Cyril Toumanoff

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Cyrille Toumanoff
Rodový erb
Rodový erb
Narození13. října 1913
Petrohrad
Úmrtí4. února 1997
Řím
Místo pohřbeníCampo Verano
Alma materGeorgetownská univerzita
Profesehistorik, genealog, medievalista a vysokoškolský učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Kníže Cyril Leo Toumanoff (rusky Кирилл Львович Туманов / Kyrill Lvovič Tumanov, 13. října 1913, Petrohrad – 4. února 1997, Řím) byl ruský šlechtic z gruzínského knížecího rodu Tumanovovů. Působil jako historik a genealog se specializací na historii a genealogii středověké Gruzie, Arménie, Íránu a Byzantské říše. Jeho díla významně ovlivnila západní povědomí o oblasti středověkého Kavkazu. [1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Kyrill Lvovič Tumanov se narodil v Petrohradě do rodiny vojenského důstojníka ruské carské armády Lva Tumanova a jeho manželky Jelizavety Ždanovové, která byla potomkem několika ruských šlechtických rodů s vazbami na západoevropskou šlechtu.[1] Jeho otec byl potomkem knížecího rodu Tumanišviliů (Tumanovové) z Gruzie, [2] jehož předkové se v 15. století vystěhovali z původní vlasti v Kilikijské Arménii.[1]

Rod je zapsán na seznamu gruzínských knížat, který byl připojen k Georgijevské smlouvě uzavřené mezi gruzínským králem Ereklem II. a ruskou carevnou Kateřinou II. v roce 1783.

Dne 6. prosince 1850 byli Tumanišviliové oficiálně zapsáni na seznam gruzínských knížecích rodů Ruské říše jako knížata (kňazi) Tumanovové.[3]

Kariéra[editovat | editovat zdroj]

Rodina Tumanovových v roce 1917 uprchla před bolševickou revolucí. V době ruské občanské války se jeho otec připojil k bílému hnutí, matku zavraždili bolševici.[1] Kyrill Tumanov žil zpočátku u svých prarodičů z matčiny strany v Astrachani, než v roce 1928 s otcem utekl do Spojených států. V roce 1931 vystudoval biskupskou chlapeckou školu v Lenoxu ve státě Massachusetts a odešel na Harvard. Poté studoval armenologii v Bruselu u Nicholase Adontze a gruzínštinu v Berlíně u Michaela Tsereteliho.[1] Během těchto let Tumanov konvertoval k římskému katolicismu, čemuž následovala roztržka s otcem, který vyznával pravoslaví. Usmířili v roce 1943 u otcovy smrtelné postele.[1]

Kyrill Tumanov získal doktorát na Georgetownské univerzitě, kde v roce 1943 přijal pozici, kterou zastával až do svého odchodu do penze v roce 1970 jako emeritní profesor historie. Poté se přestěhoval do Říma.[1]

Tumanov se jako historik specializoval na šlechtické a dynastické otázky.

KRoma toho byl také rytířem Suverénního vojenského řádu Maltézských rytířů. Po přijetí řeholních slibů se stal známým jako Fra Cyril. Stal se vysokým historickým poradcem, poté velmistrem [4] a v letech 1988–1996 byl po Karlu Eduardu z Paaru zvolen velkopřevorem české komendy Maltézských rytířů se sídlem v Římě.[1] Po Tumanovovi pak byl v letech 1996–2002 českým velkopřevorem hrabě Jindřich František Schlik.

Kyrill Lvovič Tumanov zemřel 4. února 1997 v Římě ve věku 83 let.[1] Je pohřben v kapli maltézských rytířů v Campo Verano v Římě.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Cyril Toumanoff na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i Robert H. Hewsen. "In Memoriam: Cyril Toumanoff." Journal of the Society for Armenian Studies. Vol. 8, 1995, 5–7.
  2. ↑ Rapp, Stephen H. (2003), Studies In Medieval Georgian Historiography: Early Texts And Eurasian Contexts, p. 16. Peeters Bvba, ISBN 90-429-1318-5.
  3. ↑ Любимов С.В. Титулованные роды Российской империи: Опыт подробного перечисления всех титулованных российских дворянских фамилий, с указанием происхождения каждой фамилии, а также времени получения титула и утверждения в нем / Гос. публ. ист. б-ка России. – М.: ФАИР-ПРЕСС, 2004. с. 368
  4. ↑ McHugh, Rosita (1996), The Knights of Malta: 900 years of care, p. xix. Irish Association of the Sovereign Military Hospitaller Order of St. John of Jerusalem, of Rhodes, and of Malta, ISBN 0-9525810-0-0.
  5. ↑ rusky А. А. Шумков, М. Ю. Медведев (1997), Дворянский календарь: справочная родословная книга российского дворянства, т. 4, с. 102. Санкт-Петербургское Дворянское Собрание.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • "On the Relationship between the Founder of the Empire of Trebizond and the Georgian Queen Thamar", Speculum 15 (1940).
  • "Medieval Georgian Historical Literature (VIIth-XVth Centuries)", Traditio 1 (1943).
  • "Caesaropapism in Byzantium and Russia," Theological Studies, VII (1946).  
  • "The Old Manuscript of the Georgian Annals: The Queen Anne Codex (QA) 1479-1495", Traditio 5 (1947)
  • "The Early Bagratids. remarks in connexion with some recent publications", Le Muséon 62 (1949).
  • "The Fifteenth-Century Bagratids and the institution of Collegial Sovereignty in Georgia", Traditio 7 (1949–1951)
  • "Christian Caucasia between Byzantium and Iran. New light from Old Sources", Traditio 10 (1954).
  • "Moscow the Third Roma: genesis and significance of a politico-religious idea", The Catholic Review 40:4 (1955).
  • francouzsky "La noblesse géorgienne sa genèse et sa structure", Rivista Araldica, Sett (1956).
  • "Chronology of the Kings of Abasgia and Other Problems", Le Muséon 69 (1956)
  • "Caucasia and Byzantine Studies", Traditio 12 (1956)
  • "The Bagratids of Iberia from the Eighth to the Eleventh Century", Le Muséon 74 (1961)
  • "The dates of the Pseudo-Moses of Chorence", Handes Amsorya 75 (1961)
  • Studies in Christian Caucasian History (Georgetown University Press, 1963).
  • "Armenia and Georgia", in The Cambridge Medieval History IV (1966).
  • "Chronology of the Early Kings of Iberia", Traditio 25 (1969).
  • The Order of Malta and the Russian Empire (Roma, 1969) with Olgerd de Sherbowitz-Wetzor.
  • "The Mamikonids and the Liparitids", Armeniaca Venise (1969).
  • "The Third-Century Armenian Arsacids: A chronological and Genealogical Commentary", Revue des Études Arméniennes 6 (1969): 233-281.
  • "Caucasia and Byzantium", Traditio 27 (1971)
  • francouzsky "L’Ordre de Malte dans l’Empire de Russie : Grand-Prieuré Catholique de Russie", Rivista Araldica (květen-červen 1973)
  • francouzsky Manuel de généalogie et de chronologie pour l’histoire de la Caucasie chrétienne (Arménie, Géorgie, Albanie) (Roma: Aquila, 1976).
  • francouzsky "Aransahikides ou Haykides? Derniers rois de Siounie", Handes Amsorya (1976)
  • francouzsky Catalogue de la Noblesse titrée de l’Empire de Russie (Roma, 1982).
  • francouzsky Les Maisons Princières Géorgiennes de l’Empire de Russie (Roma, 1983).
  • "The Albanian Royal Succession", Le Muséon 97 (1984).
  • The Social Myth: Introduction to Byzantinism (Roma: Viella, 1984).
  • "Heraclids and the Arsacids", Revue des Études Arméniennes 19 (1985).
  • "Problems of Aransahikid Genealogy", Le Muséon 98 (1985).
  • francouzsky Les dynasties de la Caucasie chrétienne de l’Antiquité jusqu’au XIXe siècle ; Tables généalogiques et chronologiques, *Roma, 1990).
Předchůdce:
Karel Eduard z Paaru 		Znak z doby nástupu 66. velkopřevor Řádu maltézských rytířů v Čechách
1988–1996 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jaromír Hrubý z Jelení
(jako zástupce velkopřevora s pravomocemi prokurátora)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Cyril_Toumanoff&oldid=23897399“