotthard Kettler. Lotyšské jméno pro oblast Livonska je dnes Vidzeme. Livové, jichž dnes podle různých pramenů neexistuje ani tucet, jsou přesto uznáni jako národnostní menšina (s příslušnou poznámkou v průkaze). Existuje též livonská národní hymna.

Hlavní město Riga Riga Rīga

vlajka

znak poloha souřadnice: 56°58′ s. š., 24°8′ v. d.

Kraj:

rozloha a obyvatelstvo rozloha: 307,17 km²

počet obyvatel: 727 578 (2006) hustota zalidnění: 2 369 obyv. / km² etnické složení: Lotyši, Rusové, Bělorusové, Ukrajinci, Poláci, Litevci náboženské složení: Luteránské protestantské křesťanství, Římskokatolické křesťanství, Ruská ortodoxní církev

správa města starosta: Jānis Birks oficiální web: www.riga.lv

telefonní předvolba: +371 7 Riga (lotyšsky: Rīga) je hlavní město Lotyšska. Leží při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu Baltského moře. Má rozlohu 307 km² a s více než 700 tisíci obyvateli je největším městem Pobaltí. Zároveň slouží jako kulturní, vzdělávací, politické, finanční, komerční a průmyslové středisko oblasti. Historické centrum Rigy patří mezi kulturní dědictví UNESCO a samotné město se vyznačuje výraznou secesní architekturou, která je porovnatelná s městy jako je Vídeň, Petrohrad a Barcelona. Ekonomika a organizace V Rize je velké množství akademických institucí, včetně Lotyšské univerzity (Latvijas Universitāte), Technické univerzity (Rīgas Tehniskā Universitāte) a univerzity Stradin (Rīgas Stradiņa Universitāte). V Rize zasedá i lotyšský parlament (Saeima) a na Rižském hradě sídlí lotyšská prezidentka Vaira Vīķe-Freiberga. V posledních letech se výrazně zvýšil obchodní a turistický cestovní ruch vzhledem k zlepšení komerční a turistické infrastruktury. Riga jako přístavní město je hlavním cestovním uzlem místní silniční a železniční dopravy. Většina turistů cestuje do Rigy letecky. Mezinárodní letiště v Rize je největší v Pobaltí, bylo zmodernizované v roce 2001, k 800. výročí založení města. Mezi lety 1993 a 2001 se letecká doprava zdvojnásobila. Baltické námořní trajekty spojují Rigu se Stockholmem, Kielem a Lübeckem. V období studené války byly v Rize také dvě letecké základny: Rumbula a Spilve. Ve městě se nacházejí všechny důležité finanční instituce, včetně lotyšské centrální banky. Zahraniční obchod se v Rize v posledním období rozvíjí, zvláště po vstupu Lotyšska do Evropské unie 1. května 2004. V Rize je soustředěna přibližně polovina celé průmyslové kapacity Lotyšska, především v oblasti finančnictví, veřejných služeb, potravinářství, farmakologie, zpracování dřeva, tiskařství. Je zastoupen textilní a nábytkářský průmysl a výroba komunikačních zařízení. Přístav v Rize je důležitým centrem dopravy zboží.

Pohled na Rigu z levého břehu Daugavy

Památky

Katedrála s Rižským hradem a řekou Daugavou v pozadí Románská monumentální katedrála, považovaná za největší kostel v pobaltských státech. Začala vznikat roku 1211, několikrát byla přestavovaná. Uvnitř jsou jedinečné varhany z roku 1844 s 6768 píšťalami. Rižský hrad (Rīgas Pils) je sídlem prezidentky a je zde umístěno Muzeum lotyšské historie, Muzeum zahraničního umění a Muzeum literatury, divadla a hudby. Kostel Svatého Petra s věží vysokou 123 metrů Kostel Svatého Jana s dominikánským klášterem "Prašná věž" (Pulvertornis), poslední zachovaná část bývalých městských hradeb. Sídlí zde Lotyšské vojenské muzeum Památník svobody byl postaven Karlisem Zalem mezi lety 1931–1935 a měl symbolizovat Lotyšsko jako mladý, svobodný a nezávislý stát. Symbolika tohoto monumentu během doby, kdy Lotyšsko bylo součástí Sovětského svazu, narůstala. Na vrcholu památníku je socha, jež představuje svobodu. Tato socha v rukou třímá tři hvězdy, které odkazují na tři lotyšské regiony: Kurzeme, Vidzeme a Latgale. U úpatí památníku je několik soch reprezentující hodnoty, kterými jsou: práce, rodina, síla národa, síla víry a historický odkaz. Ve středu tohoto sousoší je socha matky národa.

  Model památníku svobody v Rize.

Podnebí V zimě se v Rize pohybují teploty okolo -5 stupňů Celsia, v létě mezi 15 a 20 stupni Celsia. Podnebí je mírné, přímořské, se zřetelnou aktivitou cyklonů a značným podílem srážek. Obyvatelstvo Rok Populace 1767 19 500 1800 29 500 1840 60 000 1867 102 600 1881 169 300 1897 282 200 1913 517 500 1920 [1]185 100

1930 377 900 1940 353 800 Rok Populace 1941 335 200 1945 [2]228 200

1950 482 300 1955 566 900 1959 580 400 1965 665 200 1970 731 800 1975 795 600 1979 835 500 1987 900 300 Rok Populace 1990 909 135 1991 900 455 1992 889 741 1993 863 657 1994 843 552 1995 824 988 1996 810 172 1997 797 947 1998 786 612 1999 776 008 Rok Populace 2000 764 329 2001 756 627 2002 747 157 2003 739 232 2004 735 241 2005 731 762 2006 727 578

Počet obyvatel Rigy se snižuje, zvlášť je to znatelné na údajích po roce 1991. Způsobila to emigrace etnických Rusů, odchod části obyvatel do Velké Británie a Irska a nízká porodnost. Počet obyvatel (v roce 2006) je 727 578. Ve městě tvoří Lotyši kolem 43% populace, přibližně stejné procento je Rusů. Na porovnání, v Lotyšsku žije 59% Lotyšů, 28,5% Rusů, 3,8% Bělorusů, 2,5% Ukrajinců, 2,4% Poláků, 1,4% Litevců a 2,4% jiných národností (2006). Většina Lotyšů je protestantské evangelické luteránské nebo římskokatolické víry, většina Rusů patří k ruské ortodoxní církvi. Po získání nezávislosti v roce 1991 se muselo mnoho nelotyšských rodin, které se přistěhovaly po anexi Lotyšska v roce 1940, odstěhovat do svých původních zemí. Výsledkem tohoto velkého počtu emigrací z Lotyšska je snižování počtu obyvatel, zároveň procentuálně počet Lotyšů vzrůstá.

Stará Riga

Dobova rytina

Riga 1697

Mapy Lotyšska

Historický vývoj v Pobaltí r. 1000 n.l

r.1100 n.l

r.1200 n.l

Pobaltie 1220

Pobaltie 1270

r.1300 n.l

Pobaltie 1350-1360

r.1400 n.l

Pobaltie 1400

Pobaltie 1478

r.1500 n.l

Pobaltie 1563

r.1600 n.l

Pobaltie 1617

r.1700 n.l

Pobaltie 1701

Pobaltie 1772

Pobaltie 1795

Pobaltie 1809

Obdobie Hansy 14., 15., 16. storočie

Litva 1568

Litva 1600

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie, a z iných zdrojov zostavil maxx48

 Bratislava  22.2.2008