Wikipedista:Všechno je iluze/Pískoviště

Katalánský výtvarník Salvador Dalí, jeden z nejvýznamnějších umělců 20. století, proslul výstředním chováním

Podivínství (také výstřednost nebo excentricita) je jednání jednotlivce, které se vymyká normálnímu chování dané společnosti a je proto okolím vnímáno jako neobvyklé nebo zbytečné, aniž by však bylo škodlivé nebo mělo charakter maladaptace. Osoba, která se vyznačuje podivínstvím, se označuje jako podivín (femininum podivínka), výstředník (femininum výstřednice) nebo excentrik (femininum excentrička).

Podivín standardy normálního jednání ve své společnosti může nebo nemusí vědomě chápat, necítí se jimi však být vázán a je mu lhostejné, že společnost jeho neobvyklé jednání neschvaluje. Podivínské chování přitom nemusí být nijak iracionální nebo nelogické; může naopak být ve své podstatě vysoce efektivním způsobem dosažení cílů, o které podivín usiluje, ale je projevem způsobu myšlení tak originálního, že jej okolí není schopno pochopit. Za podivína naopak nelze považovat někoho, kdo se nachází mimo své obvyklé prostředí (například v jiné kultuře) a chová se neobvykle jen proto, že nezná normy prostředí cizího, přičemž by se ve svém běžném prostředí choval normálně.

Podivínství je často průvodním jevem geniality, vysoké inteligence a tvořivosti; mnoho významných vědců (např. Albert Einstein, Nikola Tesla, Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, Pál Erdős, Henry Cavendish, Grigorij Perelman, Kurt Gödel) a umělců (např. Gustav Klimt) bylo považováno za excentriky. Anglický filosof John Stuart Mill dokonce pokládal vysoký výskyt podivínství za příznak zdravé a fungující společnosti:

Ale zdá se mi, že za nynějších časů, kdy všude mínění masy stalo se panující mocí nebo snaží se jí státi, jest hledati protiváhu a korrektiv tohoto směru ve vyslovené individualitě těch, kteří jsou na vyšším stupni myšlení. Právě za těchto mimořádných okolností neměly by být výjimečné individuality odstrašovány, nýbrž povzbuzovány ke konání jinému nežli massa. V dřívějších dobách by tím neprokázaly nic užitečného, kdyby nebyly jednaly zároveň lépe; v našem věku jest pouhý příklad svéráznosti, pouhé odepření poslušnosti skloniti šíji před obyčejem, již o sobě zásluhou. Právě proto, že tyranství mínění zachází tak daleko, že každá excentričnost jest zavržitelna, bylo by si přáti hodně mnoho excentrických lidí, aby zlomeno bylo toto tyranství. Výstřednosti bylo vždy přebytek tam, kde byl přebytek síly charakterové, a míra výstřednosti ve společnosti stála pravidelně v přímém poměru k míře geniálnosti, duševní síly a mravní odvahy. Že se dnes tak málo lidí odváží býti výstředními, jest symptomem směru, ve kterém jest hlavní nebezpečí našeho věku. (John Stuart Mill: O svobodě. Přeložil dr. K. Radil. Praha, J. Otto, 1913. 2. svazek, s. 23)

Psycholog David Weeks, který problematice podivínství věnoval monografii, spatřuje hlavní rozdíl mezi podivínstvím a duševní poruchou v tom, že osoby s duševní poruchou tímto stavem trpí, zatímco excentrici jsou se svým podivínstvím zcela spokojení. Weeks je dokonce toho názoru, že excentrici jsou duševně zdravější než normální lidé. Přesto není vždy snadné rozlišit pouhé podivínství od projevů duševní poruchy (např. schizoidní poruchy osobnosti nebo poruch autistického spektra). Například americký letecký konstruktér Howard Hughes byl za svého života považován za excentrika, dnes jsou však projevy jeho výstřednosti retrospektivně diagnostikovány jako symptomy obsedantně kompulzivní poruchy.

Weeks uvádí několik typických znaků excentrika, z nichž prvních pět se vyskytuje u většiny osob, které jsou považovány za excentriky:

• je nonkonformní, nepovažuje za nutné podřizovat se společenským normám,
• je tvořivý,
• jeho silnou motivací je zvídavost a touha po poznání,
• je šťastně ponořen do jednoho nebo několika zájmů (obvykle pěti nebo šesti),
• od útlého dětství si uvědomuje, že je jiný,
• je inteligentní,
• má vyhraněné názory a rád o nich mluví,
• není soutěživý, obdiv, povzbuzení a podpora ze strany ostatních jsou mu lhostejné,
• má neobvyklé životní a stravovací návyky,
• nezajímají ho názory a společnost jiných lidí,
• má malý zájem o partnerské vztahy,
• obvykle je jedináček nebo nejstarší syn,
• má zlomyslný smysl pro humor.

Literatura

• Weeks, David and James, Jamie (1995) Eccentrics: A study of Sanity and Strangeness, Villiard, ISBN 0-394-56565-7

Reference

Kategorie:Osobnost

—————————————————————————————————————————— Batesova metoda je alternativní oftalmologická metoda zaměřená na zlepšení zraku, jejímž autorem je americký oftalmolog William Horatio Bates. Metoda je založena na předpokladu, že příčinou zhoršení zraku je ztuhnutí okohybných svalů, které znemožňuje správné fungování očí; léčba je tedy založena na relaxaci okohybných svalů prostřednictvím vizualizací.

Z hlediska medicíny založené na důkazech je Batesova medicína považována za pseudovědeckou a odmítána. Klinické studie její účinnost neprokázaly; filosof vědy Frank J. Leavitt uvádí, že vzhledem k tomu, že je Batesova metoda z velké části založená na relaxaci a vizualizacích, je nemožné objektivně kontrolovat, zda byl dodržen přesný postup, a Batesova metoda tedy vlastně není testovatelná.