Anton Bellmond
Anton Bellmond von Adlerhorst | |
---|---|
![]() | |
Prezident Nejvyššího vojenského soudního dvora | |
Ve funkci: 1917 – 1918 | |
Ředitel Tereziánské vojenské akademie | |
Ve funkci: 1915 – 1917 | |
Ve funkci: 1914 – 1914 | |
Vojenská služba | |
Služba | ![]() |
Hodnost | generál pěchoty (1917), polní podmaršál (1914), generálmajor (1910) |
Narození | 3. ledna 1863 Olomouc |
Úmrtí | 29. května 1925 (ve věku 62 let) Vídeň |
Ocenění | Jubilejní pamětní medaile 1898 (1898) Vojenský záslužný kříž 3. třídy (1904) Vojenský jubilejní kříž (1908) Řád železné koruny 3. třídy (1909) Řád železné koruny 2. třídy (1915) … více na Wikidatech |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Antonín Bellmond z Adlerhorstu (německy Anton Edler Bellmond von Adlerhost) (3. ledna 1863 Olomouc – 29. května 1925 Vídeň) byl rakousko-uherský generál. V armádě sloužil od roku 1882 a jako nižší důstojník sloužil u různých posádek v celé monarchii, několik let strávil také v Čechách. Za první světové války byl ředitelem Tereziánské vojenské akademie, v letech 1914–1915 se také aktivně zúčastnil bojů na východní frontě. V c. k. armádě nakonec dosáhl hodnosti generála pěchoty (1917) a v závěru války zastával funkci prezidenta Nejvyššího vojenského soudního dvora ve Vídni (1917–1918).
Životopis[editovat | editovat zdroj]
![](http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/d/dd/Anton_Bellmond_von_Adlerhorst.jpg/220px-Anton_Bellmond_von_Adlerhorst.jpg)
Narodil se v Olomouci jako starší syn c. k. plukovníka Karla Bellmonda (1824–1889) povýšeného v roce 1875 do šlechtického stavu a jeho manželky Heleny, rozené Schlomkové (1841–1921).[1] Anton získal první vojenskou průpravu na kadetní jezdecké škole v Hranicích (1876–1879), poté vystudoval Tereziánskou vojenskou akademii ve Vídeňském Novém Městě (1879–1882) a v roce 1882 nastoupil jako poručík k pěchotnímu pluku č. 36 v Liberci, již o rok později byl přeložen do Štýrského Hradce. V letech 1886–1888 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegschule) ve Vídni a v roce 1888 byl v hodnosti nadporučíka zařazen do důstojnického sboru generálního štábu, sám poté působil jako učitel taktiky na kadetní škole ve Vídni. Mezitím také sloužil u posádek ve Vídni, Jaroslavi, Josefově a Kutné Hoře. V hodnosti majora (1898) byl přidělen k 8. armádnímu sboru v Praze,[2] od roku 1900 sloužil v Mostaru.[3] Jako podplukovník (1901) poté několik let strávil v Prešově a v hodnosti plukovníka (1905) byl jmenován velitelem pěšího pluku č. 101 ve Vídni, kde setrval pět let.[4]
V roce 1910 dosáhl hodnosti generálmajora a stal se velitelem 38. pěší brigády v Českých Budějovicích.[5][6][7] K datu 1. května 1914 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála[8] a v srpnu 1914 byl jmenován ředitelem Tereziánské vojenské akademie, již v říjnu téhož roku byl ale povolán do aktivní služby a jako velitel 11. pěchotní divize[9][10] bojoval na východní frontě, zúčastnil se také obrany pevnosti v Přemyšlu. V prosinci 1915 byl odvolán a znovu převzal vedení Tereziánské vojenské akademie.[11][12] V roce 1917 byl povýšen do hodnosti generála pěchoty[13] a nakonec byl v závěru monarchie prezidentem Nejvyššího vojenského soudního dvora (1917–1918).[14] K datu 1. ledna byl penzionován[15] a poté žil v soukromí ve Vídni.
Řády a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]
Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]
Jubilejní pamětní medaile (1898)
Vojenský záslužný kříž III. třídy (1904)
Vojenský jubilejní kříž (1908)
Řád železné koruny III. třídy (1909)
Řád železné koruny II. třídy s válečnou dekorací (1915)
Vojenský záslužný kříž II. třídy s válečnou dekorací (1915)
komtur Řádu Františka Josefa s hvězdou a válečnou dekorací (1917)
Zahraničí[editovat | editovat zdroj]
Řád lva a slunce IV. třídy (Persie, 1890)
Řád červené orlice II. třídy (Německo, 1910)
Řád pruské koruny II. třídy (Německo, 1910)
Železný kříž II. třídy (Německo, 1915)
Královský řád za vojenské zásluhy (Bulharsko, 1916)
Kříž Fridricha Augusta I. a II. třídy (Oldenbursko, 1917)
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Oženil se v roce 1908 ve Štýrském Hradci, jeho manželkou byla Elisabeth Rosalia von Ferro, ovdovělá hraběnka Belrupt-Tissac (1876–1912), která zemřela v Českých Budějovicích. Manželství zůstalo bez potomstva.[16][17][18]
Jeho mladší bratr Karl Ernst (1866–1937) sloužil také v armádě, dosáhl hodnosti polního podmaršála a před první světovou válkou zastával funkci šéfa prezidiální kanceláře na ministerstvu války.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Rodina Karla Bellmonda na webu geni.com dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1899; Vídeň, 1898; s. 126 dostupné online
- ↑ Schematismus für das kaiserliche und königliche Heer für 1901; Vídeň, 1900; s. 200 dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer für 1907; Vídeň, 1906; s. 176 dostupné online
- ↑ Hof- und Staats-Handbuch der Österreichisch-Ungarischen Monarchie: für das Jahr 1911; Vídeň, 1911; s. 310 dostupné online
- ↑ Generale und Oberste des k.u.k. Heeres 1912; Vídeň, 1912; s. 7 dostupné online
- ↑ Schematismus für das k.u.k. Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 97, 134 dostupné online
- ↑ Generale und Obersten; Vídeň, 1915; s. 4 dostupné online
- ↑ Přehled divizních velitelů rakousko-uherské armády 1914–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Anton Bellmond na webu valka.cz dostupné online
- ↑ Přehled ředitelů rakousko-uherských vojenských škol na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ Seznam velitelů Tereziánské vojenské akademie na webu Militär Akademie dostupné online
- ↑ Přehled generálů rakousko-uherské armády 1890–1918 na webu austro-hungarian army dostupné online
- ↑ STEINER, Jörg, C.: Schematismus der Generale und Obersten der k.u.k. Armee 1918; Vídeň, 1992; s. 166 dostupné online
- ↑ Služební postup Antona Bellmonda in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 12 dostupné online
- ↑ Rodina Antona Bellmonda na webu geni.com dostupné online
- ↑ Rodokmen rodu Belrupt-Tissac dostupné online
- ↑ Gothaisches genealogisches Taschenbuch der gräflichen Häuser 1920; Gotha, 1920; s. 86–87 dostupné online
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 74–75 (heslo Anton Bellmond) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)
- VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2025; Praha, 2015; s. 78–79 (heslo Bellmond z Adlerhorstu) ISBN 978-80-85955-48-4
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
- Rakousko-uherští generálové
- Rakouští šlechtici
- Rakousko-uherské osobnosti první světové války
- Nositelé Řádu Františka Josefa
- Nositelé Řádu železné koruny
- Nositelé Vojenského záslužného kříže (Rakousko)
- Nositelé Vojenského jubilejního kříže
- Nositelé Řádu koruny (Prusko)
- Nositelé Řádu červené orlice
- Nositelé Železného kříže
- Nositelé Kříže Fridricha Augusta
- Nositelé Královského řádu za vojenské zásluhy
- Nositelé Řádu slunce a lva
- Absolventi Tereziánské vojenské akademie
- Osobnosti první světové války
- Narození 3. ledna
- Narození v roce 1863
- Narození v Olomouci
- Úmrtí 29. května
- Úmrtí v roce 1925
- Úmrtí ve Vídni