Wikipedie:Článek týdne/2012/51

Židovská brána v Brně

Židé se na Moravě ve středověku začali podle dochovaných pramenů usazovat v 2. polovině 11. století. Intenzivnější rozvoj židovského osídlení ovšem nastal zejména poté, co Přemysl Otakar II. poskytl židům ve 2. polovině 13. století ochranné privilegium Statuta Judaeorum, které z židů učinilo servi camerae (služebníky panovnické komory), kdy král získal jurisdikci nad židy, jimž garantoval ochranu. Opatření zároveň stanovovalo pravidla židovského zastavárenství. Na konci vlády Přemyslovců již židé bydleli ve všech čtyřech nejdůležitějších moravských královských městech (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava) i některých městech vrchnostenských.

Z židovského peněžního podnikání plynuly králi nemalé příjmy, zároveň však tato pro židy charakteristická činnost měla svou odvrácenou stránku: peníze odevzdávané králi totiž nepocházely od židů samotných, nýbrž od křesťanů, kterým židé půjčovali. Rostoucí zadlužení širokých vrstev obyvatelstva panovník dlouho neřešil, neboť regulací židovského zastavárenství by omezil také své příjmy. U židovských peněžníků se nakonec zadlužila i královská města, duchovenstvo a dokonce i samotný markrabě. K řešení problému přikročil až Václav IV., který roku 1411 zrušil staré dluhy u židovských zastavárníků.

Husitská revoluce sice Moravu nezasáhla tolik jako Čechy, přesto však měla pro moravské židovské osídlení mnohem dramatičtější důsledky než pro židovstvo v Čechách. Nespokojení měšťané, pro něž židé představovali vymahače dluhů a nepříjemnou konkurenci, využili oslabení moci panovníků v 15. století a vymohli si na nich souhlas s vyhnáním židů z moravských královských měst (1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce a Znojma, 1514 z Uherského Hradiště).