Přeskočit na obsah

František Kovárna

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. PhDr. František Kovárna
Narození17. září 1905
Krpy, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí19. června 1952 (ve věku 46 let)
New York, USAUSA USA
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Povolánívýtvarný teoretik, kritik a prozaik
ZaměstnavatelFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm III. třída, in memoriam (1992)
Politická stranaČeská strana národně sociální
Příbuzní
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Kovárna (17. září 1905 Krpy[1] – 19. června 1952 New York) byl významný český výtvarný teoretik, kritik a prozaik. Překládal také z italštiny a němčiny. Soustavně se zabýval především problematikou moderního českého malířství. Jako čelný představitel České strany národně sociální po Únoru 1948 raději emigroval – nejprve do Německa a Francie, poté do Spojených států. V komunistickém Československu byl mezitím v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti ve vykonstruovaném politickém procesu se skupinou Choc a spol.[2] Rozsudek byl v roce 1993 zrušen v celkovém rozsahu a v roce 1992 byl Kovárnovi udělen Řád TGM in memoriam.[3]

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec byl mlynářem, bratr Václav Kovárna (nar. 1896) se stal akademickým malířem. Studoval nejprve na gymnáziu v Mladé Boleslavi (1916–22), studium dokončil v roce 1924 maturitou na pražském Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici.[4] Po maturitě nastoupil František Kovárna roku 1924 ke studiu románských jazyků, literatury a estetiky na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Kde se nejen pod vlivem profesora Binda Chiurla zajímal o současnou italskou literaturu, z níž později i překládal.[5] Nejvýrazněji jej však tehdy ovlivnili jeho učitelé F. X. Šalda a Otakar Zich. Vedle vlastní tvorby publikoval Kovárna během univerzitních studií množství novinových a časopiseckých výtvarných kritik, což mu v roce 1928 vyneslo místo šéfredaktora Volných směrů, v nichž si zájem o výtvarné umění prohloubil. Na podzim 1929 proto začal studovat dějiny umění u profesorů Vojtěcha Birnbauma a Antonína Matějčka. Dizertační práci – monografii o Antonínu Slavíčkovi obhájil v roce 1931. Rok tehdy působil jako tajemník Klubu Za starou Prahu, než na podzim 1932 přijal nabídku profesora Birnbauma a stal se jeho asistentem v Ústavu a Semináři dějin umění. Svou habilitační práci Malířství ornamentální a obrazové publikoval v roce 1934. Přednášky z estetiky a výtvarného umění na univerzitě vedl až do uzavření vysokých škol.

S přítelem Václavem Černým spoluzaložil Kritický měsíčník a později také knihovnu Svazky, kterou redakčně vedl a v níž za okupace vycházely eseje předních československých vzdělanců. Za války trávil Kovárna značnou část svého času s rodinou v letním sídle v obci Bezmíř na Benešovsku, kde tak vzniklo hned několik jeho literárních děl a uměleckohistorických prací.[5] Mezi nimi i Listy mrtvému příteli, jejichž adresátem byl Kovárnův dávný známý – německý historik umění Hans-Adalbert von Stockhausen.[6] V krátkém období třetí republiky se Kovárna politicky angažoval jako člen ústředního výboru České strany národně sociální. Přednášel na filozofické fakultě, ČVUT a 3. září 1947 byl jmenován profesorem estetiky na nově vzniklé pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jako významný intelektuál, demokrat a politický odpůrce komunistické strany byl poúnorovými akčními výbory v březnu 1948 zbaven všech univerzitních funkcí. V dubnu 1948 odešel do německého exilu. Odkud poté odcestoval do Paříže, kde v roce 1949 vydával s Janem Čepem bulletin Tchécoslovaquie libre. Stýkal se a spolupracoval s národněsocialistickými politiky Jaroslavem Stránským, Ivanem Herbenem a Hubertem Ripkou. Roku 1951 odcestoval do New Yorku, kde žil s rodinou ve čtvrti Queens.[5] Kovárna zde založil ochotnické divadlo a do své předčasné smrti se věnoval psaní divadelních her a esejů.

Roku 1992 mu byl udělen Řád T.G. Masaryka in memoriam.

Výběrová bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • Bojácní a rváč. Praha: F. Svoboda, 1926. 
  • Živí a mrtví. Praha: Sfinx, 1926. 
  • Jedna a jedna jsou tři. Proti rozumu a pro tvořivost. Praha: Průlom, 1929. 
  • Antonín Slavíček. Praha: S. V. U. Mánes, 1930. 
  • Na břehu. Plzeň: Sdružení západočeských umělců, 1932. 
  • Současné malířství. Praha: Orbis, 1932. 
  • Vincenc Beneš. Praha: Dr. Štěpán Jež, 1933. 
  • Malířství ornamentální a obrazové. Praha: Orbis, 1934. 
  • Ludvík Kuba. Praha: Dr. Štěpán Jež, 1935. 
  • K. M. Čapek-Chod. Praha: Fr. Borový, 1936. 
  • Pravoslav Kotík. Praha: Jan Fromek, 1937. 
  • Česká střízlivost a český pathos. Praha: Václav Petr, 1939. 
  • Karel Kotrba. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1939. 
  • Zemi milované… – Mánesův odkaz národu. Praha: Orbis, 1939. 
  • Bezmíř. Praha: Václav Petr, 1940. 
  • České malířství let devadesátých. Praha: Václav Petr, 1940. 
  • Miloslav Holý. Praha: Česká grafická Unie, 1940. 
  • Vojtěch Sedláček. Praha: Melantrich, 1940. 
  • František Bílek. Praha: S. V. U. Mánes, 1941. 
  • František Kaván. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1941. 
  • Výtvarné epištoly. Praha: Jednota umělců výtvarných, 1941. 
  • Jan Kojan. Praha: Česká grafická unie, 1945. 
  • Listy mrtvému příteli. Praha: ELK, 1946. 
  • O kulturu v socialismu. Praha: Melantrich, 1946. 
  • O sebeurčení našeho malířství. Praha: Václav Petr, 1948. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Index narozených, Řepín 23, 1734-1947, snímek 47
  2. ↑ Miloslav Choc [online]. Ústav pro studium totalitních režimů [cit. 2011-07-11]. Dostupné online. 
  3. ↑ Řád T. G. Masaryka - Seznam vyznamenaných [online]. Pražský hrad [cit. 2011-07-11]. Dostupné online. 
  4. ↑ ZELINSKÝ, Miroslav. Slovník české literatury po roce 1945, František Kovárna [online]. 1994, rev. 2006. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c Jiří Koukal, František Kovárna 1905–1952, in: František Kovárna, Uměleckohistorické texty z pozůstalosti, Praha, 2013, s. 156–172.
  6. ↑ Jiří Koukal, Der tote Freund von František Kovárna. Umění. 2015, roč. LXIII, čís. 1-2, s. 92-103.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BIEGEL, Richard; PRAHL, Roman; BACHTÍK, Jakub (eds.). Století Ústavu pro dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Praha: FF UK, 2020, s. 206-211. ISBN 978-80-7308-962-7.
  • SLAVÍČEK, Lubomír (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), sv. 1, Praha: Academia, s. 693-695, ISBN 978-80-200-2094-9.
  • KOUKAL, Jiří. Der tote Freund von František Kovárna. Umění. 2015, roč. LXIII, čís. 1–2, s. 92–103. Dostupné online. 
  • KOVÁRNA, František. Uměleckohistorické texty z pozůstalosti. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024624839. 
  • KOUKAL, Jiří, Profesor František Kovárna. Výtvarná teorie 1928-1938, magisterská diplomová práce FF UP Olomouc 2011, s. 66-136.
  • BRENNER, Christiane. Briefe an den toten Freund: Aussiedlung und gesselschaftlicher Umbruch in der tschechischen Nachkriegsliteratur. In: HÖHNE, Steffen; LUDGER, Udolph. Deutsche – Tschechen – Böhmen. Kulturelle Integration und Desintegration im 20. Jahrhundert. Köln Weimar Wien: Böhlau, 2010. ISBN 978-3-412-20493-8. S. 35–46.
  • DEBNÁR, Viktor A. František Kovárna – zapálený vyslanec své vlasti. Literární noviny. 2005, roč. XVI, čís. 21, s. 11. 
  • HOROVÁ, Anděla. Nová encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia, 1995. S. 392–393. 
  • VONDRA, Viktor. Vzpomínka na F. Kovárnu. Svobodné slovo. 1990, roč. XLVI, čís. 142, s. 5. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Kovárna&oldid=24001798“