Lilie (Kytice)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Lilie je 11. báseň ze sbírky Kytice od Karla Jaromíra Erbena. Publikována byla až roku 1861 ve druhém souborném vydání Kytice (První vydání 1853). Jelikož je poslední vytvořenou básní sbírky o lichém počtu útvarů, nemá k sobě druhou báseň popisující podobnou problematiku, jak je tomu u všech 12 ostatních, zrcadlově uspořádaných básní. Sbírka byla roku 1861 rovněž rozšířena o oddíl Písně.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Dívka si nepřála být pohřbena na hřbitově, kde bývá plno nářku, ale chtěla do lesa, aby jí ptáčci zpívali. Na jejím hrobě vyrostl květ bílé lilie a když ji někdo uviděl, hned ji chtěl.
Místní pán se vydal na hon, potkal bílou laň, už se ji chystal zabít, když si všiml lilie. Poručil sluhovi, aby ji vykopal a na jeho zahradě střežil. Třetí den sluha budí pána, že lilie chodí po sadě a podivně mluví. Ona se obává slunečních paprsků, pán jí tedy nabídne úkryt, když se za něj vdá.
Dobře se měla a syna mu dala, přišel ale královský posel, že pán musí do boje. Loučí se se svou ženou a jejím strážcem určuje svou matku.
Ta si ale přála její smrt, takže nechala, aby se k ní dostalo slunce. Když se pán vrátil, jeho žena i syn byli mrtví. Hněvá se na matku a přeje jí to, co ona jemu udělala.

Úryvek[editovat | editovat zdroj]

„Životem vratkým smutná živořím,
co v poli rosa, co na řece dým:
jasně slunečný svitne paprsek —
rosa i pára, i můj zhyne věk!“
„Nezhyne věk tvůj, tuť důvěru mám;
před sluncem jistou ochranu ti dám:
zdi pevné budou tvojí záštitou,
ač, duše milá, budeš chotí mou.“

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]