Wikipedista:Martin Davídek/Pískoviště

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Zahražanská madona - Most[editovat | editovat zdroj]

V Zahražanech, které jsou místní části města Most byl od roku 1281 klášter sester magdalenitek. Zřejmě přímo pro tamní klášterní kostel vznikla kolem roku 1380 soška Panny Marie zvaná Zahražanská madona. Když se v souvislosti s husitskými válkami musely magdalenitky uchýlit do saského Freibergu a v polovině 15. století se přesídlili zpět do Mostu, braly s sebou vždy tuto sošku, kterou uctívaly již v době předhusitské. Socha nebyla zničena ani za velkého požáru v Mostě v roce 1515. Když po třicetileté válce začala rekatolizace poutě k Zahražanské madoně byly od 2. poloviny 17. století stále častější.[1] Sošku zmiňuje v roce 1660 Bohuslav Balbín, a pod něm je Wilhelm Gumppenberg zařadil do mariánského atlasu nejvýznamnějších poutních míst Evropy.[2] Atlas byl v českém prostředí rozšířen a čten zejména v německém překladu cisterciáka Augustina Sartoria z roku 1717.[3] Na počátku 18. století byla ke klášternímu kostelu, kde se soška nalézala, vystavěna křížová cesta. V roce 1769 v místě vypukl požár. I když samotný klášter byl požárem těžce poškozen, soška zůstala nedotčena. Po opravě byl 3. září 1774 klášter opět vysvěcen, ale již v roce 1782 byl císařem Josefem II. zrušen. Klášter převzali i s kostelem piaristé. Gotická soška Zahražanské madony byla přenesena do děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě a umístěna tam na hlavní oltář. Poutě byly zakázány, ale pro svou uměleckou krásu se stala soška předmětem úcty místních obyvatel.[1] Nové publikace Zahražany mezi poutními místy již neuvádějí, např. Poutní místa v Čechách od Zdeňka Boháče.[4]

Říkanka Svatá brána[editovat | editovat zdroj]

ikona
Tato část článku možná obsahuje výsledky vlastního výzkumu.
Můžete pomoci Wikipedii tím, že informace upravíte na základě věrohodných zdrojů a přidáte reference, aby uváděná tvrzení byla ověřitelná.
Pro vkladatele šablony: Na diskusní stránce článku zdůvodněte vložení šablony.

Nelze si nevšimout, že dětská říkanka Svatá brána jednoduchými slovy prakticky kopíruje katolickou liturgii. Zřejmě se jedná o jev zvaný cargo kult aplikovaný v českém prostředí.

Svatá brána otevřená,
zlatým klíčem odemčená,
kdo do ní vejde, tomu hlava sejde,
ať je to ten nebo ten,
praštíme ho koštětem.

Teologická interpretace[editovat | editovat zdroj]

Říkanka nejprve konstatuje fakt otevření svaté brány. Dále zdůrazňuje zlatý klíč, který je symbolem sv. Petra a jeho nástupců, tedy papežů. Slova o tom, že procházející skloní hlavu (básnická čeština: hlava mu sejde), znamenají liturgickou úklonu nebo pokleknutí. Všeobecnost (katolicita) je vyjádřena tím, že není rozdílu, kdo Svatou branou prochází (ten nebo ten). Závěrečná řádka pak neznamená, že by procházející Svatou branou byl bit, ale že je pokropen kropáčem ve tvaru liturgického košťátka. Taková košťátka se v Římě, ale i jinde, používají v liturgii při pokropení lidu svěcenou vodou. Máchnutím tohoto košťátka (praštíme ho koštětem) namočného do svěcené vody je vcházející symbolicky očištěn a aktualizuje se v něm Boží milost, kterou získal při křtu.[zdroj?]

Trnovany[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o historicky nejmladší farnost litoměřické diecéze.[5] Zřízena byla 16. litoměřickým biskupem.[6] Tomuto zřízení farnosti však předcházela dlouhá cesta. Trnovany byly původně zemědělskou vesnicí s usedlostmi soustředěnými kolem návsi, která bývala v místech dnešní ulice U Červeného kostela, a s několika rybníky. Mezi Trnovany a Teplicemi se nacházel knížecí pivovar. Od poloviny 19. století se charakter obce začal prudce měnit. Byla sem zavedena železnice, začalo být dostupné uhlí a volné plochy přilákaly mohutný rozvíjející se průmysl. To přilákalo i nové obyvatelé jejichž počet stoupal během dalších čtyřiceti let a v roce 1900 žilo v Trnovanech přes 12 tisíc obyvatel. V obci Trnovany se konaly pravidelné trhy a s Teplicemi a Dubím ji spojovala tramvajová linka. Obci však chyběl římskokatolický kostel. Proto zde v roce 1895 vznikl Spolek pro stavbu kostela, který začal na nový kostel konat sbírky. Na rozdíl od předchozí praxe, kdy kostely stavěli většinou majitelé panství, kteří platili stavbu a chápali je jako svá zařízení, zde již nastoupila praxe průmyslového věku, kdy kostely byly stavěny ze sbírek věřících. Díky darům věřících tedy mohla být koncem v roce 1907 zahájena stavba farního kostela Božského srdce Páně lidově zvaného podle barvy keramického obkladu „Červený kostel“. Byla vybrána lokalita na někdejší návsi, na centrální křižovatce s Císařskou, dnes Masarykovou třídou. Stavba si vyžádala přeložení koryta potoka Bystřice, protékající tehdy středem návsi, který od té doby teče pod povrchem přilehlého parku.[7] Architektonicky se jedná o trojlodní baziliku v novogotickém stylu. Věž kostela je vysoká 47 metrů[8] a stala se dominantou obce Trnovany. Kostel stavěli převážně místní řemeslníci podle návrhu teplického stavitele Gustava Jirsche. Trnovanský „Červený kostel“ kostel byl dokončen a vysvěcen 24. října 1909. Nemohl se však v té době stát kostelem farním, protože v Trnovanech samostatná farnost v té době neexistovala. Hlediska duchovní správy kostel v Trnovanech nemohl hrát klíčovou roli např. při uzavírání manželství apod. Se vším bylo nutné chodit na teplické děkanství. Značný počet obyvatel, keramický průmysl, tramvaj, školy, kostely a další veřejné instituce vedly k tomu, že v roce 1910 byly Trnovany povýšeny na město, k čemuž potřebovaly vlastní katolický kostel.[9]

Trnovany a biskup Weber[editovat | editovat zdroj]

Antonín Weber v roce 1907

Během následujících desetiletí se obě města, Teplice a Trnovany, začaly dále rozrůstat a spolu se přibližovat to té míry, že došlo k jejich sloučení. Význam Teplic jako historického města byl větší a Trnovany, od jejichž povýšení na město neuběhla historicky dlouhá doba, ztrácely na významu. Litoměřický biskup Antonín Weber však přesto v roce 1940 kanonicky zřídil samostatnou římskokatolickou farnost Teplice-Trnovany.[5] Povýšil tak trnovanský „Červený kostel“ na kostel farní (něm. Römisch-katholische Pfarrkirche – „Rote Kirche“). Biskup Weber znal Teplice a místní poměry velmi dobře, protože když se vrátil po svých studiích v Římě, kde byl také vysvěcen na kněze, začal na podzim roku 1901 pracovat jako kaplan v Teplicích. Ačkoli zde již vedle na děkanství působili dva kaplani, nestačili na všechny duchovní úkony, včetně obrany před hnutím „Pryč od Říma“ (Los-von-Rom-Bewegung),[10] které zde bylo silné. Weber se v Teplicích ihned zapojil do všech kněžských činností jako je kázání, vyučování náboženství a úkony duchovní správy. Svou službu vykonával tak horlivě, že roku 1907 onemocněl těžkou žaludeční nemocí. Lékaři mu doporučili změnit bydliště a Weber byl přeložen do Ústí nad Labem. Nicméně k Teplicím si nejen získal osobní vztah, ale zvláště zde mohl prohloubit svou znalost češtiny, kterou ač jeho mateřštinou byla němčina, v teplické pastoraci prakticky používal.[11] Když se v roce 1931 Weber stal litoměřickým biskupem, staly se Teplice jedním z míst, kde světil kněze mimo svou katedrálu.[12] V roce 1938 kdy byl zastaven nacisty katolický tisk, vyzdvihl biskup Weber teplické katolické křesťany na novou úroveň, když se pokusil o vydávání církevního katolického tisku, tentokrát s čistě náboženským obsahem. Pro pravou německy mluvící část litoměřické diecéze (v Sudetech) vycházel ve Varnsdorfu a pro levou česky mluvící část (v Protektorátu) v Teplicích. Po několika měsících byl i tento list zakázán, a tak v diecézi až do konce války zmizel veškerý katolický tisk.[13] I když je dnes těžké odhalit všechny důvody, které Webera vedly k založení nové farnosti v Teplicích uprostřed válečného období, většinou se tak děje, aby v určité části města sídlil kněz a lidé nemuseli chodit ke svého duchovnímu správci dlouhou cestu, nová samostatná farnost se v Trnovanech stala realitou. Znamenalo to také zavedení matričních knih, které měly jak občansko-právní význam, tak zároveň i kanonicko-právní.[14] V době založení farnost neměla faráře, a i když existovala, byl zde ustanoven kněz Josef Herrmann[15] jen jako mezitivní administrátor, tzv. administrator intercalaris. Josef Herrmann (n. 6. srpna 1907 v Schönborn, o. 29. června 1931 Litoměřice, † 10. listopadu 1981 Bad Mergentheim, Německo[16]) zde vydržel v této funkci až do skončení II. světové války, kdy jej nahradil od 31. října 1945 do 15. ledna 1946 farář Adolf Zöckel[15] (n. 5. ledna 1898 Mikulášovice, o. 25. června 1922 Litoměřice, † 22. března 1967 Peuerbach, Rakousko[16]). Oba tito kněží odešli během poválečného vysídlení Němců z Československa, kdy s odcházejícími farníky odcházeli i jejich kněží, k čemuž dal biskup Weber povolení.[17] Biskup Weber tedy do Trnovan od 15. ledna 1946 ustanovil za faráře českého kněze Jana Koláře[15] (n. 13. prosince 1911, † 15. ledna 1973[18]), který v Trnovanech vydržel až do 10. března 1951, kdy stál již v čele diecéze salesián biskup Štěpán Trochta.[19] V roce 1950 byly podle zákona farnosti odebrány matriky a předány na matriční úřad. Následné matriky byly již vedeny pouze pro potřeby duchovní správy nikoli pro státní správu.[15]

Vývoj po únoru 1948[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Štěpán Trochta

Následující období po únorovém puči v roce 1948 postihlo nejen trnovanskou farnost, ale i celou duchovní správu v litoměřické diecézi. Projevilo se to častým střídáním duchovních ve farnostech. V Trnovanech vystřídal Jana Koláře od 10. března 1951 Miloš Šandera[15] z brněnské diecéze. Šandera byl k 1. květnu 1952 přeložen do farnosti Židovice. Následně jej státní komunistická moc zatkla a Státní soud v Brně jej 12. listopadu 1952 odsoudil k 17 letům vězení. Amnestován byl až 9. května 1960. Stal se tak jedním z mnoha kněží perzekvovaných komunistickým režimem. Po Šanderovi nastoupil Ferdinand Emmanuel Kramář[15] (n. 1912, † 1994), který byl původně kapucínem v klášteře v Roudnici nad Labem. Zde na začátku května 1950, když komunisté ve třetí vlně likvidační akce K obsazovali mužské kláštery, byla Kramářovi zřejmě nabídnuta možnost působit jako diecézní kněz.[20] Jednou z těchto farností byly i Trnovany, kde působil až do 26. září 1953.[15] Mezitím byl 16. ledna 1953 v Litoměřicích zatčen biskup Trochta a kněží ztratili kontakt se svým pastýřem.[21] Obsazování farností připadlo do pravomoci prorežimního kapitulního vikáře Eduarda Olivy,[22] který ustanovil do duchovní správy trnovanské farnosti Františka Jániše[15] (n. 7. května 1915, o. 29. června 1940, † 23. ledna 1985[18]). Ten zde působil téměř šest let až do 19. března 1959. Jeho nástupcem byl Ladislav Vybíral[15] (n. 26. června 1923, o. 5. července 1947, † 28. září 1986[23]) a od 1. června 1963 František Kočička.[15] Od 1. června 1965 začal své působení v Trnovanech a také na teplickém děkanství a ve farnosti Teplice-Šanov Tomáš Holoubek (n. 23. února 1920 Jílovice, o. 29. června 1949 Litoměřice, † 14. ledna 1981 Litoměřice[15]). Během zdejšího působení v šanovské farnosti v letech 1967 a 1969 zachránil kostel sv. Alžběty v Teplicích-Šanově od demolice, kterou chystal komunistický režim pro jeho havarijní stav. Když se biskup Trochta v roce 1968 po své internaci znovu ujal vedení litoměřické diecéze, jmenoval Holoubka svým generálním vikářem.[24] Na jeho místo do Trnovan Trochta jmenoval salesiána Jana Roba (17. prosince 1914 Příbram, o. 20. června 1948, 3. ledna 2018 Teplice[15]). Po roce jej od 1. srpna 1970 vystřídal další salesián Antonín Hladký (2. listopadu 1926 Znojmo, o. 20. června 1963, 1. listopadu 2005 Stará Boleslav). Oba tito salesiáni zároveň vykonávali duchovní správu i ve farnosti Teplice-Šanov, ale nebyli ustanoveni na teplickém děkanství.[15] V 70. letech 20. století přešel z šanovského kostela sv. Alžběty do „Červeného kostela“ chrámový sbor, který čítal 30 členů. K tomu zde ještě přibyl i 24 členný dětský sbor.[25] Pro salesiány v Trnovanech měla velký význam událost, která se stala v Litoměřicích. V pátek 5. dubna 1974 přijel k litoměřickému biskupovi Štěpánu Trochtovi, který se mezitím stal kardinálem církevní tajemník Dlabal a dožadoval se přemístění kněží, kteří projevovali přílišnou pastorační horlivost a přestupovali přesné pokyny úřadů ohledně náboženských styků s věřícími, zvláště s mládeží. To se týkalo především salesiánů.[21] Po psychickém nátlaku jemuž však nepodlehl, se Trochta odebral do svého pokoje a druhý den 6. dubna 1974 v 15.15 přes usilovnou snahu lékařů[26] zemřel zřejmě na výron krve do mozku.[21] Následně se uzavírá první období působení salesiánů v trnovanské farnosti, když k 1. květnu 1975 byl Antonín Hladký přeložen do farnosti Hodkovice nad Mohelkou a na jeho místo do Trnovan přišel diecézní kněz Antonín Audy (n. 5. listopadu 1942, o. 26. června 1966, † 9. října 2010).[15]

Období normalizace[editovat | editovat zdroj]

Salesián Aloiš Švec

Následné období normalizace, která probíhala v 70. letech 20. století v tehdejším Československu se projevila i v duchovní správě farností, trnovanskou nevyjímaje. Církev měla podruhé v socialistickém státě velmi ztížené působení, i když pronásledování nebylo tak urputné jako v 50. letech. Po dvouletém působení Antonína Audyho nastoupil do Trnovan od 1. června 1977 jako duchovní správce Pavel Zelina (n. 26. prosince 1945, o. 28. června 1970, † 10. dubna 1980[15]), který předtím působil ve farnosti Libčeves. K návratu salesiánů do Trnovan došlo 15. října 1981 v osobě bývalého politického vězně komunistického režimu salesiána Aloise Švece (n. 5. listopadu 1929 Litovel, o. 23. října 1963, † 18. března 1986 Modlany), který přišel z blízké farnosti Modlany, kde předtím vlastnoručně zrestauroval zchátralý kostel i faru. „Odměnou“ za tuto námahu v Modlanech mu bylo, jak bylo tehdejší normalizační praxí, přeložení. Ovšem modlanskou farnost nadále spravoval excurrendo. Komunistický režim se snažil aktivní kněze zavalit takovým množství udržovacích prací, aby jim nezbýval čas na práci s lidmi. Výsledkem jeho pracovního nasazení a stressu při opravách kostelů byl zřejmě nádor na mozku v jehož důsledku zemřel.[27] Od 1. července 1987 se stal administrátorem trnovanské farnosti další bývalý politický vězeň komunistického režimu redemptorista Jiří Kabát (n. 28. října 1923 Vilasova Lhota, o. 20. června 1948 Praha, † 18. listopadu 1990[15]). V Trnovanech se Kabát nevyhnul pozornosti Státní bezpečnost, která ho pozorně sledovala již v 50. letech 20. století. Zde však o něho jevila další zájem, a tak 6. září 1988 podal kpt. Vojtěch Tureček, zástupce náčelníka oddělení StB Teplice, návrh na zahájení akce (SPO) ŘÍMAN[28] týkající se Kabáta. Důvodem k „rozpracování“ byla jeho, režimu nepohodlná, aktivita (byl např. iniciátorem několika zájezdů na různé církevní akce), jeho záporný postoj k Sdružení katolických duchovních Pacem in terris a zorganizování podpisové kampaně na podporu kardinála Tomáška počátkem roku 1988, ke které se připojilo více než 500 občanů. V akci ŘÍMAN[29] byli úkolováni kandidát tajné spolupráce VRÁTNÝ a důvěrník VIKÁŘ. Dne 7. prosince 1989 byla na návrh por. Jiřího Doležala, z StB Teplice akce „na základě současné operativní situace“ ukončena.[30][31] Kabát měl farní úřad v Trnovanech na adrese Rybalkova 20, která byla v roce 1991 přejmenována na ulici Thámova.[32] V Trnovanech také Kabáta zastihla Sametová revoluce v roce 1989. Několik měsíců před touto revolucí se vedení litoměřické diecéze ujal nově vysvěcený biskup Josef Koukl, jemuž připadla úloha porevoluční obnovy diecéze a jejích farností.[33] Biskup Koukl poslal od 1. července 1990 Kabáta na jeho poslední pastorační místo na děkanství do Kadaně, kde krátce na to zemřel.[15]

Farnost po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Z Kadaně byl do Trnovan naopak přeložen salesián Miroslav Maňásek, který také excurrendo převzal farnost Modlany.[34] Od 15. července 1990 byl na teplické děkanství přeložen salesián Petr Němec, kterému byla zároveň excurrendo svěřena farnost Teplice-Šanov.[35] Tak se stalo, že biskup Koukl svěřil prakticky celé Teplice do duchovní správy salesiánům. Když do Teplic přišli ještě další salesiáni vznikla zde komunita, která od 90. let až do současnosti spravuje nejen teplické farnosti, ale i farnosti v okolí. Praxe od té doby je taková, že většinou je administrátor teplického děkanství zároveň administrátorem excurrendo šanovské a trnovanské farnosti. Přesto se však stále jedná o tři samostatné farnosti v jednom městě Teplice. Od roku 1990 farnost Trnovany, i když se v její duchovní správě vystřídalo několik kněží, je součástí celkové pastorační strategie teplických salesiánů, jejichž misijní činnost vykazuje značný úspěch.[36] Sídlo farnosti na Thámově ulici č. 10 spolu s farní agendou bylo přeloženo na teplické děkanství na Zámecké náměstí č. 9, ale dům v Trnovanech zůstal v majetku trnovanské farnosti. Využívá ho Oblastní charita Teplice pro svou činnost.[37]

bližší informace o životě farnosti od roku 1990 na stránce Komunita salesiánů (Teplice)

Šanov[editovat | editovat zdroj]

Edmund Clary-Aldringen, majitel teplického panství a podporovatel výstavby kostela v Šanově

Jedná se o typický příklad farnosti kanonicky založené ve 2. polovině 19. století v období rychle se rozvíjející industrializace. V litoměřické diecézi bylo v období let 1850–1900 takto založeno celkem 91 farností, což představuje čtvrtinu všech farností, které diecéze má. Jen v teplickém vikariátu to bylo 8 nových farností (1852 Bohosudov, 1853 Modlany, 1853 Radovesice, 1858 Mikulov, 1859 Hrob, 1859 Jenišův Újezd, 1893 Teplice-Šanov a 1898 Ledvice). Založení farnosti předcházelo zavedení matrik pro oblast Šanova, které se samostatně vedou již od roku 1792.[5] V tomto období však nebyl počet obyvatel, které v Šanově žili tak velký, aby bylo potřeba zakládat samostatnou farnost. Situace se však začala měnit v polovině 19. století. Lázeňská obec Šanov (něm. Schönau) při zvyšujícím se počtu obyvatel začala usilovat o povýšení na město. K tomu však bylo třeba podle rakousko-uherských zvyklostí, aby obec měla vlastní římskokatolický kostel. Jak šanovští radní, tak i majitel teplického panství Edmund Clary-Aldringen byli nakloněni myšlence postavit vlastní kostel. Ze zastupitelů obce se o tento cíl zasazovali zejména pánové Eckert, Christ a Simon.[25]

Sbírka na kostel šanovský kostel svaté Alžběty Uherské probíhala jednak mezi obyvateli Šanova a také majitel panství ji podpořil značnou částkou 3150 zlatých, tedy 6% z výnosu prodeje Lázeňského sadu (Curgarten).[38][39] Zřejmě přičiněním Edmunda Clary-Aldringena, který se často pohyboval ve Vídni, byl za architekta nového kostela vybrán vídeňský architekt Heinrich von Ferstel, který se vzdal větší části svého honoráře a projekt vypracoval za cenu spíše symbolickou. Ferstel šanovský kostel pojal jako trojlodní halovou stavbu. Tvaroslovím viditelně odkazuje na německou gotiku (oblé sloupy s rostlinnými hlavicemi, měkké jetelové kružby), díky použití režného zdiva dokonce na její specifickou větev – severoněmeckou cihelnou gotiku. Kostel je sice nezvykle orientován od jihu k severu, ale Ferstel tu zřejmě reagoval na koncept celého parku.[40] Oficiálně byla stavba zahájena položením základního kamene 18. listopadu 1864, i když přípravné práce probíhaly již od roku 1862. Zadavatelem stavby byla obec Šanov. Kostel byl dokončen až po patnácti letech a 30. září 1877 byl vysvěcen pražským světícím biskupem Karlem Průchou. Důvodem délky výstavby bylo to, že byla financována z darů a výtěžků ze sbírek. K přerušení stavebních prací přispěla mj. i prusko-rakouská válka v roce 1866, kdy v prostorách stavby byli ubytováni vojáci.[38] V roce 1884 byl Šanov povýšen na město.[41]

Po dokončení stavby kostela z režného cihlového zdiva, zde byla chrámová loď, avšak bez věže. Hranolová čtyřpatrová věž na severním zakončení západní lodi byla přistavěna v letech 1886–1888. Autorem plánů věže je Ferstelův žák Hermann von Riewel, a jejím stavitelem se stal šanovský starosta Franz Kerl.[42] Poté dal v roce 1893[5] kolem kostela sv. Alžběty Uherské (Durynské) v Šanově 14. litoměřický biskup Emanuel Jan Křtitel Schöbel (1882–1909[43]) zřídit samostatnou farnost.[5] Když se stal Šanov samostatnou farností, kostel byl z filiálního povýšen na farní.[25] V roce 1895 se Teplice spojily s lázeňským městem Šanov a dvojměstí dostalo nový německý název Teplitz-Schönau.[41] Patronát nad kostelem převzalo město, farnost však zůstala samostatná.[25] Německý název Teplitz-Schönause používal v letech 1895–1918, poté k němu přibyl i český název Teplice-Šanov a v letech 1945–1948 se používal jen Teplice-Šanov. Poté už jen Teplice a ze Šanova se stala součást města.[41] Původní identitu města Šanova zachovala až do současnosti ve svém názvu pak již jen farnost Teplice-Šanov.[5]

Období správy farnosti diecézními kněžími[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Holoubek, duchovní správce v Šanově v letech 1965 a 1967–1969
P. Jan Rob, SDB v 90. letech 20. století

Fara šanovské farnosti fungovala v pronajatých místnostech poblíž kostela na Zeyerově náměstí.[25] Prvním farářem (lat. proto-parrochus) v nově vzniklé farnosti byl v roce 1893 Adolf Rudolf (n. 16. května 1947 Filipov, o. 21. července 1872[15]). Když farář Rudolf odešel z farnosti,[25] na období jednoho roku v letech 1902–1903 nastoupil mezitivní duchovní správce tzv. administrator intercalaris teplický zámecký kaplan[44] Wenzel Weinhart[15] (n. 24. prosince 1867, o. 24. května 1891, † 19. února 1937[44]). Od roku 1903 byl šanovským farářem Edmund Tobisch (n. 20. května 1864 Platz, o. 27. května 1888, † 28. října 1937[15]). Ten působil v šanovské farnosti nejdéle, až do 30. let 20. století. Stal se i děkanem a vikářem.[25] V následujícím válečném období byl farářem od 1. července 1938 Johann Herkner (n. 16. června 1885 Horní Blatná, o. 11. července 1909 Litoměřice, † 9. května 1948 Rodach[16]).

Po druhé světové válce nebyla farnost zrušena. Při kostele sv. Alžběty působil od roku 1948 až do 70. let 20. století chrámový sbor, který měl 30 členů. K tomu zde ještě byl 24 členný dětský sbor. Později sbor přešel do kostela Božského Srdce Páně v Trnovanech zvaného „Červený kostel“. Duchovní správci šanovské farnosti bydleli většinou na teplickém děkanství a do šanovské farnosti docházeli.[25] První z nich byl Václav Hataš (n. 8. listopadu 1914, o. 29. června 1941, † 15. dubna 1986[45]), který se úřadu v šanovské farnosti ujal od 1. června 1948. V roce 1950 byly podle zákona farnosti odebrány matriky a předány na matriční úřad. Následné matriky byly již vedeny pouze pro potřeby duchovní správy nikoli pro státní správu.[15] Od 1. března 1951 Hataše vystřídal František Ondrouch (n. 8. října 1910 Břest,[46] † 30. srpna 1976[47]). V závěrečné fázi 50. let 20. století, kdy církev trpěla silným pronásledováním ze strany komunistického režimu, nastoupil do čela šanovské farnosti od 15. dubna 1959 Ladislav Vybíral[15] (n. 26. června 1923, o. 5. července 1947, † 28. září 1986[48]). Výrazným způsobem do dějin šanovské farnosti zasáhl další duchovní správce Tomáš Holoubek (n. 23. února 1920, o. 29. června 1949, † 14. ledna 1981[49]), který nastoupil od 1. 6. 1965 do farnosti Teplice-Trnovany a excurrendo do Šanova. Po roce jej od 1. září 1966 na krátké období vystřídal Jan Peprla (n. 17. prosince 1920, o. 24. června 1955, † 15. června 2007[50]), který však byl po několika měsících odvolán a na jeho místo nastoupil od 1. února 1967 opět Holoubek. Během následujících dvou let se mu podařilo zachránit šanovský kostel sv. Alžběty od demolice. Kostel byl v havarijním stavu zejména kvůli závažným poruchám statiky. V podlaze a v prostoru pod klenbami byla umístěna ocelová táhla a základové konstrukce byly posíleny betonovým blokem po obvodu kostela. Když se po svém návratu z internace vrátil do své diecéze biskup Štěpán Trochta a znovu ujal vedení litoměřické diecéze, jmenoval Holoubka svým generálním vikářem.

Nástup salesiánů[editovat | editovat zdroj]

Kardinál Štěpán Trochta

Litoměřický biskup Štěpán Trochta byl salesiánem a při výkonu svého biskupského úřadu se jako spolupracovníky obklopil členy této kongregace. Zároveň také posílal salesiány na místa, která věděl, že jsou do budoucna perspektivní vzhledem k jejich charismatu, aby zde mohli žít komunitní život. Proto na teplické děkanství poslal, poté co si vzal do Litoměřic Holoubka, salesiána Jana Roba (n. 17. prosince 1914 Příbram, o. 20. června 1948, † 3. ledna 2018 Teplice[51]), který se od 1. února 1969 nastoupil do duchovní správy šanovské farnosti. Ten se během zdejšího působení zasloužil o částečnou rekonstrukci střechy a okapů v kostele sv. Alžběty. Ve funkci jej od 1. srpna 1970 vystřídal další salesián Antonín Hladký SDB (n. 2. listopadu 1926 Znojmo, o. 20. června 1963, † 1. listopadu 2005 Stará Boleslav[52]). Za něho proběhly opravy věže, elektroinstalací, oken, hromosvodů a vnitřní výmalby šanovského kostela. Díky úsilí Hladkého mohl být 17. listopadu 1973 renovovaný kostel za přítomnosti kardinála Štěpána Trochty znovuotevřen.[25]

V pátek 5. dubna 1974 se v centru diecéze v Litoměřicích odehrálo něco, co mělo výrazný vliv i na další fungování salesiánů v Šanově. Ten den přijel k litoměřickému biskupovi Štěpánu Trochtovi církevní tajemník Dlabal a dožadoval se přemístění kněží, kteří projevovali přílišnou pastorační horlivost a přestupovali přesné pokyny úřadů ohledně náboženských styků s věřícími, zvláště s mládeží. To se týkalo především salesiánů.[21] Po psychickém nátlaku jemuž však nepodlehl, se Trochta odebral do svého pokoje a druhý den 6. dubna 1974 v 15.15 přes usilovnou snahu lékařů[53] zemřel zřejmě na výron krve do mozku.[21] Následně se uzavírá první období působení salesiánů v šanovské farnosti, když k 1. květnu 1975 byl Antonín Hladký přeložen do farnosti Hodkovice nad Mohelkou a na jeho místo do Šanova přišel diecézní kněz Antonín Audy (n. 5. listopadu 1942, o. 26. června 1966, † 9. října 2010).[15]

Následné patnáctileté období normalizace je spojené s duchovní správou vykonávanou diecézními kněžím. Antonín Audy pod dvou letech uvolnil místo a po něm přišel 1. června 1977 Pavel Zelina (n. 26. prosince 1945, o. 28. června 1970, † 10. dubna 1980[54]). Ten spravoval zároveň jak šanovskou, tak i trnovanskou farnost. Od 15. listopadu 1977 pak šanovskou farnost opět převzal Antonín Audy a vedl ji i v období Sametová revoluce až do roku 1990.[25] Několik měsíců před touto revolucí nastoupil do vedení litoměřické diecéze nově vysvěcený biskup Josef Koukl. Jemu připadla úloha porevoluční obnovy diecéze i jejích farností.[55] Jednou z těchto úloh bylo také koncepční řešení pastorace všech tří teplických farností – teplického děkanství, Trnovan a Šanova.

Farnost po roce 1990[editovat | editovat zdroj]

Biskup Koukl od 15. července 1990 ustanovil za duchovního správce na teplické děkanství salesiána Petra Němce,[25] kterému byla zároveň excurrendo svěřena farnost Teplice-Šanov.[56] Na teplickém děkanství byl již od 1. července 1990 salesián Miroslav Maňásek, který byl administrátorem farnosti Teplice-Trnovany.[15] To byl začátek obnovené činnosti salesiánů v Teplicích. Brzy přišli další salesiáni a vznikla zde komunita teplických salesiánů, která od 90. let až do současnosti spravuje nejen v teplické farnosti, ale i farnosti v okolí Teplic. Misijní a pastorační činnost salesiánské komunity od 90. let 20. století vykazuje trvalý růst.[36] Praxe od té doby je taková, že většinou je administrátor teplického děkanství zároveň administrátorem excurrendo šanovské a trnovanské farnosti. Přesto se však stále jedná o tři samostatné farnosti v jednom městě Teplice.

Šanovskou farnost excurrendo od doby vzniku komunity spravovalo již několik salesiánů.[57] Nejdříve to byl od 1. října 1993 Miroslav Maňásek,[25] ustanovený za správce teplického děkanství, který přebral excurrendo šanovskou farnost od Petra Němce, když ten odešel na misii do Bulharska.[58] Po Maňáskovi přišel od 1. listopadu 1997 Jozef Kujan.[59] Následoval od 1. září 2006[60] Stanislav Jonášek,[25] kterého do funkce ustanovil tehdejší apoštolský administrátor litoměřické diecéze Dominik Duka. Po šesti letech jej ve vedení vystřídal od 1. září 2012 vystřídal Jan Blaha,[25] který byl ustanoven na návrh svého řeholního představeného novým litoměřickým biskupem Janem Baxantem.[61] Po šesti letech došlo k dalšímu střídání a od 1. září 2018 začal excurrendo šanovskou farnost spravovat salesián Radomír Kuchař.[25][62]

bližší informace o životě farnosti od roku 1990 na stránce Komunita salesiánů (Teplice)

Děkanství Teplice[editovat | editovat zdroj]

Znak města Teplic s hlavou sv. Jana Křtitele

Nejstarší záznamy o duchovní správě v Teplicích odkazují ke středověkému farnímu systému. V Teplicích byl ženský benediktinský klášter založený okolo roku 1164 českou královnou Juditou Durynskou[63] zasvěcený sv. Janu Křtiteli, který vyžadoval duchovní správu. Součástí kláštera byla i románská bazilika jejíž původní půdorys je dnes vyznačen a je také zpřístupněna románská krypta[64] Klášter byl po roce 1278 goticky stavebně upravován. V roce 1426 před bitvou u Ústí nad Labem byl napaden míšeňskými vojsky a pobořen.[65] na nádvoří dnešního zámku.[25] V roce 1435 byl klášter zrušen a na jeho rozvalinách byl postaven po polovině 15. století zámek, který byl postupně přestavován. Dnes v prostorách teplického zámku na Zámeckém náměstí 14, kde se kdysi klášter nacházel, sídlí teplické regionální muzeum.[66] Chybí údaj o tom, kdy byla původní středověká farnost (plebánie) povýšena na děkanství. Nicméně muselo to být před rokem 1655, dříve než byla založena litoměřická diecéze a území Teplic spadlo pod pražskou arcidiecézi. Titul děkanství, které je odvozené od latinského decanus (zástupce deseti) v tomto případě znamená, že zde musel být větší počet kněží z nichž jeden byl děkan. Předpokládá to celou komunitu kněží, kteří se starali o oblast Teplic.

Děkanský kostel svatého Jana Křtitele na Zámeckém náměstí v Teplicích je farním kostelem.[5] Byl postaven v letech 1585–1594 na starších základech předchozího městského kostela. Tento předchozí kostel byl zmiňován roku 1607 ve Schwenkfeldově popisu lázní.[67] Byl zřejmě původně zasvěcený Panně Marii, ale později na něj zřejmě přešlo zasvěcení sv. Janu Křtitelovi, které zůstalo nejen místnímu kostelu a dostalo se i do znaku města Teplic.[25] Stavba věže děkanského kostela byla dokončena roku 1594.[68] V letech 1700–1703 byl kostel přestavěn, zvětšen a barokizován (původní sloh byl prý renesanční). Tato barokní přestavba je připisována zednickému mistru Kristianu Laglerovi. Další úpravy proběhly v letech 1789, 1877 a 1890.[69]

Teplické děkanství po roce 1655[editovat | editovat zdroj]

Vedení matričních knih bylo zpravidla svěřováno kněžím. Pro Teplice jsou matriky zachovány již od roku 1635,[5] tedy z období třicetileté války. Po jejím skončení nastala doba rekatolizace, která severním Čechách přinesla v roce 1655 založení nové diecéze se sídlem v Litoměřicích. Pražský arcibiskup kardinál Arnošt Vojtěch z Harrachu vyčlenil ze své arcidiecéze část území, zahrnující mj. také oblast Teplic, aby zde mohla vzniknout nová diecéze. Papež Alexandr VII. jeho úmysl papežskou bulou Primitiva illa Ecclesia[70] potvrdil. Prvním litoměřickým biskupem se stal Maxmilián Rudolf Schleinitz.[6] To mělo od té doby zásadní vliv na obsazování teplického děkanství kněžími, protože od tohoto okamžiku Teplice spadají pod litoměřickou diecézi.[5]

Prvním děkanem pod správou nově vzniklé diecéze byl v roce 1660 Melchior Henricus Tschauder.[15] Pocházel z Litoměřic. Studoval na gymnáziu v Broumově. Od roku 1652 byl duchovních správcem farnosti Stráž pod Ralskem odkud byl přeložen do České Kamenice a poté do Teplic. Projevil se jako významný sběratel knih, z nichž řada zachovala jeho Ex libris.[71] Kromě něho se na teplickém děkanství nacházeli, jako již v předchozích staletích, další kněží většinou ve funkcích kaplanů. Farní kronika zachycuje, že po Tschauderovi nastoupil od roku 1665 Joannes Casp. Roggendorf, který zde působil 40 let. Po něm nastoupil v roce 1705 Joannes Mathias Proksch. Není jasné jak dlouho ten působil na teplickém děkanství, ale je známo, že jeho nástupce Joann. Christoph. Müller zemřel 30. srpna 1726. Nástupcem byl od téhož roku Joseph. Anton. Klaus, který ve službě v Teplicích vydržel 39 let. V roce 1765 nastoupil Godefridus Ettrich, kterého vystřídal v roce 1780 Karl May. Další teplické děkany zachycují již tištěné katalogy kléru, které byly od závěru 18. století vydávány a díky jimž jsou známa i základní životopisná data kněží. V roce 1796 nastoupil Anton Protze (n. 24. února 1758 Schluckenau, o. 31. srpna 1788, † 15. prosince 1844).[15] Sloužil v Teplicích 48 let a když zemřel, trvalo to ještě dva roky než byl za 11. litoměřického biskupa Augustina Hilleho teplický děkanský stolec obsazen.[72] Usedl na něj až v roce 1846 Wenc. Tobisch (n. 26. října 1788 Messcricens., o. 13. dubna 1814). V roce 1874 jej vystřídal Eduard Demus (n. 2. června 1817 Kreibic., o. 25. července 1843, † 9. ledna 1890), kterého v roce 1890[15] nahradil Laurenz Rössel (n. 10. srpna 1841 Jablonné v Podještědí,[73] o. 29. června 1866, † 20. ledna 1920[15]). Jako rodák z Jablonného v Podještědí patřil mezi menší donátory tamní bazilika sv. Vavřince a sv. Zdislavy, o čemž svědčí v bazilice nápis na vitraji, který oznamuje, že ji donoval Laurenz Rössel, děkan v Teplicích, narozený v Jablonném.[74] Když se v roce 1912 po Rösselovi uvolnilo místo, nastoupil krátce jako mezitivní administrátor, tzv. administrator intercalaris Adolf Frietsche. Avšak již od 1. března 1912 se stal teplickým děkanem Johann Baptista Wittenbrink[16][75] (n. 16. listopadu 1873 Herbern (D),[15] o. 18. dubna 1901 Litoměřice, † 30. července 1951 Drenstenfurt[16]). Po skončení II. světové války sdílel osud se svými farníky a během poválečného vysídlení Němců z Československa, kdy s odcházejícími farníky odcházeli i jejich kněží, k čemuž dal litoměřický biskup Antonín Weber povolení,[76] odešel do Německa.[16]

Poválečný vývoj[editovat | editovat zdroj]

Tomáš Holoubek, duchovní správce v letech 1965–1966
Biskup Josef Koukl, který v roce 1990 ustanovil do Teplic salesiány

Protože celý teplický region byl německy mluvící, bylo po poválečném vysídlení Sudetských Němců potřeba obsadit klíčové severočeské fary česky mluvícími kněžími, nastoupil na teplické děkanství od 1. října 1945 Bohumil Jelínek[15] (n. 23. září 1916, † 16. února 1980[77]). V roce 1951 byl uvězněn komunistickým režimem. Od 1. března 1951 na děkanství nastoupil František Ondrouch (n. 8. října 1910 Břest,[78] † 30. srpna 1976[79]), který zároveň spravoval excurrendo i farnost Teplice-Šanov. Vystřídal jej od 1. září 1960 František Kočička, který dostal od 1. června 1963 do duchovní správy ještě excurrendo farnost Teplice-Trnovany. Od 1. června 1965 nastoupil na teplické děkanství Tomáš Holoubek (n. 23. února 1920 Jílovice, o. 29. června 1949 Litoměřice, † 14. ledna 1981 Litoměřice[15]), který zároveň dostal excurrendo do správy i farnost Teplice-Trnovany. Po roce jej od 1. září 1966 na krátké období vystřídal Jan Peprla (n. 17. prosince 1920, o. 24. června 1955, † 15. června 2007[80]), který však byl po několika měsících odvolán a na jeho místo nastoupil od 16. ledna 1967 opět František Ondrouch. Holoubek mezitím spravoval šanovskou a trnovanskou farnost. Stal se prvním duchovním správcem v dějinách, který spravoval všechny tři teplické farnosti, i když ne zároveň. Během zdejšího působení zachránil Holoubek v šanovské farnosti v letech 1967 a 1969 kostel sv. Alžběty v Teplicích-Šanově od demolice, kterou chystal komunistický režim pro jeho havarijní stav. V roce 1968 je biskup Štěpán Trochta, když se po návratu ze své internace znovu ujal vedení litoměřické diecéze, jmenoval svým generálním vikářem.[81] František Ondrouch mezitím na teplickém děkanství vydržel až do 1. června 1977 kdy jej vystřídal Antonín Audy, který zároveň spravoval excurrendo i šanovskou farnost. Vedl obě farnosti i v období Sametová revoluce až do roku 1990.[25] Několik měsíců před touto revolucí nastoupil do vedení litoměřické diecéze nově vysvěcený biskup Josef Koukl. Jemu připadla úloha porevoluční obnovy diecéze i jejích farností.[82] Jednou z těchto úloh bylo také koncepční řešení pastorace všech tří teplických farností – teplického děkanství, Trnovan a Šanova. Rozhodl se tedy pro obsazení Teplic salesiány Dona Boska, kteří působili již v 70. letech 20. století v šanovské a trnovanské farnosti, ale dosud nepůsobili na teplickém děkanství.[25]


Martin Davídek (priest)

article was created - translation of the article Martin Davídek (Priester) from German Wikipedia:

Martin Davídek (born December 31, 1966 in Prague) is a Czech Roman Catholic priest and canon lawyer and Vicar General of the Diocese of Litoměřice.

Martin Davídek (2013)
Coat of arms

Life[editovat | editovat zdroj]

After graduating from high school, Martin Davídek trained in the field of typography (1985) and worked editorially, preparing books and magazines for printing. In 1995, he trained for the priesthood at the Theological Propaedeutic in Litoměřice and continued his studies at the Catholic Theological Faculty of Charles University in Prague until graduating in 2001. In the same year he was ordained deacon and appointed prefect at the theological propaedeutic in Litoměřice. He taught basic theology. On June 29, 2002, he was ordained to the priesthood in St. Stephen's Cathedral in Litoměřice by Bishop Josef Koukl. He was chaplain at St. Stephen's Cathedral and, among other things, cared for the St. Stephen's Hospice in Litoměřice. At the same time he became director of the Cardinal Trochta Diocesan House. In 2003 he moved from Litoměřice to Děčín, where he was also parish administrator. He took care of the Vietnamese parish and the local parish of Hřensko. At the end of 2005, he became secretary to bishop Pavel Posád, and since 2008 he has also been secretary to his successor, bishop Jan Baxant.

Davídek also served as spokesman for the Diocese of Litoměřice and was a member of the editorial board of the Catholic weekly. In 2008-2009 he was the editor of the magazine Zdislava. From 2009 to 2012 he studied Canon Law at the Lateran University in Rome. Since 2011 he has been a member of the Cathedral Chapter of St. Stephen in Litoměřice. In 2012, he was appointed episcopal vicar for pastoral issues.

Since February 1, 2013, he has served as parish administrator in Libochovany. On March 1, 2013, he was appointed a judge at the Prague Metropolitan Ecclesiastical Court. On January 1, 2015, he assumed the office of church attorney (promotor iustitiae) and matrimonial defender (defensor vinculi) at the ecclesiastical court of the Litoměřice diocese.

On June 22, 2016, he was appointed by Bishop Baxant as the new Vicar General of the Litoměřice Diocese. He took office on July 1, 2016.[83]

Web links[editovat | editovat zdroj]

References[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ a b Macek, s. 238.
  2. ↑ ROYT, Jan. Obraz a kult v Čechách v 17. a 18. století. Praha: Karolinum, 2011. 480 s. ISBN 978-80-246-1691-9. S. 282, 289. J. Royt, 2011, s. 282, 289.
  3. ↑ SARTORIUS, Augustin. Marianischer Atlas, oder Beschreibung der Marianischen Gnaden-Bilder...in eine besondere Ordnung der Länder, Städte, und Oerther eingerichtet. Praha: [s.n.], 1717. S. 538–539. (němčina) 
  4. ↑ BOHÁČ, Zdeněk. Poutní místa v Čechách. Praha: Debora, 1995. 280 s. ISBN 80-85923-07-6. 
  5. ↑ a b c d e f g h i MACEK, Jaroslav. Katalog litoměřické diecéze AD 1997. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 1997. 430 s. Kapitola Přehled jednotlivých farností diecéze, s. 191.  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „Macek“ použit vícekrát s různým obsahem
  6. ↑ a b MACEK, Jaroslav. Biskupství litoměřické. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 168 s. ISBN 80-7192-978-6. S. 112.  Chybná citace: Neplatná značka <ref>; název „weber“ použit vícekrát s různým obsahem
  7. ↑ Teplice-Trnovany, kostel Božského Srdce Páně [online]. [cit. 2021-03-10]. Dostupné online. 
  8. ↑ HANZLÍK, Jan; ZAJONCOVÁ, Jana; HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: Architektura moderní doby. 1860-2000. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2016. 360 s. ISBN 978-80-85036-66-4. S. 39. 
  9. ↑ Trnovanský červený kostel [online]. Statutární město Teplice [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  10. ↑ JOSEF, Dobiáš. Litomericensium episcoporum series. Liberec: Severočeské SKD PIT, s povolením odboru sč KNV č. 350004985, jako příloha občasníku „Naše spolupráce“, 1985. 95 s. S. 80. 
  11. ↑ Macek, Biskupství, s. 114.
  12. ↑ Macek, Biskupství, s. 115.
  13. ↑ Macek, Biskupství, s. 118.
  14. ↑ Kodex kanonického práva. Praha: Zvon, 1994. 812 s. ISBN 80-7113-082-6. S. 244-245. 
  15. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v w x y z aa ab ac ad ae Litoměřice: Archiv biskupství litoměřického, 2021. 
  16. ↑ a b c d e f TEISTER, František J. Kněžský nekrolog z Rohru. [s.l.]: Opatství Rajhrad, 2017. 
  17. ↑ Macek, Biskupství, s. 125.
  18. ↑ a b Macek, Katalog, s. 423.
  19. ↑ Macek, Biskupství, s. 128.
  20. ↑ Kapucínská hrobka v Brně [online]. Provincie kapucínů v ČR, 2019 [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b c d e Štěpán kardinál Trochta. Řím: Čeští salesiáni k 10. výročí smrti, 1984. 436 s. S. 145–184. 
  22. ↑ BARTŮNĚK, Václav. 900 let litoměřické kapituly. Praha: Česká katolická charita, 1959. Kapitola Od proboštství k biskupství (1057–1957), s. 68–69. 
  23. ↑ Macek, Katalog, s. 428.
  24. ↑ Acta Curiae Litomericensis 1981/1, Litoměřice 1981, str. 3
  25. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s Noc kostelů – Teplice-Šanov, kostel sv. Alžběty Uherské [online]. [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  26. ↑ Macek, Biskupství, s. 142.
  27. ↑ 90. Nedožité výročí narozenin 1929-2019 P. Aloise Švece. Modlany: Obec Modlany a Přátelé Modlanska, 2019. 2 s. 
  28. ↑ StB: r. č. 26 526 Ústí n. L.
  29. ↑ MANDZÁK, Daniel Anastáz. Agent a špión Vatikánu. Bratislava: Ústav pamäti národa, 2008. 416 s. Dostupné online. ISBN 978-80-89335-03-9. S. 26, 29 a 390. (slovenština) 
  30. ↑ AMV, a. č. T-2 102 MV.
  31. ↑ SECURITAS IMPERII 11. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2005. ISBN 80-86621-16-2. S. 43. 
  32. ↑ MRÁČKOVÁ, Ludmila. Historie a současnost vlastních jmen ulic v Teplicích. Hradec Králové, 2016 [cit. 2021-03-12]. 101 s. Diplomová práce. Univerzita Hradec Králové, Pedagogická fakulta, Katedra českého jazyka a literatury. Vedoucí práce Jiří Zeman. s. 30. Dostupné online.
  33. ↑ Macek, Biskupství, s. 148.
  34. ↑ KOUKL, Josef. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 1990, čís. 4, s. 25. 
  35. ↑ KOUKL, Josef. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 1990, čís. 7, s. 41. 
  36. ↑ a b MACEK, Jaroslav. 950 let litoměřické kapituly. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2007. 320 s. ISBN 978-80-7195-121-6. Kapitola XXIII. Salesiáni, s. 204. 
  37. ↑ Oblastní charita Teplice [online]. Charita Česká republika [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  38. ↑ a b FERI, Dominik. Kostel sv. Alžběty v Šanově [online]. Teplice: Teplitz-Schönau, 2014-06-14 [cit. 2020-08-20]. 
  39. ↑ FERI, Dominik. Sesterská města Teplice a Šanov. Teplice: Gymnázium Teplice, 2013. 83 s. Kapitola 4.2.3 Kostel, s. 27. 
  40. ↑ HANZLÍK, Jan; MRÁČEK, Jakub; KOLMAN, Jan. Kostel svaté Alžběty Durynské [online]. Teplice: teplice-teplitz.net [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b c RUDOLF, Hemmerle. Teplitz-Schönau. In: Rudolf Hemmerle. Sudetenland-Lexikon, 2., erweiterte Auflage. [s.l.]: [s.n.], 1985. S. 440. (němčina)
  42. ↑ HANZLÍK, Jan; ZAJONCOVÁ, Jana; HÁJKOVÁ, Lenka. Teplice: architektura moderní doby. 1. vyd. Ústí nad Labem: Národní památkový ústav, 2016. 359 s. ISBN 978-80-85036-66-4. Kapitola 01 Historismus, s. 28. 
  43. ↑ JAROSLAV, Macek. Biskupství litoměřické. 1. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2005. 168 s. ISBN 80-7192-978-6. S. 100. 
  44. ↑ a b VOLKERY, Augustinus. Diptychon sacerdotum Dioecesis Litomericensis inde ab anno 1886 pie in Domino defunctorum in eorundem memoriam. Litoměřice: Verlagsbuchdruckerei „Union“, Leitmeritz, Domgasse 16, 1937. 104 s. (němčina) 
  45. ↑ Macek, Katalog, s. 421.
  46. ↑ Kněží Litoměřické diecéze 1954 [online]. [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  47. ↑ Macek, Katalog, s. 425.
  48. ↑ Macek, Katalog, s. 428.
  49. ↑ Macek, Katalog, s. 422.
  50. ↑ Úmrtní oznámení Jan Peprla. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2007. 1 s. 
  51. ↑ Zemřel salesián P. Jan Rob [online]. Biskupství litoměřické [cit. 2020-05-11]. Dostupné online. 
  52. ↑ KOUKL, Josef. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 9. 2005, s. 78-80. 
  53. ↑ Macek, Biskupství, s. 142.
  54. ↑ Macek, Katalog, s. 429.
  55. ↑ Macek, Biskupství, s. 148.
  56. ↑ KOUKL, Josef. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 1990, čís. 7, s. 41. 
  57. ↑ KOUKL, Josef. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 1994, čís. 1, s. 6. 
  58. ↑ NĚMEC, Petr. Misijní zpravodaj z Bulharska [online]. Salesiánské středisko Štěpána Trochta – Dům dětí a mládeže, 2014-12 [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
  59. ↑ KOUKL, Josef. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 1997, čís. 10, s. 60. 
  60. ↑ DUKA, Dominik. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 2006, čís. 7, s. 59. 
  61. ↑ JAN, Baxant. Personália. Acta Curiae Litomericensis (ACEL). 2012, čís. 7, s. 47. 
  62. ↑ PETR, Málek. Farář Radomír Kuchař: Máme teď více času na úklid, šijeme roušky [online]. deník.cz, 2020-04-11 [cit. 2021-03-14]. Dostupné online. 
  63. ↑ Letopis Vincenciův a Jarlochův. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957. S. 50. 
  64. ↑ DAVID, Petr; SOUKUP, Vladimír. 777 kostelů, klášterů, kaplí České republiky. Praha: Soukup & Davide, s.r.o. + Kartografie Praha, a.s., 2002. 308 + 59 s. ISBN 80-7011-708-7. S. 268. 
  65. ↑ POCHE, Emanuel. Umělecké památky Čech T/Ž. Praha: Academia, 1982. 640 s. S. 47. 
  66. ↑ Regionální muzeum v Teplicích • rmt [online]. Regionální muzeum v Teplicích [cit. 2021-03-14]. Dostupné online. 
  67. ↑ Poche, s. 53.
  68. ↑ Poche, s. 53.
  69. ↑ Poche, s. 54.
  70. ↑ PŘIBYL, Stanislav. 230 let od rozšíření území litoměřické diecéze [online]. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2014-02-16 [cit. 2014-02-17]. Dostupné online. 
  71. ↑ Tschauder, P. Melchior Henricus, činný 1646-1669 [online]. Knihovna Národního muzea [cit. 2021-03-15]. Dostupné online. 
  72. ↑ BARUS, Martin. 150 let od úmrtí biskupa Hilleho. Zdislava. 2015, roč. 20, čís. 2, s. 10–13. Dostupné online. ISSN 1211-3042. 
  73. ↑ KOVAŘÍKOVÁ, Lenka. Chrám sv. Vavřince a sv. Zdislavy v Jablonném v Podještědí (Historie a tradice poutního místa). Liberec, 2012 [cit. 2021-03-15]. 75 + 4 s. Diplomová práce. Technická univerzita v Liberci, Fakulta přírodovědně-humanitní a pedagogická, katedra Historie. Vedoucí práce Milan Svoboda. s. 50. Dostupné online.
  74. ↑ Kovaříková, s. 65.
  75. ↑ Dekanalkirche St. Johannes Bapt. der Badestadt Teplitz-Schönau [online]. Regionální muzeum Teplice [cit. 2021-03-15]. Dostupné online. (slovenština) 
  76. ↑ Macek, Biskupství, s. 125.
  77. ↑ Macek, Katalog, s. 423.
  78. ↑ Kněží Litoměřické diecéze 1954 [online]. [cit. 2021-03-13]. Dostupné online. 
  79. ↑ Macek, Katalog, s. 425.
  80. ↑ Úmrtní oznámení Jan Peprla. Litoměřice: Biskupství litoměřické, 2007. 1 s. 
  81. ↑ Acta Curiae Litomericensis 1981/1, Litoměřice 1981, str. 3
  82. ↑ Macek, Biskupství, s. 148.
  83. ↑ New Vicar General of the Diocese of Litoměřice (Czech). June 29, 2016

DEFAULTSORT:Davídek (priest), Martin Category:1966 births Category:21st-century Roman Catholic priests Category:Canon law jurists Category:Czech Roman Catholic priests Category:Pontifical Lateran University alumni

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Martin_Davídek/Pískoviště&oldid=20793068“