Homfroi IV. z Toronu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Onfroy IV. z Toronu)
Homfroi IV. z Toronu
pán Toronu a Zajordánska
Portrét
Svatba s Isabelou
Narozeníokolo 1166
Úmrtípo 1191
ManželkaIsabela Jeruzalémská
OtecHomfroi III. z Toronu
MatkaŠtěpánka z Milly
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Homfroi IV. z Toronu či také Humfred (francouzsky Onfroy IV de Toron, okolo 1166 - po 1191)[1] byl pán Toronu a Zajordánska a první manžel budoucí jeruzalémské královny Isabely. Dle současníků to byl pohledný mladík se skvělým vzděláním a nedostatkem ctižádostivosti a touhy po moci.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Opuštěný Homfroi a Isabelina svatba s Konrádem

Homfroi byl synem Homfroie III. z Toronu a Štěpánky z Milly. V listopadu 1183[2] se tento příslušník jedné z nejstarších rodin[3] jeruzalémského království a vyženěný syn[4] Renauda ze Châtillonu na hradě Keraku oženil s tehdy zřejmě jedenáctiletou[5] Isabelou, dcerou zesnulého jeruzalémského krále Amauryho a Marie Komnénovny. Tímto sňatkem se pokusil leprou postižený král Balduin[6] a zřejmě i Renaud sblížit starousedlé a nově příchozí křižácké šlechtice.[7] Svatba na Keraku byla doprovázena mnoha dny oslav bez ohledu na ostřelování obléhateli pod velením samotného Saladina. Homfroiova matka nechala tehdy poslat do Saladinova ležení mísy ze svatebního stolu a na oplátku Saladin vydal zákaz ostřelovat část hradu, v níž byli ubytováni novomanželé. Obležení skončilo na počátku prosince příchodem krále Balduina, jehož jednotky donutily Saladina k ústupu.[8]

Po smrti dětského krále Balduina V. v srpnu 1186 došlo ke sporu. Jeruzalémský patriarcha korunoval Sibylu, nevlastní Isabelinu sestru, a v Nábulusu byl barony králem jmenován Homfroi. Dědic Zajordánska však před držením královského titulu couvl a raději složil lenní hold Sibyle a Guyovi z Lusignanu.[9] Roku 1187 se u po katastrofálním neúspěchu křesťanů u Hattínských rohů načas dostal do Saladinova zajetí.[10][11]

„ Sultán poslal do Damašku franského krále a jeho bratra, dále Honfroie a pána Džubajlu..., aby je tam uvěznili a zastavili po tolika činech... “
— Imád-ad-Dín[12]

Homfroiova matka, vdova po Saladinem sťatém Renaudovi, žádala pro syna svobodu. Saladin s propuštěním souhlasil, ale na oplátku chtěl vydání Keraku. Posádka požadovaného hradu se odmítla vzdát a Homfroi, milovník pokojného života a uměleckých děl,[7] načas zůstal v zajetí[13][pozn. 1] a byl propuštěn společně s Guyem z Lusignanu v červenci 1188.[14]

Roku 1190 zemřela v důsledku epidemie jeruzalémská královna Sibyla i s oběma dcerami a nárok na trůn připadl Homfroiově choti Isabele, což se stalo pro bezdětné manželství osudným. Konrád z Montferratu, který se do Levanty dostal roku 1187 při útěku před podezřením z vraždy a byl soupeřem Guye z Lusignanu o jeruzalémský trůn,[15] zinscenoval společně s Isabelinou matkou rozvod. Isabela se matčinu naléhání zpočátku vzpouzela[1] a stejně tak Homfroi , který měl v úmyslu využít služeb právního učence Ralfa z Tiberiady. Na základě psychického nátlaku a obavy o své zdraví se zrušením manželství souhlasil.[16] Jako záminka posloužilo tvrzení, že Isabela byla donucena k uzavření sňatku nátlakem a že Homfroi s pověstí zženštilého muže, se jí nikdy jako ženy nezmocnil.[17] Konrád se poté s Isabelou sám oženil.[pozn. 2]

Rozvedený Homfroi získal zpět titul pána z Toronu a připojil se k výpravě anglického krále Richarda a podílel se jako tlumočník plynně ovládající arabštinu[18][19] při vyjednávání s al-Ádilem,[20][21] bratrem a zástupcem Saladina. Znovu se neoženil, zemřel bez potomstva mezi lety 1191[1] a 1198.[22]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Saladin Homfroie na matčinu žádost skutečně propustil a mladík se po zjištění, že posádka hrad nevydá, vrátil zpět do zajetí.
  2. ↑ Stal se tak bigamistou, protože již manželku měl, což kurie blahosklonně přehlédla.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b c d www.mittelalter-genealogie.de
  2. ↑ TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. S. 361. Dále jen Svaté války. 
  3. ↑ HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. S. 165. Dále jen Křižáci ve Svaté zemi. 
  4. ↑ HAMILTON, Bernard. The Leper King and His Heirs: Baldwin IV and the Crusader Kingdom of Jerusalem. [s.l.]: Cambridge University Press, 2005. ISBN 0-521-01747-5. S. 161. (anglicky) 
  5. ↑ ROBINSON, John J. Dungeon, fire and sword: The Knights Templar in the crusades. [s.l.]: M. Evans & Co., 1991. Dostupné online. ISBN 0-871-31657-9. S. 136. (anglicky) 
  6. ↑ HINDLEY, Geoffrey. Saladin a počátky džihádu. Praha: Baronet, 2009. ISBN 978-80-7384-203-1. S. 199. Dále jen Saladin. 
  7. ↑ a b DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. S. 125. Dále jen Křižácké výpravy. 
  8. ↑ BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. ISBN 80-200-0512-9. S. 143–144. Dále jen Křížové výpravy. 
  9. ↑ Křižácké výpravy, str. 127
  10. ↑ GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha: Argo, 2010. ISBN 978-80-257-0333-5. S. 134. Dále jen Křížové výpravy očima. 
  11. ↑ Křižácké výpravy, str. 135
  12. ↑ Křížové výpravy očima, str. 138
  13. ↑ Křížové výpravy očima, str. 142
  14. ↑ Křižácké výpravy, str. 144
  15. ↑ Křižácké výpravy, str. 141
  16. ↑ Svaté války, str. 427
  17. ↑ Křižácké výpravy, str. 147
  18. ↑ Saladin, str. 227
  19. ↑ Svaté války, str. 426
  20. ↑ Křižáci ve Svaté zemi, str. 167
  21. ↑ Křižácké výpravy, str. 159
  22. ↑ SCHEIN, Sylvia. Women in medieval colonial society : the Latin kingdom of Jerusalem in the twelfth century. In: EGINGTON, Susan B; LAMBERT, Sarah. Gendering the crusades. New York: Columbia University Press, 2002. ISBN 0-231-12599-2. S. 145. (anglicky)

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Homfroi_IV._z_Toronu&oldid=23719680“