Wikipedista:Mychajlo/Pískoviště

Příčina	tradiční latinské označení	Aristotelovo vysvětlení	Příklad: příčiny domu
Látková příčina	causa materialis	to, z čeho jako ze složky něco vzniká	Dřevo a cihly
Tvarová (formální) příčina	causa formalis	tvar a vzor, tj. podstatný pojem	Stavební plán
Působící příčina	causa efficiens	to, z čeho pochází první počátek změny nebo klidu	Architekt, dělníci
Cílová (účelová příčina)	causa finalis	to, co je příčinou jako účel a cíl	Ochrana před počasím

Scotus

Scotus je první představitel pozdní scholastiky, kterou charakterizuje snaha oddělit filosofii jako přirozené poznání od teologie, založené na Božím zjevení a Bibli. Vrcholná scholastika, kde Tomáš Akvinský harmonizoval Aristotela s křesťanstvím, byla terčem kritiky ze dvou stran. Na jedné to byli radikální aristotelici a averroisté (Siger Brabantský a j.), kteří si všímali rozporů mezi Aristotelem a křesťanskou teologií, na druhé františkánští autoři jako Bonaventura, kteří se více drželi Augustina a novoplatoniků. Scotus se obrací proti averroistům a Aristotelovi, kterého důkladně znal, na druhé straně na rozdíl od Bonaventury soudí, že k přirozenému poznání světa není třeba zvláštního Božího osvícení.

Na rozdíl od Tomáše rozlišuje filosofické poznání od teologického a říká, že co je filosoficky správné, může být v teologii omyl. Vůle podle něho není podřízena rozumu, ale rozum naopak slouží vůli tím, že jí poskytuje potřebné vědění. Filosofické poznání je omezené a navíc má sklon ke skepsi, takže pro praktický život mnoho nepřináší. Naopak teologie je praktická nauka, která se řídí Boží láskou a vůlí a vede tak člověka na životní cestě.

Teorie poznání

Poznání začíná – stejně jako u Tomáše – smysly, rozum (intellectus) se však na ně neomezuje a poznání je tak víc než jen shoda rozumu a věcí. Scotus rozlišuje abstraktivní poznání, které vede k pojmům a definicím, a intuitivní poznání, které věci chápe vcelku a holisticky, může však skutečně poznat i jednotlivou a nahodilou věc. Intuitivní poznání je bezprostřední náhled, který teprve také umožňuje reflexi a poznání sebe.

Poznání je podmíněno principy logiky, smyslovou zkušeností, ale také záměrem, intencí poznávajícího, což jsou složky, které nelze dokazovat. V logice rozlišuje Scotus mezi intenzí a extenzí pojmu. Pro moderní badatele je zajímavý také tím, že se důkladně zabýval otázkami možnosti, chtění, záměrů a tedy modální logikou, i když ji nijak neformalizoval.

Vědění vzniká abstrakcí, hledá příčiny a může postupovat deduktivně nebo induktivně; deduktivní postup se však musí odvolávat na nějaký systém axiomů a je tedy možný jen v logice a matematice. Pokud známe jen účinky a nikoli příčiny, nemůžeme postupovat deduktivně a musíme se spokojit s intuicí. Přesto Scotus nepochybuje o možnosti pravého poznání, jež je však založeno na evidenci bezprostředního náhledu. Na tuto myšlenku navázal později Husserl.

Metafyzika

Duns Scotus vypracoval nové pojetí jsoucna: zatímco Tomáš mluvil o jsoucnu jako o tom, co jest (id quod est), Scotus k němu připojil sféru možnosti: jsoucno je to, čemu neodporuje být (id cui esse non repugnat). Jsoucnost chápal univočně (jednoznačně), což znamená, že všemu, co je, přináleží stejným způsobem: stvořeným věcem i Bohu; Tím zároveň popřel tomistickou nauku o analogii entis a její reálnou distinkci mezi bytností (essentia) a bytím (esse).

Jsoucno je tak vlastně převedeno na esenci konstituovanou vzájemně si neodporujícími určeními. Proto Scotus zavádí nauku o disjunktivních určeních jsoucna: dříve než na deset aristotelských kategorií se jsoucno např. dělí na konečné a nekonečné, neboť nekonečné jsoucno (ens infinitum, Bůh) se kategoriím vymyká.

Proti averroistům tvrdí Scotus, že člověk sice může přirozeným poznáním dospět k tomu, že Bůh jest, nemůže však o něm poznat nic víc. Bůh nemůže tudíž být ani předmětem metafysiky, která může dospět nanejvýš k transcendentáliím, nejobecnějším skutečnostem, jež se nedají převést na nic jiného. Tím, že má neomezené předměty, se také metafysika liší od speciálních věd. Bůh není zachytitelný smysly, nemůžeme mluvit o jeho příčinách a nemůže být tedy předmětem dokazování, na jeho existenci však můžeme bezpečně usuzovat zpětně z jeho působení a účinků.

Scotus byl filosofický realista a soudil, že i univerzální existuje dřív než je poznáno a není tedy produktem našeho myšlení. Nicméně člověk toto univerzální (natura communis, společná přirozenost) nepoznává přímo, nýbrž jen porovnáváním a abstrakcí z jednotlivého. Nominalismus sice obšírně vyvrací, svým rozlišováním však připravuje půdu, na niž naváže později Ockham.

Etika

Základem Scotovy etiky je svobodná vůle, což je bezprostředně evidentní zkušenost. Člověk se pohybuje mezi sklonem k příjemnému a sklonem ke spravedlivému, mezi nimiž se rozhoduje; jen pokud se však rozhodne pro dobro a spravedlnost, jedná dobře. Na toto rozlišení navazuje později Kant. Svobodné jednání je sice nahodilé, ale není iracionální. Vůle sama je slepá a rozhodování tak nutně vyžaduje rozum a rozmysl, za takové jednání pak člověk také nese plnou odpovědnost. Vůdčím principem etiky i morálky je zřejmá skutečnost, že Boha je třeba milovat; odtud se odvozují všechny další zásady a příkazy. Jen tři první přikázání Desatera jsou evidentní, všechna ostatní jsou z Boží vůle a mohla by znít i jinak: proto mohl Bůh Abrahamovi přikázat, aby zabil syna Izáka. Na rozdíl od Aristotela i Tomáše, pro něž je posledním cílem štěstí, je jím u Scota – jako u Kanta - povinnost jednat dobře.

Theologie

Duns Scotus se brání o Bohu mluvit analogicky, pomocí přirovnání, neboť Bůh je nekonečný a neomezený a ničemu se tudíž nepodobá. Oproti svým předchůdcům zdůraznil v theologii především Boží svobodu: Bůh je všemohoucí a absolutně svobodný, proto nic z toho, co tvoří, netvoří nutně, nýbrž kdyby chtěl, mohl vytvořit úplně jiný svět; náš svět je pro Boha pouze jeden z možných světů. Protože svět pochází z neomezené Boží vůle, nemůžeme rozumovou spekulací nahlédnout „důvody“ stvoření.

Dále se Scotus podílel na vypracování nauky o neposkvrněném početí Panny Marie, kterou Bůh z dědictví hříchu svým rozhodnutím vyňal. V jeho spisech se lze setkat s velmi ostrými výpady proti Židům, i když jednou z jeho hlavních inspirací byl Solomon ibn Gabirol, jehož ovšem Scotus omylem pokládal za křesťana.