Karel Josef Hiernle
| Karel Josef Hiernle | |
|---|---|
| Narození | 1693 Praha  České království |
| Úmrtí | 1748 (ve věku 54–55 let) nebo 7. února 1748 (ve věku 54–55 let) Praha České království |
| Povolání | sochař a řezbář |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Karel Josef Hiernle, také Carl Joseph Hiernle (asi 1693 Praha – 7. února 1748 Praha) byl český sochař a řezbář vrcholného baroka až rokoka, pokračovatel jihoněmecké sochařské rodiny a zakladatel její české větve.
Život[editovat | editovat zdroj]
Narodil se asi roku 1693 v Praze jako syn sochaře Johanna Hiernleho. Otec pravděpodobně pocházel z rodiny sochařů a řezbářů usedlých v bavorském Landshutu a v Mohuči. Matka Anna Magdaléna byla českého původu. Vyučení se mu dostalo v zavedených pražských dílnách sochařů Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a Matěje Václava Jäckela. Pracoval hlavně pro řádové stavby české provincie benediktinů a pro jezuity. Významným zadavatelem jeho zakázek byl břevnovsko-broumovský opat Otmar Daniel Zinke, který ho pověřil sochařskou výzdobou klášterů v polském Lehnickém Poli a Broumově. Za Zinkeho nástupce Benna Löbela pokračovaly práce na území břevnovského kláštera a dále pak na benediktinském panství v Kladně nebo proboštství v Hrdlech. Často zdobil chrámové stavby, které projektoval Kilián Ignác Dientzenhofer. Jeho syn František Ondřej Hiernle působil jako sochař na Moravě.
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Čechy[editovat | editovat zdroj]
- Žebrák – Oratorium sv. Jana Nepomuckého (1727), původně na Koňském trhu v Praze, později deponované v lapidáriu zámku Mnichovo Hradiště, dnes navráceno do Žebráku k závěru kostela sv. Vavřince
- Broumov, benediktinský klášter
- sochařská výzdoba balustrády nádvoří (po 1730)
- kostel sv. Vojtěcha – dvě dvojice soch světic v prvních dvou jižních kaplích (kol. 1730), řezbářská výzdoba opatského trůnu (1735) a relikviářů sv. Klimenta a sv. Vincence (po 1740)
- Praha, Břevnovský klášter
- kostel sv. Markéty – socha Immaculaty (mezi 1730–1740), řezbářská výzdoba severní oratoře (1741), řezbářská výzdoba tabernáklů bočních oltářů (1747)
- sousoší sv. Benedikta mezi anděly a dvojice erbů na vnitřní vstupní bráně (1739–1740), k sousoší se dochovalo modeletto (1739) ve sbírkách UMPRUM
- řezbářská výzdoba lektoria zimního refektáře (1739)
- řezbářská výzdoba nástavců skříní knihovních sálů (1739)
- řezbářská výzdoba oltáře a lavic v kapitulní síni (1745)
- soška Immaculaty včetně skříňky (kol. 1740)
- socha sv. Jana Nepomuckého (1743–1745), původně součást sousoší umístěného mimo areál kláštera
- socha sv. Prokopa na hřbitově (1743), pochází z kaple bl. Vintíře a sv. Prokopa v Týnci
- Praha, Klementinum
- sochy archanděla Michaela s ďáblem, archanděla Rafaela s rybou, sv. Aloise z Gonzagy a sv. Stanislava Kostky na podestě schodiště mezi druhým a prvním patrem západního traktu (Canisium)[1]
- Zrcadlová kaple: socha sv. Josefa pod kruchtou, andělé a busty Panny Marie a Krista na oltářní stěně[2]
- Národní galerie v Praze
- Oratorium sv. Jana Nepomuckého ze zahrady usedlosti Liborka (kol. 1735), soška sv. Anny Samotřetí (kol. 1740)
- Kladno
- Mariánský sloup (1740–1741), k dílu se dochovalo modeletto (1739) v majetku břevnovského kláštera
- benediktinská rezidence – řezbářská výzdoba oltáře v kapli sv. Vavřince (1741)
- kostel Nanebevzetí Pany Marie – řezbářská výzdoba bočních oltářů (1741–1742), po demolici starého kostela roku 1897 byly sochy převedeny do sbírek městského muzea
- Žižice – sousoší sv. Prokopa (1741), ze sousoší zachována pouze dvojice andílků uložené v muzeu ve Slaném a erb, který byl v roce 2018 vrácen do Žižic na kamenný podstavec
- Hrdly – sousoší sv. Benedikta (1744–1745),[3] břevnovsko-broumovský erb na bráně hospodářského statku (1747)
Polsko[editovat | editovat zdroj]
- Lehnické Pole, kostel sv. Kříže a sv. Hedviky – sochařská výzdoba průčelí, řezbářská výzdoba hlavního a bočních oltářů a hudební kruchty, sochy při pilířích, sochařská výzdoba dvou portálů proboštství (1727–1731)
Nezachovaná díla[editovat | editovat zdroj]
- Praha, Černínský palác – dvojice puttů pro krb (1722)
- Praha, kostel sv. Tomáše – doplnění soch sv. Tomáše kacířem a sv. Jana Nepomuckého puttem (1727)
- Praha, Břevnovský klášter – sochařská výzdoba (vázy) vnější vstupní brány, krucifix a dva obrazové rámy pro opatství (1739)
- Sloupno, benediktinská rezidence – oltář v kapli (1744)
- Broumov, kostel sv. Petra a Pavla – hlavní oltář (1748)
Galerie[editovat | editovat zdroj]
-
Socha sv. Benedikta nad vstupní branou Břevnovského kláštera -
Socha sv. Jana Nepomuckého s andělem, nádvoří u vstupu do kostela sv. Markéty -
Socha sv. Prokopa, Břevnovský hřbitov -
Sousoší sv. Benedikta, Bohušovice nad Ohří, místní část Hrdly
.JPG)
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ OULÍKOVÁ, Petra. Klementinum. Praha: Národní knihovna, 2019. ISBN 978-80-7050-710-0, s. 50-52.
- ↑ OULÍKOVÁ, Klementinum, 2019, s. 108-109.
- ↑ sousoší sv. Benedikta - Památkový Katalog. www.pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2022-07-16]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HOROVÁ, Anděla. Nová encyklopedie českého výtvarného umění, díl 1 A-M. Praha: Academia, 1995. 546 s. ISBN 80-200-0521-8. S. 258–259.
- Materialie k slovníku umělců a uměleckých řemeslníků v Čechách. Památky archaeologické. 1917, roč. 29, čís. 1, s. 65. Dostupné online. ISSN 0031-0506.
- KOKINOVÁ, Eliška. Karel Josef Hiernle - sochař pozdního baroka. Praha, 2011. 185 s. Diplomová práce. FF UK, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce Jan Royt. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Josef Hiernle na Wikimedia Commons - Karel Josef Hiernle v informačním systému abART
