Ferdinand von Bauer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ferdinand von Bauer
Ferdinand von Bauer na snímku z r. 1882
Ferdinand von Bauer na snímku z r. 1882
Ministr války Rakouska-Uherska
Ve funkci:
16. března 1888 – 24. července 1893
PředchůdceArtur M. von Bylandt-Rheidt
NástupceRudolf von Merkl
Velitel 2. armádního sboru ve Vídni
Ve funkci:
1. ledna 1883 – 16. března 1883
PředchůdceJosip baron Filipović
NástupceGustav von König
Zemský velitel v Sedmihradsku
Ve funkci:
1878 – 1882
PředchůdceJosef von Ringelsheim
NástupceAnton von Schönfeld
Vojenská služba
SlužbaRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnostpolní zbrojmistr (1881), polní podmaršál (1874), generálmajor (1868)
Narození7. března 1825
Lvov
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí26. července 1893
Vídeň
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníLyčakivský hřbitov
Titulsvobodný pán (1883)
Profesepolitik a voják
OceněníVojenský záslužný kříž (1859)
rytíř Císařského řádu Leopoldova (1866)
Řád železné koruny 2. třídy (1878)
Řád železné koruny 1. třídy (1884)
velkokříž Císařského řádu Leopoldova (1887)
CommonsFerdinand von Bauer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ferdinand svobodný pán von Bauer (7. března 1825 Lvov – 26. července 1893 Vídeň) byl rakousko-uherský generál a politik. V armádě sloužil od roku 1842 a vyznamenal se v několika válečných taženích, později byl vyšším důstojníkem generálního štábu a uplatnil se také jako vojenský pedagog. V roce 1881 dosáhl hodnosti polního zbrojmistra a v letech 1883–1888 byl velitelem 2. armádního sboru ve Vídni. Svou kariéru završil v letech 1888–1893 jako ministr války Rakouska-Uherska.[1]

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Erb Ferdinanda von Bauera udělený při povýšení do stavu svobodných pánů

Od roku 1841 studoval na inženýrské akademii (pozdější Technická vojenská akademie) a do armády vstoupil v roce 1842 jako poručík. Několik let sloužil u ženijního pluku v rodném Lvově a v roce 1845 byl povýšen na nadporučíka.[2] V revolučních letech 1848–1849 bojoval v Haliči a poté proti maďarským povstalcům. Od roku 1850 sloužil u 30. pěšího pluku ve Lvově[3] V roce 1854 byl povýšen na majora a přeložen jako štábní důstojník k 48. pěšímu pluku do Šoproně.[4] Ve válce s Itálií bojoval v prohrané bitvě u Solferina (1859). V roce 1860 byl v hodnosti podplukovníka a o dva roky později se jako plukovník stal velitelem 48. pěšího pluku. V další válce v Itálii se vyznamenal jako velitel brigády v bitvě u Custozy roku 1866. Po válce byl velitelem 46. pěšího pluku v Segedínu.[5]

V říjnu 1868 byl povýšen do hodnosti generálmajora a v letech 1869–1871 zastával funkci velitele pevnosti v Temešváru.[6][7]. V dalších letech působil jako pedagog na střelecké kadetní škole v Brucku, zároveň byl velitelem brigády u 8. pěší divize. Roku 1874 byl povýšen na polního podmaršál (Feldmarschalleutnant) a převzal velení 2. pěší divize ve Vídni, kde souběžně vedl kurzy pro štábní důstojníky a později byl i ředitelem kadetní školy v Brucku.[8] V letech 1878–1881 zemským velitelem v Sedmihradku se sídlem v Hermannstadtu. K datu 1. listopadu 1881 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra (Feldzeugmeister).[9][10][11] Po reorganizaci oblastních velitelství rakousko-uherské armády byl od 1. ledna 1883 velitelem 2. armádního sboru ve Vídni a v této funkci setrval pět let.[12][13][14]

Od 16. března 1888 až do 24. července 1893 zastával post ministra války Rakouska-Uherska (jedno ze tří společných ministerstev Rakouska-Uherska, zřízených po rakousko-uherském vyrovnání).[15] Jako ministr provedl četné reformy. Zavedl osmimilimetrovou opakovací zbraň a bezkouřový střelný prach, realizoval změny v doktríně opevňovacích prací.[12]

Tituly a ocenění[editovat | editovat zdroj]

Během své kariéry obdržel za vojenské zásluhy několik vysokých vyznamenání, ve funkci ministra války později získal ocenění i od zahraničních panovníků.[16] V roce 1881 byl jako zemský velitel v Sedmihradsku jmenován c. k. tajným radou s nárokem na oslovení Excelence.[17] V roce 1881 byl zároveň povýšen do stavu svobodných pánů. Protože neměl potomstvo, jeho manželka Camilla, rozená Hauenschield, požádala po ovdovění o přenesení baronského titulu na svého bratra Eugena. Eugen Julius von Hauenschield-Bauer (1856–1921) působil ve státní správě a nakonec byl viceprezidentem Nejvyššího soudního správního dvora. Titul svobodného pána mu byl udělen v roce 1894.[18][19] Od roku 1883 byl čestným majitelem pěšího pluku č. 84 dislokovaného v Kremži.[20][21]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Ottův slovník naučný, díl III.; Praha, 1890 (reprint 1996); s. 497–498 ISBN 80-7185-070-5
  2. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1847; Vídeň, 1847; s. 416 dostupné online
  3. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1850; Vídeň, 1850; s. 209 dostupné online
  4. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1855; Vídeň, 1854; s. 334 dostupné online
  5. ↑ Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1867; Vídeň, 1867; s. 264 dostupné online
  6. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1869–1870; Vídeň, 1870; s. 142 dsotupné online
  7. ↑ Anton Peter Petri: Biographisches Lexikon des Banater Deutschtums. Breit Druck und Verlag GmbH, Marquartstein 1992, ISBN 3-922046-76-2
  8. ↑ Kais. Königl. Militär Schematismus 1876; Vídeň, 1875; s. 108 dostupné online
  9. ↑ Služební postup Ferdinanda von Bauera in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 10 dostupné online
  10. ↑ Přehled generálů rakouské a rakousko-uherské armády 1859–1889 na webu austro-hungarian army dostupné online
  11. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1882; Vídeň, 1882; s. 28 dostupné online
  12. ↑ a b Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 1. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Bauer, Ferdinand Frh. von (1825-1893), Feldzeugmeister, s. 55. (německy) 
  13. ↑ Meyers Großes Konversations-Lexikon [online]. zeno.org [cit. 2013-05-27]. Dostupné online. (německy) 
  14. ↑ Přehled velitelů armádních sborů rakousko-uherské armády 1883–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
  15. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 583–584. 
  16. ↑ Přehled řádů a vyznamenání Ferdinanda von Bauera in: Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1893; Vídeň, 1893; s. 218 dostupné online
  17. ↑ Hof- und Staatshandbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie für das Jahr 1883; Vídeň, 1883; s. 263 dostupné online
  18. ↑ Rodina Hauenschield-Bauer na webu novanobilitas dostupné online
  19. ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der freiherrlichen Häuser 1925; Gotha, 1925; s. 225 dostupné online
  20. ↑ Pěší pluk č. 84 na webu valka.cz dostupné online
  21. ↑ Přehled majitelů pěšího pluku č. 84 in: Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 546 dostupné online

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Ministři války Rakouska-Uherska
von John (1867–1868) • von Kuhnenfeld (1868–1874) • von Koller (1874–1876) • von Bylandt-Rheidt (1876–1888) • von Bauer (1888–1893) • von Merkl (1893) • von Krieghammer (1893–1902) • von Pitreich (1902–1906) • von Schönaich (1906–1911) • von Auffenberg (1911–1912) • von Krobatin (1912–1917) • von Steinstätten (1917–1918)
Státní vlajka Rakouska-Uherska
Státní vlajka Rakouska-Uherska
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ferdinand_von_Bauer&oldid=23953583“