Mezinárodní uznání Státu Palestina

Mapa států, které oficiálně uznaly samostatnost Státu Palestina

Mezinárodní uznání Státu Palestina je předmětem sporů a jádrem izraelsko-palestinského konfliktu o možné dvoustátní řešení.

V současné době Palestinu uznává více než 140 členských států OSN. Ta v této organizaci od listopadu 2012 disponuje statusem nečlenského pozorovatelského státu. Postoj České republiky je v této otázce nejednoznačný.

Po založení

Stát Palestina vyhlásil Jásir Arafat 15. listopadu 1988 v exilu. Ihned po vyhlášení autonomie stát uznalo 114 zemí, především islámsky a komunisticky orientovaných. Většina z nich udržovala diplomatické vztahy také s největším odpůrcem samostatného státu – s Izraelem, který autonomii nikdy neuznal a společně s USA stojí v čele koalice proti založení palestinského státu. Palestinský cestovní pas přesto uznávalo v roce 1995 pouze 29 zemí světa.

Pro palestinské postavení v OSN se po vyhlášení samostatného státu mnoho nezměnilo. Organizace pro osvobození Palestiny již totiž od roku 1974 jako zástupce „nestátní entity“ měla možnost vystupovat ve Valném shromáždění. V roce 1993 se po půlročním jednání Izrael a Organizace pro osvobození Palestiny navzájem uznaly podpisem Deklarace o zásadách palestinské autonomie v Oslu.

21. století

Uznání Palestiny jako nečlenského pozorovatelského státu OSN:
▉ Palestinská autonomie
▉ pro
▉ proti
▉ zdrželi se hlasování
▉ nepřítomní
▉ nečlenské státy

Už v roce 1989 bylo sedmi státy navrženo palestinské členství v organizaci UNESCO a 31. listopadu 2011 proběhlo hlasování o přijetí. Pro Palestince proběhlo úspěšně, když bylo 107 pro, 14 proti, 52 se zdrželo a 12 se neúčastnilo hlasování. Jako reakci přestaly Spojené státy a Izrael platit členské příspěvky, čímž organizace přišla o zhruba čtvrtinu příjmů. Těmto státům ovšem upřela podle svých stanov hlasovací právo.

Dne 29. listopadu 2012 schválilo Valné shromáždění OSN svou rezolucí 67/19 status Palestiny jako nečlenského státu, čímž posílilo její mezinárodní postavení. Pro hlasovalo 138 států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo. Odpůrci argumentovali především nebezpečím Palestiny pod vládou hnutí Hamás, které stojí na seznamu teroristických skupin téměř všech západních zemí světa. Evropská unie hlasovala nejednotně – pro uznání bylo 14 států, 12 se jich zdrželo. Česká republika vystoupila jako jediná proti.

Dne 10. května 2024 v rámci rezoluce ES-10/23 rozšířilo Valné shromáždění status Palestiny o další práva jako např. možnost podávat návrhy nebo možnost se zapojit do komisí bez možnosti hlasovat. Proti tomuto rozšíření hlasovalo 9 států, ze zemí Evropské unie bylo proti pouze Česko a Maďarsko.

Později téhož roku samostatný palestinský stát uznala nově ustanovená švédská vláda. Během války Izraele s Hamásem pak Palestinu uznaly další státy světa. Z těch evropských tak 28. května 2024 učinilo Španělsko, Norsko a Irsko a následně 4. června Slovinsko.

Postoj České republiky

Bývalé Československo patřilo mezi státy, které autonomii uznaly. Vláda ČSSR uznala vyhlášení palestinského státu svým usnesením č. 307 ze dne 18. listopadu 1988. Forma tohoto vyjádření se shoduje s textem rezoluce Valného shromáždění OSN 43/177, které bere na vědomí „vyhlášení Státu Palestina“. Od února 1989 pak v Praze umožnila chod palestinské velvyslanectví.

Česká republika, jakožto nástupnický stát Československa, dle čl. 5 ústavního zákona č. 4/1993 Sb. „uznává všechny státy a vlády, které ke dni svého zániku uznávala Česká a Slovenská Federativní Republika“.

Protichůdný byl v tomto směru nicméně postoj České republiky při hlasování na půdě OSN v roce 2012, kdy se jako jediná evropská země přiklonila k bloku Izraele, Spojených států a Kanady a přihlásila se tím ke svému vnímání Státu Palestina jakožto „nestátní entity“.

Oficiálně se pak k (ne)uznání palestinského státu vyjádřilo Ministerstvo zahraničních věcí České republiky ve svém prohlášení z roku 2020: „Postoj ČSSR ve vztahu k Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP) po období od 18. 11. 1988 vycházel z mezinárodněprávního postavení OOP jakožto národněosvobozeneckého hnutí a z rezoluce Valného shromáždění OSN č. 43/177 ze dne 15. 11. 1988. V tomto kontextu je nutné vykládat i usnesení vlády č. 307 ze dne 18. 11. 1988. Uznání vyhlášení palestinského státu byl politický akt poplatný tehdejší politice a uspořádání mezinárodních vztahů. Palestinský stát nesplňoval podmínky státnosti podle mezinárodního práva, čehož si byla československá vláda plně vědoma. K uznání palestinského státu ze strany ČR tak prozatím nedošlo. ČR v souladu s Koncepcí zahraniční politiky ČR podporuje cíle blízkovýchodního mírového procesu směřujícího k uspořádání ve formě dvou samostatných států, tj. Státu Izrael a budoucího palestinského státu.“

Obdobný pohled v roce 2024 vyjádřili i ministr zahraničí Jan Lipavský a předseda vlády Petr Fiala, podle nichž Česká republika Palestinu neuznává. Proti tomu se ovšem ohradil například bývalý ministr zahraničí Lubomír Zaorálek, který palestinský stát považuje ze strany České republiky za uznaný v souladu s usnesením československé vlády z roku 1988. Stejný pohled zaujal i slovenský ministr zahraničí Juraj Blanár, který v květnu 2024 potvrdil, že Slovensko, jakožto nástupnický stát Československa, Palestinu uznává.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu mezinárodní uznání Státu Palestina na Wikimedia Commons

Portály: Politika