Karl Weikersheim

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Karl kníže Weikersheim
Baron Karl von Bronn s manželkou Marií Aloisií, rozenou Černínovou (1899)
Baron Karl von Bronn s manželkou Marií Aloisií, rozenou Černínovou (1899)
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostpolní podmaršál (1918), generálmajor (1915)

Narození25. ledna 1862
Úmrtí28. září 1925 (ve věku 63 let)
Gräfelfing
Titulkníže (1911)
ChoťMarie Aloisie Černínová z Chudenic (od 1899)
RodičeKarel Ludvík II. z Hohenlohe-Langenburgu a Maria Grathwohl
DětiCarl Rudolf Graf von Weikersheim
Marie Grafin von Weikersheim
Prince Franz, 2nd Prince of Weikersheim
Aloysia Grafin von Weikersheim
Emma Grafin von Weikersheim
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Karel kníže Weikersheim (Karel von Bronn, Karel svobodný pán von Bronn 1890–1911, Karel kníže Weikersheim od 1911) (německy Karl/Carl Ernst Johann Georg Fürst Weikersheim, Freiherr von Bronn) (25. ledna 1862 Weikersheim, Německo28. září 1925 Gräfelfing, Německo) byl německý šlechtic a rakousko-uherský generál. Po otci byl potomkem slavného rodu Hohenlohe, ale kvůli prostému původu své matky nemohl toto jméno užívat. Byl znám jako baron von Bronn a od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě. Byl dlouholetým pobočníkem následníka trůnu Františka Ferdinanda a císaře Františka Josefa. Zúčastnil se první světové války a nakonec dosáhl hodnosti polniho podmaršála. V roce 1911 získal titul knížete.[pozn. 1][1][2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Knížecí erb rodu Weikersheim
Karlova manželka Marie Aloisie, rozená Černínová, s dětmi

Pocházel z významného šlechtického rodu Hohenlohe, kvůli morganatickému manželství svých rodičů ale nemohl užívat jméno Hohenlohe ani šlechtické tituly. Jeho otcem byl kníže Karel Ludvík Hohenlohe-Langenburg (1829–1907), matka Marie Grathwohlová (1837–1901) byla dcerou řezníka.[3] Otec se ještě před sňatkem vzdal svých nástupnických práv ve prospěch mladšího bratra Hermanna (1832–1913).[4][5] Karlovi a jeho mladším sestrám byl přiznán nárok na jméno von Bronn.

Karel od mládí sloužil v rakousko-uherské armádě, již v roce 1881 byl poručíkem jezdectva,[6], později jako nadporučík (1886) sloužil u 1. hulánského pluku. Později sloužil již jako rytmistr (1892) u jezdecké eskadrony císařské gardy, poté byl přeložen k 8. dragounskému pluku. Jako štábní důstojník 1. hulánského pluku byl od roku 1898 zároveň přidělen ke dvoru arcivévody Františka Ferdinanda.[7] V roce 1904 byl povýšen na majora a působil jako pedagog na Vojenské jezdecké škole (Militär-Reitlehrerinstitut) ve Vídni.[8] V hodnosti podplukovníka (1907) byl pak několik let křídelním pobočníkem císaře Františka Josefa.[9] Jako plukovník (1911) převzal velení jezdecké eskadrony císařské gardy.[10] Aktivně se zúčastnil první světové války a v roce 1915 byl povýšen na generálmajora. Nakonec v roce 1918 dosáhl hodnosti polního podmaršála a na konci války byl pověřen velením jižního pobřeží Dalmácie s velitelstvím v Dubrovníku.[11] K datu 1. ledna 1919 byl v armádě penzionován[12] a poté žil v soukromí. Pobýval v Gräfelfingu na předměstí Mnichova, jeho sídlo známé jako Villa Weikersheim dnes již neexistuje.

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Od narození užíval prostý šlechtický stav, do nějž byla povýšena jeho matka v roce 1862.[13] Později se taktéž spolu s matkou stal nositelem titul barona, který platil pro Württemberské království, ale v roce 1891 byl uznán i v Rakousku. Nakonec byl v roce 1911 povýšen na knížete Weikersheima s nárokem na oslovení Jasnost. S udělením titulu museli vyslovit souhlas představitelé všech linií rodu Hohenlohe, procedura ale proběhla bez konfliktů, protože Karel měl významného protektora v osobě následníka trůnu Františka Ferdinanda.[14] Jméno Weikersheim bylo odvozeno od Karlova rodiště (dnes Bádensko-Württembersko), kde se zároveň nacházelo jedno z hlavních sídel rodu Hohenlohe.[15] Titul platil v primogenituře, což znamená, že knížetem byl nejstarší syn, další členové rodu užívali titul hraběte a hraběnky. Zajímavostí je, že s knížecím titulem nebyl spojen predikát von, což bylo v nobilitacích na počátku 20. století unikátem.[16]

Během své služby v blízkosti následníka trůnu Františka Ferdinanda a císaře Františka obdržel řadu vyznamenání. Byl nositelem Řádu železné koruny III. třídy, držitelem Vojenského záslužného kříže a Vojenského jubilejního kříže. Ze zahraničních vyznamenání získal velkokříž britského Viktoriina řádu, rytířský kříž pruského Řádu červené orlice s brilianty a pruský Řád koruny III. třídy, dále byl rytířem saského Albrechtova řádu a württemberského Fridrichova řádu, komandérem nizozemského Řádu dynastie Oranžsko-Nasavské, bulharského Řádu sv. Alexandra a Královského řádu za vojenské zásluhy, meklenburského Řádu gryfa, oldenburského Domácího a záslužného řádu a bádenského Řádu zähringenského lva.[17]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

V roce 1899 se v Praze oženil s hraběnkou Marií Aloisií Černínovou (1879–1963), nejstarší dcerou Rudolfa Czernin-Morzina (1855–1927), majitele rozsáhlých velkostatků v Čechách.[18] Marie Aloisie byla později c. k. palácovou dámou.[19][20] Z manželství se narodilo pět dětí. Starší syn Karl Rudolf (1900–1945) uzavřel nerovnorodý sňatek a krátce po otcově úmrtí se vzdal knížecího titulu, nadále užíval titul hraběte. Dalším knížetem byl mladší syn František Maria (1904–1983) ženatý s princeznou Irmou Windischgrätzovou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Knížetem byl jmenován k datu 21. června 1911. V historii habsburské monarchie se jednalo o jedno z posledních povýšení do nejvyššího stavu šlechtické hierarchie. Ve stejný den získali knížecí titul dlouholetý místodržitel Českého království František Antonín Thun-Hohenstein a uherský nejvyšší hofmistr Tassilo Festetics de Tolna.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Gothaischer genealogischer Hofkalender nebst diplomatisch-statistichem Jahrbuch, Gotha, 1919; s. 450
  2. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 96, 386 ISBN 80-86781-08-9
  3. Rodokmen rodu Hohenlohe na webu almanachdegotha dostupné online
  4. Rodina Hohenlohe-Langenburg in: Gothaischer Hofkalender; Gotha, 1893; s. 146–147 dostupné online
  5. Rodokmen rodu Hohenlohe-Langenburg dostupné online
  6. Kais. Königl. Militär Schematismus für 1885; Vídeň, 1884; s. 540 dostupné online
  7. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1898; Vídeň, 1897; s. 714 dostupné online
  8. Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1905; Vídeň, 1904; s. 659, 709 dostupné online
  9. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1909; Vídeň, 1909; s. 35 dostupné online
  10. Schematismus für das k.u.k. Heer für 1914; Vídeň, 1914; s. 58, 142 dostupné online
  11. Velení rakousko-uherské armády na Balkáně 1918 dostupné online
  12. Služební postup Karla Weikersheima in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 199 dostupné online
  13. Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser, Gotha, 1891; s. 93–94 dostupné online
  14. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 162–163 ISBN 80-86781-08-9
  15. Oficiální web zámku Weikersheim dostupné online
  16. ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta Rakouského císařství; Praha, 2006; s. 192–193 ISBN 80-86781-08-9
  17. Přehled řádů a vyznamenání Karla Weikersheima in: Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1914; Vídeň, 1914; s. 28 dostupné online
  18. Rodokmen Černínů z Chudenic dostupné online
  19. POUZAR, Vladimír: Almanach českých šlechtických rodů 2011; Praha, 2010; s. 118–119 ISBN 978-80-85955-39-2
  20. Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1918; Vídeň, 1918; s. 41dostupné online