Peripolární buňka
A – Ledvinné tělísko
B – Proximální stočený kanálek
C – Distální stočený kanálek
D – Juxtaglomerulární aparát
1. Basální lamina
2. Bowmanův váček – parietální vrstva
3. Bowmanův váček – viscerální vrstva
3a. Pedikl
3b. Podocyt
4. Bowmanův prostor (močový prostor)
5a. Mesangium – Intraglomerulární buňka
5b. Mesangium – Extraglomerulární buňka
6. Granulární buňky (Juxtaglomerulární buňky)
7. Macula densa
8. Myocyty (hladké svalstvo)
9. Arteriola afferent
10. Kapiláry glomerulu
11. Arteriola efferent
Peripolární buňky (PPC) se nacházejí v juxtaglomerulárním aparátu ledvin a patří mezi buňky sekreční. I když tyto buňky byly již popsány, stále existuje mnoho neznámých histologických a fyziologických vlastností.
Popis[editovat | editovat zdroj]
Peripolární buňky mají denzní, na membránu vázané vakuoly o průměru 0,4 až 2,1 µm. Jsou uloženy v těsné blízkosti mesangiálních buněk a kořene ledvinového tělíska.[1]
Historie[editovat | editovat zdroj]
V roce 1979 byl popsán nový druh buněk nalezených v ledvinovém tělísku u ovcí.[2] Tyto buňky byly pojmenovány „peripolární“ kvůli jejich prstencovité distribuci kolem vaskulárního pólu. Jsou umístěny v blízkosti inflexního bodu mezi parietální a viscerální vrstvou.[3] Zpočátku byly klasifikovány jako epiteliální buňky kvůli jejich umístění nad bazální membránou Bowmanova tělíska a množstvím spojů mezi bazální membránou a PPC.[4]
Funkce[editovat | editovat zdroj]
Peripolární buňky mají zřetelně sekreční funkci, konkrétní funkce však zatím není známá. Předpokládá se, že se podílejí na regulačních mechanismech juxtaglomerulárního aparátu působením na kontrakci cév.[1]
Výskyt[editovat | editovat zdroj]
PPC jsou přítomny u mnoha druhů zvířat a jejich výskyt se potvrdil také u lidí. Procento výskytu PPC se liší podle živočišného druhu a věku: u lidí byly nalezeny v 6,5 % renálních krvinek, u laboratorních myší ve 45 % a u ovcí v 85 %.[5] Blíže se tyto buňky zkoumaly histochemickou a imunohistochemickou metodou[6] právě u ovcí, protože ovčí PPC jsou větší než PPC jiných druhů. Bylo také zjištěno, že novorozená jehňata mají ve srovnání s dospělými ovcemi vyšší počet PPC.[7]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b ČIHÁK, Radomír; GRIM, Miloš. Anatomie 2. 3. vyd. Praha: Grada Publishing, 2013. 512 s. ISBN 978-80-247-4788-0. S. 275.
- ↑ RYAN, G. B.; COGHLAN, J. P.; SCOGGINS, B. A. The granulated peripolar epithelial cell: a potential secretory component of the renal juxtaglomerular complex. Nature. 1979-02, roč. 277, čís. 5698, s. 655–656. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0028-0836. DOI 10.1038/277655a0.
- ↑ GARDINER, D. S.; LINDOP, G. B. M. The granular peripolar cell of the human glomerulus: a new component of the juxtaglomerular apparatus?. Histopathology. 1985-07, roč. 9, čís. 7, s. 675–685. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0309-0167. DOI 10.1111/j.1365-2559.1985.tb02853.x.
- ↑ JOANA, Passos; JUSTINA, Prada; LÍGIA, Bento. Histochemical and Immunohistochemical Study of Peripolar Cells in Sheep. Journal of Histology [online]. 2013-04-30 [cit. 2021-03-11]. DOI: https://doi.org/10.1155/2013/237630. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GIBSON, I.W.; GARDINER, D.S.; DOWNIE, I. A comparative study of the glomerular peripolar cell and the renin-secreting cell in twelve mammalian species. Cell and Tissue Research. 1994-07-01, roč. 277, čís. 2, s. 385–390. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0302-766X. DOI 10.1007/s004410050165.
- ↑ JOANA, Passos; JUSTINA, Prada; LÍGIA, Bento. Histochemical and Immunohistochemical Study of Peripolar Cells in Sheep. Journal of Histology [online]. 2013-04-30 [cit. 2021-03-12]. DOI: https://doi.org/10.1155/2013/237630. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ALCORN, Daine; CHESHIRE, GeraldineR.; COGHLAN, JohnP. Peripolar cell hypertrophy in the renal juxtaglomerular region of newborn sheep. Cell and Tissue Research. 1984-04, roč. 236, čís. 1, s. 197–202. Dostupné online [cit. 2021-03-11]. ISSN 0302-766X. DOI 10.1007/bf00216531.