Čas ve vyprávění
Čas je charakterizován jako posloupnost trvání a střídání fází ve vývinu jevu nebo procesu příběhu. Vypravování je postup přednesu nějaké skutečnosti (informace, příběh). Čas má v literární teorii a sémiotice postavení teoretického nástroje.
Čas v díle je důležitým měřítkem, jak nám jsou podávány informace z průběhu děje. Čas je kategorie gramatická, morfologická a sémantická vlastnost slov, které slouží k vyjádření příběhu a ztvárnění časových rozměrů.
Čas vyprávění je dvojího typu: první je čas, který potřebujeme k přečtení. Díla nevnímáme v jednom okamžiku, ale vjemy z něj si vytváříme čtením a přemýšlením. Druhý je čas, který nám určitá kniha nastiňuje, neboli trvání děje v knize. Například divadelní hra může pro diváka trvat 2 hodiny, zatímco postihne děj, který se odehrál ve 3 letech.
Otázkou času v literárním díle je kompozice (časová posloupnost literárního díla).
Typy posloupností ve vyprávění[editovat | editovat zdroj]
Chronologická posloupnost[editovat | editovat zdroj]
Autor vyjadřuje děj v toku událostí, jak se staly.
Retrospektivní posloupnost[editovat | editovat zdroj]
Někdy je třeba, aby pro pochopení přítomna bylo čtenáři nahlédnuto i do minulosti. V takových případech se spisovatelé uchylují k retrospektivě. Tento postup je používán především v moderní časové próze a detektivkách. Zjednodušeně můžeme říci, že posloupnost je zpětná, autor ze začátku odhalí konec a v průběhu knihy nás seznamuje s událostmi, jak se odehrály, zatímco čtenář už ví, jak příběh dopadne.
Rámcová posloupnost[editovat | editovat zdroj]
Dílo obsahuje více příběhů, které jsou složeny do hlavního děje.
Paralelní posloupnost[editovat | editovat zdroj]
V jedné chvíli se čtenář seznamuje s více časovými rovinami najednou.
např. kniha Ruby Redroftová
Roztříštěná posloupnost[editovat | editovat zdroj]
Když se v díle prolínají časové a místní roviny.
Mozaikovitá kompozice[editovat | editovat zdroj]
Ze střípků příběhů se postupně vytváří jednolitý děj, který začíná dávat smysl.
Řetězová posloupnost[editovat | editovat zdroj]
Děj je odvíjen jako sled dějů, týkajících se pouze jedné osoby.
Typy časů ve vyprávění[editovat | editovat zdroj]
Čas objektivní[editovat | editovat zdroj]
V díle ho čtenář nevnímá, je zobrazován jako tok plynoucího času a čtenář ho ztotožňuje s časem reálným.
Čas subjektivní[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o čas, kdy hrdina prožívá nějaký vjem velmi silně. Čas se jakoby zpomaluje, a vyprávění se dostává do obrátek. Tento čas je využívám především ve chvílích úmrtí, kdy je třeba notná dávka dramatičnosti.
Čas literárního díla[editovat | editovat zdroj]
Reálný nebo historický časoprostor reflektovaný a osvojený v literárním díle v podobě chronotopu.
Jedná se o dynamiku a subjektivitu vnímání posloupnosti děje.
Je daný postupy autora při psaní, slovní a větnou skladbou vět, frekvencí dějů.
Čas dramatický[editovat | editovat zdroj]
Má specifickou funkci realizace inscenace dramatu. Kdy se i minulost odehrává v přítomnosti diváka v sále a stává se tak estetickou současností. V klasicismu vedla dvojznačnost k přísnému zavedení tzv. dramatických jednot (děj, čas, prostor) podle antického dramatu.
Lineární čas dramatického děje, který je ztvárněný dramatickou inscenací, je rozdělen na čas přítomného diváka a čas totožný s časem hry – divák ho vnímá jako současnost.
Čas cyklický (opakující se)[editovat | editovat zdroj]
Je to časový postup, při kterém autoři srovnávají čas společenský a přírodní. Jarní období je chápáno jako čas zrodu, zatímco podzim a zima umírání. Setkáme se s ním v Erbenově Kytici v baladě Štědrý den; Hana se na jaře vdá – nový život, Marie na podzim umře.
Čas sakrální (posvátný)[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o církevní čas. Děj v tomto čase se odehrává ve dnech svátků a nejen svátků, ale i dní, kdy je známo, že se dějí nadpřirozené věci. Příkladem je opět Karel Jaromír Erben a jeho Poklad opět ze sbírky Kytice.
Čas signifikantní (výrazný)[editovat | editovat zdroj]
Autor při použití tohoto časového postupu zasazuje nejvýznamnější události děje do dne, který je pro postavy důležitý. Můžeme mít den pozitivní i negativní. Při pozitivním se dějí věci kladné, zatímco při záporném věci nepotěšující a komplikující.
Čas horální (hodinový)[editovat | editovat zdroj]
V tomto časovém postupu nemůžeme očekávat velké časové rozpětí. Jedná se typ, kdy se autor uchyluje k jedné význačné hodině, kdy se odehrává určitá událost. Vyskytuje se také u Erbena a krásným příkladem je Polednice (sbírka Kytice), která přichází vždy v poledne. Hlavními časovými mezníky v tomto postupu je právě poledne nebo půlnoc.
Čas limitní (hraniční)[editovat | editovat zdroj]
Určitý děj má vymezenou časovou lhůtu, do kdy se má stát. Příkladem jsou Jiráskovi Psohlavci.
Jazykovědci zabývající se časem ve vyprávění[editovat | editovat zdroj]
Gérard Genette – dělí časové pozice na čtyři typy. Nejběžnější z nich je narace „pozdější“ (vyprávění v minulém čase), dále rozlišuje naraci „dřívější“ (můžeme se setkat i s pojmem „prediktivní“ – prorocký; vyprávění probíhá v přítomném nebo budoucím čase), „souběžnou“ či „simultánní“ (vyprávění v čase přítomném, je současný s dějem) a „vloženou“ mezi okamžiky děje. Věnuje se i pojmu trvání, který spolčuje s pojmem „rychlost vyprávění“ je definována jako poměr mezi délkou vyprávění a délkou textu.
René Wellek a Austin Warren – rozlišují čas fabulární, syžetový a narační, to je čas prožívaný v rámci narační struktury prózy.
Dimitrij Sergejevič Lichačov – čas řadil na čas v rámci syžetu bez jakékoliv souvislosti s historickým časem, tzv. „uzavřený“, a čas vložený do širšího časového proudu „otevřený“. V jiných souvislostech se zmiňuje o čase empirickém, zobrazeném, syžetu, autora, čtenáře všechny představují prvky uměleckého díla.
Edmund Husserl – zajímá se o vnitřní časové vědomí. Každý čtenář je obohacen minulými a budoucími cíli, ty se projevují jako „protence“ (očekávání) a „retence“ (znalost) čteného literárního díla.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- CULLER, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002. 168 s. ISBN 80-7294-070-8.
- VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie A-J. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2000. 280 s. ISBN 80-8061-121-1.
- VALČEK, Peter. Slovník literárnej teórie K-Ž. Bratislava: Vydavateľstvo spolku slovenských spisovateľov, 2003. 324 s. ISBN 80-8061-151-3.
- Kolektiv autorů pod vedením Milana Zemana. Průvodce po světové literární teorii. Praha: Panorama, 1988. 640 s. 11-131-88
- RICOEUR, Paul. Čas a vyprávění II. Konfigurace ve fiktivním vyprávění. Přel. Miroslav Petříček. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2002. 245 s. ISBN 80-7298-051-3.
- HUSSERL, Edmund. Přednášky k fenomenologii vnitřního časového vědomí. Přel. V. Špalek, W. Hansel. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1970
- PAVERA, Libor; VŠETIČKA, František. Lexikon literárních pojmů. 1. vyd. Olomouc: Olomouc, 2002. 422 s. ISBN 80-7182-124-1.
- KARPATSKÝ, Dušan. Labyrint literatury. 4. vyd. Praha: Albatros, 2008. ISBN 978-80-00-02154-6