Přeskočit na obsah

Wikipedista:Adam Hauner/Bomb/Průmysl v Plzni do druhé světové války

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Průmysl v Plzni začal vznikat okolo poloviny 19. století a do druhé světové války se vyvíjel bez výrazných zásahů státu.

Výchozí stav[editovat | editovat zdroj]

Ještě v první polovině 19. století byly České země stále organizované podle tradičního feudálního řádu. Ačkoli byla v této době v Evropě průmyslová revoluce již v plném proudu a rostlo využívání železa a oceli, České země z velké části používaly pro výrobu strojů, dopravních prostředků a samotné energie výhradně dřevo. I Plzeň v 50. letech 19. století měla stále ještě spíše řemeslnicko-zemědělský charakter než industriální.[1]

Zbourání hradeb a výstavba železnice[editovat | editovat zdroj]

Podnikaví měšťané a obchodníci si však jako první začali všímat průmyslového vývoje v cizině, především v západní Evropě, a na jejich popud se z Plzně postupně stalo moderní město. Hlavním iniciátorem této přestavby byl purkmistr Martin Kopecký, který chtěl Plzeň znovu přestavět na ryze moderní a obchodně-průmyslové centrum.[2][3] Klíčovým rokem modernizace Plzně byl rok 1846, kdy byly zbourány středověké městské hradby, čímž se Plzeň symbolicky i fakticky otevřela novému světu obchodu a podnikání.

Důležitým pro rozmach plzeňského průmyslu byla výstavba železnice. Iniciativa k vytvoření společnosti ke stavbě a provozování České západní dráhy, která měla Plzeň spojit na východ s Prahou a západním směrem s rakousko-bavorskou hranicí byla posledním podnikatelským činem Hermanna Dietricha Lindheima, původem slezského majitele textilních továren. Se svými společníky měl na výstavbě železnice především osobní zájem, neboť by umožnila propojení roztroušených hutních závodů s hlavním závodem, kterým byla Vojtěšská huť v Kladně. Západní dráha napojila Plzeň (1961) a její okolí na důležitá hospodářská a kulturní centra v habsburské monarchii a propojila hospodářská ohniska v samotných západních Čechách.[4]

Nástup průmyslové revoluce[editovat | editovat zdroj]

Za počátek nástupu průmyslové revoluce a přechodu od manufakturní výroby k továrnímu průmyslu na Plzeňsku lze považovat polovinu 50. let 19. století, konkrétně roky 1853−1854. Tradičním průmyslem plzeňské oblasti bylo sklářství, textilní výroba a potravinářství. Důležitý aspekt na Plzeňsku hrálo hornictví, především důležitá byla těžba v uhelných dolech. Zároveň se objevil průmysl chemický jakožto nové odvětví a ve výrobě se postupně stávalo zcela běžné používání parního stroje. Dělnická třída byla v těchto počátcích neorganizovaná a roztříštěná, konsolidovat se začala až s koncem průmyslové revoluce v 70. letech 19. století.[5]

Druhá polovina 19. století se už nesla ve znamení strojírenského pokroku a výraznějšího využívání kovů, především díky zdokonalení technologií železa a olova. V západních Čechách bylo díky tomu založeno několik strojíren, hutních továren a železáren. Vedle Waldsteinské, později Škodovské strojírny, která byla v rámci Rakouska−Uherska nejvýznamnější, lze připomenout ještě Státní montánní podniky v Padrti, železárny města Plzně v Horomyslicích u Dýšiny, železárny hraběte Zdenka Šternberka v Darové, železárny v Břasích, Rokycanech, Klabavě nebo Plasích.[6]

Modernizačním procesem prošlo v 19. století také pivovarnictví, tedy další výrobní odvětví, které Plzeň proslavilo po celém světě. Roku 1839 požádali pivovarničtí měšťané plzeňský magistrát o povolení přestavby pivovaru, aby se pivo nemuselo dále vyrábět zastaralou metodou kvašení shora.[3] Nové plzeňské pivo si získalo rychle oblibu za hranicemi Plzně i samotné habsburské monarchie a do konce 19. století se nadále rozvíjela jeho výroba.[7]

Nadcházející 20. století s sebou na začátku přineslo politické zápolení světových velmocí o rozšíření sfér vlivu a v pozadí těchto zápletek se také projevil sílící boj o světové trhy, průmyslové suroviny a o levnou pracovní sílu. V neposlední řadě rostly přípravy evropských mocností k válečnému střetu. Evropské hospodářství se nacházelo v dlouhodobé krizi způsobené nerovnoměrným rozvojem jednotlivých států.[8] Ekonomika habsburské monarchie nedokázala držet krok s vyspělejšími státy té doby a řadila se tím na druhořadou pozici. Neplatilo to však jednoznačně pro celé Rakousko−Uhersko. Především v zemích Předlitavska se hospodářství rozvíjelo velmi výrazně. Objevovala se těžká chemie a do výrobních procesů začala vstupovat věda.[9]

Za první republiky byly vedle Škodových závodu hlavními podniky Plzně pivovary, železniční dílny a papírna. Ve 20. letech 20. století se ve městě rozvíjelo také průmyslové školství. Koncem 20. let vrcholila v západních Čechách, včetně Plzně, všeobecná konjunktura. Průmyslová výroba tehdy překročila válečnou úroveň o více než 40 %.[10] Ovšem tento rozvoj skončil v roce 1929 v důsledku Velké hospodářské krize, kdy utrpěl především lehký spotřební průmysl.

Zároveň se však stupňovalo nebezpečí, které pro ČSR představoval Adolf Hitler a Třetí říše, což vyvrcholilo podepsáním Mnichovské dohody dne 29. září 1938. Připojení Sudet k Německu znamenalo pro ČSR citelnou ztrátu území s bohatými surovinovými i průmyslovými zdroji. Zvláště Plzeňané se obtížně smiřovali s novou blízkou československo-německou hranicí, kdy byla např. v Borském parku na břehu Radbuzy zřízená německá celnice. Tato hranice existovala do 15. března 1939, kdy nacisté začali okupovat zbytek ČSR a v ranních hodinách dorazili do města.

Škodovy závody[editovat | editovat zdroj]

Škodovy závody nebo též jen Škodovka jakožto budoucí metalurgický a strojírenský kolos začala být budována v roce 1859 na základech Waldsteinovy strojírny. Roku 1869 nový ředitel Ing. Emil Škoda odkoupil továrnu na stroje a začal tak éru rozkvětu továrny Škoda. Ve Škodovce postupně přibyla slévárna železa a jiných kovů, strojírenská hala, nová kovárna a ocelárna. Napojením koncernu na železnici bylo umožněno posílání odlitků těžkých kovů i za hranice Rakousko−Uherské monarchie. Škodovy závody v průběhu 2. poloviny 19. století prosperovaly, a to i bez ohledu na krach vídeňské burzy v 70. letech.[11]

Krize evropského hospodářství se ve strojírenství projevila i v podnicích Předlitavska v důsledku velké domácí i zahraniční konkurence. Postiženy byly také Škodovy závody, které byly nuceny k masivnímu propuštění zaměstnanců a snižování mezd, což vedlo k řadě stávek.[12] Vypuknutí první světové války v létě 1914 znamenalo pro plzeňské strojírenství dobu rozmachu a konjunktury. Škodovy závody dodávaly zemím Trojspolku kvalitní válečný arzenál a prakticky kompletně vyzbrojily rakouskou armádu.[13] Škodovy závody se tak staly pojmem v lokálním i celosvětovém průmyslu. Mohly se tak rovnat podobným velkým podnikům ve strojním odvětví jako například firmě Krupp v Německu.

Po skončení války se však situace pro Škodovku změnila, jelikož se tento zbrojní magnát najednou ocitl bez odbytiště zboží a výrobního programu. Navíc habsburská monarchie přestala existovat, což znamenalo, že už nebyl nikdo, kdo by doplatil objednávky vzniklé ještě za války. V meziválečném období se Škodovka díky přílivu francouzského kapitálu roku 1919 mohla přeorientovat na mírovou výrobu, kterou zastupovaly parní lokomotivy, např. rychlíková lokomotiva 387.0, nebo po fúzi se společností Laurin & Klement automobily z pásové výroby.[14] Závod se však nakonec zkonsolidoval a dokázal naleznout nová odbytiště, čímž si opět ve 20. letech 20. století získal své někdejší renomé.[15] Hlavními odbytišti pro škodovácké výrobky byly země v celé Evropě, na Dálném východě nebo v Jižní Americe. Doba mezi světovými válkami pro Škodovy závody znamenala dosud největší rozsah výroby mnohatunových výkovků.[16]

Pivovarnictví v Plzni[editovat | editovat zdroj]

Mezinárodního věhlasu se Plzni dostalo i díky zdejším pivovarům, jež jsou dodnes s Plzní neodmyslitelně spjaty. Už v době založení města králem Václavem II. ve 13. století bylo městu uděleno dědičné právo várečné.[17] Ovšem světovou pivní metropolí se Plzeň stala až v druhé polovině 19. století, kdy zde byl vystavěn Měšťanský pivovar, později známý jako Plzeňský Prazdroj. Důvodem byl konkurenční boj s jinými českými, ale i bavorskými městy. Pro vzrůstající oblibu byla pivovaru postupně rozšiřována rozloha i výroba pod vlivem neustálé modernizace. Významným datem byl rok 1861, kdy zavedení železnice do města, s níž byl pivovar později přímo propojen, znamenalo pro pivovar možnost nebývalé expanze daleko za hranice Českých zemích.[3] Na podzim 1970 zahájil provoz konkurenční První plzeňský akciový pivovar, později zvaný Gambrinus.[18] Modernizace a rozšiřování Prazdroje pokračovalo i přes několik požárů prakticky až do vypuknutí první světové války. Před válkou se plzeňské pivovarnictví stabilizovalo a všechny plzeňské pivovary prosperovaly.[19]

První světová válka však pivovarnictví těžce zasáhla zastavením investic i nedostatkem neželezných kovů potřebných pro výrobu podstatné části pivovarského zařízení.[19] V Gambrinus byli ubytováni vojáci, ve výrobě chyběli pracující, koně byly konfiskovány pro válečné účely. Problematická byla libovolná doprava, potíže provázely telefonické i telegrafní spojení. Zastavil se vývoz piva do zahraničí a postupující nedostatek surovin téměř zastavil i samotnou výrobu.[19] Na konci války se vařilo jednostupňové pivo z náhražek a technologické prvky se vyráběly ze železa.[19]

Poválečný rozpad Rakouska-Uherska mělo negativní vliv na export Prazdroje, protože zanikly bezcelní celky zvýhodňující prodej piva.[19] Situace se po válce začala opět zlepšovat až ve druhé polovině 20. let 20. století. Nárůst investic a rozšiřování dočasně přerušila Velká hospodářská krize. Výroba v roce 1934 odpovídala 57 % předkrizového objemu výroby v roce 1929.[19] Přesto v této době proběhla fúze Prazdroje s Priorem a později s akciovým pivovarem, která byla dokončena v roce 1933.[18] Akciový pivovar se po sloučení zaměřil na produkci slabších piv včetně tzv. desítky.[18] Prazdroj do začátku druhé světové války nedokázal získat ztracená odbytiště z doby před první světovou válkou.[19]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek je založen na diplomové práci „Bombardování města Plzně za období Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1945“, jejíž autorkou je Karolína Kahovcové a která byla autorkou uvolněna pod licencí GFDL a CC-BY-SA 3.0.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ JANÁČEK, František. Největší zbrojovka monarchie. Praha: [s.n.], 1990. S. 24−25. 
  2. ↑ JÍŠA, Václav. Škodovy závody 1859−1919. Praha: [s.n.], 1965. S. 11−15. 
  3. ↑ a b c HLAVÁČEK, Ivo. K historii pivovaru a vývoji technologie v plzeňském Prazdroji. Kvasný průmysl. Roč. 13, čís. 12, s. 267. Dostupné online. 
  4. ↑ MYŠKA, Milan. Podnikatel Hermann Dietrich Lindheim a počátky industrializace západních Čech. In: BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Minulostí západočeského kraje XVIII. Plzeň: [s.n.], 1982. S. 137−138.
  5. ↑ BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Příspěvek k poznání počátků průmyslové revoluce na Plzeňsku. In: BĚLOHLÁVEK, Miloslav. Minulostí západočeského kraje II. Plzeň: [s.n.], 1963. S. 67−80.
  6. ↑ JÍŠA, s. 18
  7. ↑ Plzeňský kraj. 2003. vyd. Praha: [s.n.] S. 36. 
  8. ↑ JÍŠA, s. 157
  9. ↑ JANÁČEK, s. 177−178
  10. ↑ JÍLEK, s. 16
  11. ↑ železniční spolek Lokálka Group v Rokycanech. Motorové vozy ze Škodovky. Plzeň: [s.n.], 1998. S. 5. 
  12. ↑ JANÁČEK, s. 198−199
  13. ↑ JÍŠA, s. 291−310
  14. ↑ JÍLEK, Tomáš. Kapitoly z historie západních Čech 20. století: od pravěku do současnosti. 1.. vyd. Plzeň: Vydavatelství Západočeské univerzity, 2010. ISBN 978-80-7043-910-4. S. 15. 
  15. ↑ KOŽÍŠEK, Petr; KRÁLÍK, Jan. L&K Škoda 1895−1995, II. díl – Let okřídleného šípu. Praha: Motorpress, 1995. 249 s. ISBN 978-80-901749-4-8. S. 7. 
  16. ↑ KRÁTKÝ, Vladislav. Specielní výkovky Škodových závodů v meziválečném období. In: SÝKOROVÁ, Eva. Sborník Muzea Dr. Bohuslava Horáka Rokycany: Tradice a současnost železářské výroby, III. díl. Rokycany: [s.n.], 2002. S. 50.
  17. ↑ KEJHA, Josef; JANOUŠKOVEC, Jiří; JURINA, Vladimír. Plzeňský Prazdroj: Příběh, který nepřestává inspirovat. Plzeň: NAVA, 2012. 245 s. ISBN 978-80-7211-427-6. S. 3. 
  18. ↑ a b c Plzeňský Gambrinus vznikl o 27 let později než Plzeňský Prazdroj. ČT24 [online]. Česká televize, 2009-01-24 [cit. 2019-04-02]. Dostupné online. 
  19. ↑ a b c d e f g HLAVÁČEK, Ivo. K historii pivovaru a vývoji technologie v plzeňském Prazdroji. Kvasný průmysl. Roč. 13, čís. 12, s. 268. Dostupné online. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Wikipedista:Adam_Hauner/Bomb/Průmysl_v_Plzni_do_druhé_světové_války&oldid=17108547“