Emise akcií

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(Přesměrováno z Emise cenných papírů)
Skočit na: Navigace, Hledání

Emise akcií je jednou z možností podniku, jak získat finanční prostředky pro svou činnost. Subjekty, které nakupují emitované akcie, se stávají akcionáři firmy, a tudíž i jejími spoluvlastníky. Společnost může získat kapitál emisí nových akcií nebo vydáním dodatečného množství akcií, pokud jsou již akcie firmy na burze obchodovány. V druhém případě platí, že nově emitované akcie musí být nabídnuty přednostně stávajícím akcionářům.

Emise akcií je upravena v obchodním zákoníku a zákoně o cenných papírech.

Rozdělení emisí[editovat | editovat zdroj]

Vlastní a cizí emise[editovat | editovat zdroj]

Emise akcií se dělí na vlastní emise a cizí emise, a to podle toho, jaké subjekty jsou do procesu emise zapojeny.

  • Při vlastní emisi si emitent celý proces zabezpečuje sám. V tomto případě se jedná především o velké podniky, které mají dostatek prostředků k zajištění emise.
  • Cizí emise probíhá přes zprostředkovatele – finanční instituci (především investiční banku).

Soukromé a veřejné emise[editovat | editovat zdroj]

Dále se dají rozlišovat soukromé emise a emise veřejné.

  • Soukromou emisi využívají hlavně malé nebo začínající firmy, jelikož je méně nákladná. Daná společnost kontaktuje několik investorů a nabídne jim svou emisi.
  • Při veřejné emisi jsou akcie nabídnuty široké veřejnosti – jsou obchodovány na burzách. Emitent je zde povinen vyhotovit prospekt. Náležitosti prospektu jsou stanoveny vyhláškou. Po jeho vytvoření musí být schválen Českou národní bankou. Na prospekt emitent uvádí podrobné informace o emisi a emitující společnosti. Pokud akcie nejsou nabízeny na veřejném trhu, vytvoří emitent pouze tzv. užší prospekt, který je již méně obsáhlý. Veřejná emise bývá dražší než soukromá, a proto ji využívají hlavně velké firmy.

Ručitelské, komisionářské a prodejní emise[editovat | editovat zdroj]

Emisi dále dělíme dle způsobů, jakým zprostředkovatel emisi zabezpečuje – tedy čím jménem jsou akcie emitovány a kdo nese riziko za provedení emise.

  • Ručitelská emise
    • Emitující firma prodá emisi bance (zprostředkovateli emise). Dále je již problémem banky, zda se jí povede emisi prodat investorům. Provádí ji tedy vlastním jménem, na vlastní účet a riziko. Ziskem banky je tzv. spread (rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou). Pro banku je tento druh emise nejvíce rizikový. Proto jsou obvykle akcie podhodnocené, aby je banka mohla investorům snáze prodat. Následně cena těchto akcií na trhu rychle vzrůstá – jedná se o tzv. efekt emise nových akcií.
    • Rozlišujeme typy ručitelských závazků
      • Pevný závazek
        • Zde emisní zprostředkovatel odkoupí celou emisi za předem dohodnutou cenu a snaží se ji umístit na trh. Výnosem zprostředkovatele je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou emise. Emitent dostává od zprostředkovatele smluvenou částku, a to bez ohledu na to, jak úspěšně bude emise na trh umístěna.
      • Náhradní ručení
        • Emisní zprostředkovatel odkoupí jen část emise, kterou se nepodařilo na trh umístit.
  • Komisionářská emise
    • Banka v tomto případě emisi nekupuje. Snaží se emisi pouze prodat. Vystupuje vlastním jménem, na cizí účet a riziko (tedy na účet a riziko emitenta). Jejím výnosem je provize vypočtená jako určité procento z objemu emise. Tento druh emise se využívá především v případě, kdy je umístění emise na trh nejisté.
  • Prodejní emise
    • Banka zde vystupuje cizím jménem, na cizí účet a riziko. Odměnou banky je provize. Emitent nese riziko neumístění emise.

Zákonitosti kolem emisí[editovat | editovat zdroj]

Obecně platí, že:

  • Čím větší je objem emise, tím nižší jsou marginální náklady na emisi.
  • Emise akcií bývá dražší než emise dluhopisů

Průběh veřejné primární emise akcií[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Initial public offering.

O emisi nejprve rozhodne management společnosti. Společnost si vybere tzv. vedoucího aranžéra. Uzavře s ním mandátní smlouvu, ve které jsou definovány vzájemné vztahy. Vedoucí aranžér ještě před uzavřením smlouvy provede interní fundamentální analýzu podniku, ze které zjistí potřebnou výši nového kapitálu. Dále zkoumá vhodnost firmy pro emisi akcií. Spolu s emitentem vytváří plán celé emise (výběr vhodného cílového trhu, způsob umístění akcií, apod.), pomáhá při výběru dalších poradců (např. v oblasti daní). Vedoucí aranžér a poradci jsou označováni jako zprostředkovatel emise. Jak již bylo výše uvedeno, zprostředkovateli bývají hlavně bankovní instituce.

Všechny tyto subjekty společně provedou tzv. hloubkovou prověrku (due diligence). Hloubková prověrka se skládá zpravidla ze tří částí:

  1. Právní (provádí právní poradce)
  2. Ekonomická (má na starosti vedoucí aranžér)
  3. Finanční a daňová (provádí auditor)

Výsledky hloubkové prověrky nejsou veřejně publikovány, slouží pouze k internímu využití. Vychází se z ní při tvorbě prospektu.

Následně je svolána valná hromada a je jí předložen kompletní návrh emise. Valná hromada tento návrh schvaluje. Představenstvo společnosti stanovuje emisní kurz a objem emise. Pokud valná hromada rozhodne o zvýšení základního kapitálu, představenstvo musí do 30 dnů od usnesení valné hromady podat návrh na zápis tohoto usnesení do obchodního rejstříku.

Poté je provedeno shromáždění a vyhodnocení výsledků hloubkové prověrky. Na základě těchto informací je zahájena tvorba prospektu.

Dále je třeba vyhotovit žádost o přijetí akcií k obchodování na veřejném trhu. Toto má na starosti vedoucí aranžér spolu s právními poradci. Žádost musí být adresována organizátorovi veřejného trhu – tedy burze, na kterou chce podnik vstoupit. Organizátor má 2měsíční lhůtu na rozhodnutí o žádosti.

V další fázi přípravy emise je vytvářen tzv. investiční příběh. Firma se snaží oslovit její okolí (především potenciální investory) pomocí různých marketingových aktivit. Cílem této činnosti je vytvořit na veřejnosti dojem, že emitentem je perspektivní, finančně stabilní a silná společnost.

Velmi důležitá je komunikace a prezentace firmy analytikům obchodníků s cennými papíry. Ti jsou nositeli a zprostředkovateli informací pro širokou investorskou veřejnost.

V neposlední řadě je třeba určit emisní kurz. Je možné ho určit několika způsoby. Může být pevně stanovena cena, za kterou emitent emisi odprodá. Dalším způsobem určení emisního kurzu je provedení aukce (tzv. americká a holandská aukce). V tomto případě obvykle emisní kurz lépe odpovídá reálné hodnotě akcií než u předchozí metody. Dále je možné využít metodu bookbuildingu.

V době schvalování prospektu Komisí pro cenné papíry ještě nemusí být známy veškeré údaje, které by měl prospekt obsahovat (např. emisní kurz). Emitent je však musí Komisi pro cenné papíry oznámit nejpozději do uveřejnění prospektu.

Veškeré dokumenty oznamující veřejnou nabídku (např. reklamní letáky) musí obsahovat informaci o tom, že bude nebo již byl prospekt uveřejněn. Musí být zároveň stanoveno, kde uveřejnění prospektu proběhne nebo proběhlo. I tyto dokumenty musí schválit Komise pro cenné papíry.

Kromě veřejné a soukromé nabídky akcií, rozlišujeme ještě nabídku neveřejnou. Zatímco u prvních dvou jmenovaných je třeba podat Komisi pro cenné papíry prospekt ke schválení, u neveřejné nabídky nechávat prospekt schvalovat není povinné.

O neveřejnou nabídku akcií se jedná v těchto případech:

  1. Pokud nabídka akcií není dostupná široké veřejnosti
  2. Když je nabídka akcií adresována maximálně 100 osobám
  3. Když celkový objem nabízených akcií nepřesahuje 40 000 EUR
  4. Každý investor získá akcie v hodnotě minimálně 40 000 EUR
  5. Když jsou akcie nabídnuty bezúplatně stávajícím akcionářům
  6. Pokud jsou akcie nabízeny akcionářům výměnou za jiné akcie emitované stejnou firmou a přitom nedochází ke zvyšování základního kapitálu společnosti
  7. Pokud jsou akcie nabízeny zaměstnancům emitující firmy nebo zaměstnancům touto firmou ovládaného podniku

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]